Kritika marxismu a politické praxe sociální demokracie.

I.
Dvě historická data
Socialistický sjezd 1. internacionály v roce 1893 byl značně překvapen jednáním legitimní většiny kongresu. Nikdo si od té doby nepoložil otázku, jejíž řešení by bylo velmi zajímavé: -jestli chování většiny bylo obyčejným klopýtnutím delegátů, nebo bylo logickým důsledkem legální taktiky, reforem k pláči a čistě politické-volební agitace, tedy všeho co se teprve krátce nazývá “vědeckým socializmem”,
Na štěstí pro nás, nám odpověděl sám Engels. “Je to právě padesát let", řekl na posledním zasedání kongresu, “co jsme společně s Marxem založily naše první řady. Bylo to v Paříži roku 1843 v revui, která se jmenovala ANNALE FRANCO-ALLEMANDES. Do té doby byl socializmus reprezentován jen malými sektami... Tento rok je ještě jiným výročím: výročím socialistického kongresu, který se konal před dvaceti lety a na němž jsme přijali plán kampaně, kterou neúnavně sledujeme až do současnosti. Konal se v roce 1873. 1) Zorganizovali jsme se, plánovali a vidíte, kam jsme došli... Zůstaňme pevně sjednoceni v naší linii a vítězství nás nemine." 2)
A je to jasné! Nebo ne? Je jasné, že socialistický svět byl překvapen pouze proto, že neznal většinovou linii, a že vůdce “vědeckého socializmu” se právem honosí jednáním, které předvídal od svých padesáti let a přijal před dvaceti lety. Podívejme se, co nového přinesli Marx s Engelsem socializmu, a jaký byl charakter sjezdu v roce 1872.
Především mi záleží na tom, abych potvrdil, že Marx revolucionář a obránce proletariátu, Marx nesrovnatelný polemik, který celou svoji ekonomickou vědu dal do služeb lidu, a zůstává i nadále velkou postavou v historii vývoje moderního socializmu. Nechci snižovat služby, které prokázal emancipaci dělnické třídy, když vypíšu stručný přehled jeho socialistických idejí v letech 1843-48. Chci jenom vědět, jsou-li obrovské Engelsovy nároky nějak potvrzeny i v minulosti a poukázat na výčet jejich učení v té době.
Víme, že od roku 1839 do roku 1848 existovalo ve Francii široké revoluční hnutí s jasně socialistickou tendencí. Jeho publikace zaplavovaly zemi. Proudhon, P. Leroux, V. Considérant, G. Sandová, August Comte, Lamennais, Barbés, Blanqui a Louis Blanc hlásali socialistická učení, často si vzájemně protiřečící, přesto však dělnickými masami ochutnávány. Louis Blanc byl především populista. Jeho návrh Organizace práce ho triumfálně vynesl 24.února 1848 až do prozatímní vlády. Ve svém časopisu REVUE POKROKU, založeném roku 1839, začal Louis Blanc zveřejňovat svůj systém státního socializmu, který byl tenkrát zcela novým učením. Tvrdil, že sociální otázka bude vyřešena jen demokratickým státem, že lid musí především dobýt politickou moc, vzít do svých rukou moc zákonodárnou, a že politický zápas musí být podřízen hospodářské a sociální emancipaci lidu. Ta je cílem a politický zápas jenom prostředkem. Až bude stát dobyt, zničí se všechna privilegia a celá kapitalistická sociální organizace se nahradí organizací národních dílen s bezplatnými kredity autonomních sdružení. Až budou založena a “kredit chudých” začne fungovat, stát nebude mít právo vměšovat se sdružením do života. Družstva budou organizována na komunistické platformě podle hesla: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. To je v několika slovech učení Louise Blanca. Vidíme, že sociální demokracie dnešních dnů... necháme však samotného Engelse, aby nám ukázal, co kázali s Marxem po Louis Blancovi. Několik měsíců před revolucí 24. února 1848 zveřejnila německá Komunistická liga slavný KOMUNISTICKÝ MANIFEST, zredigovaný Marxem a Engelsem. Byly v něm doporučeny tyto praktické prostředky:
1. Vyvlastnění půdy a zavedení renty na útraty státu.
2. Značná progresívní daň z příjmů.
3. Zrušení dědického práva.
4. Konfiskace statků přistěhovalců a vzbouřenců.
5. Soustředění kreditu do rukou vlády pomocí státní banky a výhradního monopolu
6. Centralizace dopravních podniků do rukou státu.
7. Zvýšení počtu státních továren a pracovních nástrojů - kultura a ameliorace země podle všeobecného plánu.
8. Povinná práce pro všechny - organizace pracovní armády především pro zemědělství."
Čím se Engels chlubí? Chápu oslavy při výročí zveřejnění manifestu Roberta Owena roku 1813, protože hlásal skutečně ucelené a humanistické socialistické myšlenky. Ale oslavovat den, kdy se na politickém obzoru objevil Engels se svými zpátečnickými myšlenkami a svojí nešťastnou taktikou...! Odpusťte mi...
Nyní prostudujme jiné slavné datum, léta 1872 - 73, kdy “byl přijat plán činnosti”, který vedl v Curychu ke známým prohlášením a jehož jediným možným výsledkem je napomáhání soudobému vládnímu systému, založeném na kapitalistickém vykořisťování a militarizmu - v minulosti nevídaném.
Musíme přiznat, že jsme poněkud překvapeni, když se Engels domnívá, že si mohou s Marxem blahopřát vzhledem k posledním kongresům Internacionály. Skutečnou Marxovu slávu tvoří zredigování úvah a všeobecných stanov Sdružení, které spadá do období mezi lety 1864 až 1869, - až do basilejského kongresu - kdy stál Marx na vrcholu. Zato kongresy konané v letech 1872 a 1873 zanechaly v Marxovi hořké vzpomínky, protože dobře viděl, že jejich výsledkem je odsouzení centralisticko - státní frakce k smrti. Od té doby přestala existovat marxistická frakce Internacionály a kongresy konané do roku 1882 byly vedeny jedině federalisty - bakuninisty, známými jako anarchisté. Jestliže Marx nebyl s výsledkem kongresu z roku 1872 spokojen, Engels naopak triumfoval, protože už dlouho uvažoval o tom, jak by vyvolal v Internacionále rozkol. Plný zpátečnických myšlenek, o kterých jsme se už zmínili, získal Engels nesmiřitelnou zášť k frakci federalistů - anarchistů, především k členům “Mezinárodní socialistické Aliance”. Federalisté převládali v Internacionále švýcarské, belgické, španělské a vlašské.
Engels jako člen Generální rady Internacionály a korespondent pro Španělsko, napsal 24. července 1872 španělské federační radě neuvěřitelný dopis, ve kterém žádal o “seznam všech členů Aliance", který končil takto: “Neobdržím-li kategorickou a uspokojivou odpověď obratem pošty, bude Generální rada nucena veřejně vás udat...” (Viz. PAMĚTI JURSKÉ FEDERACE str. 250) Engels napsal tento dopis bez vědomí ostatních členů Rady. Rada po mínění Junga a Marxe tento dopis, později proslulý, neakceptovala.
Nemám tolik místa, abych vypsal jednotlivé Engelsovi, Lafarguovi a Utinovi intriky proti federalistům a proti Bakuninovi a Jamesu Guillameovi především. Dodejme jen, že tyto intriky přinesly do Internacionály rozkol, který vyvrcholil na kongresu smutné paměti roku 1872. Všeobecně se neví, jakým způsobem byl tento kongres svolán. Stačí říci, že Marx s Engelsem nařídili delegátu Sorgeovi z německé sekce v New Yorku, aby pokud možno získal co největší množství nepopsaných mandátních lístků. Ty pak byly rozděleny mezi Marxovi a Engelsovy stoupence. Vrcholem ale bylo, že tito pánové si přivedly jako členy Generální rady Internacionály lidi, kteří nikdy nebyly členy žádné sekce, a dokonce i Engelsova blízkého přítele, proslulého Multmana Barryho, dopisovatele STANDARTU a náhončího anglických konzervativců. Majoritou, vytvořenou tímto způsobem, vyloučili Bakunina, Guillaumea a s nimi jurskou, španělskou, vlašskou, belgickou a anglickou federaci. S Marxem, Engelsem, M. Barrym a jinými zůstali akorát Němci a několik izolovaných skupin z různých zemích. Všechny činné a revoluční síly se ale spojily s federalisty - anarchisty, kteří pak svolávaly kongresy Internacionály až do roku 1882. 3)
Jaká výročí to Engels připomněl! Je snad divné, když legitimní skupina, vzešlá z tak slavných základů, se v Curychu paktovala s vládami, potírala nezávislé a hlásala válku...?

II.
Diktatura a nárok na vědeckost.
Abychom si vytvořili lepší obrázek jednání Marxe a Engelse coby inspirátorů Generální rady Internacionály, podívejme se, jak se chovali v době pařížské Komuny.
3. dubna roku 1874 psala Generální rada Internacionály z Londýna do Paříže: Občané, vzhledem ke stavu věcí vyzýváme členy pařížské kanceláře, aby do londýnské ústřední kanceláře zasílali každodenní zprávy.
Žádat zprávy od lidí, kteří bojují! K čemu zprávy?
9. dubna: Čekáme na výsledky, abychom vám poslali své instrukce.
Bismarck a císař Vilém, když už chtěli velet, byli alespoň přítomni na bojišti. Ale Generální výbor, vedený Marxem a Engelsem, zůstal raději za pecí a dával instrukce. A jaké instrukce!
4. dubna: Zbytečně neagitujte na venkově.
9. dubna: Od nynějška nechte jednat republikány a v ničem se nekompromitujte.
Nebo: Boj definitivně začal. Počítáme s vaší pomocí.
Vrcholem absurdity je, že tito vládychtiví lidé chtěli dokonce kontrolovat jednání každého socialistického bojovníka. Například:
23. března: Goberta nechte v Lyonu, Henrieta u sebe a Esteina pošlete do Marseille.
24. března: Clusereta pošlete do Paříže (ti ho na mou duši obdarovali!)
20. března: Protože občanům Assiovi a Mortierovi brání obtíže v odjezdu do Lyonu, je do Marseile a Lyonu s veškerou pravomocí delegován občan Landeck. (Viz. HISTORIE INTERNACIONÁLY V BURŽOAZNÍ REPUBLICE - Fiaux).
Podle stanov Internacionály měl Generální výbor funkci čistě administrativní a měl hrát pouze úlohu centrální kanceláře pro korespondenci různých národních organizací. Rada se v žádném případě neměla vměšovat do vnitřních záležitostí jednotlivých zemí. Přesto si za Marxova a Engelsova řízení pomalu přisvojovala i práva jiná, kupříkladu vést dělnické organizace. Opilá diktaturou došla až k zasílání rozkazů jako byly ty, o kterých jsme se zmínili: Plnou moc nad Marseille a Lyonem, slavnému neznámému! (Jaký takt! Dva Němci delegují měšťáka s německým jménem, aby vedl francouzské socialisty, zatímco německý císař, knížata a Bismarck jsou ve Versailles!)
Už od roku 1870 viděli inteligentní členové Internacionály, jako Guillaume a Bakunin, prosazování nebezpečné a směšné snahy stát se mezinárodními diktátory. Když se proti tomu začaly objevovat stále častější a prudší protesty, založili proud opačný. Od té doby se datuje nenávist, kterou marxistická klaka dává najevo federalistům, zejména Guillaumovi a Bakuninovi. Tato klaka využila veškeré své síly a autority, kterou si mohla zjednat; nezalekla se ani vyhrůžek. Viděli jsme, jak si zajistila většinu na Haagském kongresu v roce 1872 a její pamflet: MEZINÁRODNÍ ALIANCE, který nyní vychází, je jedinečným příkladem pomluv a nesmyslů.
Po roztržce na Haagském kongresu Internacionály sledovali obě frakce navzájem značně odlišnou taktiku. Federalisté stále více zdůrazňovali hospodářský a revoluční zápas. Naopak stoupenci centralistického státu, kteří v roce 1873 programově přijali legální a parlamentární taktiku, byli politickými událostmi a volebním bojem stále více strháváni na cestu dobře známou. Cestu umírněnosti a kompromisů. Víme, kam až německá sociální demokracie hnala ducha smíru mezi socialistickými požadavky, sociálním pořádkem a státem na kongresu v Gothe. Není tedy nic divného, když všem těmto pánům poslancům a radům začalo překážet staré označení “revoluční socialista”. Museli si najít označení nové, lépe vyhovující jejich novému pojetí socializmu a jejich čerstvé a znamenité situaci zákonodárců.
Žádané slovo našli: místo “revoluční socializmus” začali říkat “vědecký socializmus”, jako kdyby existoval nějaký socializmus nevědomců: bezpochyby socializmus Saint-Simona, Owena, Proudhona a Černyševského. Naneštěstí přívlastek “vědecký” nedokáže vyloučit nedorozumění, protože právě obhájci nespravedlností kapitalistické organizace mají slova “věda” plnou pusu; na druhou stranu se v Německu, už dávno, objevila jistá třída reformátorů v rukavičkách, patentovaných uspávačů známých jako katedroví socialisté.
Museli se tedy nějak odlišit od těchto oficiálních učenců. Začali vytvářet legendu o jejich vlastní vědě, výhradně jejich, založené na zvláštních objevech zakladatelů sociální demokracie. Místo, aby na rovinu řekli, že ohromný vývoj intelektuální kultury nás nutí provést radikální změnu v kapitalistické a státní organizaci, že celá věda - bádáním nezávislých lidí - odsoudila individuální způsob výroby a spotřeby, -tak aby si přisvojili všechny zásluhy, vymysleli zvláštní vědu: vědu sociální demokracie. Tento nápad ale neobstojí, podíváme-li se na něj zblízka: věda je racionální, ve všech odvětvích lidského myšlení přesvědčivá, nezávislá...
Podívejme se, má-li jejich věda tento charakter.
Zamysleme se nad některými tvrzeními “myslitelů" a publicistů strany:
“Zákony kapitalistické výroby, objevené Marxem”, čteme v Engelsově životopise (NOVÝ ČAS, IX. ročník, číslo 8), “jsou stejně neměnné jako Newtonovy nebo Keplerovy zákony o pohybu sluneční soustavy."
“Marxovi”, píše Engels, “děkujeme za dva veliké objevy: 1. Odhalení tajemství kapitalistické výroby vysvětlením nadhodnoty. 2. Materialistické pojetí dějin.” (Engels: Vývoj vědeckého socializmu).
“...Roku 1845 jsme se rozhodli (Marx a Engels) věnovat bádání potřebnému k tomu, abychom mohli vypracovat materialistické pojetí dějin, objevené Marxem." (Předmluva k Engelsově knize: LUDVÍK FEUERBACH).
V Engelsově polemice proti Dühringovi nalézáme: “... Chce-li Dühring říci, že celý hospodářský systém našich dnů... je výsledkem antagonizmu mezi třídami,... tak opakuje pravdy, které se stali obecně známé po vydání KOMUNISTICKÉHO MANIFESTU (zredigovaného Marxem a Engelsem)."
Když líčí historii intelektuálního vývoje jejich mládí, říká Engels naivně: “Je pozoruhodné, že jsme nebyli sami, kdo objevil dialektický materializmus. Dělník Josef Dietzgen učinil tentýž objev...” (L. FEUERBACH.)
Tyto otázky by nám už mohli stačit. Ale ne, protože adepti těchto dvou myslitelů jdou ještě mnohem dále. Tvrdí, že jejich mistři byli první, kteří používali v historických, hospodářských, sociologických studiích a bádáních dialektické metody, díky níž objevili zákon o kumulaci kapitálu - jakýsi druh ekonomického fatalizmu. Prý také “...založili nejrevolučnější socialistickou stranu, jakou historie dosud nepoznala" (sociální demokracii). “Je nutné studovat Engelsovu brožuru L. FEUERBACH, protože je nejúplnějším výkladem filozofie těchto dvou myslitelů” - píše Plechanov v předmluvě - “..je nutné, aby se lidstvo seriózně zabývalo i těmi nejnepatrnějšími skutky a gesty jejich mládí”, protože “to jsou první kroky vědeckého socializmu”, jak se píše v Engelsově životopise (NOVÝ ČAS).
Tyto citáty jsou velmi jasné, jsou však i lepší. Nyní víme, že to byli Marx s Engelsem, kteří objevili věčné zákony sociálního života. A před nimi o existenci těchto zákonů nikdo nic netušil? -Nikdo, tvrdí sociální demokraté.
“Německo”, praví Bebel, “vzalo na sebe vůdčí úlohu v gigantickém zápase o budoucnost. K této úloze je dokonce předurčeno svým vývojem a zeměpisnou polohou... To není obyčejná náhoda, že Němci objevili dynamiku vývoje soudobé společnosti a položili vědecké základy socializmu. Mezi těmito Němci patří první místo Marxovi a Engelsovi; po nich přijde Lasalle jako organizátor dělnických mas." (Závěr knihy ŽENA.)
Tato podivuhodná sebechvála sociální demokracie nás konečně poučila, na čem Marx s Engelsem zakládali svůj nárok na všeobecnou diktaturu: Německo je hlavou lidstva, oni jsou dvěma světly své vlasti, a proto se vznáší nad zcela nevědomým lidstvem...

III.
Dialektická metoda
Je ale pravda, že lidstvo neznalo ani dialektickou metodu ani tezi o nadhodnotě? To snad Vico, Volney a encyklopedisté, Augustin Thierry, Buckle, A. Blanqui, Quélet a mnozí jiní, nic netušili o vlivu hospodářských činitelů na dějiny lidstva? A T. Rogers asi nenapsal své velké dílo: ŠEST STOLETÍ PRÁCE A MZDY a nevydal jako resumé svoji brožuru: HOSPODÁŘSKÝ VÝKLAD DĚJIN? Jestliže existovaly pravdy sledované nezávislými lidmi, existovala-li věda myslitelů, kteří netoužili ani po diktatuře ani po papežství, existovala-li tato věda před objevením se Marxe a Engelse na scéně, jak tedy pojmenovat autory výše zmíněných citátů? Psali všichni ti Bebelové, Bernsteinové, Kautští, Plechanovové, Engelsové a jiní zmíněné věty z obyčejné nevědomosti nebo pod vlivem pohnutek vymykajících se vědeckému bádání?
Z předchozích citátů víme, že od Marxe a jeho přítele Engelse lidstvo získalo:
1. Využití dialektiky ve vědě
2. Objevení nadhodnoty vědě před nimi neznámé.
3. Materialistický výklad dějin.
4. Vrcholem stavby je zákon o akumulaci kapitálu, o “vyvlastňování velkého počtu kapitalistů malým”. (KAPITÁL, str. 342.)
Ať mi dělníci a mezinárodní socialisté především prominou, že zabíhám do nepopulární oblasti legend a nároků “vědeckých socialistů”. Je to však nutné. Hlásá-li se dnes jménem vědeckého socializmu zbožňování všemohoucího státu, autority, pořádku, disciplíny, subordinace a jiných vlastností, kterých si váží v kasárnách; zesměšňuje-li se myšlenka emancipace, osvobození a solidarity jako utopie a každý výklad humanitních a socialistických idejí se prohlašuje za nevědomost, je nutné si vše uvědomit a začít hledat pravdu...
Věda, ta velká věda přírodovědců se svými systémy evoluce, transformace a monistického materializmu, který tak uráží Engelse, vznikla a vyvíjela se induktivně a všichni velcí vědečtí myslitelé byli dialektické metodě vzdáleni a odsuzovali ji. Ať nám sociální demokraté jmenují jediného učence současnosti, který by dialektiku užíval ve vědeckém bádání, nepočítáme-li ovšem německou metafyziku.
Vypracovali snad Lamarc, Geoffroy-Saint-Hilaire, Lyell, Darwin, Haeckel, Helmholtz, Huxley a jiní velkou vývojovou filozofii podle dialektické metody?
Provedli Quélet a J.S. Mill, Morgan a Buckle, Maain a Tylor, H. Spencer, Guyau a Bain svá zevšeobecnění v sociologii, v logice, v etice a moderní filozofii jinak než induktivně? Kdo se alespoň trochu vyzná v historii vývoje moderní vědy, musí uznat, že všichni velcí myslitelé dialektickou metodu zavrhovali.
“Metoda dialektického zevšeobecňování těchto filozofů” (metafyzických) - říká prof. W. Wundt (v projevu: O VZTAHU FILOZOFIE NAŠEHO VĚKU K ŽIVOTU) - na které založili nedotknutelnost svého učení, “mi připadá jako umělý a tísnivý obal, který každou myšlenku znetvoří.” Také jiná autorita, skutečná sláva Německa a lidstva, Goethe, nebyl příznivcem metody tolik milé Engelsovi a jeho žákům. (Viz. třetí část ECKERMANOVÝCH ROZHOVORŮ.)
Vědecký Goethův duch očividně nemohl na tuto proslulou metodu přistoupit, protože jde stejně snadno dokázat i vyvrátit. Chápal, že jde bádat jen jedinou metodou: metodou vědeckou.
Navržená hypotéza je ověřena induktivní metodou a stane se teorií, jakmile induktivně zjištěné příčinné vztahy jsou deduktivně dokázány.
Koneckonců tento způsob myšlení není nic nového. Sám Engels někde říká, že Descartes a Spinoza, Rousseau a Diderot, a Hegelův současník Charles Fourier jí užívali velmi dobře. Všichni tito filozofové, především poslední, zasvětili svůj život bádání na poli sociální filozofie a socializmu. Jak je tedy možné, že Marx, Engels a německý dělník Dietzgen ji znovu objevili?
Ať to tedy poslanci, filozofové a publicisté “vědeckého socializmu” nevzdělaným vysvětlí...

úryvok (viac v RTF)




[download ako RTF súbor]