Dnes se čte v sloupcích sociálně-politických listů, jakož i v knihách politických národohospodářů často heslo: „Pryč s individualismem“, aniž by někdo se zdarem poukázal na ten veliký blud, jakoby dnes skutečný hospodářský individualismus nějak existoval. Lidé slepí a hluší čtou i poslouchají vývody o tom, do jakých hrozných konců se lidstvo dostává se svým hospodářstvím a to vše prý vlivem a přičiněním zatraceníhodných zásad individualismu. Tvrdí to všechny politické strany, které chtějí být považovány za pokrokové, a veliká „strana budoucnosti“, sociální demokracie chce dospět ve svém snažení k tomu cíli, aby suverénu Všeobecnosti, jinak Společnosti, poddáno bylo vše. Člověk - individuum, svět i život ve všem, čím se projevuje.
Vypočítávají se škody a zhouba kapitalistického hospodářství na zdraví a životech a neustále se prohlašuje za původce individualismus. Jaké to je reakcionářství! Což není nikomu patrné, že hospodářství, které vlastně má být zváno soukromo-kapitalistické, nemá se skutečným individualismem nic, zcela nic společného! - Patrně mnozí, kdo o tomhle mluví a píší úmyslně nechtějí jinak. Takový to činí dojem.
„Kapitalistické hospodářství však nestojí na podkladě individualismu, nýbrž na podkladě kastovnictví; rovněž jako svého času feudalismus“. Dnes to všichni socialisté přezírají a pokud se jim jedná o zdůvodnění oprávněnosti a možnosti jejich sociálního státu, vždy se uchylují v ochranu bludu: kapitalismus = individualismus. Tam, kde provádějí kritiku kapitalismu, správně tvrdí, že se kapitalismus nikdy zásadami individualismu neřídil a neřídí, a jmenují se ihned jeho rinky a trusty, které jsou přec povahy feudální, nebo řekněme čistě kastovní, ale při vlastním pozitivním teoretizování na to prohlašují tuto feudální hospodářskou nadvládu za individualismus. Tedy nejenže nesprávně nazírají a pojímají dva nestejné principy, oni jsou, jak patrno, i sami nelogičtí, jinak by museli přiznat, že kapitalismus nevzrostl vlivem svobody hospodářské, nýbrž použitím feudálních principů proti společnosti; obzvlášť pak proti proletariátu. - Socialisté tvrdí, že zájem všeobecného prospěchu lidstva je nutí omezovat svobody. Podřídit vše „zájmům společnosti,“ neboli státu. Hospodářství kapitalismu, uznané dnes za nespravedlivé má proto stát převzít v první řadě a pokud to bude možné, vést aspoň bedlivý dozor nad ním, a jeho zhoubné účinky do budoucna umenšovat preventivně - zákonem. Zapomínají, že se stát nemůže nikdy vykázat lepší hospodářskou schopností (nevykazuje ji ani dnes) než kapitalismus. Nechápou ty nejjednodušší pravdy národohospodářské, a nebo jich nedbají.
Hospodářská organizace kapitalistická i státní je vždy nucená a násilná, následkem čehož nemohou mít účastníci podobné organizace nikdy potřebný zájem o rozkvět hospodářství samotného. Nelze tak docílit ani dokonalé kvality výrobků, ani potřebné šetrnosti nástrojů, strojů a surovin (ačkoliv je to velmi důležité pro každý hospodářský organismus), a sice jen z té příčiny, že účastníci mohou jednak s nechutí jim určenou práci vykonávat, jakož i s nechutí cizí vůli se podrobovat; za druhé, nemohou mít dostatek čistého osobního zájmu v podobném podniku; to se cítí dnes, a sice jak v podnicích soukromo-kapitalistických tak i státních. Připočte-li se ještě plýtvání pracovními silami, jemuž se sice kapitalistické hospodářství vyhýbá, ale jemuž se nikdy nemůže vyhnout stát ve své centralizaci správy kancelářské, ztrácejí se nám všechny socialistické iluze o vzorném hospodářství sociálního státu. Je opravdu k nepochopení pro normálně myslícího člověka, jak možno pro tyto ideály, ve svojí podstatě pro skutečné zvýšení blahobytu a zvětšení svobody lidstva znamenající reakci se nadchnout.
Hospodářské nauky socialismu jsou pokud kritizují dnešní hospodářství kapitalismu mnohem správnější, než pokud se týče pozitivně spekulativních návrhů na příští hospodářskou organizaci společnosti. Tyto jsou naprosto nešťastně voleny a ještě horší je, že jsou zcela vážně sledovány.
Všichni ortodoxní socialisté a komunisté zvracejí přirozenou logiku. Snaží se dokazovat, jakoby zde individuum bylo kvůli společnosti; vzpírají se přijmout princip: společnost je zde kvůli a z vůle individua. Následek je ten, že stále usilují stvořit nějakou autoritu. Socialisté: Společnost nebo Stát, komunisté: Obec. Jsou v klamu jedni i druzí. Nemohou se pak nijak vyhnout stvoření tyranie vlády, ať třeba sankcionované plebiscitem; nechápou, že tuto tyranii nad sebou i nad jinými vytváří jedině jejich vlastní krátkozrakost a hloupost a že je tyranie ta skutečně, jako každá jiná, pro kulturní vývoj i pro okamžité hospodářské zájmy zcela záhubná a nebezpečná jim samotným. Všechny politické předsudky, které jsou dílem dosavadních systémů politických i hospodářských, jsou u socialistů i komunistů v plném rozkvětu. Chtějí zbavit lidstvo tyranie jednotlivých stavů a povýšit na právo - tyranií množství. Tyranie plutokratismu se má zaměnit tyranií demokratismu: důvod k tomu se vyvozuje prostě z hrubé moci majority. To je zcela nespravedlivé. Demokracie může sice mít více ohledu k přáním svojí většiny, ale nerozřešuje tím nijak otázku „všeobecného blahobytu“ a „všeobecné svobody lidstva“, jak se mnozí domnívají.
Kde zůstaly, třebas zcela spravedlivé požadavky menšiny, anebo mnoha individuí?
Usilují-li socialisté a komunisté proto o zestátnění, nebo zobecnění všeho hospodářství, aby docílili, jak říkají (stejně s námi), aby se práce stala svobodnou, tu se velice mýlí, když se domnívají, že k tomu cíli se přibližují po těch cestách, jimiž se až doposud ubírají. Státní nebo obecní hospodářství skutečně svobodu práce neznamená.
Jaký je to rozdíl, když se výrobní prostředky a půda z rukou soukromo-kapitalistických předávají autoritě jiné, zde Státu a Obci? Patrně neveliký. Co je platný domnělý vliv každého občana na správu státu a obce, když se moc nalézá v rukou samotných představitelů a zástupců, kteří mohou této moci zneužívat k vlastním, čistě osobním záměrům: Nelze si ani představit takový společenský organismus bez výkonné moci, která je zřízena k účelu prováděti vše, čemu se dostalo sankce majority, jakož i donucovat minoritu k podrobení se její vůli. Jaké je to široké pole působnosti! A v kolika pak směrech nelze se vylíhnout tyranii?
Vše se omlouvá praktickou možností k provedení. Dobře. Lze uvěřit, že lidé privilegovaných stavů (jako byrokraté), pak ti, jež vyvolala potřeba hájení prohnilých řádů a forem dneška, nevidouce nebezpečí svého naprostého zániku v budoucím politickém a hospodářském organismu socialistickém, mnozí tušíce i povznešení svého stavu, jeví patrnou ochotu pomáhat svým vlivem i mocí k šťastnému a brzkému příchodu socialistické společnosti. Ale svědčí to spíše v neprospěch socialismu, že se mohou nadít řady notorických cizopasníků v budoucí sociální organizaci socialistické své cizopasnické existence. Je z toho patrné, že tito mají dobrý čich, jímž vyciťují, že i demokracie, ta demokracie, která se pyšní svou budoucností, může být jak pro ně potřeba, slepá k pokroku i pravdě…
Ze všech dosavadních známek politického úsilí socialistů se potvrzuje stále vyslovená domněnka, že sociální stát bude vrcholem nesvobody individua a že tento netvor bude zotročovat politický i hospodářský národ ku prospěchu jednoho stavu, totiž byrokracie, v jejíž rukou bude spočívat se souhlasem socialistických občanů vše. Odtud bude vyrůstat generace nesamostatných, nesvých mezků, protivných svou ubohostí. Vše, co se nepodařilo dosavadním systémům se stane dílem socialistického státu. Vychovají se lidé, kteří jako dobytek ve dvoře budou k dispozici pro správce a hospodářství. Většina občanů, protože nebudou potřebovat, aby mysleli, neboť za ně budou myslet zástupcové a vláda, nebudou se asi ani něčím podobným namáhat. Mnozí v tom vidí veliké štěstí, ale zatím je to počátek všeho neštěstí člověka. Čím více nesamostatní lidé jsou, tím blíže jsou otroctví a schopnější vskutku otročit. Stát se stane více než dnes tlamou, která bohatství práce bude dávat, práci sobě podmaňovat, poněvadž k tomu cíli bude mít veškerou moc, a stane se politickým i hospodářským bohem lidstva.
Bude určovat, co je spravedlivé, a takovým se stane vše, co jemu bude prospívat. Po kapitalisticku bude vyplácet mzdy, zadržujíc pro sebe nadhodnotu práce, kterou bude sám stravovat. Patří k jeho vlastnostem, více od občana přijmout, než-li vrátit. Jedině proto žije dnešní stát, i budoucí socialistický stát (i obec) nemohou jinak. K užitku občanstvu nejsou. Nemají žádné zásluhy na vyrobeném bohatství, ničím nepřispívají k jeho tvoření (vyrábění), rovněž jako k němu nepřispívá kapitalista coby vlastník výrobních prostředků. A jiný úkol než kapitalistický stát i obec zastat nemohou, i vedení podniku musí připadnout námezdně pracujícím, ať podnikají cokoliv. Rovněž jako kapitalista jsou naprosto neproduktivní představitelé vlastnictví, které není nijakou nevyhnutelnou hospodářskou podmínkou; je to pouhý pojem, abstraktum, předsudek, který nemusí existovat, aniž tím může nějak hospodářský zdar utrpět. Jinak je to s prací, půdou nebo nástroji, stroji a surovinami, bez těchto si vyrábění bohatství nelze myslet; ony jsou hlavními a nevyhnutelnými hospodářskými podmínkami.

* * *

Od sociálního státu nekyne práci coby jedinému tvořiteli bohatství pražádná emancipace, nýbrž rovněž kruté poddanství jako za kapitalismu. Kdož jsou jejími představiteli, (pracovníci) se musí brát jinými směry, chtějí-li dosáhnout spravedlnosti v hospodářství a svobody ve společnosti. Místo prospěchu společnosti (státu, obce) musí sledovat a mít na mysli prospěch vlastní, individuální. Opustit vše abstraktní, zanechat předsudků, z nichž se rodí jen otroctví a jít za svým vlastním osobním cílem a štěstím. Pokud je třeba jít i s jinými, kteří sledují tentýž cíl a užívají těchže prostředků (jdou toutéž cestou) a sice jen dokud je to osobně užitečné. To je smysl společenského života, to je smysl vší solidarity; nikdy se nemá stát pro individuum organizace obtíží, břemenem, nebo pojmem, jemuž se sluší individuelně obětovat. To je otroctví! Všichni političtí švindléři spekulují na krátkozrakost a nesamostatnost těch, co věří, že národ, stát, společnost, lidstvo, obec, jsou věci, jimž se sluší individuelně obětovat a sloužit jejich domnělým vyšším zájmům. Podobný klam mnohých jim slouží coby prostředek k dosažení moci nepoměrné k ostatním (vlastně nadmoci), k nadvládě; to se sluší těm, kdo hledají svoji svobodu, připomenout. Jestliže je tyranská politická nadvláda státu nad občanstvem, oč je tyranštější jeho hospodářská nadvláda, kterou chtějí státu svěřit socialisté?
Na štěstí však není socialismus a komunismus jediným východiskem z dnešního hospodářského systému a je to právě individualismus, jehož lze s lepším zdarem užít k dosažení sociální spravedlnosti. Zní to paradoxně všem, kdo přijali za svůj rozšiřovaný názor, jako bychom dnes žili v nejvyvrcholenějším individualismu.
Záleží jen na získání stejných dispozic pro všechna individua a na tom, učit všechna individua hospodářské samostatnosti, aby si sama stačila, jak při vedení výroby tak i při potřebné směně vyrobeného zboží.
Vlastnictví výrobních prostředků dává vlastníkovi právo na důchod přímý, když se vlastník stává majitelem vyrobeného zboží pouze za cenu, s výtěžkem práce nerovné mzdy, anebo nepřímý, když shrabuje nijak nezasloužený úrok ze svého vlastnictví (kapitálu). Nespravedlivé nabývání bohatství tímto způsobem je nutné odstranit; jedině tehdy může výnos práce připadnout pracujícímu celý, nezkrácený, (na což má jistě plné právo ve smyslu prosté sociální spravedlnosti) když se on stane držitelem výrobních prostředků pokud jsou pro něj nutné za účelem nabývání bohatství vlastní prací. Je nutné zrušit vlastnictví výrobních prostředků, uznat však jejich držení každému, tím právem, že je osobně užívá, k účelu opatřit si vlastní prací prostředky k lidské existenci. Vlastní prací nabytému bohatství nutno přiznat vlastnické právo.
Vlastnictví výrobních prostředků nechť padne! Když jej nemá mít soukromý kapitalista a žádá to zájem národního blahobytu a zájem sociální spravedlnosti, tím samým právem ať nemá jej ani stát! Zrušte vlastnictví a uznejte držení v naznačeném směru a docílíte, po čem touží všichni pilní, pracovití a poctiví lidé, totiž, aby jejich námaha ji byla individuelně k užitku. Vystupte směle na břeh reálnosti!
Lze namítnout, že nelze podobný princip prakticky užít. Koncentrace výroby - veliké průmyslové a dopravní podniky nemohou být, jak se říká, vedeny a spravovány jinak, než státem. Je to však klam, nebo lež. Proč by je nemohli řídit a spravovat právě ti, kdož beztoho musí dnes v soukromo-kapitalistickém i státním podniku činit: pracovníci rukou i ducha? A sice, zrovna ti sami, kdož jsou prací a svými schopnostmi účastni v nich produktivně!
Průmyslová výrobní, obchodní a dopravní družstva pracovníků a chcete-li i vychovatelů-učitelů i umělců - nechte vyrůst! Uznejte a uskutečněte každé lidské bytosti stejnou moc na držení půdy, nástrojů a ostatních výrobních prostředků, pokud je potřebuje, aby si vlastní prací zaopatřila existenční potřeby a stvořili jste anarchií - harmonii! Svobodu všech lidských individuí - individualismus! Zaměňte sociální stát, tuto tyranii, která má znásilňovat a obírat individuum, za anarchii a uvidíte, že se v ní bude dařit práci i kultuře, pokroku i blahobytu lidstva. Ve vlastním prospěchu se zřeknete všeho vladařování nad jinými, všelijakého donucování a znásilňování a podmaňování druhých individuí (svých bližních); jakož sami nad sebou podobné netrpte. Každý nechť jen dle své individuelní schopnosti a sklonnosti volí povolání, koná práci i žije a nemine se své velikosti a radosti.
Nabytí držení výrobních prostředků se nemá omezovat nebo znesnadňovat nikomu, nikým; činí-li se jinak, je to násilí a loupež, vyděďování bližních. Povinností každého je dbát, aby nebylo vyděděných, ba ani chudých. A proto všichni, kdo jsou držiteli, mají „vyděděným“ dobrovolně postoupit potřebné výrobní prostředky, nebo je-li to jejich přáním, svolit, aby se uvázali ve spoludržení. Oni přistoupí tak za spoludržitele a spolupracovníky; stvoří nebo rozmnoží početně výrobní skupinu (družstvo) a zesílí co do činnosti výrobní; sami pak nabudou věci, na jejichž užívání má každý člověk nepopiratelný nárok. Přestane rozdělení lidské společnosti na nepracující cizopasníky a na pracující dobytek, zajdou vyvýšenci i lůza; lidská bída a chudoba budou odstraněny.
Naprosto ničeho na věci nemění fakt, že mnozí mohou mít v držení lepší výrobní prostředky a z té příčiny při menším vynaložení píle se dodělat většího užitku, tj. většího bohatství. Svobodná volba povolání, práce i volná stěhovavost stačí být přirozeným korektivem proti jakémukoliv snad případu, aby někteří lidé utvořili snad sobě baštu nepřístupnou ostatním, když by se náhodou anebo nějakou přirozenou příčinou stalo, že by za výjimečně příznivých okolností a poměrů bohatství lehce nabývali. Mysleme si např., že 250 pracovníků má v držení dobré louky a pozemky, lidská obydlí, chlévy, nástroje, ano i moderní technikou zdokonalené hospodářské stroje; naproti nim však 15 pracovníků v sousedství má v držení pouze špatné a chatrné výrobní prostředky (půda je chudá, obydlí chatrná, nástroje nedostatečné, stroje žádné atd.); nic zde nemůže bránit, aby, budou-li tito poslední vidět v tom svůj prospěch, nežádali buď, aby půda anebo jiné bylo k jejich prospěchu jim vyměněno (odvolávajíce se na poměrně nerovný výnos své námahy s námahou prvních), anebo ještě lépe, aby se svého hospodářství, které je poměrně s druhým nevýnosné, dobrovolně nevzdali a bez překážky nepřistoupili za spoludržitele oněch lepších výrobních prostředků, nechávajíce na společné vůli, mají-li se jimi opuštěné výrobní prostředky vzít v držení o ně samé početně rozmnoženým družstvem.
Nerovnost výrobních a pracovních podmínek bude tak bez obtíží rozřešena a odstraněna. K témuž účelu mohou jednat stejně anebo podobně všichni držitelé statků méně výnosných. A tentýž cíl podobným způsobem mohou sledovat a k němu se přibližovat i jednotlivci bez držení, jakož i hospodářské výrobní i obchodní skupiny různého průmyslového odvětví. Tentýž pochod se může dít, bude-li ho třeba i přechodem jednotlivců do jiných odvětví, v případě, že by se osvědčila na čas jako vydatnější a slibnější pro opatření existenčních potřeb. Výsledek této svobody je jasný, veškerá práce dojde přirozeně přiměřené odměny a všechny individua se přirozeně přiměřeně dle svých schopností a píle uplatní. Držení výrobních prostředků jim zaručí prostě plný, nikým nerušený výnos vlastní práce.
Směnou hodnotu zboží může stanovit potřeba; je to mnohem jednodušší, než aby ji stanovilo množství vynaložené práce, neboť odstraní-li se všechny uměle vládami a státem udržované celní hranice i jiné a budeme-li moci svobodně kolem rozvést ho do všech koutů světa, můžeme se spolehnout, že svobodná soutěž pomůže nalézt vždy jeho správnou hodnotu, jakož i přiměřený odbyt. Peněz není zapotřebí, zboží lze za zboží směnit, anebo i za směnky, jisté zboží poukazující.
Lidé by měli nahlédnout, že všechny násilnosti a všechny vyvolané konflikty jsou jenom výsledkem nepřirozeného nucení hospodářských a politických travičů do hospodářských, politických a sociálních systémů. Všichni chtějí, aby se život bral jimi vykázanými stezkami a směry; obracejí život proti jeho nejvlastnějšímu zdroji, přírodě a následek nemůže být jiný nežli smrt života. A poněvadž se staví proti přirozenosti, zbytečně znásilňují a zabíjejí, trápí a mučí lidstvo, svého cíle nemohouce najisto dosáhnout, neboť vždy znovu se přirozené vzbouzí k životu.
Proč se dnes mnozí vzpírají přiznat, že vlastnictví světa je zlo, které plodí bídu a rozděluje lidstvo na dva tábory? Či by měl ještě dnes někdo odvahu hájit zásadu, jakoby bylo spravedlivé, aby mnozí nebo někteří zabrali svět i s tím, co v něm minulé generace zanechaly a pak brali podíl ve formě důchodu a úroků z bohatství, jež vytváří jedině práce?
Není spravedlivé, vykopává-li někdo pramen vody, z něhož chce pít, vzít mu jí, když dosáhne cíle a nechat ho k tomu žíznit? Podobně se děje všem dělníkům; výtěžek jejich práce berou ti, kdož si přivlastnili svět s dědictvím po minulých generacích: málo početná, nijak nespolusenamáhající kasta vlastníků-kapitalistů.
Kolik má jen pracující vydržovat příživníků-cizopasníků, beze všeho účelu a smyslu?! První jsou, kdo propůjčují výrobní prostředky, vlastníci-kapitalisté si vybírají od něho důchod nebo úrok, pak následují všichni ostatní, strážcové a advokáti dnešního nespravedlivého hospodářství, pro něž vybírá stát potřebný peníz ve formě daně, zakrývaje svoji činnost gloriolou „všeobecného prospěchu“, na kteréžto účely vskutku ničeho nedává, jelikož i desetina, kterou asi stát k „prospěchu občanstva“ obrací ze svého obrovského rozpočtu (na vychovávání a podobně) je vynaložená rovněž k vlastním prospěchům státní tlamy.
Vše může vyhlížet jinak, bude-li mít pracující v držení výrobní prostředky; pak přirozeně logicky odpadají všechny způsoby cizopasnictví. Všechna pouta se rozpadnou; násilí i obírání zrušením vlastnictví a uznáním práva držení výrobních prostředků pro pracujícího-výrobce přivodí svobodu: Anarchii!
Všichni (tj. každý) se zaváže k držení všeho potřebného společně s druhými, anebo (stačí-li) i sám zcela svobodně, puzen svým instinktem a rozumem; jsa omezen pouze ohledem, jaký sám vyžaduje od druhých k sobě. - Nastane i porozumění u všech, aby si vzájemně pomáhali a podporovali se, nezúročitelným a svobodným úvěrem výrobků a zboží různého druhu. Nebude obtížné nebýt držení ani nově vynalezených pracovních prostředků, ani výrobních (totiž průmyslových surovin), neboť výrobní skupiny si budou vzájemný úvěr zboží a výrobků poskytovat, pokud se bude jevit potřebou.
Hle! spravedlivý a lidský hospodářský princip! Lze uvést řadu více méně opravdových námitek, ale i ty, které jsou vedeny s vážnou a upřímnou tváří, jsou vyvozovány z hospodářských principů běžných a priori. Každý, kdo se uchýlí k hotovým teoriím v knihách politické ekonomie, najde v nich celé oddíly, kde se pojednává o významu vlastnictví pro společnost a jednotlivce; mnohého může zarazit učení, s nímž se setká, že nadhodnota výrobků, které kapitalista docílí, když dá výrobky coby zboží na trh dopravit a prodat, není celým jeho ziskem, nýbrž jen z části, neboť je nutné odrazit část sumy vyzískané na škody způsobené na výrobních prostředcích, na jejich opotřebování; že se musí část zisku vynaložit na jejich obnovení. Z toho se může vyvodit cosi v neprospěch našeho anarchistického hospodářského principu. Mohou se tázat někteří, když stanovíme zásadu, „každý má dostat plný výnos své práce“, odkud že se bude brát úhrada na obnovování a doplňování pracovních prostředků.
Jak? se z našeho inventáře nástrojů vymaže, vytratí se předmět za předmětem zároveň se svým zánikem, opotřebovaností a vy na to nejste připraveni, vy totiž nepočítáte s podobným, zapomínáte na to, až konečně z držení pracovních prostředků, které jste zaujali, nic cenného nezbude. Kam dospějete, kdyby tak jednali všichni anebo jen nepatrná část producentů?“ nám řekne. Vyvést někoho z podobných starostí není těžké ani tak, jak se zdá. Předně je nadbytek pracovních prostředků, které se nalézají v dobrém stavu, ano i nových, a pak jejich obnovování vyžaduje poměrně nemnoho, takže držitel-výrobce patrně nepozoruje náklady v tom směru nutné. Naprostá opotřebitelnost prostředků je možná nejvíce u strojů a nástrojů, ale i zde po dlouhé periodě užívání, takže když je potřeba nahradit je zcela novými a vyměnit je za vlastní produkty, není to žádnou obtíží, je-li na druhé straně výrobce majitelem plného výtěžku své práce. Jedná se pouze o možnost zprvunabytí jejich držení a to se děje přirozenou mocí každého člověka. Právem, že žijeme a potřebujeme je, právem každého individua. - Hleďte, aby dnešní člověk nabyl užitečné a jemu potřebné hospodářské moci k tomu, aby se mohl zdokonalit, aby dosáhl síly a krásy stal se schopným stvořit lepší rasu lidského pokolení. Usilujte o vypěstění celých, hotových lidí.
Z dnešních, porobou nesamostatnosti a bezmocnosti zmrzačených lidských charakterů tvořte nové, duchem a povahou svobodné lidi, kteří mají důvěru v sebe; znají svoji hodnotu a dovedou ji hájit, ano pro sebe vybojovat, v případě potřeby. Naučte lidi chápat, že k sociální i hospodářské harmonii vede pouze jediná cesta a tou že je anarchie. Že jen naprostá svoboda je přirozenou a jedinou cestou k vyššímu a lepšímu životu lidstva. Že formování, stlačování, povyšování a privilegování, které provádí společnost, stát, na lidských jedincích není víc, než uměle strojená nerovnost lidí, vzdalování se od přirozenosti, znásilňování a mrzačení, kterým je nutno opovrhovat, máme-li užívat slunných chvil života. Pochopte, že každý je sám sobě středem života a usilujte dosáhnout svého účelu všichni. Opusťte bez bázně sociální fantomy, v jejichž službě se nacházíte a neobelhávejte se, jakoby ony vám náležely a sloužily, neboť se vskutku klamete, dostali jste se do vleku jich samých, ony vás vedou, ony vás řídí a nutí, aby jste sami sebe sobě zapřeli, ony vás znásilňují a vy se jim podrobujete. Ztratili jste sama sebe, vládne vám démonicky cizí myšlenka, cizí chtění, ale nemáte odvahu doznat se v pravdě k tomu. Opusťte všechna politická a hospodářská hesla, třebas by se jmenovala i demokracie, komunismus a socialismus; co jsou vám hesla, co jsou vám strany, ty všechny nejste vy; sebe v sobě hledejte, v nitru, v citech a svých vlastních chtěních, v zevnějším, cizím ohlase nejste vy! Poslechnete-li jej a dáte-li se jím vést, ztratili jste vlastní svobodu a stali se z vás poddaní, trpící pod jhem. Poznejte, že sami sobě se tyrany stát nemůžete, že je to vždy cizí vůle, cizí chtění, jemuž se z nevědomosti podrobujete, a které vás znásilňují. Musíte se stát všichni sami sobě přáteli, a nebudou vám ostatní lidé nepřáteli.
Žádné nepřátelství a rozpor mezi lidmi přirozeně neexistuje, je to jen rozpor a nepřátelství se sebou samým, vyplynulý z nevědomosti, z mrzáctví charakteru. Současné lidstvo zdědilo s krví i tělem, výchovou i okolím hlouposti celých tisíciletí a nechce po většině jinak, než změnit podobu všech těch zděděných otroctví, sociálních, politických i hospodářských předsudků; je krátkozraké, nepatrné a malicherné do té míry, že činíc to, není si ani vědomo, že mění pouze podobu svých otrockých řádů, nikoliv i otroctví v svobodu samu. Pochopte však i přes to, že se lidstvo nalézá na cestě vývoje - k anarchii. Bez toho nejsou všechna za námi se nalézající minulá sociální, politická a hospodářská zřízení i se současně vítězící sociální demokracií nic jiného než etapy, po nichž se šine lidstvo ve svém sociálním vývoji ke své zářící metě - svobodě. Musí se poznat, že všechny vlády jsou nepřirozené, že jsou všechny tyranské a násilné; zanechat fantomů, jimiž se doposud žije, jakoby totiž byli schopni někteří lidé volbou anebo jakýmkoli jiným způsobem určení toho, aby jiné zastupovali a za ně, ku prospěchu a spokojenosti všech, „hospodářství“ nebo „sociální spravedlnost“ řídili a vykonávali. Tím bludem muselo lidstvo projít, aby se poznalo, že nikdo nemůže za někoho se zdarem a skutečnou spravedlností vykonávat to, co je on sám sobě povinen činit; poněvadž každý svěřenou nebo přiznanou moc užije v prvém i posledním případě k svým osobním zájmům; takže, vzdá-li se někdo dobrovolně moci, tj. své hodnoty, znamená to tolik jako lézt do něčího otroctví.
Nyní již svítá! Individuum začíná chápat svůj význam a své místo ve společnosti. Dík jeho chápavosti! Začíná se skutečně samo o sebe a své potřeby zajímat, odmítajíc zastupitelství jakéhokoliv způsobu; nahlíží, že sobě postačí úplně, a odmítá proto stát i všechna jiná strašidla a přeludy, jimž bylo poddáno dokud bylo nesvé. Poznává, že mu nemohou být ku prospěchu, naopak, že mu jsou k záhubě, samo o sobě daleko lépe zjedná vše, co mu opatřují a poskytují za velmi drahé oběti, za odřeknutí se sebe.
Jedinec musí být nejprve zničen, člověk musí být zničen, aby mohl existovat občan a stát. V tomto ničení je degenerace. Stát musí mrzačit, aby sám mohl existovat. Stát je azyl vší ubohosti a aby se udržel, rodí ubožáky, svoje nové nástupce a dědice. Je pravým opakem svobody, požaduje od každého vše, dává jen, co je mu libo. Obec a Všeobecnost jsou tytéž fantomy. Těchto a podobných se musí ti, kteří hledají svobodu, nejprve zbavit, odvrhnout je od sebe a starat se o své věci nikoliv o věci státu, obce či všeobecnosti; věci těchto jsou cizí věci, cizí chtění a cizí vůle; cizí proto, poněvadž jsou jim nevlastní. Učiní-li tak, ocitnou se mimo všechny umělé zástupce a podpory své osoby, musí povstat a jít sami, jako asi jednoroční zdravé dítko se pojednou bez pomoci instinktivně odváží stavět na nohy a začne chodit, tak musí učinit individuum; chce-li užívat svobodu, nechť se osmělí opustit svoje vězení. Po prvním kroku pozná, jak je užitečné ve vlastním prospěchu, aby umělo samo chodit, pak běhat a konečně otáčet se. Pozná a k radosti užije své síly a umění, jemuž se ve světě sociálních lidských hodnot říká anarchie.
V hospodářských věcech podle toho bude jednat nejprve a docílí všeho, čeho nedosáhl žádný z dosavadních hospodářských systémů. Povznese hospodářství na stupeň nevídané dokonalosti, poněvadž jej postaví na nejpřirozenějších podmínkách, na skutečném individualismu. Nechá působit nejvlastnější lidskou vlastnost - egoismus. Všichni se budou svobodně zaměstnávat dle svých schopností a sklonů, zvolí si povolání kterékoliv a kdykoliv, aniž by se hloupě strachovali o to, bude-li někdo konat „hrubou a nebezpečnou“ práci. Oni vědí, že je podobná starost zbytečná na tolik, na kolik strach a starosti hvězdářů, aby se planety nesrazily. Zanechají preventivně utvořených „domácích“ řádů a zákonů pro společnost a nechají působit volnou soutěž s úplnou jistotou, že zdravě a užitečně působí sociální i hospodářskou harmonii v lidské společnosti a budou se snažit pochopit hlouběji její princip pro další moudré užití. Poznají, že je užitečnější jít s přírodou, než proti ní, že ona má více smyslu pro harmonii života než člověk samotný, neboť ona to dokazuje na všem. Jako poznal člověk její smysl pro harmonii, když objevil princip gravitace vesmíru, tak i nechť hledá a pátrá po principu, jímž uvádí v harmonii život tvorů a lidstva zvláště, najde-li ihned jednu ze svých velikých hloupostí, zbaví se bludu a užije poznané pravdy.
Zindividualizování člověka zmnoží jeho rozumnost i energii, hospodárnost a smysl pro vše, co se ho dotýká. Dbalý svého prospěchu pozná a naučí se hospodařit; s láskou bude zdokonalovat výrobu a pomáhat ke stvoření tušených, teprve zářících cílů lidstva. Na místo námezdného dělníka sociálního státu, který nemůže dostatečně srůst se svým zaměstnáním, jelikož nikdy nemůže mít dostatek osobních zájmů na zdaru státního podniku, a který s odporem, liknavostí, nejméně však s lhostejností pracuje nešetře ani v nejmenším stroje, nástroje ani suroviny, nedbaje ani na jakost své práce, nastoupí člověk, který je svůj ve svém podniku a láskou se pojí se zdarem svého díla. Tohle je hospodářský individualismus!
Jsme povinni nahradit autoritu anarchií; umrtvující tyranii, které se nevyhne ani sociální stát, vše oživující svobodou. Autoritou a zákonem vše hyne, autorita a zákon je nepřirozený princip, anarchie přirozený. Proč byste nechali platit zřízení autoritativní, když anarchistické lépe prospívá? Či chcete ještě dále lidi znepřátelovat mezi sebou? Nutit je a uznávat potřebu, aby se jedni podrobovali druhým, jedni aby vládli a druzí jejich vůli sledovali, ač je to životu škodlivé?
Chcete, aby stát byl autoritou větší nežli dnešní; svěřit mu moc řídit a rozkazovat, aniž zvážíte, že jej musí proto nenávidět všichni, kdo se jeho vůli budou muset poddat, a že vše musí hynou pod tlakem oné nenávisti, všechny jeho podniky! Myslíte, že jste přátelé dělníka, když přesunete hospodářství z rukou soukromokapitalistických do chapadel státu, že on vám má být za co vděčný, když z jeho beder berete tíži, kterou doposud nenese a která by pro něj byla, kdyby ji nesl, příjemným břemenem, asi jako kožich za velikého mrazu!
Když vám záleží na svobodě a blahu každého člověka, snažte se mu rovnat cestu, kudy chce sám jít v životě a on dojde svého blaha i štěstí. K čemu strpět a zřídit snad kastu dohlížejících a kontrolujících pracující? Dělníci je budou vždycky nenávidět coby despoty a považovat je za bídné, zbytečné lidi a sice - právem.
Nač má být dělník nucen k pilnosti, opatrnosti a zručnosti i obratnosti a k podobným vlastnostem, jinými lidmi, když se ve svém zájmu bude snažit dosáhnout dobrovolně, budete-li podporovat jen jejich vzrůst, jeho egoistním zájmem?
V této metodě je hospodářský individualismus, nikoli v dnešním kapitalistickém hospodářském systému, kde kapitál sám o sobě z volné soutěže je vyloučen a nechává působit princip soutěže pouze mezi proletariátem coby svým námezdným materiálem. Tento fakt nesmí nikdo přezírat; dnes ale tak činí mnozí, kteří by jednali jinak a myslili rozumně a logicky.
Konečně jde o princip vzájemné užitečnosti, jemuž se říká i mravnost. Dnešní mravnost je však pojem příliš stranický a úzkoprsý, ano i nejistý, takže vyvolává i pocit hnusu. Mravné je kvalifikace všeho, co je hastroši státu, obce, společnosti k užitku; co je proti nim - je nemravné.
„Stát chce mravné občany“ - znamená, že chce, aby pro něj žili a sloužili mu. A tak i všichni ostatní! Obec, Společnost, Strana, každý z nich má svůj „mravní princip“, jehož smysl je zachování jich samotných. Tyto však nejsou principem jedince. Individuum má svůj vlastní, který musí, chce-li se zachovat, sledovat důsledně; nesmí sledovat princip ani společnosti, ani státu, ani obce, ani strany; tyto mu nejsou vlastní; směřují k zachování abstraktního, jsou vlastně proti jedinci.
Jedině mravní princip individua je přirozený; každý jiný je násilný, umělý a umořující. Individuum je konkrétem, společnost abstrakcí. Proto je dobré s ním počítat a učit ho sledovat princip vlastního sebezachování a přežití. Zachová-li se individuum, zachová se i společnost, poněvadž individuum společnost tvoří, nikoliv společnost individuum.
Převrácení přirozené logiky se jeví v morálce a mravnosti společnosti.
Anarchie hlásá „mravnost“ individua, vybízí ho, aby mělo na zřeteli vlastní užitečnost a prospěchy. Učí ho k zachování a zvýšení jeho života, nutné rozumnosti, což je jedinou spravedlivou mravností světa. Nezáleží jí na prospěchu a dobru ničeho jiného než individua; o jeho štěstí usiluje.
Proč neuznává individuum mravnosti a morálky státu tj. zákonnosti? Poněvadž ho nezajímá, nevidí, že by jí získalo. Mravnost se musí stát teprve užitečnou někomu a pak je u něj teprve spravedlivou a možnou. „Mravnost“ státu je však ironií, stát nemůže být ani mravným ve smyslu jedince, on může být jen násilným a zlým, tak se jedině zachová. Ochraňuje své trvání. Vede stálou válku proti individuu.
Každá organizace však, coby výraz solidarity, jakmile musí sáhnout k výboji, pozbyla svého mravního základu, stala se nespravedlivou, nepřirozenou, protože se stala násilnou, a má tím okamžikem zemřít, je zbytečná. Jen dobrovolná organizace je přirozená a Stát dobrovolnou sociální organizací není, nikdy jí nebyl a nemůže být. On musí mít vždy na zřeteli své zájmy, své zachování a svůj prospěch a má tedy i svojí morálku. Individuum však má rovněž svoji, která je přímou protivou morálky nebo mravnosti státu, odtud stálý boj mezi státem a individuem. Stát a všechny podobné fantomy jsou přímou protivou jedince, přímou protivou jeho nejvlastnější vlastnosti - egoismu. Zahubují individuum, aby zformovaly, stvořily - občana. Stát je násilná loupež!
Anarchie je však proti násilí a lupičství vůbec, hlásá sociální spravedlnost: „Každý sám sobě!“ Učí, aby individuum dbalo vlastního dobra a hledalo je v dobrovolném spojení anebo sdružování s jinými, kladouc za základ rovný, ve smyslu užitku, prospěch pro každé sdružené individuum; nechce nijak rušit harmonii, znásilňovat tak, aby podporovala v rozvoji jen některé nebo většinu, jiné pak utlačila; žádá prostě svobodu a spravedlnost všech. Řeší sociální problémy lidstva, vzniklé z násilnictví a nespravedlnosti, mírem a spravedlností. Uznává jediný mravní princip - „nečiň jinému, co nechceš, aby činil tobě!“ a poučuje, že nelze někomu ublížit, aniž jsem sám sobě ublížil. Princip odplaty je živý v přírodě i ve společnosti: násilí za násilí, „oko za oko, zub za zub;“ postřehnout, uvědomit si ho je důležitým mravním vyzbrojením. Není nikoho, kdo by páchal zločiny, škodil, ubližoval jiným lidem, aniž by musel buď oplácet to, co jemu učinili, nebo aby nebyl nevědomcem; člověk se rodí, aniž by měl hodnotu dobrého, či zlého, mravní hodnotu si tvoří sám za pomoci druhých. Uznávají-li jedni válku, výboj, násilí oproti druhým, nechť se nediví, že se rovněž užívá stejných prostředků proti nim.
Nemají mravního nároku na nic jiného. Ale násilí není nutné, mezi lidmi je barbarství a hloupost: anarchie sleduje prostě svůj cíl a ten je mír a vyhoštění barbarství, proto zavrhuje násilí. Individuum nebude jednat protisociálně okamžikem, když ho přestane společnost tížit a od okamžiku, kdy se mu stane společenství a solidarita užitečným, bude jich užívat. Kdy jsou mu k užitku, nemůže říci však společnost, nýbrž samo individuum, jen ono samé může cítit, jedná-li se s ním spravedlivě, totiž zdali necítí utlačení a znásilnění. Proto nemůže náležet společnosti, nýbrž sobě, nemůže být proto poddáno, nýbrž svobodno, aby mohlo cítit spravedlnost. Spravedlnost je svoboda.
Anarchie vystupuje nejen proti násilí, ale i proti kultům, morálkám, jež se snaží utlačení individua ospravedlnit proti lidskému svědomí. Záleží-li morálka státu, obce apod. (církve taktéž) v ospravedlnění všeho, co jim slouží k užitku, záleží morálka anarchie v ospravedlnění všeho, co slouží k užitku individua. Morálka státu je morálkou barbarství a násilnictví, morálka anarchie - svobody a spravedlnosti.
Individuum vyžaduje, aby mu jeho úkony sociálního rázu byly užitečné v plné míře, to znamená, že usiluje vždy o rovný užitek svůj s užitkem ostatních sdružených. Jedině, když to dociluje, cítí sociální spravedlnost.
Každé zkrácení někým několika, nebo většinou pociťuje jako násilí, nepřirozenost, nemravnost. Dle toho každá organizace, jež rovně nedostojí všem v poskytování výhod, jichž se solidárním úsilím dosahuje, je pro něj nemravnou.
Individuum nemůže mravně ani být jiné, než jako jeho sociální okolí; ze zřetele na sebezachování, jehož se nemůže zříci, se instinktivně chová mravně nebo nemravně zrovna jako ostatní lidé. Je jisté, že se nebude sociálně mravně chovat dříve, než až se mu ta mravnost stane užitečnou; aby se tak stalo, je natolik v jeho moci, jako v moci každého jednotlivého člověka vůbec. Nechť všichni uznají individuum, jeho moc a svobodu sebeurčování, jeho schopnost nalézt svoji vlastní hodnotu ve společnosti, nechť se stanou spravedlivými, mravnými k individuu, a i ono pozná, že svůj prospěch musí hledati ve svém; ve vlastní síle, práci a ve vlastním štěstí, jež se opírá o rovné podmínky existence všech lidských individuí. Přestanou-li si podmaňovat lidé ostatní individuum, přestane i jeho nepřátelství proti nim. A jejich snahy se sejdou na cestě dosažení individuálního rozvoje z nich zcela nenuceně, dobrovolně. Jinak si myslet dosažení sociální harmonie je nemožné; lidstvo směstnat do nucených, násilím udržovaných soustav, by bylo při té veliké různosti individuálních zájmů nesmyslným činem znásilnění, nikoliv rozřešením sociální nespravedlnosti.
Po upravení stejných individuálních propozicí hospodářských a sociálních nechte působit egoistické zájmy a sociální vztahy individuí se začnou brát bez vašeho násilného vměšování přirozeně před sebe; dospívat budou bez nucení a násilí ve svoji dokonalou tvářnost. Znovu se vzpruží život skomírajícího lidstva, bídou a zhýřilstvím uštvaného, což zavinilo jen vaše násilné zakročování do záležitosti života lidských individuí.
Úpadek na konci devatenáctého století nenastal vinou jiných, než vás, kdo jste roubovali své umělé principy do jeho myslí, srdcí a sociálních a hospodářských soustav.
Nyní hleďte k anarchii!


3) Co dobré to mravné

[download ako RTF súbor]