Po více než roce vyšlo další číslo libereckého HC/punkového zinu Cerelitida.

Nečekejte žádný sešitek, ale knížečku o 124 stranách formátu A5. Ale nebojte, čte se dobře, takže vám její přelouskání nebude činit žádné obtíže. Nutnou podmínkou však je, abyste byli alespoň trochu zainteresovaní v této hudební subkultuře.

Obsah má klasickou strukturu – sloupky, rozhovory, tour reporty, reporty z koncertů, recenze zinů a nahrávek a sem tam něco navíc. Ze sedmi úvodních sloupků bych vypíchl dva citáty, které mi utkvěly v paměti: „My už jsme si ty hlavy nechali dobrovolně urvat, protože jsme přišli na to, že si můžeme ,stravu' strkat přímo do krku.“ a „Kam se dá v dnešním ,demokratickém' režimu zajít – je to přesně k prvnímu policajtovi.“

Napsat dobrý tour report je kumšt, jeho osvěžení kreslenými obrázky však poměrně nudný obsah nevyváží. Zpěvačka Controlled Existence si s tímto formátem však poradila velmi obratně. Své místo má na stránkách Cerelitidy samozřejmě přehled reportů z toho, jak divoce se drhnou struny v libereckém pivním baru Azyl.

Za pochvalu rozhodně stojí dobře volené rozhovory. Oproti jiným žánrovým zinům je velmi osvěžující, že tu dostávají prostor ženy, což žel není zrovna běžné. Zpěvačka ostravské kapely Kulma se hodně živě rozpovídává o festivalu Colours of Ostrava, o své práci pro ČT, o zdola budovaném projektu kulturního centra Provoz Hlubina, o Deepcampu, životě v Ostravě či o spojení mateřství a punku. V dalším rozhovoru, který rozhodně stojí za pozornost, odpovídá na otázky vydavatelky zinu výtvarnice ToyBox: jak je pro holku těžké dostat se mezi grafiťáky, jaké byly a jsou její streetartové a komiksové aktivity, jak se zapojuje do autonomního hnutí nebo jak vzpomíná na squat Milada. Příjemné povídání na vás čeká i při vyzpovídávání Ctiba, člena kapely Telefon a jednoho z provozovatelů již neexistujícího rožnovského klubu Vrah. Vzpomíná na své začátky v punku a porovnává je s dneškem, vyjadřuje svou radost z tvorby, předkládá své životní přístupy jak v osobním životě, tak v roli učitele a správně poznamenává, „že být politický by nemělo být nějakým punkovým dogmatem“. Téměř čistě hudební jsou pak rozhovory s kapelami Lycanthrophy a Prisoner 639.

Cerelitida ale není jen příjemné čtení. V opačném gardu byl dvojitým úderem text „Anarchie rwandského střihu uprostřed Evropy“, který popisuje Volyňské masakry v podání ukrajinských nacionalistů v průběhu druhé světové války. Čtení seznamu páchaných zvěrstev není pro slabé nátury a zjevně i odráží autorovu „osobní fascinaci morbiditou“. Co mě však zarazilo víc, že tu autor de facto propaguje thatcherovský mýtus There is no alternative, když se text snaží zarámovat kritikou brožury od CrimethInc. „To Change Everything“. Zavrhuje politickou imaginaci jen proto, že rozpad stávajících norem může vést až k masakrům. Ano, může, ale jen v případě, že nejsou zaseta semínka jiných hodnotových vzorců. Jenže když má někdo tendenci věřit Hobbesově lidské přirozenosti, kde je člověk člověku vlkem, pak je apel na alternativy ke kapitalismu a autoritářství opravdu zbytečný, ať si tvrdí antropologové, co chtějí. Nehledě na podpásovky typu „rozmazlení taky-anarchisté z nejbohatšího státu světa“. Jako kdyby země původu někoho vylučovala z boje za lepší svět.

Z článků je tu dál zajímavé ohlédnutí za historií lidských zoo a zamyšlení nad využitím squatingu při záchraně industriálního dědictví. Scene report z okolí baskického Donosti je inspirujícím uvedením do tamních hudebních i politických aktivit. Zájem o ziny v Česku ukazují reporty ze dvou zinařských festivalů – v Praze a v Olomouci. A nakonec bych rád poděkoval za Nakladatelství AF za zpětnou vazbu v podobě recenze na knihu Anarchistická publicistika 1990–2013.

O zin si piště na c_ml.hc[a]email.cz.

16.3.2016 -jk-

Recenze Kultura