Anarchistická federace

Za Markelova a Baburovou

Jako každý rok proběhla v Moskvě 19. ledna akce na památku antifašistů Markelova a Baburové.

Už tradiční průvod připomínající advokáta Stanislava Markelova a novinářku Anastázii Baburovou se konal v Moskvě v den výročí jejich smrti. Před osmi lety, 19. ledna 2009, je zavraždil neonacista Nikita Tichonov. Letos přišlo asi pět set lidí z nejrůznějších antifašistických skupin, odborů a lidskoprávních organizací. Akce končila v ulici Prečistěnka, na místě, kde byli Stas a Nasťa zastřeleni. Lidé nesli transparenty a plakáty a skandovali hesla proti fašismu, kapitalismu, státu a nacionalismu. Policie zadržela pod různými záminkami šest účastníků a došlo i k jistému faux pas, když jeden z řečníků do megafonu děkoval policii za ochranu průvodu před útoky nácků a provokacemi. Nějak to nešlo dohromady se skandováním: „Fašisti zabíjejí, stát to kryje.“

 

 

Anarchistická federace spolu s Antifašistickou akcí vydaly v lednu 2015 u příležitosti šestého výročí smrti Stanislava Markelova a Anastázie Baburové tematickou brožuru Vlastenectví jako diagnóza – kauzy ruských neonacistů.

 

Letos připomínáme výročí smrti těchto ruských antifašistů následující črtou novináře a pedagoga Grigorije Taraseviče.

 

 

… nepamatuju si, co jsme pili. Možná hodně špatnou vodku, možná hodně špatné portské. Zkrátka svinstvo. Byla to nějaká putyka u metra Taganská. U ušmudlaného stolu jsme probírali problémy socialismu.

Bylo to hned na začátku 90. let. Mně i Stasovi nebylo ještě ani dvacet. Byli jsme ještě kluci. V každém ohledu. Pleť hladká, ideje utopické, názory blížící se sociálnědemokratickým. Měli jsme vlastní socialismus. Byla v něm spravedlnost a nebyly v něm politické věznice. Byla tam skutečná svoboda, ale nebyli tam všemocní buržousti. Každému tam náležela plnohodnotná porce štěstí, jen tak, kvůli tomu, že se narodil jako člověk. Zářivá utopie, nenaředěná zatuchlým pachem bolševického komunismu.

Nesnažili jsme se dělat ze sebe nějaké vážné revoluční chlapíky. Sranda nám pomáhala udržet kontakt s realitou. Jako třeba v roce 1992. Jednou byla na stejný den ohlášena demonstrace komunistů „Nenecháme rozkrást Rusko“ a demokratů „Jelcin je s námi“. Měly šanci srazit se u Bílého domu (sídla vlády). Stas byl tehdy jedním z autorů absolutně posměšného letáku, který začínal slovy: „Zteč a obrana Bílého domu je svatou povinností každého ruského občana…“ Leták nesl podpis JEdnotný Blok Levicových Organizací.

Začátkem 90. let měl Stas dlouhé vlasy do culíku. Historie zná dost takových vlasatých týpků, co je v mládí baví diskutovat o socialismu u sklenky vína (nebo to fakt byla vodka?), potom začnou dospívat, dokončí své univerzity, začne jim růst břicho a oni se změní v „normální lidi“. Na socialismus a další romantiku vzpomínají s provinilým úšklebkem a citují otřepaný aforismus – kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce, a kdo se v dospělosti nestal pravičákem, nemá rozum… S rozumem bylo u Stase všechno v pořádku.

Se svým právnickým diplomem mohl dělat poskoka kterékoli ocelářské nebo ropné korporaci, vydělávat „normální“ peníze, stát se „normálním“ člověkem.

Ale zdá se, že ne všichni kluci dospějí. Stasovi se to nestalo. A není to tak jednoduchý úkol, zůstat idealistou. Může samozřejmě dál pokračovat hra. Můžou se zakládat mikroskopické strany, může se v kuchyni vyzývat k revoluci. To je taky idealismus. Jen jeho efektivita má blízko k nule. Z takových revolucionářů na dálku čiší smůla. Jenže Stas si nehrál. Doopravdy hájil své ideály. Mohlo se mu říkat různě, ale nikdy ne smolař. Jeho efektivita byla úplně „dospělá“.

Stýkali jsme se málo. Jen jsem o něm občas něco zaslechl. Doslechl jsem se, že se ujal případu mladých neformálů, co se snažili vyhodit do povětří památník cara Mikuláše. Pak se jeho jméno začalo objevovat v ještě bouřlivějších procesech. Přitom Stas zůstával věrný naivním mladickým ideálům spravedlnosti. Dělal ty soudní případy, kde byli poškozenými obyčejní občané a obžalovanými policisti, úředníci, vojáci. Takové, kde se zdálo nemožné vyhrát. Markelovovi se to ale nějakým záhadným způsobem dařilo.

Chystal jsem se udělat se Stasem interview nebo o něm napsat črtu. A čekal jsem na nějakou „informační“ záminku. No a jednou takhle zahlédnu ve zpravodajství na prvním řádku: „Advokát Stanislav Markelov…“ První, co mě napadlo, že Stasovi zavolám, zeptám se ho na komentář a domluvíme si sraz. Četl jsem dál, a došlo mi, že už se nemám koho zeptat, že si nemám s kým dát sraz.

Grigorij Tarasevič

 

Zdroje:

http://www.aitrus.info/node/4863

https://we.riseup.net/assets/175464/STAS-P2-new%20.pdf


Verze pro tisk 20.1.2017 Zahraniční sekretariát AF
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Procházka po Žižkově anarchistickém

12. 9. 2020, Praha

Komentovaná procházka dějinami anarchismu na Žižkově …(více)

Neposlušné Brno

24. 10. 2020, Brno

První ročník Knižního festivalu radikální imaginace …(více)