Na konci 19. století se nacházel anarchismus všeobecně ve slepé uličce. Po epoše „propagandy činu“, která nepřinesla očekávané výsledky, bylo zapotřebí změnit strategii a vybrat jiný způsob boje. Při jeho formování silně

Část druhá (dokončení z minulého čísla)
Confederación Nacional del Trabajo, anarchismus ve Španělsku dvacátých a třicátých let

Vznik a první období Confederación Nacional del Trabajo (CNT)
Na konci 19. století se nacházel anarchismus všeobecně ve slepé uličce. Po epoše „propagandy činu“, která nepřinesla očekávané výsledky, bylo zapotřebí změnit strategii a vybrat jiný způsob boje. Při jeho formování silně působil vliv francouzského syndikalismu. Anarchosyndikalismus se zakládal na názoru, že v boji „o lepší zítřky“ a nové uspořádání společnosti by nejvýznamnější úloha měla připadnout neautoritářským odborům. Odborové hnutí existovalo již dříve. Silné kořeny mělo zejména ve Spojených státech (Central Labour Union) a ve Francii, kde byla existence odborů zaručena i zákonem z roku 1884. V roce 1895 byla založena slavná francouzská CGT. Pro nový proud revolučního odborového hnutí bylo rozhodující schválení Amienské charty v roce 1906. V jejím definitivním znění mimo jiné stálo: „[Syndikalismus] potvrzuje jako prostředek akce generální stávku a požaduje, aby syndikát, dnes seskupení odporu, byl v budoucnu sdružením produkce a rozdělování; základem nové reorganizace společnosti.“ Přestože Amienská charta převzala některé z hlavních tezí anarchismu (význam generální stávky, výrobní buňky jako základ nového uspořádání společnosti), šlo každopádně o kompromis mezi radikály a proudem umírněných syndikalistů.
V prvním desetiletí 20. století i v řadách španělských anarchistů sílila ochota k sjednocení v revolučních odborech. Nebyla to ostatně tak velká překážka, jak by se mohlo zdát. Již od konstituování španělské sekce První internacionály nepřestaly různé druhy anarchistických organizací buď ilegálně nebo i oficiálně nikdy existovat. Tato seskupení používala různých názvů. Od Regionální španělská federace, která byla postavena mimo zákon v roce 1872, přes Federaci pracujících španělského regionu (1881-1888) a Anarchistickou organizaci (Organización anarquista) až konečně po Dělnickou solidaritu (Solidaridad obrera). V potaz musíme vzít i činnost mnoha dalších regionálních či profesních sdružení působících po celém Španělsku. V roce 1910 se nicméně jednalo o založení zbrusu nové organizace. V té době sice již ve Španělsku existovala Všeobecná unie pracujících (UGT), v ní však měl rozhodující vliv marxista Pablo Iglesias a Unie vystupovala tudíž velmi protianarchisticky. Ustavující kongres CNT byl později překřtěn na Kongres krásných umění, protože probíhal v barcelonské škole Krásných umění mezi 30. říjnem a 1. listopadem 1910. Zúčastnili se ho delegáti z většiny španělských regionů zastupujících 96 místních organizací. Hlasy velké většiny zúčastněných bylo pak na závěr rozhodnuto o přeměně katalánské Dělnické solidarity na celošpanělskou Všeobecnou konfederaci práce (CNT). Touto volbou delegáti jasně prokázali naprostou shodu v názoru o nutnosti sjednocení sil v pokračování společného boje za emancipaci španělských pracujících. CNT byla prohlášena za jeho hlavní prostředek a zcela v souladu s anarchosyndikalistickými názory se za adekvátní metody považovaly všechny nátlakové akce, zvláště pak celonárodní, časově neomezená a revoluční stávka. Životní a pracovní podmínky španělských dělníků se však v průběhu následujícího roku nepřestaly zhoršovat. Na různých místech země propukly místní stávky spojované často s vyhlášením republiky. Na podzim roku 1911 měla pak CNT svůj první řádný kongres. Vzhledem k bouřím, které mu předcházely, dala CNT při zasedání svůj souhlas ke generální stávce. Předseda liberální vlády José Canalejas, přestože se jako první španělský politik pokoušel sociální otázku skutečně řešit, postupoval velice tvrdě. Stávky byly mnohde potlačovány násilím. Canalejas využil situace také k oslabení dělnických organizací. Ty byly označeny za protistátní, CNT byla zakázána a její pobočky uzavřeny. CNT vyšla z ilegality až v červenci 1914. Pro úplnost dodávám, že Canalejas podlehl 1. listopadu 1912 atentátu, který zorganizovala jistá anarchizující skupina jako pomstu za represe během stávek.

První světová válka a obnovení činnosti CNT – generální stávka 1919
S příchodem první světové války se mezinárodní dělnické hnutí rozdělilo z důvodu všech možných nacionalismů na těžce smiřitelné tábory. Většina bývalých revolucionářů vykročila bez problémů pod prapory bojujících stran a jen málo záleží na tom, zda podpořili Dohodu či Centrální mocnosti. Španělští anarchisté však ve své většině zůstali věrní svým ideálům, zvláště pak svému antimilitarismu. Proti válce zorganizovali v květnu 1915 mezinárodní mírový kongres ve Ferrol v Galicii. Přispělo k tomu i to, že si Španělsko zachovalo ve světovém konfliktu neutralitu. Král Alfons XIII. činně působil v Červeném kříži, nechal vyhledávat zajatce a spojovat je se svými rodinami. Většina armády byla však alespoň svými sympatiemi na straně Dohody. Španělsko se stalo výrobnou a dílnou pro bojující strany, ze země se vyvážely dokonce i potraviny, neboť polská či ukrajinská obilnice velmi trpěly válečnými operacemi. Státní banka dosáhla velkých zisků a hromadila zlato. Bohužel peníze z války nebyly nikdy použity k podpoře a modernizaci průmyslu či jiné výroby. Když se přiblížila kapitulace Německa, Španělsko se ocitlo v dosti nezáviděníhodné situaci hlavně z vnitropolitického hlediska.
Od roku 1916 CNT, tentokrát (a poprvé vůbec) ve spolupráci se socialistickými odbory UGT, znovu obnovila svou činnost. Léta první světové války však byly spíše dobou reorganizace. Na jejích kongresech se projednával zejména požadavek osmihodinové pracovní doby, otázka práce dětí, postoj žen k odborům. CNT také na rozdíl od socialistů, kteří měli v roce 1918 již 6 poslanců, zůstala věrná své apolitičnosti. I tento fakt přispíval k tomu, že se menší anarchistické skupinky shodly na společném vstupování do revolučního syndikátu. Počet členů CNT poněkud kolísal, ale ve dvacátých letech dosáhl jednoho miliónu! CNT se tak stala skutečně masovou organizací, která neměla obdobu nikde v Evropě.
I pod vlivem událostí v revolučním Rusku se násobily stávky a manifestace. Ruské události byly sledovány se značnými sympatiemi. Postupem doby, kdy bylo stále jasnější, že bolševická revoluce dostává tvrdou autoritářskou podobu a neváhá se krutě vypořádat se svými ideovými konkurenty napravo i nalevo, se v řadách hlavních představitelů CNT začaly objevovat stále větší pochyby. Postoj anarchistů pak definitivně vyhranilo zejména krvavé potlačení povstání námořníků v Kronštadtu. Na svém největším poválečném kongresu v prosinci 1919 se pak CNT ústy Salvadora Seguího vyjádřila jasně k pozvání Lenina do Třetí internacionály. Věrná Bakuninovu odkazu odmítla její autoritativní podobu, prohlásila se komunisty-anarchisty a rozhodla vyčkat až na vytvoření skutečné internacionály pracujících. Tento druhý celonárodní kongres zahájený v Madridu v divadlu Komedie 10. prosince 1919 je všeobecně považován za důležitý předěl pro organizaci španělského revolučního syndikalismu 20. let. Právě zde se ukázalo, že se v odborech opět prosazují představitelé radikálnějšího řešení situace a sympatizanti přímějších nátlakových akcí. K tomu přispěla zejména událost, která kongres Komedie předcházela jen o pár měsíců, a která se v literatuře objevuje i pod označením – „bitva roku 1919“. O co se jednalo?
Pro dobu revolučních syndikátů je charakteristická víra v rozhodující moc generální a revoluční stávky, která by rozvrátila státní režim, a tak by mohla být započata rozhodující a hluboká reforma společnosti. Od 21. února 1919 proběhl ve Španělsku asi nejúspěšnější pokus na této cestě, stávka zvaná „Kanadská“. Toto familiérní jméno původně označovalo barcelonskou společnost vyrábějící a prodávající elektřinu. Její kapitál byl totiž zejména anglo-kanadský a bouře, která zasáhla postupně celé Španělsko, propukla právě v jejích kancelářích. Vše se začalo jako více méně obyčejný konflikt kvůli snížení platů mezi 8 zaměstnanci a vedením podniku. V únoru protestující požádali o podporu Sjednocených odborů vod a elektřiny (Sindicato único, od roku 1917 se tak označovaly odbory vzešlé ze spolupráce mezi CNT a UGT). Ze solidarity se k nim přidali všichni dělníci ze stejného podniku. Již o několik dní později se vzpoura rozšířila a zachvátila, i vzhledem k velkému významu výroby elektřiny, tramvajovou dopravu a 70% všech továren v Barceloně. Stávky pokračovaly až do března. 24. března byla vyhlášena stávka generální. Vláda nasadila proti dělníkům vojsko, její postup byl všeobecně velmi tvrdý. Jen v Barceloně skončilo na 3000 manifestantů za zdmi pevnosti Montjuich. Význam celé události se znásobil tím, že vlna protestů se tentokrát neomezovala jen na tradiční oblasti (Barcelona, Valencie, Andalusie, Baskicko), ale proběhla na západě, východě i severu země. Proto byl také základní požadavek stávkujících - zkrácení pracovního dne na osm hodin - v dubnu vládou schválen. Tento úspěch byl nicméně dost draze zaplacen desítkami mrtvých a tisíci zatčených a odsouzených. Represe se dotkla zvlášť citelně hlavních organizátorů. Je logické, že se hnutí radikalizovalo. A tak jako vždy v historii španělského anarchismu se po masových stávkách a tvrdé represi znásobily atentáty. Netrpělivé a extremistické skupinky tohoto hnutí byly nespokojeny s polovičatým úspěchem svého snažení a opět se chopily podle nich účinnějších metod. Otázka, která se nabízí na tomto místě, se týká odpovědnosti za vyvolané násilí. Byli to skutečně anarchisté, kteří v tomto případě započali s atentáty? Nebyli to naopak stávkokazové a všichni ti, kteří jako první začali vyzbrojovat bandy zvané los pistoleros? Ti působili v ulicích Barcelony ve jménu Zaměstnavatelská federace, které se ustanovila proti činnosti CNT a pod vlivem extrémně pravicových názorů si kladla za cíl zejména útoky proti hlavním představitelům odborů, ale i proti samotným militantním dělníkům. Je to otázka, na kterou by se jen těžce hledala uspokojující odpověď. Rozhodující je, že až do roku 1923, kdy došlo k pravicovému puči a k moci se souhlasem krále dostal generál Primo de Rivera, byla většina hlavních představitelů CNT uvězněna nebo podlehla kulkám pistoleros. Odpovědí na to byly v podstatě nikdy nekončící stávky a odvetné útoky. Nejznámější anarchistickou skupinou, která si na konci roku 1922 určila za cíl osobní odplatu hlavním představitelům moci byli los Solidarios (A. Fernandez, R. Sanz).

CNT na cestě k radikalizaci, Federación Anarquista Ibérica (FAI), manifest třicátníků, anarchistická povstání
Není překvapují, že CNT byla za období pravicové diktatury ve Španělsku, která časově souvisela s nástupem Mussoliniho v Itálii a jeho sociální politikou se nechala i inspirovat, zakázána. Ve dvacátých letech navíc došlo k velkému vnitřnímu pnutí v jejích řadách. Více než kdy jindy se ukázaly rozdíly mezi „posibilisty-syndikalisty“, pro které byla CNT organizací zejména sociální, ekonomickou, ne příliš závislou na anarchistické ideologii (hlavní představitel linie Salvador Seguí byl zavražděn v roce 1923) a proudem „spontaneistů“, pro které byl jakýkoliv pozitivní postoj k státu a spolupráce s ním zradou základních myšlenek hnutí. Tato tendence získala jasnější podobu v roce 1927, kdy byla 24. července na schůzce ve Valencii ustanovena známá Federación Anarquista Ibérica (FAI). Počátky FAI se dají vystopovat do roku 1926, kdy byla v době neexistence CNT ustanovena španělskými emigranty ve francouzském Lyonu Federace anarchistických skupin španělského jazyka. Ta se stala přímou předchůdkyní FAI. FAI byla zpočátku založena jako tajná revoluční anarchistická skupina bojující proti Primo de Riverovi. Jejím základem byly početné skupinky, které měly v průměru kolem desítky členů. Tyto buňky se ustanovovaly podle sympatií mezi jednotlivci a ne základě stejné profese či místa pobytu. To je odlišovalo od podobných uskupení rozličného politického zbarvení. Sjednocující článkem pak byl tzv. Výbor poloostrova, kde zasedali i zástupci Portugalska, proto se hovoří o Federaci „iberské“ a nikoliv pouze „španělské“. Nejvíce buněk FAI vzniklo kde jinde než v Katalánsku. Je nutno zdůraznit, že FAI byla v následujícím období vždy součástí CNT. Byla založena jejími vlastními aktivisty, dá se říci, že těmi nejradikálnějšími, kteří se však v cílech svého úsilí zásadní měrou se svými kolegy v CNT nerozcházeli. Lišili se však svým radikalismem, svým odporem k veškerému kompromisu v taktice, nenávistí k politickým aliancím, odmítáním veškeré autority, státu, legálních akcí, svými často násilnými excesy. To se výrazně projevovalo i v plamenném slovníku, který je možno názorně číst v jejich novinách vycházejících od května 1930 pod názvem Tierra y Liberdad (Země a svoboda). V té době se již vojenský režim zhroutil. V lednu 1930 podal Primo de Rivera demisi, 14. dubna 1931 abdikoval Alfons XIII. a byla vyhlášena druhá španělská republika. Mohlo by se zdát, že vznikem republiky, po které volala mnohá španělská povstání, a která byla cílem i nesčetných generálních stávek, se situace v zemi uklidnila. Skutečnost však byla přesně opačná. A přestože lidové masy vznik republiky uvítaly s velkým nadšením, o kterém svědčí nečekaně veliká volební účast i v tradičně apolitických-anarchistických regionech, brzy jejich ovace opadly. Jaká tedy byla poslední léta před vypuknutím občanské války?
Po pádu diktatury se CNT znovu reorganizovala na červnovém madridském kongresu roku 1931. Sjezdu, který se neuskutečnil od roku 1919, se zúčastnilo 418 delegátů reprezentujících na půl miliónu zástupců. Diskutovalo se o činnosti komunisty Larga Caballera ve vládě a jeho zemědělských reformách, o postojích k republice. V závěrečných usneseních byla pak cítit převaha umírněných syndikalistů (J. Peiró). Sociální revoluce nebyla podle nich úplně aktuální, přikláněli se k nutnosti pevnější organizace CNT a to na úkor její dosavadní federalizace, podpořili také vznik republiky. Přestože usnesení bylo schváleno valnou většinou delegátů netrvalo ani dva měsíce a stoupenci FAI získali v CNT rozhodující a konečnou převahu. Co tomu předcházelo? V červenci vypukla v madridské telefonní společnosti stávka, ta se pak rozšířila na další podniky po celém Španělsku. Nejkrvavější události proběhly v Seville, kde bylo armádou vybombardováno sídlo komunistické buňky, což si vyžádalo několik desítek mrtvých. Je pravděpodobné, že se vláda rozhodla takto tvrdě zasáhnout i z důvodu, že jen v samotné Seville bylo na 150 tisíc členů CNT. Postoj anarchosyndikalistů k republice se od té doby počal měnit. Skupina hlavních funkcionářů CNT se rozhodla v nové situaci zaujmout jasné stanovisko. To je v historii známo pod názvem Manifeste des Trente (Manifest třicátníků/trentistů). Z obsahu manifestu je zřejmé, že se podepsaní (J. Peiró, J. Lopez, S. Clara, A. Gibanel, R. Fornells, A. Pestaña, P. Alfarache, R. Cortada) rozhodně postavili proti radikálům ze FAI, které obvinili z revolučního fanatismu, ze zaslepené nenávisti ke státu. Prohlásili, že CNT je revoluční organizace svými ideály, věří do budoucna v revoluci založenou na přání mas, ale odmítá násilí pro násilí, revoluci vedenou několika jedinci. Ze souboje vyšla vítězně FAI a většina podepsaných byla vyloučena z řad Konfederace. Můžeme říci, že podobné rozepře se staly bohužel charakteristické pro vývoj španělského levicového myšlení všeobecně. Potřebnou jednotu a ideovou toleranci se nepodařilo nalézt ani v těch nejkritičtějších momentech. A tak se nejednotnost a dogmatická zaslepenost stala později osudná všem.
V letech 1932 až 1933 se pak zradikalizovaná a „očištěná“ CNT vrhla do řady pokusů o vyvolání sociální revoluce. Ty neměly vždy stejný rozsah a vliv. 18. ledna 1932 se vzbouřili horníci v několika oblastech Katalánska (horní Llobregat a Cardoner), na některých místech byla odstraněna místní správa a vyhlášen anarchický komunismus. Izolované povstání po pěti dnech snadno podlehlo vládní ofenzívě. Stovky anarchistů a hlavních představitelů CNT byly následně zatčeny a ze Španělska deportovány. Mezi nimi například i významné postavy pozdější občanské války B. Durruti a F. Ascaso. 14. února došlo k neúspěšnému pokusu o obsazení radnice a kasáren v Tarrase. Další pokus o vyvolání sociální revoluce se uskutečnil mezi 8. a 12. lednem 1933 v Andalusii a Levantě. Symbolickou se stala vesnice Casas Viejas u Cadizu, kde byly desítky venkovanů chladnokrevně zmasakrovány elitními republikánskými jednotkami. Čtyři dny tohoto anarchistického povstání nicméně ukázaly, že bylo velice těžké sloučit původní ideály s praxí. Přestože byly na těchto několik dní odstraněny peníze, soukromé vlastnictví atd., nově ustanovená správa místo anarchistických výrobních buněk propagovala spíše diktaturu proletariátu. A tak moc nebyla odstraněna, jen se žezlo přesunulo do jiných rukou. Naskýtá se nicméně otázka, zda-li se dá z těchto několika málo dní celkově hodnotit možnost zavedení anarchismu do praxe. Události v Casas Viejas se však staly do velké míry symbolické a dají se svým ohlasem srovnat s aférou Mano Negra. Rozhodně podobný byl rozsah represí. I proto pak CNT ztratila původní iniciativu. Také z tohoto důvodu došlo v únoru 1934, k „revoluční“ spolupráci revolučních syndikátů CNT a UGT, která neměla obdoby od roku 1917. UGT byla v té době rozhodně pro-socialististická, neodmítala ani účast ve vládě. Rozhodujícím způsobem se tato shoda, předtím než došlo opět k definitivní roztržce, projevila na vývoji revolučního vření v říjnu 1934. Stávky a ozbrojené srážky s republikánskou armádou tehdy do základu otřásly postonávající republikou. Zejména o Asturii na severu země se v této souvislosti hovoří jako o „Asturské komuně“. Narážka na Pařížskou komunu z roku 1871 je zřejmá. Jen dva měsíce před Frankovým povstáním pak měla svůj poslední kongres také CNT. Je jen ironií osudu, že tento zaragozský sjezd mezi 1.-11. květnem 1936, byl nejdéle trvajícím kongresem CNT vůbec. Jako první po roce 1919 a nejrozhodněji vůbec rozhodně prohlásil za hlavní cíl syndikátu ustanovení anarchistického komunismu. Přicházející doba měla vše změnit…
* * *
Snažil jsem se v tomto článku ukázat hlavní etapy španělské anarchismu od počátků do třicátých let 20. století. Tento vývoj se příliš nelišil od vývoje anarchismu v okolních evropských zemích. Všude zůstala společným jmenovatelem základní myšlenka osvobození člověka ze zavedených společenských struktur a tím vytvoření jeho hodnotově lepší existence na zemi. Zvláště silně se anarchismus projevil ve Francii, Itálii, Rusku. Vývoj prošel dvěmi základními periodami. Poté co anarchisté opustili řady První internacionály, vytvořili vlastní federativní organizaci, doufajíce v rychlé společenské změny. Aby se tyto transformace urychlily přešli anarchisté až k důsledné propagandě činem. Zhruba na konci 19. století se všeobecně dospělo k názoru, že tato strategie neuspěla. Do budoucna se úsilí soustředilo na vznik revolučních syndikátů. Všude v Evropě, v Německu, Rakousku-Uhersku jako i ve výše zmiňovaných státech anarchisté v době před první světovou válkou ztratili větší vliv na masy dělnictva. Ve Španělsku tomu k tomu však vůbec nedošlo. Na rozdíl od zbytku Evropy, se zde stal anarchismus skutečně masovým hnutím. Vzhledem ke své určující pozici vytlačil napravo v politickém slova smyslu všechny ostatní proudy, které jsou tradičně spjaty s extrémní levicí – marxismus, radikální republikanismus.
Historici, aby vysvětlili originalitu Španělska v řešení sociální otázky a existenci masového anarchistického hnutí, neváhali zdůrazňovat specifičnost španělského ducha, jeho fatalismus. Vycházeli z náboženského vzrušení latentně přítomného v populaci jako dědictví bývalého kontaktu s muslimskou civilizací. Myslím, že dnes již tato vysvětlení psychologizujícího charakteru nejsou příliš dostačující. Příčinu je nutno spíše hledat ve specifických sociálních podmínkách Andalusie a Katalánska, stejně tak v hluboké tradici tajného spolčování v obou těchto regionech. V Katalánsku je navíc nutno připočíst užasnou koncentraci průmyslové výroby. V neposlední řadě je nutné vzít také v potaz touhu po federalizaci Španělska v zemích sousedících s oběmi Kastiliemi. Španělský anarchismus se stal mýtem. Obraz Katalánska ve zbrani, kontrolovaného jednotkami pod černým praporem a ustavujících svou správu v létě roku 1936, stojí u jeho zrodu. Po občanské válce a druhém světovém konfliktu už anarchismus nemohl znovu získat vliv, kterému se těšil v dřívější době. Do čela dělnického hnutí se dostává marxismus. Poslední významnější ozvěnou zacházející slávy byla stávka v Barceloně v roce 1951. Jako určitá alternativa možného společenského vývoje však nepřestal, a jak doufám ani nepřestane, nikdy ve Španělsku existovat.

Jiří Hnilica

A-kontra 2/05




[stiahnuť ako RTF súbor]