V pondělí 1. března zemřel v New Yorku ve věku 92 let dlouholetý anarchista Sidney Solomon.

Sidney Solomon se narodil se 8. prosince 1911 v běloruském městě Pogost. Jeho otec se živil jako holič a pomáhal židovským chlapcům, prchajícím z carské armády. Kvůli této své činnosti byl nucen v roce 1911 uprchnout do Spojených států. Malý Sidney se svou matkou a dvěma staršími bratry ho následovali o dva roky později. Sidneyho setra se narodila již v Americe. Rodina se usadila v Bronxu, kde Sidney chodil i do školy, kde se pod vedením jednoho socialistického učitele zapojil do malířského a vědeckého kroužku. Poté postoupil na střední školu pro nadané studenty.

Sidney byl černou ovcí rodiny, jejíž členové měli spíše komunistické smýšlení. Již v brzkém věku se postavil jejich autoritářským myšlenkám. Bydleli v radikální bronxské čtvrti s častými komunistickými a socialistickými aktivitami. Jako starší posluchač střední školy vstoupil do bronxské organizace Young People’s Socialist League (YPSL), což byla poměrně vlivná skupina. Účastnil se také jedné schůze Young Communist League (YCL), ale byl zděšen, jak to celé bylo hierarchicky řízeno a kontrolováno. Nebyla tam žádná svobodná diskuse. A trockisté v YCL se ničím nelišili – všechno převálcovali. Sidney byl znechucen, odešel a zakotvil u YPSL. Tam je učili starší lidé, existovala tam také skutečná diskuse a Sidney se opravdu něco dozvěděl. Ale YPSL příliš spoléhali na autoritu, stále ještě tam byl cítit Marx. Sidney četl Marxe a odpuzovalo ho jeho autoritářství. Také neměl rád marxistickou postupnou cestu. Chtěl akci. A tak se přiklonil k anarchismu. Setkal se Samem Dolgoffem a Lou Slaterem, kteří ho přivedli k anarchismu a účastnil se zakládajícího setkání Vanguard Group v domě své budoucí ženy Clary. Nevěřil v ekonomický determinismus, ale zastával názor, že i myšlenky hrají významnou roli v sociální změně, minimálně tak velkou jako ekonomika či cokoli jiného.

Časopis Vanguard se stal jeho nadějí. Cítil, že se rodí něco velkého. Vanguard měl dobrou odezvu, starší soudruzi v něm sice viděli zatoulané dítě, ale byli na něj pyšní. Clara dělala pětkrát tolik práce než kdokoliv jiný: korespondenci, prodej novin, organizování mítinků, debat a přednášek. Debatovali se socialisty, trockisty a komunisty a přitahovali nespokojené socialisty a komunisty ke své skupině. Jejich vztahy se socialisty byli vždy přátelské, na rozdíl od komunistů. Abe Bluestein, Roman Weinrebe a Sidney Solomon provozovali propagandu na vysoké škole. Chtěli také organizovat dělníky a získat je pro své hnutí. Sidney šel tedy do oceláren v Youngstownu, do Bostonu, Philadelphie a dalších měst mluvit s dělníky a organizovat anarchistické skupiny. Doufal, že osloví velké skupiny mezi nimi. Mnozí z nich byli vůči anarchistům velmi solidární, zvláště oceláři.

Vanguard měl náklad tři tisíce kusů. To bylo v roce 1936, kdy vypukla španělská občanská válka. I Sidney se zapojil do dění kolem španělské revoluce. Měl těsné styky s cizojazyčnými anarchistickými skupinami ve Spojených státech a pro jeden z italsky psaných časopisů. (Il Martelo) redigoval anglickou stránku. Se svou skupinou se pokoušeli dostat jiné anarchisty z izolace jejich jazykových skupin. Velkou inspirací pro ně byl anarchista Carlo Tresca, opravdový muž činu. Sidney na něj po delší době vzpomínal: “Řekl mi několikrát před svým zavražděním, že shromažďuje informace o rozsáhlé kolaboraci mezi komunisty a fašisty. Myslím, že to byli komunisti, kdo ho zastřelil.”

Vanguard Group dělali mnoho práce v souvislosti s antifašistickou aktivitou. Tato skupina se velkou měrou skládala z dětí ruských židovských přistěhovalců. Ale přesto to bylo docela rozmanité seskupení. Byl tu Číňan (Eddie Wong), černoch (Glenn Carrington), několik Italů (např. Bruno ”Americano”, který šel do Španělska se zbraněmi, které Vanguard Group dodávali, a byl tam uvězněn komunisty), několik Irů včetně Gilberta Connollyho, Johna Pinkmana (bývalý člen Irské republikánské armády), a Alberta Mulladyho z Brooklynu. Byli mezi prvními kritiky Hitlera ve Spojených státech. “Jako anarchisté jsme byli vždy na pozoru před autoritářstvím, demagogií a bigotností.” Ve Vanguard se nedělal žádný striktní rozdíl mezi anarchokomunismem a anarchosyndikalismem, ale nebyli anarchoindividualisty.

Rozkol skupiny způsobilo několik sporných bodů. Jedním, tím méně podstatným, byly pokažené osobní vztahy, což bylo dáno především osobou Lou Slatera, který si dělal nárok na ženy ve skupině. Jedna z nich, Clara, započala vztah právě se Sidneym. Toto pouto pak vydrželo až do její smrti v roce 2000. Někteří byli znechuceni problémy, které Slater vyvolával a skupinu opustili. Největším kamenem úrazu se ale stala postava předního člena skupiny, Schmidta. Byl konspirativní, nevyzpytatelný, tajemný, zatímco ostatní byli otevření a energičtí mladí lidé. Schmidt byl pravděpodobně paranoidní schizofrenik, jakkoli byl sečtělý a talentovaný. Nikdy ve skutečnosti nic neudělal a navíc ostatním bránil cokoliv dělat. Cítil, že jsou teoreticky nepřipravení pro akci, jakou by bylo organizování hnutí práce nebo tvoření družstev. Skupina by jistě dosáhla podstatnějších úspěchů nebýt jeho negativismu. Právě tato nečinnost vedla k zhroucení celé skupiny a tím i anarchistického hnutí v New Yorku. Navíc Schmidt, ač ze sebe chrlil anarchistické myšlenky, choval se poměrně autoritářsky.

Sidney cítil, že aktivisté a tahouni hnutí byli nezbytní. Dokonce ho nepostrašilo ani slovo „vláda“ a když přišla španělská revoluce, vůbec neviděl problém v tom, že anarchisté přijali vládní křesla. Přesto věděl, co byli zač komunisté – z vlastní rodiny, četby i dalších osobních zkušeností. Clara a Sidney byli dokonce v době španělské občanské války vyhnáni z komunisty kontrolovaného letního tábora v severní části New Yorku.

Sidney později prohlásil, že s Vanguard Group udělali chybu, když následovali Schmidta a drželi se malé, izolované skupiny intelektuálů, místo toho aby vytvářeli silnou základnu mezi dělníky.

Začátkem čtyřicátých let, když přišla Druhá světová válka, Clara vážně onemocněla a navíc se Sydneym měli malé dítě, to vedlo k jejich dočasnému vzdálení se od anarchistického hnutí. Mnozí ze skupiny už byli starší a museli také čelit povinnostem. Na konci války se Sidney zapojil do vydávání časopisu New Trends, který byl v mnoha směrech promyšlenější než Vanguard. Ale jeho vydavatel, Schapiro, byl již velmi nemocný a list brzy zemřel spolu s ním.

Sidney Solomon se živil především jako knižní grafik a malíř. Po většinu svého života byl aktivním anarchistou. Od padesátých do osmdesátých let byl zapojen v Libertarian Book Club. V poslední letech života pomáhal se svou ženou, Clarou Solomon, zakládat Atlantic Anarchist Circle (Atlantický anarchistický kruh, koalici anarchistů od Quebecu po Washington, D.C.).