Revoluční události v Barceloně na přelomu let 1901 a 1902.

Barcelonské události zasluhují pro svůj trvalý význam a svoji důležitost, aby s jejich nejdůležitějšími momenty byli seznámeni proletáři všech zemí a dobře si je zapamatovali. Chci tedy z různých článků, jež mám po ruce, sestavit fakta z barcelonské revoluce a z toho, co jí předcházelo, pro informaci českého čtenáře. Je to tím nutnější, že české žurnály bez vyjímky poučily své čtenáře špatně a nedostatečně, chrlíce, většinou ovšem s Národní politikou a Právem lidu v čele, oheň a síru na hlavy anarchistů. Tady stojí za upozornění, kterak psaly sociálně demokratické listy redigované inteligentními lidmi (jako Zář a brněnská Rovnost) a kterak slintal po anarchistech skrytě i otevřeně šéfredaktor Práva lidu. Byl by to býval rozkošný obrázek "socialistického smýšlení", kdyby se byly různé ty jeho lokálky pěkně za sebou uvedly. Tento pán však nestojí tuším za to.

***

Uvedu nejprve nejdůležitější věci z článku Dělnické hnutí ve Španělsku, jejž dr. Julio Broutá z Madridu uveřejnil v Die Zeit současně s článkem Eltzbacherovým, v našem listě právě přeloženým:
"Bude nutno přikládat barcelonské všeobecné stávce jistý druh dějinného významu potud, pokud zde stojíme před nesporně nejmohutnějším hnutím, jež dělnictvo nejen ve Španělsku, nýbrž vůbec v celém světě projevilo. Propuknutí stávky, jež ukázala netušeně dokonalou organizaci a disciplínu dělníků pod jejich vůdci, bylo bezprostředním následkem nesčetných schůzí, jež se den předtím konaly. Již tři měsíce stávkovalo 10 000 kovodělníků nikoli proto, jak se mnohdy tvrdilo, aby si vynutili zvýšení mzdy, nýbrž jen aby docílili zkrácení pracovní doby o hodinu. Jak vyložil republikánský poslanec Alejandro Lerroux kortesům, počínali si dělníci svrchovaně mírně a rozumně, neboť chtěli zmenšením pracovní doby umožnit 400 nezaměstnaným soudruhům přijetí do práce, a jejich nezištnost šla dokonce tak daleko, že učinili továrníkům návrh, aby jim strhli desetinu mzdy. Zaměstnavatelé ukázali se však naprosto nepovolnými a nechtěli o nějakých ústupcích ani slyšet. Domnívali se totiž tito krátkozrací, nejhrubším egoismem posedlí lidé, že hlad dělníky zkruší. Události ukázaly významným způsobem, kterak byli na omylu. Když kovodělníci přišli k přesvědčení, že zaměstnavatelé obyčejnými prostředky nepřivedou se k rozumu, usnesli se apelovat na solidaritu ostatních dělníků a provést generální stávku."
V dalším líčí pisatel stávku samu, o níž přineseme podrobnosti dále, podle zprávy uveřejněné v Les Temps nouveaux. Budiž zde však ještě uvedeno, co dr. Broutá píše o španělských poměrech.
"Psychologům národů budiž ponecháno vysvětlit, kterak to přijde, že právě nejmodernější problém, otázka dělnická, povstává uprostřed opožděné civilizace španělské nejdříve a nejnásilněji. Většina ze zahraničních listů, jež si dovolily kritizovat barcelonské příběhy, byla zcela na omylu, označovala-li stávkové hnutí za vzpouru "pilných Katalánců" proti "všechno vysávající kastilské centrální vládě", za hnutí separatistické nebo také za zoufalý útok karlistů proti vládnoucí dynastii vzhledem k blížícímu se nastolení Alfonse XIII. Nic není nesprávnější! Žil jsem dost dlouho v Barceloně, abych mohl znát tamní dělnické poměry od základu, a jsem v stálém spojení s katalánskými dělníky, zaměstnavateli i sociology, a tak mohu tvrdit, že v soudobých zmatcích jedinou světlou věcí je právě ta okolnost, že davy dělníků jsou zapřísáhlými nepřáteli katalánských separatistů i karlistů, svých utlačovatelů, velkotovárníků a jezuitů.

Barcelonské dělnictvo lze následovně roztřídit:
lhostejní, nestranní dělníci (35 %)
členové spolků, činní pro hospodářské povznesení (40 %)
anarchisté (20 %)
političtí (socialistickým, karlistickým,
republikánským spolkům náležející) dělníci (5 %)

Vzdor všemu nelze popřít, že anarchismus zapustil v Barceloně silné kořeny. Považuji veškeré opoziční strany za slabé, aby znamenaly vážné nebezpečí pro další trvání nynějšího režimu; právě však otázka dělnická, která není žádnou vlastní politickou otázkou, aspoň ve smyslu zdejšího pojetí, mohla by obsahovat nejbližší a nejhorší nebezpečí pro Španělsko."

***

Postup celého hnutí líčí M.L. v Les Temps nouveaux (francouzský anarchistický časopis - pozn. Exist.) asi následovně: Od 6. prosince m.r. (1901 - pozn. Exist.) prováděli barcelonští kovodělníci a s nimi zámečníci, mechanici, měditepci a kovolitci hromadnou stávku, aby obdrželi devítihodinnou pracovní dobu, a obraceli se s apelem na solidaritu k dělníkům a dělnicím všech kategorií ve všech provinciích. 15. prosince stávkovalo 9000 dělníků. 17. prosince jich bylo 16 000; zaměstnavatelé se dožadovali vojska a utvořili obrannou ligu. Zavázali se přitom, že absolutně odmítnou každý ústupek a přijmou všechny dělníky, kteří se dostaví, ať již umí, nebo neumí řemeslo, aby se nemusela zastavit práce než v nejkrajnějším případě. Dělníci tedy počali propagační činnost proklamacemi k dělnictvu i k veřejnosti, každodenními tábory provázenými půtkami s bezmocnou policií. Propagandisti se rozešli po všech průmyslových centrech Španělska, aby šířili myšlenku všeobecné stávky. Tu především barcelonští vozkaři, ozdobníci, přístavní nakladači se připojili ke stávce, odpovídajíce na vyzvání k solidaritě. Mimo Barcelonu zabírá stávka především její okolí, San Andrés, San Martín, Graciu, Badalonu a pak dále Reus a celý okres. Přichází vojsko a město, pozorujíc vážný obrat událostí, činí pokus o dohodu navrhujíc, bude-li práce ihned zase zahájena, svolání mezinárodní ankety o podmínkách pracovní doby, dle níž pak budou posouzeny dělnické požadavky. Stávkující ovšem prohlédli tento ubohý podvod a jejich propaganda zdvojnásobuje energii. Nastává skoro stav obležení. Všecky cesty vedoucí do Barcelony jsou střeženy četnictvem a kavalérií. Propagandisti jsou zatýkáni pod každou záminkou; tak například Bonafula a Tereza Claramuntová. 14. ledna vydávají zaměstnavatelé pamětní list k členům parlamentu a autoritám, v němž navrhují pracovní dobu desetihodinnou a hrozí, že se vystěhují. Odpovídá jim tábor lidu, jenž schvaluje další odpor, i kdyby měl trvat půl roku. A znova jsou vysíláni kamarádi do Valencie, Alicante, Zaragozy, aby šířili myšlenku. Bída roste vzdor hospodářským kuchyním organizovaným dělnickými společnostmi. Solidarita je však absolutní a každý tábor potvrzuje rozhodnutí setrvat až do splnění požadavků. Je stěží sebráno nějaké sto žlutých lidí (stávkokazi -pozn. Exist.), aby uhlí, jež čeká v přístavu, mohlo být vyloděno. Četnictvo jen s velkou námahou chrání tuto práci. 7. února přistupují k dělnické federaci koláři, 13. února zřízenci elektrických drah. Konečně v neděli 16. února 44 dělnických táborů prohlašuje všeobecnou stávku.
Druhého dne, v pondělí sedmnáctého, jsou probuzeni obyvatelé Barcelony vyvolávači časopisů, již všichni křičí totéž slovo do prázdných ulic: toť signál. Dělníci sestupují do ulic, seskupují se, pak jdou po továrnách a dílnách; stačí jediné slovo: všichni, kdož začali pracovat, připojují se k nim. Vyjíždí-li tramvaj, stávkující promluví s řidičem a vůz se vrací. V deset hodin ustává všechen život, všechna činnost, všechen pohyb. Žádný vůz neprojede ulicemi plnými strašlivého ticha, všechny dveře jsou zavřeny, i u krámů, v nichž se prodávají denní potřeby; měšťácké domy zůstávají uzavřeny, protože sto tisíc dělníků stojí před nimi, a tito mají konečně přesnou myšlenku a pevné odhodlání...

***

"V několika hodinách se stali stávkující pány Barcelony. V půl jedné však odevzdává bezmocná a zničená občanská vláda své úřady do rukou vlády vojenské a od té chvíle počíná boj mezi vojskem, četnictvem a policií na jedné straně a revolucionáři na druhé. Ať již boj dopadne jakkoli, jedna věc je v té chvíli získána, a to je ta ohromná manifestace solidarity dělníků, kteří konečně pochopili, že jejich věc je společná a jejich síla všemohoucí, jsou-li sjednoceni. Od sedmnáctého získává hnutí celé okolí barcelonské, dělnické davy Sabadellu, Manresy, Tarrasy, Badalony, San Martínu de Provensals. Dne devatenáctého bouří se Sevilla, Valencia, Alcoy, Jerez, Coruňa; stávky propukají v San Felíu de Llobregat, Vallsu, všeobecná stávka půdy ve Valencii a Zaragoze propuká také ve Vinarozu, Vilafrance del Panadés, Tarragoně a Masnou. Večer je stávka všeobecnou v Zaragoze, prohlašuje se tam stav obležení. Dne dvaadvacátého a třiadvacátého dobývá stávka Tortosy a Valladolidu. Autority se neodvažují povolat vojsko z měst, kde stávka ještě nepropukla."
Co se událo pak, od té chvíle, kdy moc vojenská vešla na scénu, není přesně známo. V prvních třech dnech přicházely sice četné depeše z Madridu, konfúzní však a vykleštěné cenzurou. Referovaly o pohybech vojska, o krvavých srážkách, o průvodech zatčenců, jež se pokouší jejich revolucionářští bratři vysvobodit novými boji, o stále nových táborech lidu a barikádách. Bylo útočeno na kláštery, jejichž obyvatelé buď prchli, nebo se bránili puškami. Pak nastalo marné vyjednávání mezi stávkujícími a zaměstnavateli a autoritami, načež boje počínají znovu. "Dne dvacátého dopisovatel časopisu Época napsal, že generál Bargés vzdor své "obvyklé bravuře" a energii - nařídil Červenému kříži, aby připravil všechna lůžka a nosítka, jimiž disponuje - nemohl od tří dnů, kdy převzal velení, zavést klid a že seznam mrtvých a raněných stále se prodlužuje ve sloupcích žurnálů, ač cenzura ani čtvrtiny nepropouští. A mezi těmito tragickými zprávami nalézá se groteskní poznámka, že guvernér nařídil, aby časopisy vycházely, a kdyby se sazeči zdráhali, aby zaměstnavatelé udali jejich jména a jejich adresy. Generál Weyler prohlašuje ve sněmovně, že v Barceloně vládne klid, a důkazem toho je, že jezdily tramvaje naplněné vojáky."
Po jedenadvacátém jsou telegramy docházející madridské žurnály nejen cenzurovány, nýbrž i významným a obmyslným způsobem vynalézány. Pod touto hromadou lží se ovšem nelze dopátrat toho, co se ve skutečnosti děje, lze se však mnohého domyslet z ustrašených očí měšťáků, kteří prchají z Barcelony. Vojenské soudy fungují a problém je teď již zcela jednoduchý.

***

Povšimnutíhodná je také obsáhlá depeše zvláštního zpravodaje francouzského deníku Le Journal p. Ludovica Naudeaua, jenž je ovšem smýšlení zcela měšťáckého, jinak se však zdá být věrohodným.
Dříve však, než uvedu několik zajímavostí z této depeše, kterou mám v doslovném znění před sebou, chci upozornit na bezpříkladně ničemný falzifikát, jehož se dopustilo Právo lidu rafinovaně pokryteckým způsobem. Zde stojí část lokálky, kterou tento list uveřejnil dne 27. února pod titulkem K nepokojům v Barceloně. Pařížského korespondenta cituje lokálka následovně:
"Je zcela jisté, že při událostech těchto působilo hnutí anarchistické a že toto hnutí nebylo nějak poraženo. Hnutí anarchistické velice zde dělnictvu škodí a sociálně demokratické dělnictvo je proto na anarchisty velice rozmrzeno. Všeobecné stávky užili anarchisté ke svým prospěchům, ba namnoze také k vykonávání soukromé msty. Mnoho lidí, anarchisty nenáviděných osob, bylo zatčeno, beze vší příčiny přepadáni na veřejné ulici lidé, kteří o sociální hnutí ani nezavadili. Mnoho lidí, kteří na veřejném životě neměli vůbec účastenství, bylo zabito ranou z revolveru nebo dýkou. Anarchista Claria zastřelil důstojníka, který kráčel před odílem vojska, byl ihned zatčen a za několik hodin popraven."
K tomu podotýká redaktor sociálně demokratické Političky toto: "Citujeme ovšem hlas buržoazního listu jen pro informaci čtenářů, berouce ovšem jeho úsudky o dělnickém hnutí jen s největší rezervou."
Nuže, co napsal opravdu p. L. Naudeau svému žurnálu? Především v celém dopise není zmínky o tom, jak anarchisté dělnictvu škodí a jak je toto na ně rozezleno. Ovšem prohlásil Pablo Iglesias jménem hrstky sociálně demokratické, že tato revoluce není vedena v předepsaných formách, a zavrhli ji. O tom však, jak jsem pravil, není v zmíněné depeši ani zmínky, neboť i fakt sám je vzhledem k nepatrnému počtu sociálně demokratických žabařů ve Španělsku docela bezvýznamný. A teď pohleďme, jak se to má s těmi anarchisty, kteří prováděli krvavou osobní mstu. Dopisovatel dělí především barcelonské revolucionáře na čtyři skupiny: 1. stávkující kovodělníci, 2. dělnictvo stávkující ze solidarity, 3. bojující anarchisté, 4. zloději a lupiči, tací, kteří ve Francii v 1789 se nazývali brigands. Tyto má prý každé město, v Marseilli se jmenují nervis, španělsky golfos a katalánsky trinxeraidés. Tito ubozí nemají - rozuměme - žádného mínění, žádného sociálního ideálu. A nyní doslovný překlad:
"Jejich (povstaleckých živlů vůbec, nikoli specielně anarchistů - pozn. překl.) zločiny, to nutno říci, byly strašlivé, divoké osobní msty byly provedeny v těch dnech zmatků, lidé byli dýkou vražděni z důvodů zcela cizích politice, sklady byly vyloupeny zloději, golfové chodili jíst do restaurantů a nabízeli zaplatit svůj účet ranami nožem."
Tedy (nesouhlasíce ovšem tak zcela s názory měšťáckého žurnalisty o těch zlodějích z profese) vidíme zcela jasně, že činí rozdíl mezi anarchisty a těmito golfos. A tento rozdíl redaktor Práva lidu ochotně zamlčel. Kdyby byl citoval celou řadu jiných, pro socialistický list významnějších míst z oné depeše, nebyl by musel na konci pokrytecky svalovat ze sebe zodpovědnost.
Z úryvků, jež dále otiskneme, pozná čtenář, jak obmyslně a zlovolně byla depeše Právem lidu citována, když byla obrácena jen proti anarchistům.

***

Le Journal dne 23. února:

Cerbére, 23. února. - Sto zabitých, tři sta raněných, pět set uvězněných, taková je až dosud bilance událostí, jimž přihlížíme v Barceloně...
Musel jsem odjet až k francouzské hranici, abych vám mohl zaslat tento telegram. V této chvíli vládne v Barceloně Hrůza a toto veliké město je izolováno od ostatního světa...
Bouře barcelonské mají původ velmi složitý a smysl ještě složitější. Je třeba rozeznávat dvě řady různých skutků. Předně anarchistické povstání, po druhé všeobecnou stávku. V této chvíli lze myslím napsat toto: anarchistické povstání je potlačeno; všeobecná stávka pokračuje. Nelze se o tom klamat, že stojíme v Barceloně před novou Komunou. Byly-li atentáty provedené povstalci v prvních dnech divoké, vládla-li hrůza Barcelonou, dokud vzbouřenci byli pány ulice, nutno říci, že i potlačování prováděné reprezentanty pořádku je samo také divoké. Mohlo se jednat jinak? To cizinci lze těžko odhadnout. Ale nahrazovat hrůzu hrůzou, toť není snad jediný prostředek, jímž lze rušitele přivést k rozumu...
Španělská města jsou pro občanskou válku vhodnými bitevními místy; Barcelona má celé čtvrtě, jež se zdají pocházet ze středověku, temné uličky vroubené vysokými staveními, klenby a podloubí, tajemné cesty, domy s terasami, tmavé dvory. V těchto labyrintech mohli stávkující až do příchodu posil a prohlášení válečného stavu vzdorovat s úspěchem vojenské moci...
Uznejme také, že někteří povstalci byli po svém způsobu hrdinní. Ital jménem Claria, zpravodaj madridského anarchistického časopisu, vrhl se mezi oddíl pěchoty, jež kráčela po Calle Ramarella, a zabil důstojníka ranou z revolveru. Bylo nemožno, aby unikl vojákům, kteří ho ihned zastřelili. (Srovnej, jak o tom mluví lokálka Práva lidu. Pozn. překl.) Také jiní anarchisté obětovali svůj život snažíce se vysvobodit zajaté. Ve čtvrtek bojovalo se zuřivě, na jediném místě bylo vypáleno osm set ran. Je to zázrak, že počet obětí není desetkráte větší. Kdyby byli měli povstalci vážné zbraně, kdo ví, co by se bylo událo. Jen několik revolucionářů mělo pušky, ostatní měli po ruce jen pochybné revolvery...
Vojáci se chovali celkem vzato lidsky, stříleli jen odpovídajíce na útoky. Nemohlo by se totéž však říci o četnících, kteří se chovali jako vzteklá zvířata. Mohu o tom mluvit znaje příčinu. V Barceloně od proklamace válečného stavu pluk četníků terorizoval nejpočestnější a nejhodnější lidi. Od prohlášení válečného stavu má každý voják a četník právo vystřelit, aniž mu byl dán rozkaz od důstojníka. Roztroušeni v malých skupinkách, opatřeni na světě nejnebezpečnějšími puškami, tito strážci pořádku střílí, kdy lim libo, protože je to jejich dobrou zábavou. Řadoví vojáci nezneužívají tohoto práva, četníci pášou ukrutnosti. V Barceloně je tradicí opovrhovat četníky, zahrnovat je nadávkami a posměchem; vědouce, že jsou nenáviděni, cítíce se více ohroženi než vojáci řadoví, ztrácejí klid a také oni ukájejí své staré zášti používajíce příležitosti k pomstě...
Pozorujme je: Jsou na číhané. Na rohu ulice zjeví se náhle bledý člověk zavinutý v dlouhé pokrývce, vystřelí směrem k nim z revolveru a uteče. Četníci učiní ihned strašlivou palbu a srazí na 1500 metrů nějakého nešťastného chodce.
Někdo zahvízdl v jejich sousedství: palba!
Vyhlídka v okně třeskla větrem: palba!
Nejsou nikomu zodpovědní; stav obležení je prohlášen, neexistují lidská práva, zákony, pranic; mohou zabít člověka, protože se jim jeho obličej nelíbí. Ani okamžik neznepokojovaly mne výstřely povstalců, kdežto mnohokrát vida, kterak četníci s výstředními pohyby manipulují svými mauserovkami, cítil jsem se v nebezpečí. V některých místnostech pronikly kule pušek Mauserových zdi a zasáhly lidi v jejich úkrytu; ostatně zlíbí-li se jim to, vniknou četníci do domů a pod mlhavými záminkami pášou každá násilí.
Dělničtí delegáti ubírají se k zaměstnavateli, aby s ním smírně vyjednávali. V okamžiku, když se vrací, zabíjí četník, jenž na ně číhal, jednoho ranou z pušky. Lidé chtějí vypáčit dveře u pekařství. Četníci nesnaží se jim zabránit v tom, nýbrž vypálí na ně salvu. Jako vzteklí psi jsou vražděni nejen všichni lidé, kteří bojují, brání se nebo manifestují, nýbrž prostě i všichni podezřelí. Lidé hodnověrní mne ujišťují, že v kasárnách jsou někteří vězni stříleni po sumárním odsouzení. Nemoha však kontrolovat tyto zprávy, uveřejňuji je jen s rezervou. "Tamhle jsou četníci! Spasme se!", toť pokřik počestných lidí v Barceloně...
Dnes, kdy opouštím Barcelonu, zdá se město klidným, není však ani o jednoho vojáka méně v ulicích, ani o jednoho dělníka více v práci---
Ludovic Naudeau

***

Končím tedy krátký přehled pamětihodných událostí barcelonských. Ocenit je, kritizovat je a odvodit z nich důsledky pro celý svět významné nedovolují mi naše tiskové poměry.
Většina čtenářů našich dovede to však učinit si sama a naši přátelé, obdivujíce se především velkolepému projevu dělnické solidarity v Barceloně, odpovědí zajisté všem, kdož je upozorní na výsledek barcelonské revoluce, slovy pařížského zpravodaje: "Kdyby byli měli povstalci vážné zbraně, kdo ví, co by se bylo událo."


[stiahnuť ako RTF súbor]