Anarchistická federace

Vlastenectví jako diagnóza

Sedm let od smrti Stanislava Markelova připomínáme jeden z jeho stále aktuálních textů.

Markelov

Antifašisté Stanislav Markelov a Anastázie Baburová byli zavražděni neonacistou Tichonovem v Moskvě 19. ledna 2009. Nakladatelství AF vydalo loni ve spolupráci s Antifašistickou akcí brožuru Vlastenectví jako diagnóza – kauzy ruských neonacistů, v níž byl kromě jiných také následující text Stanislava Markelova:

Země se chytila vlastenectví jako narkoman jehly. Jakýkoli politik se předtím, než spustí své lži, zaklíná vlastenectvím. Jakýkoli patolízal předtím, než vyrazí prachy z úřadu, řeční o své lásce ke státu. Jakýkoli zloděj, mnoucí si ruce nad lupem, vysvětluje, jak miluje svou vlast a kolik je připraven ještě nakrást ve jménu této lásky.

V Rusku dnes není možné zastávat vedoucí funkci, když je člověk sice patolízal, ale neujasnil si své vlastenectví. Není možné stát se politikem, a je jedno jestli provládním nebo opozičním, pokud člověk nelíbá zadek dvouhlavému orlu a nepřísahá lásku jiným imperátorským symbolům.

Vlastenectví se stalo kritériem přijatelnosti občanů pro stát. Když nejsi vlastenec, jsi vyděděnec a trestní mocenský aparát ti to dá brzy najevo. Už se nikdo nezamýšlí nad tím, že vychloubat se vlastními city není hezké, stejně jako mluvit o celonárodní lásce a div přitom nemávat flekatými podvlíkačkami. Nikdo se nezamýšlí nad tím, že vlastenectví je blbost!

Osobní pocity jsou dobré, když zůstanou osobními pocity. Pokud máme rádi rodnou zemi našich předků, naše tradice, je to skvělé, ale který hlupák bude vystavovat na odiv osobní pocity? Ve skutečnosti tahle láska může být opravdová jen tehdy, když zůstane osobní a nepřejde do kategorie společensko-vlastenecké onanie.

Představte si, že lásku ke svým rodičům prohlásíte za všenárodní myšlenku. Budou vás mít za naprostého idiota. Proč máme tedy přijímat vlastenectví, které nám vnucují? Není třeba lézt nám do hlav a kontrolovat, jak moc milujeme svou Vlast. Lidi sami přijdou na to, koho a jak mají mít rádi.

Společné uctívání naopak nebývá upřímné. Z farizejské lásky k matrjoškám, z nichž uděláme domácí bůžky, se nám rychle bude zvedat žaludek a přivedeme na svět generaci, která nesnáší násilně vnucenou lásku k domovině. Přesně tak jako sovětská moc přivedla na svět nenávist ke všemu sovětskému, když nám bez přestání cpala debilní hesla. Jen už nám teď neslibují komunismus, ale prostě říkají, že je třeba slepě milovat Vlast a o nic dalšího se nestarat – a moci, oligarchům a mafii tak bude konečně dobře. Protože vlastenectví znamená zbabělost!

Místo aby se zjišťovalo, kdo zbohatnul na obecné bídě a bezpráví, kdo rozkradl všechen majetek v gangsterských 90. letech, kdo má nést odpovědnost za zprivatizování naší budoucnosti, za náhlé ukořistění toho, co se nashromáždilo zničující prací mnoha pokolení, navrhují nám oddaně milovat ty, co nám vládnou. Veřejné vlastenectví není láskou k Vlasti, je to právě láska k vládě. Pro vládnoucí kruhy je výhodné, abychom se s pusou dokořán a s radostí vytřeštěnýma očima dívali na další státní kus hadru, i když pod ním za války bojovali pronacističtí vlasovci nebo za carismu pořádali své pogromy ultrapravicoví černosotněnci. Podle mínění vlastenců se máme radovat z úspěchů mocných a svoji budoucnost obětovat oligarchům a ostatním vypaseným břicháčům, tloustnoucím z toho, co sebrali nám a našim rodičům.

Tomu říkáte láska k vlasti? Jakákoli vlast brzy pojde na takovou lásku, a čím víc se noříme do bažin vlastenectví, tím víc roste nerovnost uvnitř společnosti, tím vulgárnější vypadá vláda bohatých.

Kdo to nevidí, ten je záměrně slepý. Kdo to vidí, ale dál vykřikuje o svém vlastenectví, je zbabělec schovaný za vnucené státní klišé. Každý den nám vtloukají do hlavy prostřednictvím všech médií, že musíme být vlastenci. Správně, státu nic jiného nezbývá než od nás žádat vlastenectví, jinak totiž požádáme mocné, aby zaplatili za všechny své skutky. Protože obyčejní lidé a mocní nikdy nebyli spolu, ti druzí vždycky tučněli na účet bezpráví a nouze těch prvních. Tak je to i dnes: vlastenectví znamená zradu!

Čím víc hulákáme o vlastenectví a veliké říši, tím míň přátel naší zemi zůstane. S poslední republikou, která se k nám dobře chovala, Běloruskem, jsme se pohádali kvůli válce o plyn. Protože oligarchové kašlou na nějaké ideje, mají zisk a smějou se, jak se jim povedlo napálit společnost a nacpat jí vlasteneckou pilulku. Jako hotoví blbci si stoupáme na stejné hrábě, co už narafičili na lidi v jiných zemích. Jen co Srbové přestali mluvit o Jugoslávii a přišli s heslem o Velikém Srbsku, odvrátili se od nich všichni. Dokonce vždycky přátelská Černá Hora honem utekla od srbských nacionalistů. Jen co v Rusku vzniklo vlastenectví, začali jsme se rozpadat na hromadu národnostních enkláv a hloupě se divit, proč nám jiné národnosti odpovídají tím samým a vyhánějí Rusy z míst, kde bydleli.

Vlastenectví vypustilo démona nacionalismu z žaláře a provokuje nové a nové národnostní konflikty. Rusko to vyčerpává, ale buržoové se radují, bohatnou na válkách a národnostních konfliktech. Naše země byla vždy mnohonárodnostní, ale teď nás nutí rozbíhat se do národních koutů a nenávidět sousedy. Čím víc vlastenectví, tím slabší národ.

Nedělejme rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem. Majestátné výzvy z vysokých tribun se mění v nacionální nepokoje v ulicích, a včerejší komunističtí ateisté stojící v chrámové předsíni se svíčkou v ruce přivolávají tmářství a středověk. Nemysleme si, že je to hloupost mocných. Lidé, kterým vzali budoucnost, jsou naštvaní na všechny a připravení kdykoli svůj vztek projevit. Pro mocné je výhodné, aby se nenávist obrátila proti chudým gastarbeiterům, ne proti zlodějským mercedesům naditým novými Rusy. Naše vláda se bojí hořících mercedesů, protože v nich sama jezdí, je pro ni mnohem jednodušší rmoutit se kvůli aktuálním nacionálním pohromám, a současně k nim podněcovat nespokojené.

Jsou dočasně u moci, jejich úkolem je zbohatnout a o moc nepřijít. A národ obětují jako drobák, který hází výměnou za vlastní blahobyt a bezpečnost opojného vlastenectví. Dnes pro nás vlastenectví znamená smrt!

Nejde o zveličování. Namísto úspěchů našeho národa, nejlepších tradic a naší skutečné historie nás nutí milovat moc. Dokonce i z historických idolů vybírá moc takové, kteří ospravedlňují její nezodpovědnost a krutost.

Je to Alexandr Něvský, který krvavě potlačil protitatarská povstání, mnohokrát se jel klanět do Zlaté hordy, vypaloval ruská města, Pereslavl-Zalesskij i svůj rodný Vladimir, dokonce byl pochován kvůli svým zločinům mimo Vladimirský chrám, a který je najednou nejváženějším svatým. A to jen proto, že odrazil jeden z loupežných nájezd Švédů na Něvě, jaké se odehrávaly div ne každý rok, a vyhrál jedinou bitvu s řádem německých rytířů na Čudském jezeře, a po zbytek času v družné shodě s křižáky potlačoval povstání místních národů?

Je to Petr I., který postavil město na bažinaté půdě, na kostech rolníků, který násilně bořil tytéž ruské tradice a starou víru, již dnes tak obhajují vlastenci.

Je to poslední ruský car Mikuláš II. Krvavý, který začal panování smrtelnou tlačenicí v davu přihlížejícím jeho korunovaci na Chodynce, nechal střílet do pokojné demonstrace 9. ledna 1905, prohrál dvě války a zemi dovedl ke dvěma revolucím. Pěknými hrdiny nás hostí. Jako by v ruské historii nebyli skuteční bojovníci za pravdu a svobodu.

Vlastenectví je mýtus, cukrátko, co se dává lidem pro útěchu. Kvůli vlasteneckému blábolení je možné změnit všechno: pozměnit historii, přikrášlit skutečnost, říkat bílému černé a černému bílé. Jen závislí nežijí dlouho a společnost nakažená vlasteneckou chorobou je velmi křehká a odsouzená k vyhynutí na otravu vlastenectvím.

Noví Rusové mají jen jeden předmět národní hrdosti – další zisk ze surovin, které zůstaly v hlubinách naší země, z otrocké práce lidí v závodech a firmách. To je jediná národní hodnota, která pro ně má význam.

Všechno ostatní se lidem strká jako krásný obal od bonbonu. Proč máme mlčky snášet vlastenecké šidítko, když se zemi současně odčerpává všechen její obecný prospěch a vydělává na tom hrstka nových zbohatlíků? Za pěkným vlasteneckým pozlátkem se skrývá náš strach podívat se pravdě do očí a hnát k odpovědnosti ty, kdo v době liberálně ekonomického děsu 90. let uvrhli svůj národ do bezpráví a chudoby. Protože vlastenectví znamená strach!

Je mnohem lehčí skrývat svoji bezmocnost za halasným vykřikováním o lásce k Vlasti než se pokusit vybojovat si svá práva. Přiznat aspoň sobě samému, že v 90. letech nás namísto demokracie pokořili a okradli a teď v tom pokračují a nechystají se podělit ani o drobky ze svého stolu.

Vlastenectví znamená masku našeho bezpráví. Je to maska, za kterou skrýváme svou zbabělost. Vlastenectví je výhodné pro ty, kdo mají moc. Rozděluje národy, když každému podsouvá jeho vlastenectví jako uctívání jeho kmotrů a vládců. Vlastenectví nutí lidi myslet si, že jsou lepší než všichni ostatní, a nevšímat si dokonce svých holých zadků a děr v rozkradených rozpočtech. Podle vlastenců máme povinnost být pyšní na zemi, která zbídačila starce, napálila ty, kteří žili z vlastní práce, mladé nechala bez budoucnosti. Máme být hrdí na společnost ostře rozdělenou na zlatou elitu a všechny ostatní, kteří musí jako otroci zajišťovat rozkvět téhle elity.

Noví Rusové budou projídat národní bohatství ve Francouzských Alpách a nám nabízejí, abychom s vlasteneckým jásotem vítali jejich moc. V Rusku byly moc a společnost vždycky dva různé a neslučitelné pojmy. Moc nikdy nebyla pro lid, stávala se buď úplně nepřijatelná, nebo ještě snesitelná. Za pomoci vlastenectví nás nutí milovat nikoli Rusko, ale mocné. Vlast v tuhle chvíli projídají v luxusních lázních a propíjejí v přepychových restauracích.

Mnozí se ptají, proč tedy dnes moc začala pronásledovat radikální nacionalisty. To je úplně jednoduché: Vlastenectví je choroba!

Ten, kdo si vzal do hlavy onemocnět jím vážně, se mění v neonacistu a pogromistu. Mezi vlastencem a neonacistou fakticky není rozdíl. Ten první jen oblbuje sebe a ostatní, ten druhý se snaží šílené ideje praktikovat. Moc nepotřebuje dobrovolné pomocníky, kteří se pokoušejí uskutečňovat všechno to propagandistické bahno, které nám leje do hlav z vysokých tribun a přes mediální žumpu. Kdo běží v čele vládnoucího sentinelu, ten pod něj i spadne.

Moc sama zrodila neonacisty, když se snažila nasměrovat sociální protest k potřebnému národnostnímu sváru a ještě spíš k národnostním jatkám. Když se nacionalističtí frajírci vymkli kontrole, přestali být potřební, zato se stali nebezpeční. Vždyť by ještě řekli, jak jim mocní skutečně pomáhali, jak je provokovali k přímým akcím a drželi je jako chrtí štěňata u svých nohou. A neonacistům to bylo málo, zdivočeli a moci nezbylo nic jiného než na ně zahájit hon. Vzteklé psy hospodář zastřelí.

Neonacisti vyřvávají úplně stejná hesla jako mocní, jen jim v rámci své přirozené omezenosti uvěřili a snaží se je realizovat. Někdo vypadá, že onemocněl oficiálním vlastenectvím kvůli výhodám, prospěchu a kariéře. Někdo onemocní vážně. Ta choroba je smrtelná: pokud nacionalisté nepřijdou definitivně o rozum sami, pak jim s tím ve věznicích pomůžou mocní. Umíme si představit, jak se na svých pitkách oligarchové smějí všem těm pošahaným nacionalistům, které sami přivedli k životu. Vždyť vlastenectví nemůže být vážné!

Vlastenecké nálady se stávají skutečnými, když je země vystavena cizí okupaci, ale teď slavíme den nezávislosti na sobě samých jako svátek. Nikdo nás neokupuje, v 90. letech uchvátila moc naše mafie a naši oligarchové. Banditům je úplně jedno, jaké jsou národnosti, hlavní je pro ně zločinecký byznys. V klidu si mezi sebou dělí země a nám nechávají vlastenectví jako útěchu.

Nadnárodním korporacím je úplně jedno, jaké je kdo národnosti, dělí si naši zemi a zase nám pro útěchu házejí vlastenectví jako kost. A my jsme kdovíproč ochotni být na to hrdí a radovat se, že jsme skuteční vlastenci a zbožňujeme zemi, kde z nás udělali bezprávné žebráky. Bojovat s oligarchy, s novými zbohatlíky a s mafií běháním po národních domovech není možné. Ti, kdo z nás mají zisk, jsou jednotní, ale nás nutí izolovat se a navzájem se rvát.

Vlastenectví se proměňuje v nebezpečné zóny, národnostní střety a vzájemnou nenávist. Jako by se nám mělo dobře žít ve společnosti uprchlíků trpících kvůli národnostním svárům a ponižování. Jestli kvůli takovému přízraku, jakým je vlastenectví, musí trpět tolik lidí, na co ho vůbec potřebujeme?

Proč země, které se těší ve světě největší úctě, neprovokují své občany k pocitu národní výjimečnosti a násilného vlastenectví? Proč celý svět nenávidí Ameriku? Není to proto, že tam každému občanovi taky násilně vštěpují vlastenectví? Jenže Amerika se v roli světového četníka a celosvětového zloděje může rozhodnout, že bude drzá a vlastenecká. Ale proč my v sobě máme pěstovat idiotské vlastenectví? Abychom byli objektem všeobecné nenávisti a posměchu? Vlastenectví nemá smysl!

Pokud někdo moc chce ukázat svoji šílenou lásku k čemukoli, ať se zamkne v koupelně a předvádí ji. Věnovat se lásce všem na očích je exhibicionismus, je to nemravné a amorální. Stejně amorální je veřejná láska k vůdcům a ke státní moci.

Představa vlasti není dána státními hranicemi, teritorii, nebo dokonce přesídlením pokrevních příbuzných. Je to osobní představa a není možné ji vnucovat jiným. Osobní věci nejsou předmětem slavnostních přehlídek a plamenných projevů. To je jako vyvěsit svoje spodky coby prapor.

Kdo má opravdu rád vlast, nebude to vyřvávat na každém rohu a přísahat na svoje vlastenectví. Tím spíš k tomu nebude nutit druhé nebo dělat z vlastenectví státní doktrínu. Jestli nám jako národní myšlenky podsouvají vlastenecké padělky, znamená to, že to někdo hodně potřebuje, znamená to, že se někdo snaží skrýt svou výhodu, a to výhodu, jemně řečeno, ne zcela poctivou a zákonnou.

Je jen otázka, jestli jsme ochotni spolknout tuhle návnadu, jestli nám už úplně nezměkly mozky tím vlasteneckým povykem, jestli se opravdu chceme sytit tou nacionální lží a být připraveni sežrat i hovno, kdyby se podávalo s vlasteneckou omáčkou. Nezbývá než si vybrat: jste zdraví, nebo vám stihla epidemie vlasteneckého šílenství vlézt na mozek a ten teď nepřijímá nic než svatý olej, vytékající z televizoru, a křik zlodějů o tom, jak milují vlast?

Čestný člověk nemůže být vlastencem, protože čest je neslučitelná s vlasteneckým divadýlkem. Moudrý člověk se nikdy nestane vlastencem, protože brát vážně vlastenecká hesla je úděl hlupáků, připravených klamat sebe samé. Lidé, kteří si sami sebe váží, se nedají koupit vlasteneckou lží, mají vlastní názor a nepotřebují ho vyměňovat za oficiózní propagandu.


Verze pro tisk 25.1.2016 Nakladatelství AF
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

Rave4Rojava ★ benefiční after-party

29. 11. 2019, Praha

Benefiční after-party po stávce #FridaysForFuture 29. 11. Vstupné dobrovolné, všechny vybrané peníze budou poslány Kurdskému červenému půlměsíci / Heyva Sor a Kurdistanê e.V. Akci pořádá platforma Výbor na obranu revoluce v Rojavě. #Riseup4Rojava ★★★ VÍCE INFO BRZY …(více)

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Social Screenings: A.C.A.B.

4. 12. 2019, Praha

Promítání v D-zóně …(více)

Předvánoční bezpeněžní zóna

7. 12. 2019, Plzeň

Bezpeněžní zóna je prostor, kde se nic neprodává a nekupuje, přesto mohou být naplněny přímé potřeby našich tužeb. Je spousta nevyužitých nebo nepotřebných věcí, které mohou být jinými lidmi smysluplně využity. Přineste je nebo se jen přijďte podívat, jak bezpeněžní zóna funguje. …(více)