Na čem je postavena autorita a co namísto ní?

Jediné dva politické směry, stejně veliké, ale s diametrálně odlišnými účinky, se ještě mohou přít o místo ve dvacátém století: politika absolutní autority a politika Revoluce a svobody - všeobecné otroctví nebo všeobecná anarchie. Všechny uprostřed ležící systémy jsou stejně bezmocné a nemohou zploditi nic než zmatky. Již dvě stě let jsme v tomto bodě: autorita již nemá prestiž a svoboda je nezaručená. Mnozí se marně pokoušeli oba systémy smířit, neboť, jelikož jsou svou povahou nesmiřitelné, zplodil tento amalgam jen větší korupci obou teorií, úplnější disharmonii zájmů, které, když nejsou v rovnováze, vraždí se navzájem.
Svoboda nebo autorita, otroctví nebo anarchie se tedy stane pravidlem společnosti. Německo a Rusko jsou z tohoto hlediska nejnebezpečnější země, neboť všechny jejich snahy směřují k tomu, aby zavedly v Evropě politiku nejkrajnější reakce. U nich kvete tato politika zázračně: zbudovaly společnost na primitivním plánu absolutní autority, neberouce žádného zřetele k různým fázím, jimiž lidstvo prošlo, prohlašují, že svět se nemění ve svých nejstarších principech, ubírají se přímou cestou boha, principu a cíle všech věcí, jenž přenechává svému pozemskému představiteli, knězi nebo vládci - oba jsou králové - část své síly a své mohutnosti. Moc těchto národů nemůže obdržet protiváhu v žádné jiné moci, pochází od boha a rána zasazená její majestátní autoritě zasahuje přímo pramen všech věcí. Aniž pomýšlí, že svět vyžil svou teologickou a metafyzickou fázi, chápou se znova statečně tradice a stoupají k bohu, jenž pomocí své milosti zasahuje přímo do řízení lidských věcí. Bůh, král a vlast - nejhroznější symboly reakce - toť jejich heslo. Věří v boha bez něhož by neexistovaly, v krále, jenž je jeho výronem a ve vlast, jež je metafyzickou abstrakcí; nevěří však v lid, jehož existence je jedině skutečná a k jehož emancipaci a osvobození nemohou svolit pod trestem sebevraždy.
Systém autority, aby se udržel, potřebuje především náboženství. Ať je jakékoli, učí náboženství odříkat se pozemských statků a milovat nebeské blaženosti, dává přednost nejistému před jistým, domnělému před skutečným, smyšlenému před hmatatelným, lži před pravdou; šíří ohavnou víru, že bída je božskou institucí, že jí vždy byla a vždy bude z nařízení boha, jenž musí tedy trestat stejně jako zločin pozdvižení a revoltu z hladu. Po církvi armáda představující direktněji moc vládcovu, armáda, podpora pořádku a majetku a po ní centralistický stát, shrnující v sobě všechny reakční síly, které potřebuje, aby vládl, to jsou přirození spojenci autority. Svoboda v tomto systému je iluzorní, protože existuje jen stálým zmenšováním násilí, postupným ničením moci, a všechna kolečka systému fungují naopak tak, aby učinila osvobození davu nemožným a vládní moc drtivou. Válka je nakonec nevyhnutelným výživným prostředkem této společnosti, jejíž nutnými zjevy jsou zbraně, diplomacie a politická tribuna, tři podoby to války. Ve stínu této politiky kvete finanční a kapitalistická feudálnost, neboť bůh nadekretoval ve své nekonečné moudrosti, že bohatí a chudí budou vždy tvořiti dvě různé kasty, z nichž jedna je stvořena k tomu, aby vykořisťovala druhou. Tato očividná nerovnost si vypůjčuje od svého původu zdání spravedlnosti a sankci, proti nimž protestovat by bylo neslušné.
Nenabude-li politika autority vrchu, a je zbytečné uvádět, že je to naším přesvědčením, bude pak ovládat svět politika svobody. Není střední cesty, opakujeme, mezi těmito dvěma směry. Nic mimo svobodu a její záruky nás nemůže uspokojit.
Bůh v systému revoluce je sesazen, společnost je dílem člověka, jenž sám je jejím principem a jejím cílem, a rozdělování či spíše rozebírání pozemských statků se děje dle jeho vůle řízené rozumem a spravedlností. Není již třídy, která vede a ovládá třídu jinou, každý člen společnosti pracuje pro sebe a pro všecky a provádí úplně dle své vůle svou sociální funkci. Všechny užitečné síly jsou nutné k rozvoji společnosti a nikdo nemá právo zbavovat ji účasti kohokoli. Bůh nejsa již nejvyšším ředitelem lidských osudů se stává zbytečným a bída přestává být nevyléčitelnou: práce a inteligence nad ní musí nutně zvítězit. Církev - čerpající svůj důvod k existenci a svou sílu v Absolutním - zmizí s ním. Stát, vojsko, církev, bůh nejsou již u vlády nad světem; práce prezentovaná lidem ovládá vše, když vše až k sobě povznesla.
Když je náboženství odstraněno, povstává lid z intelektuální a mravní nízkosti, když je politika vyloučena, povstává z útisku hospodářského a v téže době mizí zároveň finanční, průmyslová, majetková, kapitalistická feudálnost. Objevuje se sociální věda a ničí vše, co se s ní nedá srovnat: politiku, vládu. Když je hospodářská rovnováha uskutečněna, není třeba armáda, aby ji udržovala, neboť válka není svou povahou nic než velký příživník a nemůže zavedenou rovnováhu upevnit nýbrž jen zničit. Mír je nutnou výslednicí a vznešeným korunováním všech sil směřujících k práci.
Že pak práce je v podstatě mírotvorná, snaží se lid emancipovaný revoluční politikou dát záruku své práci a tím práci všech; místo aby, jak se dnes nevyhnutelně děje, tvořil své monopoly ve prospěch několika, rozšiřuje se od města k městu, od kraje ke kraji; činí všechny dělníky navzájem solidárními a tvoří družný život v hospodářském pořádku. Tož může-li politika a válka najít ještě sebemenší místo v takto přeměněné společnosti? Nikoli! a když tato ústava práce nahradí definitivně ústavu starého světa, uskuteční se budoucnost pracujících tříd tak vítězným a nutným způsobem, že nejpřísnější spravedlnost potvrdí na konec její oprávněnost a skloní se před ní. Anarchie čili pořádek ve svobodě nahradí soudobý sociální nepořádek.
Viktor Dave

(Psáno pro Kalendář revolucionářů na rok 1903)


[download ako RTF súbor]