Polemika s knihou Vernona Richardse „Poučení ze Španělské revoluce“.

Roku 1974, nebo počátkem roku 1975, jsem v anglických anarchistických novinách Freedom recenzoval knihu Carlose Sempruna Maura, Revoluce a kontrarevoluce v Katalánsku (francouzské vydání). Ve své recenzi jsem kritizoval jak Sempruna Maura, tak knihu Vernona Richardse Poučení ze Španělské revoluce za to, že prezentují překroucenou, příliš zjednodušenou interpretaci scénáře událostí. To vyprovokovalo prudkou repliku od Richarse (tři nebo čtyři články ve Freedom).
Více než čtyřicet let po tragické porážce španělské revoluce – 1936-1939 – je otázka anarchistické participace na republikánské vládě a role anarchistů v revoluci základním problémem, stále diskutovaným – a stále relevantním. Zahrnuji svou polemiku s Richarsem do svých pamětí kvůli emocionálnímu účinku těchto bouřlivých let a velkému rozsahu, v němž tyto události ovlivnily mé myšlení a průběh mého života.
Vzhledem k tomu, že Richardsovým hlavním zdrojem pro jeho kritiku CNT-FAI za antianarchistickou politiku vládní participace jsou antiparticipační historici Jose Peirats a Gaston Leval (Levalovy Kolektivy ve Španělské revoluci byly přeloženy Richardsem), odkazuji především na Peiratse a Levala abych dokázal nesprávnost jeho názorů. Richards píše jako žalující právník, já se ale nepovažuji za advokáta. Nikdo nemůže být naprosto objektivní, já jsem ale udělal co bylo v mých silách, abych zde prezentoval dobře dokumentovanou, nestrannou analýzu těchto otázek.
Jak pro Sempruna Maura, tak pro Richardse je “bete noir" “byrokracie” z CNT-FAI. Podle nich je “byrokracie” do značné míry zodpovědná za porážku anarchistické revoluce. Že “několik úředníků se nakazilo virem moci” (jako to popisuje Leval) je jistě pravda. Ale obviňovat, že CNT zdegenerovala do fakticky byrokratické diktatury je hrubé přehánění, hraničící s pomluvou.
Richardsův pokus vyvrátit mé prohlášení, že CNT byla strukturována tak, aby omezila nebezpečí byrokracie na minimum pouze ukazuje, že neví, o čem mluví. Neúmyslně připouští, že nemá žádný skutečný důkaz, který by doložil existenci údajné “byrokracie”: “Nikdy jsem neviděl detailní popis složení /byrokracie/, její role, nebo jestli /byrokraté/ byli placeni nebo neplaceni…”
Abel Paz, který bojoval v revoluci, ve svém očitém svědectví, Durruti: Lid ve zbrani (strany 244-5), vypráví, jak Durruti, vždy ostražitý k nebezpečí byrokracie, vyšetřoval:
...národní ústředí CNT nebyla centralizována. Všichni lidé pracující v národních ústředích a v organizaci byli zaměstnáni, ne Národním výborem, ale byli volení a zodpovědní podnikovým shromážděním. Nebyli placeni Národním výborem, ale podnikem, ve kterém byli zaměstnáni…
Jak Augustin Souchy, který spravoval Zahraniční informační byro CNT, tak jeden z jeho spolupracovníků, Abe Bluestein z New Yorku, řekli, že všichni, kdo pracovali v Národních ústředích od zodpovědných úředníků až po vrátné a údržbáře byli placeni stejnými mzdami. Durruti a další, kdo to zkoumali, byli přesvědčeni, že nikde v CNT žádná byrokracie nebyla.
Tvrzení, že anarchističtí “vůdci” se zapojili do katalánské vlády “Generalidad” bez konzultování členů je také falešné. Peirats v rozhovoru s Johnem Brademasem (12. září 1952) jej informoval, že rozhodnutí zapojit se do vlády “Generalidad” bylo přijato drtivou většinou hlasů na Plénu místních a oblastních federací. (Anarchosyndikalismus a revoluce ve Španělsku, španělský překlad, strany 211, 214).
Zatímco píši tyto řádky, čtu kritiku svého starého přítele a soudruha Abe Bluesteina dále zdůrazňující tento fakt:
...a viděl jsem stejně silnou oddanost anarchistickým principům v Barceloně. Viděl jsem regionální mítink CNT s více než 500 zástupci potvrdit politiku podílení se na katalánské vládě. Zároveň hlasovali pro pokračování finanční podpory Libertinské mládeži Katalánska, která se stavěla proti takové vládní kolaboraci ve svých necenzurovaných letácích a brožurách distribuovaných po celém městě. [Social Anarchism číslo 7, str. 9]
Obvinění, že zde nebyla žádná kontrola zdola, je rozhodně popřeno Gastonem Levalem v jeho kapitole o libertinské demokracii. Leval po až detailistickém popsání demokratických libertinských procedur vrytých v povaze a struktuře libertinských organizací prohlašuje, že libertinské procedury, nejúplnější lidová přímá grassrootová demokracie, byly praktikovány
...ve VŠECH syndikátech PO CELÉM ŠPANĚLSKU. Ve VŠECH odvětvích. Na shromážděních, na nichž se v Barceloně setkaly stovky tisíc pracujících… Ve VŠECH kolektivizovaných vesnicích… které zahrnovaly přinejmenším 60 % zemědělství republikánského Španělska. [Kolektivy ve Španělské revoluci, Freedom Press, str. 206 – podtrženo Levalem]
Ve své zprávě mimořádnému kongresu Mezinárodního dělnického sdružení (IWA - anarchosyndikalisté), Národní výbor CNT vyvrátil obvinění, že porušil anarchistické federalistické principy vnucením svých vlastních rozhodnutí řadovým místním a regionálním organizacím. Rozhodnutí zapojit se do Katalánské vlády “Generalidad” bylo ratifikováno plény lokálních, oblastních a regionálních výborů v srpnu 1936 a rozhodnutí zapojit se do centrální vlády bylo ratifikováno na národním plénu regionů v Madridu 28. září 1936 (CNT vstoupila do vlády 6. listopadu 1936). Od 19. července 1936 do 26. listopadu 1937 bylo svoláno sedmnáct regionálních plén a spousty lokálních plén a oblastních federací stejně jako různé regionální kongresy odborů. (Viz Jose Peirats, Anarchisté ve Španělské revoluci, strany 185, 186.)
Nahrazení brutální profesionální policie Občanskými vojenskými hlídkami znamená, vzdáleno od toho aby bylo jak tvrdí Richards “…příkladem politizované byrokracie”, jeden ze skutečně velkých úspěchů revoluce. Hlídky nebyly vybírány vládou, ale lidmi samotnými: “různými organizacemi a stranami, CNT-FAI, UGT atd....” (Richards)
Richards a ostatní kritici zdá se nechápou význam tragického dilematu našich soudruhů, španělských anarchistů. Libertinské hnutí bylo zoufale chyceno mezi krutou volbou kolaborace se svými antifašistickými nepřáteli, a tedy porušování principů anarchismu, nebo snahou zavést anarchistickou diktaturu nad všemi ostatními antifašistickými organizacemi, což byla zřejmá nemožnost a také dokonce ještě větší porušení anarchismu, anebo akceptování, přinejmenším částečné, strašlivé historické zodpovědnosti za vítězství fašismu.
Co CNT-FAI měla nebo neměla dělat za takových zoufalých okolností je ovšem diskutabilní. Co ovšem není diskutabilní je to, že to je dilema. Kritizoval jsem Sempruna Maura protože označil tento nejvíce rozhodující problém Španělské revoluce za “falešné dilema” a kritizoval jsem Richardse, protože to označil za “Dolgoffovo dilema”.
“Dolgoffovo dilema” je ovšem sdíleno Gastonem Levalem, Jose Peiratsem a skoro všemi ostatními odpůrci kolaborace stejně jako všemi uvážlivými neanarchistickými autory píšícími o Španělsku. Leval barvitě vykresluje tragickou, srdcervoucí situaci, které čelili naši soudruzi, mnohem pravdivěji, s mnohem větším porozuměním než Richards a “čistí” anarchističtí kritici:
Všichni ti, kdo jsou mezi anarchisty zaujati revoluční otázkou příliš zjednodušovali a přeceňovali politický problém. Sociální revoluce, domnívali se, smete stát a ostatní autoritářské instituce… ale nutnost vést válku proti fašismu zmařila tyto naděje…
Zatímco stát byl těžce poškozen po fašistickém útoku 19. červenci 1936, nebyl v žádném případě tak bezmocný, jak se všeobecně předpokládá. Veškerý státní aparát byl stále nedotčený; ministerstva a jejich úřady, policejní síly, armáda, i když ta byla oslabená, a zakořeněná byrokracie stále přežívala… navzdory přehnanému optimismu revolucionářů, stát stále představoval faktickou sílu v mnoha provinciích a městech… byla to pouze tři nebo čtyři města (Barcelona byla nejvýznamnější z nich) kde anarchisté ovládali situaci, a to pouze po tři nebo čtyři týdny… je proto nesprávné domnívat se, že anarchisté byli pány situace…
Dalším vážným problémem bylo, že v celém východním Španělsku nebyly žádné továrny na zbraně, žádné suroviny, žádné železo nebo uhlí. Nejdůležitější továrny na zbraně byly na fašistickém území…
Je zjevné, že by bylo nesmírně obtížné, pokud ne nemožné, provést revoluci za takových okolností… stalo se nezbytným spolupracovat s našimi antifašistickými nepřáteli proti mnohem většímu společnému nepříteli. Nemohli jsme smést politické strany kontrolující municipality, které se stejnou horlivostí bojovali s anarchisty proti fašistům. [Viz Leval, Ni Franco- Ne Stalin, strany 76, 94]
Richards ignoruje nejvíce odhalující pasáž v Peiratsových Anarchistech ve Španělské revoluci (anglický překlad str. 188):
Všichni jsme zcela chápali, že vstupem do období spolupráce byl řetěz událostí, které dovedly CNT do bezmocné situace… jedinou alternativou těch, kdo důsledně odmítali spolupráci s vládou… byla hrdinná porážka… nemohli nabídnout žádné řešení, které by zároveň zabezpečovalo vítězství ve válce proti fašismu; pokrok v revoluci; úplnou oddanost jejich myšlenkám a ochranu jejich vlastních životů… neměli moc dělat zázraky… [mé zdůraznění]
Situace byla ještě neobyčejně ztížena faktem, že miliony upřímných řadových dělníků, socialistů patřících k Všeobecným dělnickým odborům (UGT) kontrolovaným socialistickou stranou, republikánů, katalánských a baskických separatistů, maloburžoazních rolnických vlastníků atd. svým počtem zdaleka převyšovaly členy CNT-FAI. Gaston Leval zdůrazňuje tento fakt:
Drtivá většina populace žijící v republikánské části Španělska byla především ovládána strachem z vítězství fašistů. Nechápali, proč všechny politické strany a sociální hnutí nevytvořily sjednocenou antifašistickou frontu bez ohledu na své ideologické rozdíly. Lidé chtěli, aby se CNT a mnohem méně významná FAI zapojily do vlády jednotné fronty, která pro ně byla absolutně nezbytná k zajištění porážky fašismu… [Kolektivy ve Španělské revoluci, Freedom Press, str. 322]
Ani všichni členové CNT nebyli přesvědčení, nekompromisní anarchisté. Oni také naléhali, aby CNT spolupracovala s antifašistickými stranami a dokonce i vstoupila do vlády.
V této důležité otázce se Peirats dostává do rozporu s Richardsem: “realita bude vždy mnohem více rozhodující než filosofická spekulace… Je nerealistické očekávat absolutní věrnost principům v organizaci jako CNT, čítající miliony…”
Leval vyvrací mýtus, že “byrokracie” CNT-FAI netečně kapitulovala před kontrarevoluční republikánskou vládou:
Vůdci CNT-FAI, první ze všech, dělali to, čemu se nemohli vyhnout. [zapojili se do vlády - S.D.]. Byli bezpochyby inspirováni svou tradiční opozicí k veškerému governmentalismu... a ke všem vládním stranám. Ale tváří v tvář vzrůstajícímu nebezpečí [fašistického vítězství - S.D.] bylo nutné největší možné sjednocení. Vymysleli revoluční řešení: vláda by měla být vystřídána pěti členy Rady obrany, pěti členy UGT, čtyřmi z republikánských stran a pěti členy CNT. Tak usilovali o zdůraznění převahy dělnických odborových organizací nad politickými stranami. [Tamtéž, str. 322]
Návrh CNT nebyl učiněn “vůdci”, ale až po široké diskusi Národním plénem regionů v Madridu 3. září 1936. Návrh byl vydán v tisku CNT a v republikánském tisku.
Není třeba říkat, že návrh byl odmítnut dělnickými odbory UGT s 1 200 000 členy kontrolovanými Socialistickou stranou a také politickými stranami. Leval měl dle mého názoru naprostou pravdu, když dělal rozdíl mezi běžnou parlamentní vládou politických stran a vládou sestavenou koalicí skutečných dělnických organizací, která v žádném případě není skvělým libertinským řešením, ale je tím, v němž mají dělnické organizace určitě větší míru kontroly.
Leval také poznamenává, že organizace libertinských kolektivů byla do značné míry úspěšná nepochybně díky faktu, že v Granollers, Geroně, Hospitalet, Valencii a mnoha dalších centrech byli starostové libertini a urychlovali společenskou přeměnu (tamtéž, str. 281). Je zřejmé, že to, že CNT byla nucena spolupracovat s ostatními antifašisty ve vesnických, obecních a provinčních vládách bylo právě tak neanarchistické jako podílení se na národní vládě. Pokud bych byl důsledný odpůrce kolaborace, odmítal bych kolaboraci nejen v ústřední vládě, ale také v jejích pododděleních, bez nichž je jakákoli vláda nemyslitelná.
Leval jde dokonce tak daleko, že obhajuje libertinský návrh zavést národním státem financovaný fond zdravotního pojištění:
Že by libertini by měli zvažovat taková řešení, jaká naznačuje uznání existence státu… může překvapit a šokovat teoretiky, kteří ignorují praktická fakta… Jak jsme už mnohokrát opakovali, byli jsme v nejisté a velmi komplikované situaci, v níž dále trval soukromý kapitál a individuální vlastnictví, v níž socializovaná ekonomika platila daně atd…. V této situaci mnoho aktivit uniklo naší kontrole… [tamtéž, str. 273]
Ohledně anarchistického odmítnutí převzít moc, pro nějž je trockisté a různí marx-leninisté také kritizují, Leval poznamenává:
Je potřeba jen trocha zdravého rozumu k pochopení toho, že by pro nás bylo zhola nemožné vést válku proti ostatním antifašistickým složkám, které by se nenechaly smést tak jednoduše. Byl by to nesmysl a zločin… [tamtéž, str. 82]
Tyto citace (a antiparticipační literatura je plná dalších) jsou napsány jako ospravedlnění participace se na vládě. Jsou tu bezpochyby citace z těch samých zdrojů vyvracející taková prohlášení. Ale tyto rozpory odráží tragické dilema našich statečných soudruhů. Co je ale nejvíce znepokojující je Richarsovo odmítnutí vzít tato fakta v potaz, namísto klamání svých čtenářů vymýšlením falešných zpráv o situaci ve Španělsku: vybírání a překrucování pouze toho druhu “faktů”, které podporují jeho nepodložené argumenty a obvinění.
Ačkoli Leval i Peirats silně odmítali podílení se na vládě, nemohl být lépe než jimi vyjádřen argument pro participační politiku CNT. Jejich ochota plně zvážit politiku s níž nesouhlasili si získala můj trvalý respekt. Upřímně mě mrzí, že jsem nemohl cítit to samé u Richardsova nečestného a nešetrného vystoupení.
Richards se domnívá, že španělští anarchisté, místo zapojení se do republikánské vlády jednotné fronty, měli opustit boj proti Francovu fašismu a žít aby “bojovali jiného dne”. Připouští, že “…takový postup mohl klidně skončit porážkou během prvních několika týdnů” v době, kdy nebylo vůbec jisté, že fašisté zvítězí a naděje na konečné vítězství byly vysoké. Anarchisté by byli oprávněně obviněni ze zbabělosti a byli by zodpovědní za strašnou porážku mas, které v žádném případě nebyly ochotny se vzdát.
Richards sám poznamenává, že “...revoluční naděje byly stále vysoké a lid stále ozbrojený…”
Tato absurdní strategie byla založena na nerealistické představě, že milion a půl členů CNT by akceptovalo takový názor anarchistů. Je tu velmi dobrý důvod domnívat se, že členové CNT by rozhořčeně odmítli přesouvat se jako figurky na příkaz “čistých” anarchistů. Bez CNT by poměrná hrstka anarchistů ztratila svůj vliv a nakonec by se stali bezmocnou sektou absolutně neschopnou smysluplné akce. Anarchistický historik Peirats například objasňuje, že zatímco anarchisté měli vliv na CNT, CNT “si přizpůsobila anarchisty k obrazu svému… ustavila je do oblasti akce, mas a pozice vedení… anarchisté vycházeli z odborů…” (Anarchisté ve Španělské revoluci, str. 239) ve velké většině situací CNT namísto zavedení politiky anarchistů jednala nezávisle.
Anarchisté zoufale hledající praktickou anarchistickou alternativu k podílení se na vládě uvádí příklad hrdinských činů anarchistického guerillového hnutí Nestora Machna na Ukrajině během ruské revoluce jako příklad k následování pro CNT-FAI. Ignorují ale fakt, že toto hrdinské hnutí bylo zlikvidováno a Machno sám stěží uprchnul do ciziny jako smrtelně nemocný muž, aby zemřel v zoufalství v Paříži.
Stálý problém, jaká by měla být role anarchistů v revolučním období, je vždy relevantní. Můžeme si vzít mnoho ponaučení z chyb i úspěchů našich soudruhů, z tragických událostí ve Španělsku a jejich mezinárodních dopadů, které se ukázaly vypuknutím druhé světové války. Bohužel, ani Richards ani mnoho jiných neposkytlo rozumný základ pro diskusi.

Z "Fragments: a Memoir", od Sama Dolgoffa (Refract Publications, Cambridge, 1986)



[stiahnuť ako RTF súbor]