Přinášíme prohlášení letošního pražského DIY karnevalu, který se uskuteční již tenhle víkend. Více informací naleznete například [zde].

Všichni jsme cikáni!

Berou si naše sny, míchají je s cementem svých peněz a stavějí z nich zdi své mediální propagandy. Říkají nám: máš tolik práv, kolik toho spotřebuješ. Anebo také: kolik peněz si vyděláš, tolikrát si člověkem. Když se usadíš, začneš vydělávat peníze a budovat kariéru, zmoudříš.

Z některých snů udělají noční můry, z některých lidí strašidla. Máme se bát jedni druhých. Pokud nesdílíme obavy z údajně neslušných, nejsme často sami považováni za slušné. Pokud odmítneme plivnout na nepřizpůsobivé, znamená to, že jsme se sami málo přizpůsobili.

Všichni jsme cikáni – ne barvou kůže, ale ochotou postavit se za ty, kterým se děje nespravedlnost. Všichni jsme cikáni – protože i my se můžeme potkat a často jsme se už potkali s předsudky médií a většinové společnosti, s policejním násilím a šikanou, se zvůlí a okrádáním exekutorů. Jsme cikáni, protože jsme si vybrali svůj životní postoj, dobrovolně jsme se rozhodli pro názory a životní styl, kvůli kterým se na nás dívají skrz prsty. O to víc je na místě solidarita s těmi, na něž se dívají skrz prsty kvůli barvě kůže, kterou si nevybrali.

Když kradou bohatí, zavře se za tím voda. Když už je chytí, vina je vždy na jednotlivci. Když kradou chudí, patří vina celé skupině. Nečteme si o krádežích a násilí konkrétních zlodějů a násilníků, čteme si o tom, že kradli a byli násilní cikáni či nepřizpůsobiví. Nikdo neřekne – mám špatné zkušenosti s bílými nebo „nejsem rasista, ale bílí mě už několikrát okradli“.

Všichni jsme cikáni, protože máme cikánskej sen o svobodě. Je to sen, který byl vždycky noční můrou usazených měšťáků a výzvou pro kočovné cikány, ať už měli jakoukoli barvu kůže. Sen o tom, že je důležitější svoboda a sounáležitost než usazení se na místě. Sen o dočasné autonomní zóně, ať se jmenuje cikánský kočovný tábor, Czechtek nebo squat Milada.

Máme dvě možnosti – poddat se moci nočních můr, anebo zkusit společně uskutečňovat sny o svobodě, spravedlnosti a solidaritě.

Udělej to někomu!

Asi to ani nemohlo být letos jinak. Po loňském podzimu kdy jedna z tváří KRIZE ukázala svou otevřeně rasistickou podobu. Jsme cikáni, protože každý z nás se může stát vyděděncem. A podmínkou není být černý. Nevšimli jste si, že většina lidí na ulici, bezdomovci jsou bílí?

V tom se od romské menšiny odlišujeme, o své nejbližší se nezajímáme a příliš často je necháváme umírat na ulici. U cikánů, bílých i černých funguje ještě něco, na co jsme my „civilizovaní“ zapomněli. Komunita, kmen. Vlastně to někteří z nás objevili oklikou, přes fenomén, který dorazil do Česka začátkem devadesátých let ze západní Evropy. První soundsystémy vznikly i díky spojení, které mělo v Anglii své kočovné kořeny a tak znovuobjevily sílu kmene a pospolitosti.

Nebylo náhodou, že se tak stalo v době, kdy čelili podobnému tlaku jako my dnes tady. Tlaku atomizujícímu individualismu, co by nástroje vychytralé moci. „Neexistuje nic takového jako společnost, jsou jen jednotlivci a jejich rodiny,“ prohlašovala jistá anglická lady, jejíž poslušný žáček dodnes vládne místnímu státečku. Většina z těch, co někdy zažila svobodnou párty na louce, ví, že je to nesmysl.

Kmen funguje právě proto, že nerespektuje pravidla, která se nám snaží vnutit současná mašinérie sobectví, bezohlednosti a omezeného tupého pořádku: „Starej se jen o sebe!“ „Urvi, co můžeš!“. To v komunitě nefunguje. Cení se spolupráce i soudružnost. Cení se, udělat něco pro někoho, jen tak. Z dobré vůle. Protože jedině tak můžeme odolat všem rizikům, která na nás číhají v tomto krásném i nebezpečném světě.

Do it to someone else!