Anarchistická federace

Krok z džungle

Jestli máme na Nový rok vůbec co slavit, pak už 23. výročí povstání zapatistů v mexickém Chiapasu.

EZLN

Připomínáme ho doslovem k historicky prvnímu českému vydání knihy mluvčího zapatistů subcomandanta Marcose. Kniha se jmenuje Nepohodlní mrtví a Marcos ji napsal s historikem a beletristou Pacem Ignaciem Taibem II. Česky vyšla v roce 2012, a jak se v doslovu říká, „téměř dvacet let po povstání už bylo načase“. I proto v letošním roce konečně vyjde česky další Marcosova kniha – Vyprávění starého Antonia.

Odkouzlení textem

Lakandonská džungle, caracol La Realidad, léto 2007. Ráno jsme se probudili zapařeným horkem stanu a nikoli hlukem davu tisíců lidí, který nás budil v předcházejících dnech v caracolech Oventic a Morelia. Setkání zapatistů s lidmi z celého světa dneškem skončilo. Několik tisíc sympatizantů, aktivistů, studentů, novinářů, dobrovolníků i revolučních turistů bylo za svítání naloženo na korby dodávek a vydalo se na celodenní cestu z džungle – zpátky do svých světů v Mexiku, Španělsku, Itálii, Francii, Německu či USA. My zůstali – v plánu byla cesta opačným směrem, přes lagunu Miramar, kolem hranic s Guatemalou, území lacandonských indiánů až do Palenque v severní části džungle.

Nikde nikdo. Oplocený prostor caracolu je k nepoznání. Dusot nohou účastníků setkání vystřídal šelest džungle. Horké a ostré slunce, zvuky tisíců různých druhů zvířat, tekoucí říčka, tojolabalští rolníci jdoucí s mačetou pracovat na svá kukuřičná a falozová políčka, tzv. milpas, a ostře řezané a hustě porostlé hory. Člověka okouzlí. Je jasné, že zapatistická, ale i jakákoli jiná gerila by v nížinách mírného pásu jen stěží obstála. Stejně tak je na první pohled zjevné, proč patří La Realidad, Skutečnost, k jednomu z klíčových území zapatistů. Hluboko v hornaté džungli se setkávají dvě hlavní složky zapatistického hnutí, které bočním vchodem vstoupilo na jeviště světové veřejnosti 1. ledna 1994, když obsadilo několik měst v nejjižnějším státě Mexika, v Chiapasu, vyhlásilo válku mexické vládě a volalo po konci umírání na léčitelné choroby, po právu na sebeurčení a vlastní vzdělání, ale taky po důstojnosti, střeše nad hlavou, právech žen, pitné vodě, demokracii a svobodě, jídle, lidskosti či půdě k obhospodařování.

Neprostupná džungle je jedním z míst, kde se opakovaně pohybuje Zapatova armáda národního osvobození, EZLN, a její vedení, které tvoří gerilovou část zapatistického hnutí. La Realidad je zároveň jedním z pěti zapatistických caracolů, správních center jejich politického systému autonomie. Zapatistů jsou totiž v Chiapase tisíce. Rozprostřeni jsou od severu na jih, od západu na východ. Jenom menšina je organizovaná v řadách EZLN. Většinu tvoří domorodí rolníci, kteří si po pěti stech letech útlaku řekli Ya Basta! Už dost!, odmítli spolupracovat se státem, politickými stranami, přidali se k zapatistům a začali utvářet systém autonomie s vlastními školami, zdravotnictvím, vnitřní ekonomikou atp. Téměř v každé chiapaské vísce žije nějaká zapatistická rodina. Někdy tvoří většinu vesnice, častěji jsou ale v menšině. Když se vyskytne neřešitelný problém – a že jich bývá, když stát proti vám popuzuje sousedy –, zapatističtí rolníci ho odmítají řešit v rámci státu jako takového, ale dovolávají se vlastních autonomních politických struktur. Rebelující rolníci jsou organizováni v rámci vesnice, ty jsou zase sdruženy v autonomních okresech (tzv. municipalitách) a ty spadají pod správu příslušných caracolů. Prvním z nich je La Realidad, ve kterém si onoho léta 2007 banda lidí z Čech zrovna balila stany a žasla nad tropickými pavouky gigantích rozměrů, když se náhle zpoza budovy zjevilo…

… vedení EZLN v čele se Subcomandantem Marcosem. Pomalým krokem prošlo kolem nás. Pozdravili jsme je. Opětovali pozdrav a zašli do dveří jakési cihlové budovy. Jedinečná šance na rozhovor, řekli jsme si s Ondřejem. Oba jsme v té době dělali časopis A-kontra a rozhovor s Marcosem by se v něm vyjímal. Chvilkové váhání a nerozhodnost jsme v mžiku opustili a rozběhli se za gerilovým vedení zapatistů. Únavu z rychlého sprintu zanedbaných těl intelektuálů přebil tlukot srdce a zvýšená hladina adrenalinu. Obestoupili jsme Marcose a anglicky na něj vychrlili, zda by si nenašel čas a neudělal s námi rozhovor do anarchistického plátku ze země bývalého Sovětského bloku. Marcos neudělal žádný zrychlený pohyb, byl na podobné blázny určitě už zvyklý a tichým hlasem nám plynulou angličtinou rozhovor přislíbil. Jenom že máme chvíli počkat, protože má na starosti ještě další věci spojené s ukončením setkání zapatistů se světem. OK, podali jsme si ruce a řekli mu, že na něj počkáme v caracolu.

Byli jsme s Ondřejem nadšení. Schylovalo se k rozhovoru s autorem zapatistických textů, které nás svého času v postideologickém marasmu po konci studené války tolik oslovily a kvůli kterým jsme se taky do Chiapasu vydali, abychom nabyté vědění podrobili vlastním zkušenostem. Po čtení textů zapatistů si člověk musel říkat: „Jakýpak konec historie završené sňatkem liberální demokracie s kapitalismem, který předpovídal Francis Fukuymama?“ Namísto konce jednoho světového příběhu zapatisté volali po začátcích mnoha světů. Hnutím jdoucím zdola a zleva dali zapatisté v roce 1994 naději – historie neskončila, boj pokračuje. Stali se například jednou z klíčových inspirací rodícího se alterglobalizačního hnutí, které se poprvé světu představilo při protestech proti Světové obchodní organizaci v Seattlu roku 1999. Zasedli jsme ke stolu a začali si spolu s ostatními připravovat otázky. A čekali jsme…

… hodinu, dvě, tři, půl dne, celý den, ale Marcos pořád nikde. Byli a jsme přece jenom Evropané, takže nás tlačil čas. Další den jsme chtěli být u laguny. Po krátké debatě jsme se dohodli, že večer odjedeme a rozhovor oželíme. Mrzelo mě to, ale říkal jsem si, že na nás Marcos určitě zapomněl. Až po pár letech jsem si uvědomil, že zapatistický čas se od toho evropského velmi liší. Chvíle znamená v džungli klidně i týden či víc. Lidé se nikam neženou – pracují na svém poli, žijí skromně. Měli jsme počkat déle. Dneska bych to udělal. Byla to lekce o rozdílných politických časech. Jedna z mnoha, kterou mi zapatisté za ty roky uštědřili.

Kniha Nepohodlní mrtví se do rukou česky mluvících čtenářů dostává sedm let od svého původního vydání ve španělštině a je historicky prvním překladem Marcosovy knihy u nás. Téměř dvacet let po povstání už bylo načase. O zapatistech v České republice již nějaké texty existují – kromě výstav jako Vzbouřený Chiapas či novinových a aktivistických textů za zmínku určitě stojí kniha ostravského antropologa Přemysla Máchy Plamínek v horách, požár v nížině (Slon, 2003) či brožura Zapatisté vydaná časopisem A-kontra k desetiletému výročí zapatistického povstání. Není toho mnoho v porovnání s tím, jaké psací orgie zapatisté vyvolali v jiných zemích, ale je toho dost na to, aby si člověk mohl o zapatistech udělat kvalitní obrázek a věděl, kdo jsou a proč povstali. Překlady zapatistických textů ale téměř kompletně schází – výjimku tvoří pár jejich komuniké a pak zejména některé z Deklarací z Lakandonského pralesa, včetně té poslední, šesté z roku 2005, která vyšla coby příloha A-kontry v roce 2007. Doufejme, že Nepohodlní mrtví jsou v tomto ohledu první vlaštovkou a nikoli konečnou zastávkou zapatistů před československým publikem.

Kromě toho, že zapatistické texty jsou stylisticky vytříbené, poetické a čtivé, hrají svou nezastupitelnou roli v zapatistickém boji. Komuniké, webové stránky, deklarace, politické traktáty, knihy vzpomínek či rozhovorů, detektivky, pornoromány, beletrie či poezie – v těchto a dalších žánrech zapatisté obcházejí svět a komunikují s ním v různých rovinách. O zachycení tří klíčových mi půjde na následujících řádcích – v první je text oboustranným zrcadlem, ve druhé lékem na zapomnění a v poslední dokonce zbraní v mexické válce nízké viditelnosti, která odkouzluje realitu. Vynechám tedy literární analýzu knihy samotné, přestože by bylo o čem psát – např. o tom, že se jedná o zajímavý žánrový experiment, spisovatelský ping pong, kde autoři navzájem reagují na text toho druhého nebo že se tu stírá rozdíl mezi psaním, reflexí psaného a čtením, mezi autorem a aktérem, jak dokládá postava samotného Marcose…

Dvojité zrcadlo

Předtím než se na počátku roku 1994 strhla dvanáctidenní válka, která zahnala zapatisty z obsazených měst zpět do džungle, přečetl Marcos z balkonu radnice koloniálního města San Cristóbal de las Casas První deklaraci z Lakandonského pralesa. Turisté, novináři a místní obyvatelé, tzv. coletos, zůstali jako opaření. Šokoval je jazyk zapatistů. Žádná klasická guevarovská, marxleninistická rétorika o imperialismu, třídním boji, proletariátu, dělnické třídě či historicky nevyhnutelné revoluci, nýbrž morálně zatížená slova o občanské společnosti, demokracii, právu na sebeurčení, kultuře, dialogu, spravedlnosti v přístupu k půdě, indiánech, právech žen, autonomii, důstojnosti, humanitě a respektu. Místo nudných, racionálních traktátů o historické nutnosti konce kapitalismu nabízí poetické, symbolické, dialogizované, ambivalentní, na konkrétního člověka a jeho morální kvality apelující, alegorické, biblické, vtipné, ironické, metaforické příběhy utrpení a boje za důstojnost z Lakandonské džungle. Neoliberalismus není špatný, protože to říká historická zákonitost vědeckého marxismu, nýbrž proto, že chiapaské rolníky vystavuje životu v chudobě a utrpení, ve kterém ztrácí vlastní důstojnost. Potencionálním nositelem společenské změny přestává být dělnická třída a stává se jí světová občanská společnost. Navíc, levice začala být opět vtipná, jak si všímá mexický antropolog Luíz Hernández Navarro:[1] Ironický a poetický jazyk zapatistů prolomil celou řadu zvyků levice, která byla velmi vážná a nudná. Ukázal, že je možné změnit svět i s radostí. Autorem většiny zapatistických textů byl a je Subcomandante Marcos.

Marcos se stal mostem, zrcadlem a překladatelem mezi světem mayských indiánů a světové veřejnosti. Sám má zkušenost obou světů, jak světa mestizů, euroamerické civilizace, velkého města, tak světa džungle, vesnice, indiánské civilizace – předtím než odešel do Lakandonské džungle v první polovině 80. let a zrodil se coby Marcos, učil filozofii a pedagogiku na jedné z mexických univerzit. Ve svých textech skloubil jazyk indiánů s jazykem mestizů do synkretického diskurzu, který se stal stavebním kamenem zapatismu. Svět indiánů z hor i nížin Chiapasu zpřístupnil publiku z celého světa. Toť první rovina zrcadla.

K překládání světů si Marcos pomáhá zejména dvěma literárními postavami – starým Antoniem a broukem Duritem. V Nepohodlných mrtvých si o nich čtenář bohužel nepřečte. Starý Antonio komunikuje se starými mayskými bohy a světem mrtvých a je symbolickým zakladatelem EZLN a bouřícího se vědomí tamějších lidí. Je mudrcem odpovídajícím otázkami. Zároveň je literární postavou napuštěnou příběhy, vyprávěním, mýty a historiemi mnoha starých lidí, jimž Marcos za ta léta gerilových příprav v džungli naslouchal a od nichž se učil mayskému rozumění světu a místu člověka v něm. Starý Antonio je pamětí Mayů. Antoniovou ženou je doňa Juanita, která se jako jediná vyskytuje v Nepohodlných mrtvých coby členka speciální jednotky zapatistů „Nikdo“. V roce 1984, respektive 1985 se jim narodil syn Durito. Durito, celým jménem Don Durito de la Lacandona, je broukem, který rád kouří dýmku, nosí brýle a často něco píše. Je mluvčím dítěte, kterého má každý v nás, ale na kterého ze studu zapomněl. Někdy je detektivem (případně autorem detektivek) či analytikem politiky, jindy autorem dopisů a deklarací. Vášnivě studuje neoliberalismus v Chiapasu, Mexiku a celé Latinské Americe, o kterém pak vede dialog s Marcosem. Přestože v textech vystupují jako dvě odlišné osoby, jsou si podobní, místy až totožní. Chtělo by se říci, že Durito je v mnohém Marcosovým alter egem.

Marcosovi se svět vzbouřených Mayů podařilo v rovině textů přeložit do jazyka srozumitelného lidem po celém světě. Zapatismus rezonuje v různých koutech planety (i mimo ni, dodali by sami indiáni hovořící o intergalaktické rovině). Kategorie užívané v zapatistickém jazyce jako občanská společnost, důstojnost, respekt, dialog, vzdor, demokracie mají univerzální charakter. Ambivalence a vágnost jejich užívání v zapatistickém diskurzu vedla k tomu, že se zapatismus stal symbolickým rámcem, tedy tím, co mexická antropoložka Guiomar Rovira[2] nazývá significante vacío („označující bez obsahu“), jehož významy a obsahy si doplňují lidé po celém světě v závislosti na lokalitě, ve které tak činí, sociální situaci, ve které žijí, životní trajektorii, kterou mají za sebou, a světovému názoru, kterým disponují. Dánský politolog Thomas Olesen k tomu podotýká: [Zapatismus] umožňuje lidem rozpoznat vlastní situace ve velmi vzdálených parametrech, co se fyzické, kulturní a sociální distance týče.[3] Každý člověk se může identifikovat se zapatismem právě proto, že v něm nachází elementy, které mu pomáhají zformulovat vlastní lokální problémy a boje. Některé jazyk přitáhne natolik, že se zapojí do globálních solidárních sítí se zapatistickým hnutím a pro jiné je zapatismus ideologickým horizontem, kterým rozumí, respektive dávají význam vlastní politické angažovanosti. Pro španělské squatery se zapatismus stal klíčovým při jejich pokusech překládat v mnohem menším měřítku myšlenku autonomie do městského prostoru pomocí obsazování pozemků a budov. Němečtí rioteři zase cítili, že je na zapatismus napojuje symbolika kukly, se kterou se pouštěli do pouličních bojů s policií. V postsovětském Česku zapatismus vybídl k rozumění marginalizovaným periferiím obývaným zejména Romy jako místům v mnoha ohledech velmi podobným indiánským periferiím v Chiapasu.

Čtení textů zapatistů může být nakažlivé – stejně jako sledování dokumentů o nich. Člověk se do nich ponoří a postupem času získává pocit, že mu vědění o rebelech nestačí, svrbí ho prsty, zjišťuje stav svého bankovního účtu či grantové možnosti a pokukuje po zlevněných letenkách do Mexika. Každoročně se do Mexika vydávají stovky zejména mladých dobrovolníků, kteří chtějí být blíže zapatistům, pomáhat jim a získat vlastní zkušenost důstojné rebelie indiánů, kterou nelze ze čtení nabýt. Samotní zapatisté ale říkají, že lidé za nimi nepříjíždí jen proto, aby něco dávali, ale aby rovněž něco dostávali. Zapatisté, představy o nich a zkušenost s nimi (např. při mírových táborech pozorovatelů porušování lidských práv) fungují jako zrcadlo reflexe sebe sama a vlastních bojů. Řadě lidí umožní výjezd mimo vlastní domovinu a za povstaleckými rebely nabytí nové perspektivy lokality i sebe sama v ní. U zapatistů se všechno jeví možné. Člověk nevidí v druhé rovině onoho dvojitého zrcadla to, kým je, ale to, čím by mohl být.

Boj proti zapomnění

„Historii píšou vítězové,“ říká se. Neříká se to samo ze sebe, říkají to vítězové z Evropy, kontinentu, který v historii po dlouhá staletí vítězil. Role psaného textu v kolonizaci světa Evropou byla klíčová – dobývání probíhalo souměrně pomocí zbraní na rovině válečné a pomocí písma a misií na rovině duchovní. Křesťanský misionář Diego del Landa moc dobře věděl, co dělá, když v 16. století nechal na území dnešního Mexika spálit desítky mayských kodexů. Dochovalo se jen několik útržků staromayských textů, z nichž nejznámější je Popol Vuh. Sebrat někomu psaný záznam o jeho vlastní existenci znamená sebrat mu historii, s čímž uměla Evropa v čase konquisty i v pozdějších dobách náramně pracovat. Text byl mocenský nástroj používaný ke správě a převýchově domorodých obyvatel, ať již máme na mysli písmo svaté hojně překládané do původních jazyků a misiemi vnucované indiánům, různá státní nařízení například ve věci „modernizace a rozvoje“ zaostalých regionů či texty sociokulturních antropologů, které mapovaly, koho že to všechno je třeba administrovat. Text byl ale zároveň nástroj, jak tyto věci zapomínat, protože sebrat někomu historii rovněž umožňuje vcelku snadno psát mu vlastní verzi. Evropa ve svém myšlení dotáhla moc psané tradice, textu a správu jiných lidí ad absurdum. Jak přesvědčivě ukázal americký antropolog Eric Wolf,[4] Evropa ve svém myšlení uzamkla indiány v jakémsi ahistorickém bezčasí coby lidi bez (psané) historie, kteří žijí v nekonečné smyčce statické kultury. Mexický stát ve své ideologii zase indiány uzamkl v čase před příchodem Kolumba – na jednu stranu se dovolává obrovské historie původních obyvatel, jež stojí v základu mexického národa, na druhou stranu tím odmítá připustit, že indiáni stále žijí a kvalita jejich života rozhodně neodpovídá důstojnosti otců-zakladatelů, matek-zakladatelek mexického národa. Indián zachycený v textu byl vždy objektem – jednou objektem správy, jindy otroctví, převýchovy, smrti, modernizace, ideologie, romantické exotiky či zapomnění.

Byli to právě novodobí zapatisté z Lakandonské džungle, kteří na sklonku druhého milénia vstoupili do historie a vyhlásili la lucha contra el olvido neboli boj proti zapomnění. Počáteční slova jejich První deklarace ukazují, že projekt zapomnění se nezdařil. Ba co víc, historie se stává zdrojem legitimity a kontinuity vlastního boje indiánů: Jsme produktem 500 let boje: nejdříve proti otroctví, ve válce za nezávislost vedené povstalci proti Španělsku, poté abychom nebyli pohlceni severoamerickou expanzí, poté za vyhlášení naší Ústavy a vypuzení francouzské říše z našeho území, poté porfiristická diktatura bránila spravedlivému uplatnění reformních zákonů a lid se vzbouřil pod vedením svých vlastních vůdců, objevili se Villa a Zapata, muži chudí jako my, kterým bylo upřeno základní vzdělání proto, aby nás mohli použít jako těla kanonů a drancovat bohatství naší vlasti bez ohledu na nás…[5] Indiáni se zapatisty vstoupili do historie jako její aktéři, jako do kouta zahnané subjekty, které se bouří, a nikoli jen jako objekty, na kterých je historie páchána. Začali o ní mluvit a začali si ji psát oni sami. Dříve zcela vyloučený indiánský hlas se začal ozývat a díky Marcosovu překladatelskému umu a novým elektronickým médiím vstoupil do celého světa coby partner v dialogu nezatíženém orální a s místem svázanou výměnou názorů.

Rekonstrukce, historicita a autonomní reprodukce vlastní kultury se stala jedním z klíčových požadavků zapatistů. Vznikl systém autonomního školství, ve kterém se zapatisté učí psát a myslet dvojjazyčně (v mayském jazyce a španělštině), stejně jako se učí historii vlastní kultury. Americký historik Thomas Benjamin[6] si všímá, že se rovněž zrodila nová generace indiánských historiků – písmáků, kteří začali sbírat a sepisovat historii konkrétních vesnic, regionů, mýtů, pověstí, událostí spojených se životem chiapaských Mayů. Zapatistická inteligence v čele s Marcosem a spřízněnými intelektuály, jako například Xochitl Leyva Solano, zároveň iniciovala zdrcující kritiku vůči exploatační a koloniální povaze sociokulturní antropologie a vedla k prošlapávání nové cesty známé jako La otra sciencia, jiná věda. Jestliže dříve v minulosti text a textem zaznamenaná historie sloužila k udržování indiánů v podřízeném postavení, se zapatistickým povstáním se rovněž stává možným nástrojem emancipace indiánských komunit.

Zapomínání a zneviditelňování nepohodlných aspektů reality se netýká jen několik staletí dlouhé historie původních obyvatel, ale i nedávné historie a současnosti Mexika. Nepohodlní mrtví pojednávají a tím zároveň zviditelňují dva nepohodlné aspekty – tzv. špinavou válku a z ní vycházející válku nízké viditelnosti, které mexická vláda a stát vedou proti tamějším sociálním hnutím. Text se zde dostává do své třetí roviny – lze mu totiž rozumět i jako strategicky užívané zbrani státu proti povstalcům a vice versa.

Text jako zbraň

Musím se přiznat, že četba Nepohodlných mrtvých na mě měla v některých ohledech až osvícenské účinky – a to zejména když jsem zjišťoval, jakým způsobem je možné texty a práce sociálních vědců využívat v protipovstaleckých strategiích. Ne že bych nevěděl, že „moje“ disciplína sociokulturní antropologie sloužila a slouží často protipovstaleckým či přímo válečným účelům. Učebnicovým příkladem budiž kniha Meč a chryzantéma. Vzorce japonské kultury[7] americké antropoložky Ruth Benedict, sepsaná o Japonsku za druhé světové války na zakázku americké armády, jež potřebovala lépe poznat svého nepřítele. Benedict dostála roli antropologie v protipovstalecké strategii, jak to navrhují váleční stratégové jako třeba Nathan K. Finney v příručce Human terrain team handbook z roku 2008. Antropolog například dodává informace o lokální populaci a jejích kulturních, sociálních, politických, náboženských a ekonomických specifikách, která je potřeba kvůli konfliktu a vedení války důkladně znát. Může zároveň dodávat citlivé interní informace o povstalcích, kteří jsou s lokalitou spojeni. Anebo to může udělat jako historik Carlos Tello Díaz, o kterém je řeč v knize Nepohodlní mrtví.

Styděl jsem se, když jsem si pasáže o něm v knize četl. Nadával jsem si za vlastní hloupost, neznalost fungování reálné politiky a role vědy v ní i naivní víru v morální a intelektuální integritu vědců. Další lekce, kterou mi zapatisté uštědřili a já ji s pokorou přijal. S knihou Tella Díaze La Rebélion de las Cañadas jsem se poprvé setkal v roce 2008 na turistickém tržišti ve městě San Cristóbal de las Casas. Dělal jsem tehdy na výzkumu o revolučním turismu a zapovídal jsem se mladými studenty sociologie z mexické univerzity UNAM, kteří přijeli do Chiapasu prodávat vypálené dokumenty s politickými tématy. Ať už člověk chce či nikoli, diskuse o politice v Chiapasu se dříve nebo později stočí k zapatistickému hnutí. Kluk s Che Guevarou na triku a kozí bradkou se ale lišil od většiny mladých lidí, se kterými jsem se bavil. Zapatisty neuctíval. Ba naopak, vypadalo to, jako by prozřel a prohlédl skrytou a nelichotivou pravdu o zapatistech v Chiapasu. Ukázal mi proč a do ruky mi podal Tello Díazovu knihu,[8] kterou zrovna dočítal. Přečti si ji a uvidíš sám, řekl mi. A já tak učinil. Pamatuju si dva hlavní pocity. Divil jsem se, kde autor přišel k takovým interním informacím a rovněž jsem byl rád, že se mi dostala do rukou kniha, která zapatisty vykresluje ve velmi kritickém až diskreditačním světle. Říkal jsem si, že knihu budu doporučovat lidem okolo mě se zájmem o zapatisty jako protiváhu ke všem textům, které zapatisty (někdy až příliš fanaticky) uznávají. Sám jsem ji ve svých prvotinách o zapatistickém hnutí hojně a rád citoval. Až později, když jsem konzultoval publikace o zapatistech s antropology a sociology z Mexika, mi bylo řečeno, abych bral tuhle knihu s rezervou kvůli její antizapatistické podjatosti. Začalo mi to vrtat hlavou, ale přiznám se, že časem jsem kritiku knihy opět vypustil. Až Nepohodlní mrtví mi téma znovu strčili před nos. Musel jsem se červenat. Marcos bez servítek nabízí jedno z vysvětlení protizapatistické podjatosti knihy: ... kniha, kterou [Carlos Tello Díaz] údajně sepsal o povstání, byla ve skutečnosti pořízena federální armádní rozvědkou, a to na přímé Zedillovo pověření... Sečteno a podtrženo, Morales upravoval a Tello to pouze podepsal, aspoň tak se doposud jeví jejich vztah. Zedillo byl s výslednou knihou tak spokojený, že přijal Tella do kruhu svých nejbližších.

V jiné knize mluví Marcos o Tello Díazovi jako o organickém intelektuálovi neoliberalismu. Podle něj existují jak intelektuálové moci, kterými se současná vládní garnitura obklopuje, tak i analytici, věrozvěstové a obhájci neoliberální verze budoucnosti. Jsou to lidé, kteří poskytují teoreticko-ideologickou podporu neoliberalismu a represi, která přijde. Neobhajují systém, který je, ale systém, který se z něho zrodí. Tello Díaz v Nepohodlných mrtvých patří mezi ně – hájí rozprodání chiapaské džungle obrovským korporacím kvůli dřevu, vodě, uranu a biodiverzitě. Byl družičkou, když neoliberální zájmy nadnárodních firem vstoupily do utajeného svazku manželského s mexickou politickou elitou.

Ať už je pravda o pozadí knihy La Rebelión de las Cañadas jakákoli a záliba Tello Díaze v psaní textů očerňujících politickou opozici mexické vlády[9] je čistě náhodná, Marcosem vykreslený vznik diskreditační publikace by nebyl ničím ojedinělým při vedení protipovstalecké války. Vždyť o zapatistech psal například i John Arquilla a David Ronfeldt[10] z amerického konzervativního think-tanku RAND dodávajícího analýzy americkým armádním jednotkám. Ronfeld s Arquillou vypracovali na základě studia zapatistického hnutí koncept síťové války, respektive kyberválky, podle kterého pak jiní autoři doporučovali reformu americké zpravodajské služby CIA. Platí, že text může být strategicky užívanou zbraní v protipovstalecké operaci. Jedním dechem je ale potřeba dodat – a kniha Nepohodlní mrtví je toho koneckonců důkazem –, že text může být stejně tak využit povstalci coby zbraň v jejich boji vedeném proti mexickému státu, vládě, armádě a policii.

Příběh o Moralesech, po kterých v knize jdou detektivové Elías Kontra a Hector Belascoaran, zachycuje utajovanou a neviditelnou kapitolu mexické historie i současnosti – totiž tzv. špinavou válku, dnes některými autory nazývanou válka nízké viditelnosti či válka nízké intenzity.

Od bouřlivých let šedesátých až do současnosti se úkolem špinavé války stala snaha paralyzovat všechna mimoparlamentní sociální hnutí, politickou opozici a gerily vystupující proti mexickému státu a vládě jedné strany PRI. Únosy, mučení, věznění, mizení beze stop a další kombinace represivních a politických metod patří do jejího hlavního arzenálu. Po „testování“ na konci šedesátých let vůči hnutí železničářů se špinavá válka naplno aplikuje proti studentskému hnutí z roku 1968. Střípky z této kapitoly nabízí Nepohodlní mrtví v pasážích o Jesúsi Maríi Alvaradovi mluvícím „ze záhrobí“ do záznamníku. Coby aktivní člen hnutí odboje si Alvarado prošel typickou trajektorií oběti špinavé války – byl uvězněn, špehován, zřejmě i mučen a záhadným způsobem zabit. Podle mexické nevládní organizace Výbor ¡Eureka! mezi léty 1969–2001 nenávratně zmizelo 557 osob (z nichž 530 „se ztratilo“ do osmdesátých let).

Když v roce 1994 povstali zapatističtí indiáni, mexická vláda měla, co se strategií týče, na co navazovat. Vyzkoušela mnoho způsobů, kterými chtěla zapatisty eliminovat – od otevřené války přes diskreditační kampaně až po pokusy kopírovat kyberzapatismus a obracet ho proti povstalcům. A neuspěla. Otevřená válka proti gerile byla v hornatém terénu džungle náročná a díky světové popularitě zapatistů i kontraproduktivní. Jako mnohem efektivnější se ukázaly osvědčené metody špinavé války, v kontextu Chiapasu známé spíše jako války nízké intenzity. Know-how protipovstaleckých strategií Mexiku dodávají USA, které jsou v tomto oboru díky dlouholeté tradici a specializovaným institutům jako „Škola amerik“ nedostižnou jedničkou.

Válka nízké viditelnosti se v Mexiku rozvinula na několika frontách. Mexická armáda rozmístila po Chiapasu desítky vojenských základen, kolem kterých začaly vznikat paramilitární skupiny jako v knize zmíněné MIRA, Mír a spravedlnost či Hovězí vnitřnosti. Armáda jim dodávala výcvik, zbraně a mnohdy i důvod, proč bojovat proti zapatistům (často se jednalo o příslib jejich půdy). Existence polovojenských skupin ale není v Chiapasu přímo úměrná výskytu základen. Některé skupiny vznikaly z popudu policie, konkrétních politiků, lokálních „kmotrů“ anebo prostě z vlastní iniciativy. Jejich činnost, která probíhá za tichého přihlížení bezpečnostních složek, spočívá zejména ve škodění zapatistům, eskalování konfliktů, zastrašování atp.

V současné době stojí v základu neviditelné války strategie štvaní obyvatel vesnic proti sobě a eskalování konfliktu uvnitř vesnice či mezi sousedními vesnicemi. Nejúčinnější strategií se ukázal být státní rozvoj, který do opomíjeného Chiapasu začal s přelomem milénia proudit v závratných částkách a rozsáhlých projektech. Populistické rozdávání běžně nedostupných potravin, nabízení projektů vesnicím s přítomností zapatistických rodin, podpora loajálních rodin ve vesnicích, enormní nárůst škol, směřování nejvíce projektů do oblastí se silnou přítomností intrastruktury zapatistického systému autonomie – to vše je sice veřejně prezentováno jako šlechetné dodržování principů OSN a plnění původních požadavků zapatistů, ale plní i neviditelnou funkci v podobě úspěšné protipovstalecké strategie: přetahuje sympatizanty zapatistů na stranu státu, eskaluje celkovou situaci (ve smyslu mít jen dvě možnosti – být zapatista, anebo protizapatista), nepřímo žene rolníky ve vesnicích proti sobě a vyvolává vleklé konflikty na rovině každodennosti. Vláda a stát se prezentují jako šiřitelé dobra pro chudé, a když nějaký konflikt vyeskaluje až do médií, málokdo ukáže prstem na mexickou vládu a spojí si ho s propracovanou strategií války nízké viditelnosti.

Jedním z hlavních ideologických pilířů takto vedené války je její neviditelnost, minimální veřejné povědomí, absence důkazů a složitá a trvale pod koberec zametaná struktura v pozadí, kterou je obtížné rozplést a trasovat až k iniciátorům. Jedná se o přísně tajné skutečnosti přístupné jen lidem s vysokými bezpečnostními prověrkami. Archivy s informacemi o takových operacích jsou veřejnosti nepřítupné. Nad válkou nízké intenzity se vznáší přísná politika mlčení a informačního embarga. Válka je neviditelná, zapomenutá, ztracená, mrtvá a nezvěstná jako lidé v ní zmizelí a zabití. Není-li vidět a neví-li o ní lidé, jako by se nikdy nestala. Ledy tichosti neprolomilo ani sesazení PRI z vládnoucího trůnu na přelomu tisíciletí po více než sedmdesáti letech. Ústy Alvarada na záznamníku se k politice zapomnění vyjadřují i autoři Nepohodlných mrtvých: Tohle je lekce z moderní mexické historie číslo 27, kterou vám zdarma přináší Jesús María Alvarado. Začíná v okamžiku, kdy po triumfu v minulých volbách podepsala odstupující vláda PRI s nastupující vládou strany PAN pakt. Byl to dost směšný pakt, protože nikdy neskončil na papíře. Tajný pakt, který se týkal amnestie. Když necháš vládnout, celá historie bude zapomenuta, prohlašoval ten nikdy nesepsaný pakt. Nebylo třeba nic sepisovat, stačilo mrknutí oka, připomínky, narážky, záruky bez jistoty.

Je-li protipovstaleckou strategií provádět neviditelnou špinavou válku a vylučovat z ní veřejnost, pak kontrastrategií povstalců, sociálních hnutí i občanské společnosti nesouhlasící s metodami vlády je takové praktiky zviditelňovat. Zbraní se stávají texty, které trasují pozadí válek, propojení ekonomických a politických elit a hledají viníky; které podávají svědectví válečných praktik historických a monitorují praktiky současné; které analyzují logiku války a odhalují používané taktiky; které jsou těžko smazatelnou pamětí. V Mexiku takové texty existují – píšou je jak kritičtí intelektuálové, kteří se účastnili sociálních bojů v roce 1968 či po něm, tak zapatisté.

Odkouzlená realita

Nepohodlní mrtví dávají lekci všem, kteří věří, že o klíčových politických tématech rozhodují lidé u voleb. Je výsměchem ideálu demokracie v tom, že ukazuje, jak v reálné podobě existuje. Kniha odhaluje mechanismy fungování mexického politického systému, které jdou hluboko za volební rituál a sebeprezentaci voličům. Předkládá komplexitu demokracie coby politicko-ekonomického projektu, trasuje některé aktéry v tomto složitém spletenci vztahů a poodhaluje některé světem cirkulující metody správy politické opozice spojené se strategií války nízké intenzity. Ukazuje, jak se v neoliberalismu kloubí ekonomické zájmy s politickými a jak společnými silami pro sebe uzpůsobují stát, „jeho“ geografické teritorium, ale například i nevládní sektor. V Latinské Americe aktuální Plán Puebla-Panama, respektive Plán Mesoamerica na ekonomickou restrukturaci a modernizaci centrální Ameriky je v Nepohodlných mrtvých ilustrován příkladem připravované budoucnosti Lakandonské džungle: Zedillo a Carabiasová mají své plány v Modrých horách. Nezisková organizace Carabiasové je pouze zástěrkou pro vydrancování živočišných druhů, které pak umisťují v různých částech světa, a to prostřednictvím mezinárodního černého trhu. Obchodování s papoušky ara, tapíry, opicemi a dalšími zvířaty, na která si teď nevzpomenu, to je jenom první krok. Ve skutečnosti připravují vstup velkých konsorcií, která jdou po dřevu, uranu a vodě.

Chiapas je bohatým státem chudých lidí, na který si brousí zuby kdejaký nadnárodní kolos. O zásobách ropy, uranu, dřeva či vody se sice vědělo dlouhá léta, ale aktivní kroky k jejich vytěžení přišly relativně nedávno. Jenom zapatistické povstání plány zkomplikovalo a brzdí zájmy neoliberální politiky privatizace. Válka nízké viditelnosti v tomto směru není ryze politickým bojem státu proti terorismu na území, jež spravuje, ale absorbuje do sebe i neoliberální zájmy. Tuto rovinu poodhaluje Morales, kterého chytlo zapatistické komando Nikdo a předvedlo ho před autonomní komisi spravedlnosti: Plán docílit privatizace těchto území, aby je bylo možné prodat. Nejdříve jsme měli přesídlit zdejší indiánská společenství. V plánu bylo vyprovokovat zde problém, který by ospravedlnil vojenskou okupaci celé zóny a její vyčištění od lidí. Náš plán, nevěřtě totiž, že jsem v tom sám, byl vysadit tu drogy, a s touto záminkou sem poslat armádu, ale to nešlo, protože vy zakazujete drogy. Potom bylo v plánu, že vyvoláme lesní požáry, ale to taky nešlo kvůli zákonu na ochranu lesů. Potom bylo v plánu vyvolat konflikt mezi indiány... Měli jsme v plánu dát jim paramilitární výcvik, jako jsme to udělali na severu Chiapasu a v Los Altos, a chtěli jsme je konfrontovat se zapatistickými společenstvími, která se v zóně nacházejí, ale to se taky pojebalo, protože vy jste se rozhodli tyhle komunity usadit jinde, a tak jste nám sebrali záminku. Těmihle kroky jste nám zhatili plány, a tak jsme museli udělat jiné.

Otázka, která by mě s dočtením poslední stránky Nepohodlných mrtvých napadla, není, nakolik je kniha psaná podle reality. Přesto pro zvědavce: empirický kontext a reálie v textu předkládané se neliší v ničem od těch, které znám za téměř deset let studia mexického regionu. Naopak se mi do hlavy dere kouzlo neznámého, které je textem nabouráno, zviditelněno a vyplouvá na povrch. Jestliže Latinská Amerika je po literární stránce známá školou magického realismu, pak Nepohodlní mrtví přichází s jakýmsi odkouzlením reality fungování mexické demokracie a obnažení logiky neoliberální politiky státu a špinavé války proti politické opozici. Žánrem textu je detektivka – už jím samotným, založeným z principu na zapeklitosti, utajenosti, neviditelnosti a zdánlivé nerozpletitelnosti, text objasňuje ideologické pilíře protipovstalecké války nízké intenzity. Nehledě na to, že čtenáře pohltí, přestože pojednává o tématech jako neoliberalismus, stát, politicko-ekonomické elity, sociální hnutí či politika paměti, které zpracované v žánru politologického traktátu unudily k smrti již tisíce čtenářů.

Zapatisté pozorují, co není zjevné. Ukazují, že součástí reality, věcí i textů je neviditelnost, mlčení, tajemství, ticho, zapomnění, Nikdo. Rozumí nevyřčenému. Dostávám další lekci.

Poznámky:

[1] L. Hernández Navarro: The Global Zapatista Movement. Americas Programs.

[2] G. Rovira: Zapatistas sin Fronteras. Las redes de solidaridad con Chiapas y el altermundismo.

[3] T. Olesen: International Zapatismo.

[4] E. Wolf: Europe and People without History.

[5] P. Mácha: Plamínek v horách, požár v nížině.

[6] T. Benjamin: A Time of Reconquest: History, the Maya Revival, and the Zapatista Rebellion in Chiapas. The American Historical Review.

[7] R. Benedict: The Chrysanthemum and the Sword: Patterns of Japanese Culture.

[8] C. Tello Díaz: La Rebelión de las Cañadas.

[9] Kontroverzní se stala i další jeho kniha 2 de julio o podle některých zmanipulovaných prezidentských volbách v roce 2006.

[10] J. Arquilla, D. Ronfeldt: Networks and netwars: the future of terror, crime, and militancy.

B. Kuřík

1.1.2017 Nakladatelství AF

Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Existenční večírek

1. 2. 2017, Praha

V souvislosti s hlavním tématem „mýtus práce“ bychom rádi diskutovali o tom, jaký je smysl práce v kapitalistické společnosti a zda je skutečně smyslem lidského života uvrtat se v zaměstnání při činnosti, jejíž smysl nám často uniká, na jejíž podobu máme minimální vliv a o jejíchž výsledcích nám není dovoleno rozhodovat. …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací

web Nakladatelstvi Anarchisticke federace

Podporujeme

Třetí den pro Kliniku!

28. 1. 2017, Všude

…(více)

Benefit pro Artema

28. 1. 2017, Plzeň

Zahrají: KIBERA, DISAVOIR VIVRE Start: 19:00 Vstup: 100Kč a víc …(více)

Fénix před soudem!

30. 1. 2017, Praha

Třetí kolo absurdního realtime dramatu zvaného operace Fénix …(více)

Komplex of Waste party

28. 1. 2017, Brno

HC/punk koncert benefiční na iniciativu Antifénix …(více)

Bezpeněžní zóna

18. 2. 2017, Plzeň

Bezpeněžní zóna je prostor, kde se nic neprodává a nekupuje, přesto mohou být naplněny přímé potřeby našich tužeb. …(více)