Seznámení s utopickými socialisty Saint-Simonem a Charlesem Fourierem.

I.

Socialismus francouzský.
Saint-Simon

Zrozen v továrně, vyvíjel se anglický socialismus s dělnickým hnutím. Odtud jeho povaha v podstatě praktická. Zcela jiný byl původ socialismu francouzského - stejně odlišná byla jeho historie před 1848.
Spiknutí „sobě rovných“, řečené Baboefovo, se svým revolučním komunismem jsouc jednou potlačeno, bylo úplně zapomenuto. Demokratický militarismus, tento mor, tato kletba moderní Francie, dal zcela jiný směr revolučnímu hnutí. Zločinci z „Directoiru“ a císařství vyeskamotovali si dědictví po velké revoluci. Chocholaté stvůry proměnily Francii v kasárna a vrhly hospodářský, intelektuální a sociální pokrok národa nazpět o více než dvě generace. V době panování vojenské kasty - tohoto symbolu zvířectví a stupidnosti - nelze dobře podniknout socialistické reformy. Neboť naleznou se vždycky námezdní vlastenci jako dnes Drumont, Rochefort a jiní, kteří vyhlašují za nevlastence všechny přátele lidu a pokroku.
Přece však si někteří nezávislí duchové zachovali široká hlediska a humanitní ideje encyklopedistů a revoluce. Jako svědci pádu starého režimu a politických reforem, nadekretovaných národním Konventem, mnozí z nich snili o reformní vládě, jež by mohla zahájit novou éru míru a blahobytu, založenou na více nebo méně dokonalé hospodářské a sociální rovnosti. Zdálo se jim, že rozřešení sociální otázky není úkolem, jejž by měl provést sám lid, nýbrž reformou, jež má být zavedena shora. Tento rozdíl v pojetí mezi reformátory francouzskými a anglickými*) jest velmi charakteristický a velmi důležitý. Zaslepeni revoluční slávou konventu, zapomínají na úlohu lidové iniciativy během revoluce a po ní - francouzští reformátoři i ti mírní i ti revoluční jako Barbés a Blanqui snili stále o vládě, provádějící reformu nebo revoluci sociální. Proto se snažili vypracovat úplný systém budoucích reforem dle toho neb onoho principu abstraktního a dokazovaného stejně abstraktním a metafyzickým rozumováním. Mezi těmito reformátory nejpozoruhodnějším svým tvůrčím geniem a svými případnými zevšeobecňováními byli Saint-Simon a Charles Fourier. Zanechali nám socialistické systémy dokonale propracované v jejich všeobecné filosofii, ano i v podrobnostech. Jejich vliv byl veliký, především mezi mládeží vysokých škol, kde našli schopné a talentované lidi jako Augusta Comtea, Augustina Thierryo, Viktora Considéranta a mnohé jiné. Ale jejich vliv na dav byl mnohem méně hluboký, neboť jejich abstraktní systémy a jejich názvosloví často bizarní, především u Fouriera, činily je nepřístupnými dělnické třídě. Tak jejich školy, vzdor talentu žáků a geniu zakladatelů, úplně zmizely ze soudobého dělnického hnutí. Tři čtvrtiny dnešních socialistů neví již ani, jaký byl rozdíl mezi socialistickou školou Saint-Simonovou a Fourierovou a jaké myšlenky humanitní a socialistické zanechali soudobé generaci. Přece však jsme povinni těmto myslitelům za několik základních idejí moderního socialismu.
To chci krátce vysvětlit.
Saint-Simon a jeho škola zanechali nám značný počet politických a filosofických spisů. Abych pravdu řekl, jsou z hlediska moderních věd jejich díla spíše theologická. Nové Křesťanství (Paříž 1832) - základní dílo školy - je pojednáním úplně theologickým. Čteme-li v něm úvod od Enfantina nebo výklad učení od E.Rodriguesa, domníváme se být tváří v tvář starozákonním prorokům.
„Toť poslední slovo našeho mistra... Z něho čerpali jsme náboženský život, jenž nás oživuje - v této první knize nového lidstva seznali jsme to, čemu postupně učíme svět. Tady jsou položeny základní báze morálky, dogmatu a kultu saint-simonského.“ To jsou prvá slova úvodu, napsaného Enfantinem. Jaké bylo dogma tohoto náboženství? Stále táž stará hloupost, jejíž jménem byl upálen Giordano Bruno a tisíce kacířů. V prvním dialogu mezi konzervativcem a novotářem čteme:
Konzervativec. - Věříte v Boha?
Novotář. - Ano, věřím v boha.
Konservativec. - Věříte, že náboženství křesťanské je božského původu?
Novotář. - Ano, věřím.
Od té chvíle bychom mohli nechat stranou jejich vyznání víry, kdyby neobsahovalo některé nové a pokrokové myšlenky. „Žádám vás snažně,“ praví autor k obecenstvu, „abyste se nedali odstrašit hromadou starých slov, jichž jsem byl nucen užívat.“ Doopravdy nejsou to jen slova, nýbrž také staré hloupé víry, jež způsobily lidstvu tolik zlého, jež učinily hnutí saint-simonské neplodným vzdor talentu a geniálním schopnostem „mistra“ i žáků jako byli Comte, Thierry, Bazard a jiní.**) Maje na zřeteli tyto deistické a hloupé předsudky, mohl dominikán Lacordaire říci o saint-simonismu, že to bylo „největší náboženské hnutí lidské inteligence od Luthera.“ Přece však tato bizarní theologie obsahovala socialistické snahy velmi neurčité ovšem, ale také velmi humanitní. V těchto několika slovech pak jsou jejich hlediska na solidární společnost budoucnosti.
„Nová křesťanská organizace odvodí instituce... z principu, že všichni lidé mají se k sobě navzájem chovat jako bratři. Povede všechny instituce... ke vzrůstu blahobytu nejchudší třídy - společnost se má organizovat nejpříhodnějším způsobem, aby dosáhla tohoto velikého cíle a tato společnost bude provozovat sociální spravedlnost založenou na zásadě: Od každého dle jeho schopnosti, každé schopnosti dle její děl.“ Toto pravidlo vyžaduje, aby existovala administrativní hierarchie, která by se dle Saint-Simona skládala z vybraných duševních vůdců. Aby se předešlo nerovnosti, kterou by tato hierarchie mohla plodit, potlačil právo dědické.
„Zrušení služebnosti přivedlo mezi ostatní lidi ty, které služebnost poutala k půdě - půda přestává být teď připoutaná k rodinám a zrušení dědictví tvoří takto dokonalou rovnost mezi lidmi. Každý člověk má místo v hierarchii a má následkem toho právo na hodnosti a odpočinek poměrně k svému stavu.“
V téže době Saint-Simon a jeho přátelé hlásali rovnost pohlaví a úplnou emancipaci ženy ve sdruženích polokomunistických, polotheokratických. Zreformované lidstvo provádělo by mezinárodní solidaritu a zeměkoule by byla vzdělávána volnými sdruženími. Jejich socialistické názory jsou, jak tedy vidíme, skoro stejné s názory dnešních kolektivistů. V pamětním listě, podaném parlamentu v říjnu 1830, prohlásili Bazard a Enfantin, popírajíce komunismus, že saint-simonisti chtějí učinit kolektivními všechny pracovní nástroje, půdu a kapitál a chtějí, aby výroba byla organizována sdruženími výrobců, podléhajícími hierarchii volených funkcionářů.
Kolektivistická formule nebyla u nich myšlenkou náhodně nalezenou. Naopak, byla logickým závěrem všeho saint-simonského učení, jak je mistr rozvinul ve svých dílech: Průmysl, O průmyslovém systému, Organizace a v jiných. Stát a zákonodárci, jak pravil, měli se snažit zorganizovat racionální výrobu, organizujíce „věc“, jinak řečeno, činíce kolektivními všechny výrobní prostředky, půdu a kapitál v to počítaje. Jistě dík této kolektivistické myšlence, spojené s myšlenkami zrušení dědictví, emancipace ženy a zeměkoule vzdělávané autonomními a solidárními sdruženími, působil Saint-Simon a jeho škola takovým vlivem na francouzskou společnost. Vzdor náboženskému elementu a vzdor své filosofii, poněkud cizí naší dnešní vědě, jejich vliv byl veliký nejen ve Francii, nýbrž ve všech civilizovaných zemích.

II.

Fourier a společenská škola

Současník Owena a Saint-Simona, hleděl Charles Fourier na sociální problém jinak než oba druzí myslitelé. Nebyl ani atheistou-materialistou a praktickým reformátorem jako Owen, jenž došel k autonomnímu komunismu analýzou nadhodnoty a podmínek moderní výroby, ani nebyl křesťanem, hlásajícím jako Saint-Simon všeobecné sdružení a kolektivismus vedený laskavými učenci a kněžími.
Ve svém bádání vychází ze tří zásad zcela osobitých, obdivuhodně pojatých a dnes prokázaných a odůvodněných induktivní vědou.
Tyto zásady můžeme následovně formulovat:
1) Člověk jest veden v životě nikoli tím neb oním „zákonem napsaným v právu božském, římském nebo metafyzickém, nýbrž potřebami svého organismu, svými psychickými náklonostmi, jinak řečeno: fyziologickými.
2) Práce jako činnost organismu je nutná životu a vývoji každé organické bytosti: následkem toho, jakmile bude výroba organizována na základech racionálních a solidárních, stane se práce přitažlivou.
3) Solidární výrobu a přitažlivou práci lze uskutečnit jen v komunách (falanstérách) více méně rovnostních a absolutně autonomních.
Je pravda,že u Fouriera jsou tyto zásady vyjádřeny, jako celý jeho systém ostatně, v názvosloví často bizarním - ale přeložíme-li jeho výrazy do obyčejné řeči, jsme nuceni uznat, že tento veliký přítel lidstva řekl jistě tři pravdy. Zlomyslní lidé, počítaje v to „vědecké“ šarlatány z Engelsovy školy, smáli se mnoho Fouriervi, především pro jeho mínění, že všechny vášně individua mají právo na svůj vývoj a na své zcela volné projevování se. „Jakže,“ volali obhájci soudobé sociální nerovnosti,“ má se dát plná svoboda všem špatným vášním! Dokonce i násilí!... To bychom se navrátili do primitivního divošského stavu.“ Tito pánové se tvářili, jakoby se domnívali, že Fourier hlásal právo na projevování se i ve prospěch sociálních a individuelních neřestí.
„Výrazem vášně,“ čteme u V.Considéranta, „rozumí Fourier výhradně základní náklonnosti bytostí, nebo pudy příslušící jejich samotné povaze a charakterizující jejich smysl života. Tedy lidské vášně jsou primitivními a přirozenými silami, z nichž vyplývá volná a spontánní činnost lidské bytosti... Vášně bytostí nejsou tedy ničím jiným než zákonem všeobecného pořádku, všeobecného života.“
Jinak řečeno, Fourier první uznal to, čeho moderní fyziologie, psychologie a pedagogie vyžadují pro normální vývoj lidského organismu, lidské morálky a inteligence: úplné ukojení organických potřeb, volnost pro citové projevy, volný a úplný vývoj schopností a náklonností každého žáka. Těmto pravdám se už dnes neprotiví než církev a despotismus, autorita a kasárna a také - podivná věc! - sociální demokraté, kteří myslí, že socialismus spočívá ve starých hloupostech „Komunistického manifestu“ s jeho „státními monopoly“, s jeho „armádou práce“, s jeho „disciplínou“ a jinými kasárnickými krásami.
Také není méně pozoruhodné jeho zevšeobecnění vzhledem k organické nutnosti činnosti a práce pro člověka. Víme dnes, že živoucí organismus potřebuje pro svůj vývoj, pro zužití nové potravy, pro oběh krve, pro normální dýchání a dokonce i pro energii intelektuální určité činnosti svalové. Racionální práce je prospěšná zdraví a je doporučována lékaři i lidem nejbohatším a nejprivilegovanějším. Trpící královně švédské doporučil lékař, aby každodenně pracovala, uvádějíc do pořádku své soukromé komnaty - aristokracie a buržoazie anglická - ze všech nejstarší a nejenergičtější, nutí svou mládež, aby každodenně provozovala různé velmi namáhavé sporty.
Kdyby však místo sportu solidární lidstvo zorganizovalo užitečnou a výnosnou práci tím způsobe, že by statná mládež, mající úplné vzdělání, mohla měnit svá zaměstnání dle svého vkusu a dle volné dobrovolné dohody se svými solidárními soudruhy... tu by se jistě práce stala přitažlivou a ušlechtilé mládež stále zpívajíc a milujíc se dala by vzkvésti povrchu naší země a zplodila by nadbytek... A když se Fourier snaží popsat štěstí, jež by mohlo být lidstvem uskutečněno v autonomní komuně (falanstéru), nejedná jako osvícený snílek, nýbrž jako veliký humanitní filosof, který o půl století předem uhaduje všeobecné nauky moderní fyziologie, zdravovědy a pedagogie.
K uskutečnění sociálního pořádku založeného na těchto zásadách navrhoval Fourier autonomní organizaci falanstéru. Co jest falanstér? - Skvostná budova za nejdokonalejších podmínek položená doprostřed širé půdy (čtverečné míle a obývaná čtyřmi sty rodinami čili osmnácti sty osobami, tvořícími solidární obec, která zaručuje svým členům nejúplnější uskutečnění blahobytu a nejúplnější svobody. Nebudu se zabývat podrobnostmi falanstérního systému. Stačí upozornit, že Fourier úplně odsuzoval konvenční morálku, rodinu a manželství naší kapitalistické společnosti a že bral zřetel ke všem prostředkům, jimiž by byla zaručena individuální svoboda a právo menšiny. Za tím účelem navrhoval, aby část přebytku výroby falansterní byla určena osobním potřebám každého člena, dítky v to počítaje. Tento osobní kapitál zaručoval členům obce prostředky, nutné k tomu, aby mohli odejít do obce jiné, nebo usadit se odděleně.
Takový byl v několika slovech socialistický systém Fourierův a jeho „společenské školy“. Každý uzná, že se svými širokými idejemi, se svou neustálou snahou zaručit v dobrovolné federaci blahobyt a svobodu individuu a autonomii obci, stojí tu Fourier jako jeden z nejhlubších socialistických reformátorů. Jeho ideje o úloze organických potřeb a náklonností v životě individuálním i sociálním, jeho formule o přitažlivé práci, to vše připojeno k myšlenkám Owena o utváření se lidského charakteru tvoří nejdrahocennější vymoženost socialistické etiky.

V.Čerkesov
(Kalendář revolucionářů na rok 1903; 1902)


_______________________________________________________________________

*) Angličtí reformátoři W.Thompson a Owen mluvili velmi často o úloze lidu, jenž sám rozřeší sociální otázku.
**) Je pravda, že tito pozoruhodní lidé oddělili se od školy, jakmile objevili její krajní náboženskou tendenci: Comte před 1825, Bazard po 1830.



[stiahnuť ako RTF súbor]