Život a dílo ruského volnomyšlenkáře blízkého M.Bakuninovi. Jeho vzpomínky na P.J.Proudhona.

To byl umělec, myslitel, skvělý spisovatel, člověk neobyčejně sečtělý; bystrého ducha, podivuhodný společník (ba mluvil lépe než psal) a velkolepý reflecteur. - Reflexe, schopnost udělat ze sebe hlubšího citu vlastní objekt, postavit jej před sebe, poklonit se mu a hned zase třeba se mu vysmát, v něm byla vyvinuta měrou vrchovatou.
Není pochybnosti, byl to člověk neobyčejný.
Dostojevskij o Herzenovi v Deníku spisovatelově. - První díl.


Život

Přes půl století bylo v Rusku násilně umlčováno jméno Alexandr Herzen. A vlivem toho bylo téměř neznámé i v cizině. Dnes (vydáno 1912 - pozn. vyd.), kdy se mu konečně dostalo občanského práva v ruské literatuře, jsou těžce pociťovány nedostatky životopisného a historického materiálu, který by se mohl použít k Herzenově biografii. Proto zůstávají nejlepším pramenem k poznání této velké osobnosti jeho Memoáry.
Alexandr Ivanovič Herzen se narodil 25. března 1812 v Moskvě, krátce před tím, než ji zabral Napoleon. Jeho otec, šlechtic Ivan Alexejevič Jakovlev dokazoval původ až od slovanského knížete Weidenwuta. Vstoupil do vojska, dosáhl hodnosti hejtmana, opustil službu, když Pavel I. nastoupil na trůn a odešel z Ruska na cesty po cizině. V Stuttgartě poznal Herzenovu matku Luisu Haagovou, byl jí velmi zaujat a odvezl ji s sebou do Ruska, kde zůstal již až do své smrti. S Haagovou nevstoupil v zákonný sňatek. Jeho příbuzní mu sice zazlívali, že nejen trpěl v domě nemanželského syna a „Němku“, ale považoval je i za rovnocenné členy rodiny, ale to mu málo vadilo. Byl zvláštním a originálním mužem, nestaral se příliš o mínění druhých. Snad ze šlechtické pýchy, snad také navzdory příbuzným nežli v zákonném svazku. Synu dal jméno Herzen (srdce): „Má se jmenovati Herzen, jelikož je dítětem mého srdce (maines Herzens)“. Herzenův otec najal si se svým bratrem, senátorem, s kterým se velmi dobře snášel, prostorný dům v Moskvě. V něm obklopen bohatstvím a celým vojskem sluhů a služek, vyrůstal mladý Alexandr; otec se strýcem závodili ve vyplňování hochových přání tak, že se z něho stávalo zhýčkané slabé děcko - hubené, bledé, s řídkým plavým vlasem a velkýma, temně šedýma očima, v nichž plál živý oheň a prozařoval jasný rozum. Nadán ostrou pozorovací schopností, začal brzy chápat své zvláštní postavení a podstatu poměrů. Poměry poddanské zanechaly v jeho duši trvalé stopy. Nezůstalo jeho pátravému pohledu skryto, že je nemanželským synem, což na něj učinilo mocný dojem. Nepochopil sice plně své postavení, ale cítil, že něco cizího vstoupilo mezi něj a druhé, že se mu stalo bezpráví, cítil se odstrčeným a pohaněným. Tak byl záhy puzen proti okolním poměrům, proti společnosti, přestal se cítit příbuzný svým a hledal přátele mezi osudem stiženými a odstrkovanými. Jeho vlastní bol ostřil jeho pohled na sociální bídu, kterou sám trpěl a jeho srdce stalo se citlivější pro bolest oběti společných rozporů.
Prvního vyučování se mu dostalo v otcovském domě. Hluboký vliv na něj mělo vypravování chůvy Věry Artamonovny o napoleonské výpravě do Ruska a o jejím mládí. Později bylo svěřeno vychování mladého Alexandra třem domácím učitelům. Němec Eck ho učil němčině, Francouz Bouchot francouzsky; největší vliv ne něj měl učitel ruštiny, medik Protopopov. Herzena nebylo možné přinutit k učení zpaměti, k spořádanému studiu, ale praxí a čtením lehce si přisvojil řeči, třebas žil vždy s gramatikou v nepřátelství. Zajímal se vždy o duševní smysl, nikoli o formu - tomu vycházel učitel ruštiny vstříc a knihovna Herzenova otce ho v tom vydatně podporovala. Mladý Herzen byl přímo zuřivým čtenářem, v málo letech strávil celou knihovnu, skládající se hlavně z francouzských autorů a dějepisných děl 18. století.
Při tomto domácím vychování Herzen bolestně postrádal styk s druhy, přátelství. Ale i toho se mu dostalo. Vzdálený příbuzný rodiny Herzenova otce ji jeden čas navštěvoval a bral s sebou 13-letého syna Niku, tichého, snivého, zamyšleného hocha. Herzen byl stejně starý a oba hoši se rychle skamarádili. Stalo se to při čtení Schillera, a jakási Schillerova idealita naplňuje toto přátelství. Později, když byl Herzen zmítán životními bouřemi, bylo mu přátelství s Nikou Ogarevem - skálou, na které se mohl zachytit.
Herzen byl otcem nucen k státní službě, ale touha ho hnala na univerzitu. Nesnadno přemohl odpor podivínského otce, který podle šlechtické tradice neměl příliš velký respekt k akademickému studiu a učenosti. Ale přemohl ho přece. S Ogarevem vstoupil na moskevskou univerzitu a zvolil fyzicko-matematickou fakultu, na níž se chtěl věnovat studiu přírodních věd. Moskevská univerzita byla tehdy na vrcholu rozvoje. Byla jistou měrou střediskem všeho ruského vzdělání, které bylo jako v okovech sevřeno Mikulášem I. Zde v Moskvě, stranou sídla despotova, našla pronásledovaná věda útočiště, zde se zazelenal nový, mladý život. Realistické studium nemohlo být bez vlivu na duševní vývoj mladého Herzena. Z počátku ovšem nepřevládalo. Mládež Ruska té doby nevábily tolik problémy abstraktní vědy. Jejich řešení vyžaduje mír duše a klid mysli - jedno ani druhé však tehdejší ruská studující omladina neměla. Příliš ostře vnímala kontrast mezi duševní svobodou, hlásanou vědou a zneucťujícím otroctvím, v němž vězel ruský život. Ten pocit nebylo možno odstranit. Hledala tedy útěchu ve filosofii. Ta byla tehdy v Rusku zapovězena. Ale hloubavý duch mladých našel cestu z rozpaků. Přírodovědecké přednášky sloužili za značku, pod kterou byl pašován zakázaný náklad filosofie. Byla doba romantické spekulace.
Hegel a Scheling ovládali druhy v Rusku.
Všude vznikaly kroužky, spolky, diskusní kluby, v nichž si ruská mládež vyměňovala myšlenky.
Pronikavý duševní zrak a jistý logický instinkt hnal Herzena daleko před jeho druhy. Poznal v Hegelově filosofii dějinnou moc, moderní směr v nejasném blouznění - ač se po celý život nezbavil jisté nedůvěry v tuto filosofii. Pochopil již tehdy jasně, že se ruský duch nebude cítit doma mezi abstraktními pojmy. A proto učinil rozhodný krok do politické praxe. Novým světem se mu stal Saint-Simonismus. Nové křesťanství a velká myšlenka průmyslového pokroku zde byly materiálním podkladem lidské společnosti.
Herzenův kroužek, který se obrátil k Saint-Simonismu, přijal charakter rozhodně politický a revoluční, třebas že z počátku sledoval vývoj, rozlišení se životních názorů u svých členů. Ale vševidoucí oko ruského despoty bdělo - a spočinulo také na Herzenovi. Následovala neočekávaná rána. V červenci 1833 absolvoval Herzen univerzitu disertací o dějinách Kopernikovského systému, která mu vynesla jen stříbrnou, místo očekávané zlaté medaile. Bylo v ní mnoho filosofie, málo formulek. Policie sledovala Herzenovu činnost. Zatím neměla důvod k přímému zasažení. Čtení Saint-Simona nepostačovalo. Ale kdo chce psa být, hůl si najde. Roku 1834 byl zatčen Ogarev. Několik studentů zpívalo při pitce v pozdní hodinu tehdy velmi rozšířenou posměšnou báseň na cara Mikuláše I., falešný přítel denuncoval u vrchního policejního komisaře.
Při prohlídce byly nalezeny dopisy Ogareva jednomu z účastníků. To bylo dostatečným důvodem k zakročení proti Ogarevu. Poněvadž se sním Herzen stýkal, musel být dle policejní logiky zúčastněn na „velezrádném spiknutí“. Jeho zatčení na sebe nadalo dlouho čekat. Brzy seděl Herzen ve vyšetřovací vazbě, kde zůstal až do dubna, kdy byl vynesen soudní rozsudek. Všichni zatčení prohlášeni vinnými, část z nich, mezi nimi i Herzen, byla odsouzena k smrti, ale dostala milost od cara. Trest smrti byl změněn na vypovězení do odlehlé provincie ve východním Rusku. Po životě a svobodě žíznícího jinocha čekala v divokém Peru pustota bezútěšného exilu, jehož konce nebylo možno dohlédnout.
Nespravedlivý rozsudek hluboce pobouřil šlechetnou, volnou Herzenovu přirozenost. Ale jeho silná individualita se nezlomila pod ranou osudu. Nezasloužený trest ho naučil spoléhat ještě víc na sebe sama, zocelil jeho charakter a zesílil jeho základní názory. 10. dubna opustil Moskvu, provázen slzami rodičů. Ale neodcházel s pustým srdcem. Byla v něm láska - sice nevědomá a ještě v zárodku - ale láska pro vždy.
Zamiloval se sice již jako mladý student. Bylo to však přechodné. Děvče skrývalo svoji lásku až do konce života, ale Herzen zatoužil po hlubší lásce - po souzvuku duší.
Krátce před zatčením poznal svoji novou lásku. Byla jí Natálie, jeho sestřenice, nemanželská dcera jednoho strýce. Blízká příbuzná Jakovlevů, stará kněžna, vzala k sobě děvče, které záhy ztratilo otce a matku. U kněžny ji Herzen spatřil poprvé. Z počátku sotva si všiml bledého dítěte, neodvažující ho se mluvit. V době policejního pronásledování se seznámili blíže. Navštěvovala ho ve vězení. Zde se zrodila láska. Když odcházel do vyhnanství, věděl, že našel přítelkyni na celý život, ale netušil, že v onom přátelství klíčí láska.
Odešel do Permu, kde měl k rozkazu carovu vstoupit do kanceláře guvernéra. Nezůstal tam dlouho, byl přesazen do Wjatky. Změna - nikoli zlepšení.
Atmosféra sprostoty, opovržení, filistrovství a duševní korupce ho obklopovala a rdousila mladé touhy. Mnohdy sáhl k láhvi nebo k jiné vášni, aby ho povznesla nad bahno života v provincii. Zamiloval se na čas i do vdané paní. Ale zvítězila vzpomínka na Natálii. Poznal, že ji miluje. Začalo dlouhé dopisování, kterým se vnitřní svazek mezi Natálií a Herzenem jen upevňoval.
I na jiné straně měl Herzen útěchu v poušti vyhnanství. Sympatizující duši našel ve velkém architektovi Witbergovi, který žil ve Wjatce po ztroskotání svého velkolepého plánu stavby kostela, který měl provést Alexandr I. Titánská umělcova fantazie působila sugestivně na Herzenovu mysl. Witbergovo náboženské cítění na čas strhlo i Herzena do víru mystiky. Ale život zvítězil nad mlhami záhrobí.
Herzenovo dopisování s Natálií odkryla kněžna, u níž Natálie byla. Poněvadž nenáviděla „státního zločince“, hleděla všemožným způsobem zabránit sňatku mezi Herzenem a Natálií. Lstí, tvrdostí a pronásledováním chtěla přinutit Natálii, aby si našla jiného manžela. Bylo třeba tomu zabránit. Šťastná náhoda vedla následníka trůnu, později cara Alexandra II. do Wjatky. Guvernér Tjutajev, pod nímž sloužil Herzen byl sesazen, protože následník přišel na hrozné zneužívání správy. Herzen byl přesazen na přímluvu následníka do Wladimiru, několik hodin od Moskvy.
Pro Herzena minula nejhorší doba. Nyní bylo třeba vysvobodit milovanou Natálii z drápů drakových. Vydávaje se v nebezpečí, jež by bylo horší než vypovězení do Sibiře, překročil Herzen městské hranice Moskvy. V temné noci si odvedl svoji nevěstu do Wladimiru, kde je kněz spojil. Následující období je nejšťastnější z Herzenova života. Roku 1839 se Herzenovi narodil syn Alexandr Alexandrovič, později profesor fyziologie v Lausane.
Roku 1840 byl Herzenovi dovolen návrat do Moskvy. Očekával ho zástup vybraných přátel. Kolem Ogareva se seskupilo souhvězdí nadějných mladých mužů, každý z nich talent, osobnost, výrazná individualita - budoucí vůdcové Ruska.
Slavný historik Granovski, kritik Bělinski, nepokojný Bakunin, tehdy ještě důstojník gardy, duchaplný Čaadajev, vůdcové evropského směru a zástupci slavjanofilů. Hegel byl na vrcholu slávy, velké boje o světový zákon a o otázky ruské politiky byly boje o Hegela. Dosud nenastalo rozdělení na „pravé“, „levé“, „konzervativní“ a „revolucionáře“. Dosud se sváděly boje na společné půdě filosofie. Herzen do celé věci vnesl světlo. Roztrhl filosofickou mlhu, kterou způsobili hegelianští filosofové nad skutečným Ruskem a ukázal cestu z otroctví a poddanství: bylo by nedůstojné lidí skrývat se v oblaka spekulace, když tam dole svět div nezahyne v poutech despotismu. Nyní se utvářely čáry zápasících: zde moderní evropanství, tam slovanství s romantickým, zpátečnickým blouzněním a církevní ortodoxií. Herzen se odhodlaně chopil praporu svobody a emancipace rozumu a odvážně kráčel proti všem modlám tradice a autority.
K němu se připojili Bakunin a Bělinski. Poslední odešel do Petrohradu, odkud zahájil řadou článků a kritik skvělé tažení proti všem mocnostem temnoty. Herzen ho brzy následoval. Ale dlouho v Petrohradě nepobyl. Noční hlídač přepadl a oloupil na ulici nějakého muže, Herzen nezvykl si držet jazyk za zuby a napsal o tom otevřeně svému otci. Tajná kancelář tzv. III. oddělení se vmísila v trapnou záležitost: Herzen byl pohnán k zodpovědnosti a pak poslán za trest jako „rada“ k provinciální správě do Novgorodu a postaven pod policejní dohled.
Znovu byl odsouzen na léta v duchamorné kancelářské službě. Do jeho oddělení, jehož byl šéfem, spadaly pasy, zneužití statkářské pravomoci, procesy proti sektářům a padělatelům peněz i také dozor nad osobami, jsoucími pod policejním dohledem. Tak se stalo, že Herzen musel každé tři měsíce revidovat a podepisovat zprávu policejního komisaře o sobě samém.
Z počátku své činnosti hleděl dle svých sil ulehčit los chudých a pronásledovaných. Ale jeho kompetence nesahala daleko. Vida se odsouzen k pasivnosti, znechutil si vše a žádal o propuštění. Roku 1842 mu byl přičiněním Ogareva dovolen návrat do Moskvy.
V Moskvě se poměry změnily. Místo mladíků ho přivítali dospělí muži s pevným přesvědčením. I v Herzenově poměru k jeho ženě nastala změna. V Natáliině duši vzklíčila nedůvěra Herzen sice neochvějně miloval svoji ženu, ale neuzavíral se kráse a půvabu jiných žen. Již při prvním moskevském pobytu podlehl vášni. Doufal, že Natálie odpustí a zapomene. Namáhala se ze všech sil své duše, aby zapomněla, ale nedůvěru nadobro neodstranila. Zdálo se jí, že mu nestačí, že ho nečiní šťastným. Uklidňoval ji, ale stará veselost se již nevrátila. Změnil se i poměr k starým přátelům. Ne všichni se odvážili smělého kroku z romantické krajiny absolutního k rezignované práci na tvrdé skutečnosti, jako učinili Bakunin, Bělinski a Ogarev. Mladá generace stála na straně Herzenově, získána jeho spisy, bojujícími za nový duchovní směr. Herzenovy první spisovatelské pokusy se datují ještě do romantické periody, ale teprve rokem 1842 začala jeho vlastní publicistická činnost; od té doby rostla jeho literární pověst. Ale uznání mládeže nemohlo Herzenovi nahradit duševní blízkost a sympatie přátel.
Přátelé se navzájem nešetřili. Teoretický konflikt s Granovskim byl popudem, ukázal, co již dávno dřímalo v podvědomí. Pocit ochladnutí a odcizení se zhustil ve velkou touhu: po vysněné zemi, zemi kultury a svobody, po vychvalovaném západě, kde je duch domovem. Herzen si zaopatřil s jistými obtížemi pas, rozloučil se s přáteli a poštovní vůz ho odvážel do ciziny. Kostky vrženy. Herzen nevěděl, že odchází v dobrovolné vyhnanství až do smrti.
Opustil Rusko roku 1847; měl za sebou větší půli života. Nyní naň čekala dlouhá léta hořkých utrpení, bolestných zklamání a neklidu, pouť v exilu. Cílem jeho přání byla již od dětství - Paříž. Projel rychle Kralovcem, Berlínem, Kolínem, Belgií.
Za měsíc dostihl s rodinou Paříž. První dojem byl úchvatný. Ale radost neměla dlouhého trvání. Z dálky vyhlížela Francie Ludvíka Filipa hezky. Zápas stavů se mu jevil jako zápas ideí a duchů. Nyní popatřil z blízka na nositele těch ideí, viděl vzrůstající měšťáctví. Herzenova víra byla otřesena, červ pochyb zarýval se hlouběji. Tu došly první zprávy o povstání Itálie. Herzen spěchá do Říma. Tam strávil nejkrásnější dobu exilu. Byl stržen v obdiv probuzením národa, jehož boj o národní jednotu byl bojem o svobodu. Herzen byl jako v krásném snu, upomínka na něj ho pak provází až do smrti. Zatím byla ve Francii prohlášena republika, Louis Philippe utíká. Herzen nesmí chybět nikde, kde se bojuje o statky lidstva, vrací se tedy do Francie.
V Paříži našel sice jedinou a nerozdílnou Republiku, ale také, čeho se obával: zárodek úpadku, hrozící znamení hlubokého úpadku mravního. Co zde prožil bylo ranou, která roztříštila jeho víru mládí. Ale nezlomen vyšel z pohromy. O iluzi chudší, ale zocelen - celý muž. Nebyl ušetřen ničeho: červnových bojů, triumfu Napoleona. Vedle toho byly ničím rány osudem zasazené. Napoleonské policii byl Herzenův styk s revolucionáři a emigranty podezřelý. Herzen tedy unikl do Ženevy. Ta byla tehdy střediskem všech vyhnanců, uprchlíků bez domova. Přívrženci Blancovi, Massiniho, Kossuthovi, Rusové, Němci, Uhři, Francouzi, Italové - vše v pestré směsici.
Všichni doufali ve vítězství revoluce. Herzen byl jediný střízlivý mezi opojenými. Zde zasáhla jeho víru v brzký úspěch revoluce poslední rána. Viděl tváří v tvář představitele revoluční věci a ztratil víru v jejich schopnost. V té době psal hořkou knihu „Z onoho břehu“, která je hroznou obžalobou moderního evropského světa, a která ho postavila rázem v přední řadu politických spisovatelů té doby.
Ale dosud nevypil kalich hořkosti až do dna. Francouzská policie upozornila cara na působení Herzena. Jmění jeho a jeho matky bylo dáno v sázku. Car Mikuláš se rozhodl přinutit Herzena hladem ke kapitulaci; zabavil Herzenovi statky a jmění jeho matky. Herzen musel zpět do Paříže, aby zachránil, co se dalo. Podařilo se mu to tím, že přenesl své požadavky na Rotschildův obchodní dům. Car musel vydat jmění. Mstil se tím, že popudil francouzskou vládu, aby Herzena z Paříže vypověděla. Stěžoval mu pobyt v cizině jak se dalo. Nakonec byl Herzen nucen uchýlit se pod ochranu švýcarského spolku. Odešel do Ženevy a Freiburgu. Podařilo se mu po těžké námaze získat měšťanské právo v jednom švýcarském kantonu.
Mezi uprchlíky, kteří se stýkali s Herzenem, byl německý básník Herwegh, slavený pěvec svobody a rekovný vůdce bádenského povstání. Mezi Natálií a jím vznikl poměr, kterému srdce Herzenovi choti neodolalo. Opustila Herzena a následovala Herwega. O tomto bolestném intermezzu Herzen ve svých vzpomínkách mlčí. Věnoval dramatu své duše v té době třetí díl vzpomínek, ty ale nevyšly. Můžeme tedy jen tušit, co se v Herzenově nitru odehrávalo. Ale nikdy v něm nevznikla malicherná žárlivost. Když se Natálie vrátila, přivítal ji blažen, s otevřenou náručí. Vše mělo být zapomenuto. Šťastni se obrátili do Nizzy, kde si chtěli založit domov v kruhu milovaných dětí. Ale osud rozhodl jinak. Nejmladší syn s Herzenovou matkou měl přijet z Marseille parníkem. Jako blesk stihla čekající zpráva, že syn i Herzenova matka zahynuli během ztroskotání parníku. Natálie nepřežila hroznou ztrátu. Slábla, onemocněla a umřela nakonec roku 1852. Herzen stál osamocen. Pohřbil nejdražší.
Nemohl žít na místě tolika neštěstí. Odešel do Londýna. Nyní byl nějaký čas velmi plodný.
Náhle se před ním otevřela širá plocha činnosti.
Absolutistická vláda spěla k zániku. Car Mikuláš zapletl Rusko do nešťastné války. Nyní bylo nutné soustředit veškerou energii. Čím skeptičtěji se díval Herzen na hnutí a omlazovací pokusy v západní Evropě, tím silněji se přidržoval naděje v budoucnost Ruska. Byl rozeným duševním vůdcem svého národa.
Přikročil k založení volné ruské tiskárny a k vydávání periodických listů: „Polární hvězda“ a „Zvon“.
Tehdy zemřel Mikuláš I. Rusko si trochu oddychlo. V nového cara byly skládány nejlepší naděje. Heslem bylo: Zrušení poddanství. Revolucionář Herzen podával ruku reformátorovi na trůně.
Věděl sice, že jablko nepadá daleko od stromu, že nebude zdaleka naplněno, v co doufal a snad ani ne trvale, ale chtěje hnout bahnem, nechtěl pohrdnout oporou, jakou se zdálo být carství, které chtělo reformovat. Jednalo se o to, aby car, když se proti jeho plánu zvedla řada nepřátel, byl posilován ve svém předsevzetí. A dle toho Herzen zařídil své tažení.
Úspěch „Zvonu“ byl ohromný. „Zvon“ byl tribunálem, kde se veřejně projednávaly záležitosti Ruska. Jeho hlas doléhal do nejvyšších vrstev šlechty a úřednictva, sám car se dle něho orientoval v poměrech Ruska.
Vrchol byl dosažen, když padlo poddanství. Potom zněl hlas „Zvonu“ tlumeněji. Roku 1861 přijel do Londýna Bakunin, který uprchl z vyhnanství na Sibiři.
Podařilo se mu získat rozhodný vliv na Ogareva, také v Londýně dlícího a jeho prostřednictvím i na Herzena. Nepokojný revolucionář Bakunin hledal příležitost k vybití revoluční energie. Vrhl se vášnivě do polského povstání a strhl i oba přátele. Herzen ho následoval jen s vnitřním odporem do podniku, který nemohl počítat se sympatiemi demokratických vrstev. A také ztroskotal. Roku 1864 přesídlil Herzen s Ogarevem do Ženevy, „Zvon“ vycházel dále, ale ztratil dřívější vliv a význam. Brzy měl jen asi 500 předplatitelů.
Spojení s živými zájmy ruského života bylo přetrháno. Kdysi byl Herzenův byt v Londýně střediskem zástupců ruského vzdělání. I konzervativní a umírnění muži ho navštěvovali. Nyní však nové pokolení v Rusku již nechápalo zralou moudrost starce Herzena. Pro jedny byl příliš rudý, pro druhé příliš opatrný. Herzen pomalu osaměl.
Přestal vydávat „Zvon“ v původní podobě, chtěl z něho vytvořit pásku pojící dvě různé kultury, francouzskou a ruskou. Ale ztroskotal. Poslední léta života věnoval spisovatelské činnosti. V té době psal největší díl Vzpomínek. Smrtelná nemoc zkrátila dny jeho života.
Roku 1869 psal Ogarevovi: „Caro mio, je čas, abychom se loučili a připravovali na něco jiného - velké dílo nebo - dlouhé stáří.“
Za pobytu v Paříži se nemoc zhoršila. Přivodil si nastuzením zápal plic. Jeho stav se rychle zhoršoval. Zemřel v noci z 20. na 21. leden 1870 v kruhu rodinném. Pohřben na Pére la Chaise. Později převezen do Nizzi, kde odpočívá vedle své Natálie. Ctitelé mu postavili pomník.

*

Přelétli jsme vnější události Herzenova života. Jejich tragika dá tušit ještě hlubší v nitru tohoto velkého Rusa a revolucionáře. Herzen byl umělcem nikoli v obvyklém slova smyslu K tomu byl příliš ponořen ve víru událostí. Neměl klid, aby mohl zpracovat události uměleckým procesem. Ostrovem klidu v rozbouřeném životním oceánu byl jen jeho pobyt ve Wjatce, idyla ve Wladimiru a jeho mládí.
Roku 1836 uveřejnil první studii o E. T. T. Hofmannovi, kde odvedl povinný díl mysticko-romantického období svého světového názoru.
Rokem 1842 byl Herzen úplně získán pro literaturu. Následujících pět let až do odjezdu do ciziny přineslo bohatou žeň: vyšly „Listy o studiu přírody“, „Nápady a reflexe“; novely: „Z deníku doktora Krupova“, „Zlodějská straka“; román: „Kdo je vinen?“; řada článků, např.: „Diletantismus ve vědě“, ale všude se ukazuje bohatý talent. Jasně proniká všechny vrstvy života: politiku, vědu, mravnost a společenské předsudky, otázky rodiny, manželství, velké umělecké problémy. Ostrá pozorovací nadání, jasný názor, svérázná fantazie, plastická řeč, v obrazech nevyčerpatelná. Převládá smysl pro teoretické, panuje myšlenka a logický, dialektikou vyzbrojený rozum.
Bělinski píše Botkinovi o románu „Kdo je vinen?“:
„Konečně jsem se přesvědčil, že Herzen je jedním z velkých mužů naší literatury a žádný diletant, žádný milovník nebo sváteční jezdec. Není básníkem, bylo by směšné se o to přít, ale Voltaire také nebyl básníkem, ani v „Henriádě“, ani v „Candidovi“ a přece se Candid, pokud jde o trvání a věčnou cenu, může měřit s mnohými velkými uměleckými díly; mnohá menší již přežil a ještě přežije.
U umělce přechází rozum v talent, v tvůrčí fantazii, proto jsou ve svých dílech tj. jako básníci nesmírně chytří a moudří, ale jako lidé omezení, ba velmi často i mohou být i hloupí (Puškin, Gogol). U Herzena v myslící a uvědomělé přirozenosti, přešel cit v rozum, který je oduševněn a prohřát humanistickým směrem, který mu nebyl vštípen ani nalit, ale který je s ním co nejniterněji srostlý.
Má nesmírně mnoho rozumu, tak že se téměř nemůže ptát, k čemu ho jediný člověk tolik potřebuje.“
V románě „Kdo je vinen“ a v „Deníku Dr. Krupova“ je již zárodek dramatu Herzenovy duše. Ukazují základní rozpor v Herzenově nitru: rozpor mezi společností a jednotlivcem, nárokem jednotlivce a požadavky státu.
Rok 1847 byl rokem obratu v Herzenově vývoji.
Byl ještě plný víry, poznání ještě nevyzrálo.
Přešla smršť revoluce - následovala reakce dusící všechno kvetoucí. V tu dobu uzrály významné spisy: „Listy z Francie a Itálie“ a kniha zpovědí: „Z onoho břehu“. V nich účtuje Herzen se svými nadějemi mládí a výsledkem toho bylo hořké zklamání - evropská kultura jim zvážena a nalezena lehkou.
Velká slova „demokracie a republika“ zkoumal v jejich obsahu. Shledal je prázdným zvukem, pokud nepřestojí tvrdou zkoušku na rozčlenění společnosti. Měřítkem jejich hodnoty je socialismus.
Evropská kultura je zjevem staroby. Kult moci je její raison d´etre. Hospodářský základ prožrán, ideová nadstavba dostává trhliny.
Starý svět musí ztroskotat na problému socialismu, nemá-li nových sil, mladých národů s čerstvou krví s netknutými mravními energiemi.
Zavrhnuv západní Evropu, obrací Herzen zrak na východ, Kde leží pod despotismem ještě obrovské síly, hospodářská obec, společné zpracování polí, výrobní sdružení, nespoutané kozáctvo, to byly pro Herzena mocné činitele, které staví hospodářský život na široký základ pospolitosti.
Zde leží pro Herzena úrodné sémě budoucího socialismu, jeho zklamané srdce se přimklo k východu.
Jen na půdě Ruska se mohla dovršit syntéza západoevropské kultury a hospodářských idejí slovanstva, doplnění socialismu anarchismem.
Herzen nemohl žít bez víry v možné uskutečnění říše svobody již zde na zemi. Neměl smysl pro onen svět. Protože život mu byl jedinou činností, která však nemohla existovat bez důvěry, v pravdivost ideálu, upjal své naděje k svému národu, který se mu zdál téměř vyvoleným, jehož neurčitost a beztvárnost mu byla ctností. Ta víra ho provázela celý život a podpírala jeho činnost, když se jí otevřelo volné pole plány cara Alexandra II. Se zápalem se vrhl do boje. Články z té doby, které psal do „Zvonu“ patří k jeho nejskvělejším publikacím, dýchají plnou svěžestí a zralostí druhého mládí. Jsou obdivuhodným vzorem politicko-polemické literatury. Je to výmluvnost velkého historického stylu, která plyne např. v otevřeném listě caru Alexandrovi II. Ale vlna vzrušení brzy opadla - smělý plavec byl vržen na pustý břeh. Znovu bylo přetrženo pouto s živoucí věcí, s úlohou hodnou jeho namáhání. Herzen znovu niterně osaměl. Ale svítá mu poslední poznání. Konec života věnuje přemýšlení o svém osudu, účtuje se smýšlením. Vrací se k sobě, píše vzpomínky.
Tak vznikají slavné Vzpomínky, nejvýznačnější Herzenův výtvor. Zobrazuje drama velké mravní osobnosti, reformátora a revolucionáře, ztroskotavšího v nedostatečnosti světa. Těžký konflikt politika, hledajícího zbudovat život dle mravních vzorů a nuceného tupostí světa ke konečné osamělosti s vlastními ideály.
Herzen příliš předběhl současníky, příliš se vzdálil ze své doby, aby mohl chápat jejich malé starosti, jejich malicherné boje.
Ukolébal se v jedné době života v iluzi, že revoluční zápasy té doby jsou bojem za jeho nejsvatější ideály. Procitnutí bylo tím strašnější. A přece se necítil oprávněn vzdalovat se toho boje nebo být jen jeho nezúčastněným pozorovatelem.
K tomu byl příliš se zemí srostlý. Znovu a znovu se vrhal v denní vřavu, ač plný pochyb, bez víry: moderní Hamlet, cítící jemu svěřenou pozemskou úlohu jako břemeno.
Ve Vzpomínkách Herzen uplatnil všechny své spisovatelské přednosti: vynikající rozum, hlubokou znalost lidí, tvůrčí fantazii a řeč poslušnou všech jemných záchvěvů duše.
Před námi se rozvíjí pásmo živých obrazů, celá galerie portrétů zajímavých a význačných hlav, vynořuje se zašlá dějinná epocha v plné svěžesti a bez prostřednosti. Krásný tok řeči přerušovaný květy čisté lyriky; pronikavá ironie a hořká satira se vznáší nad líčením pošetilostí synů země. Vážné vypravování prohřáto teplem humoru.
Dílo vyznívá v tichou rezignaci. Herzen ho nedokončil. Celkově shrnul výsledky pozemské pouti v „Listech starému příteli“. Testament zanechaný dorůstajícímu pokolení, loučícím se. Tyto listy ještě dnes působí, jako by byly pro dnešek psány. Promlouvá v nich klidná, zralá moudrost starce, moudrost prošlá mnohým otřesem a bouří. Zdá se, jakoby se světem se loučící muž podával ruku jinému duševně příslušnému: Tolstojovi. Ale Herzen nepotřeboval obejít křesťanství jako Tolstoj, zůstal pevně stát na zemi. Dobrý Evropan až do smrti, zřeknuvší se útěchy onoho světa. Pevně pohlížel na budoucnost. Nevěřil již, že se budoucnost vloupe jako zloděj za noci, nebo že se zrodí násilným přinucením. Otázka osvobození se změnila v problém kultury, výchovy nového pokolení, lepšího lidstva.
Politické intriky zaměnil za úlohu utvořit vyšší ušlechtilejší lidský typ. Dalek uzavírání kompromisů s historickými mocemi přítomnosti, dalek hlásat podrobení se náhodným autoritám, ukázal jedině plodnou a účinnou cestu k jejich radikálnímu odstranění a vykořenění. Ta cesta vede dovnitř k vybudování nového vnitřního světa. Neboť jen tehdy bude jednotlivec svobodný, nepodléhat autoritám, nebude-li je sám v sobě vytvářet, vykoření-li všechny staré předsudky. které prodlužují autoritě život.
Herzen nebyl anarchista v našem smyslu, ale byl jedním, kdo rovnali cestu budoucím podnikům, které spějí k městu budoucnosti - k Anarchii.
V tom je jeho význam pro nás.

(kompletný text nájdete vpriloženom RTF súbore)




[stiahnuť ako RTF súbor]