Anarchistická federace

Yaacov Oved: Anarchokomunismus a španělská revoluce

Anarchokomunismus v teorii a praxi na příkladu sociální revoluce ve Španělsku.


Předmluva
Vážení čtenáři, naše nakladatelství vám předkládá v této brožurce text izraelského historika Jaacova Oveda „Anarchokomunismus ve španělské revoluci“. Tato práce byla přednesena a otištěna ve sborníku „Anarchism. Community and Utopia.“, vydaném Filosofickým ústavem AVČR v edici Václava Tomka v Praze 1993. Tato práce tak byla u nás přístupná, ale pouze v angličtině.
Jacoov Oved se věnuje problematice svobodných kolektivů řízených anarchisty. Anarchisté ve Španělsku působili už od 60.let 19.století, kdy vyslal do této země svého agitátora G.Fanelliho sám M.A.Bakunin. Brzy se zde vytvořila početná sekce I.Internacionály, která byla pod vlivem bakuninského anarchokolektivismu. Marxismus zde měl vliv naopak zcela minimální. Po revolučních událostech v 70.letech bylo anarchistické hnutí zatlačeno do ilegality, ale už v 90.letech došlo k novému rozvoji včetně pronikání Kropotkinových teorií anarchokomunismu. Na některých místech, hlavně v Andalusii, se pokoušeli rolníci vytvářet vesnické a zemědělské komuny, tato vlna agrárního komunalismu nabývala poměrně velkých rozměrů. Feudální latifundisté (šlechta a církev) se ovšem snažili za pomoci armády a policie tyto komuny rozbíjet. To vyvolalo vlnu anarchistického násilí - řadu lokálních povstání a teroristických atentátů, na něž ale vláda odpovídala masovým zatýkáním stovek aktivistů, jejich mučením a někdy i popravováním (zdejší specialitou byla garota - uškrcení strunou). Na začátku 20.století získávali anarchisté vliv i mezi dělníky ve městech, hlavně v Katalánsku. To vedlo např. k potlačenému povstání v Barceloně roku 1909 (la semana - tragický týden) V roce 1911 se sjednotili anarchosyndikalisté z různých průmyslových odvětví i anarchokomunisté z venkova do nové organizace - „Confederacion Nacional de Trabajo (CNT)“, jež měla před 1. Světovou válkou skoro půl milionu členů, a byla tak největší odborovou organizací ve Španělsku. V roce 1922 se CNT stala sekcí „Mezinárodní asociace pracujících (IWA)“ - internacionály revolučních syndikalistů a měla už skoro milion členů. Za diktatury Primo de Rivery byla v ilegalitě a její aktivisté byli ve vězení, nebo v emigraci. Mnoho odborářů bylo zabito nájemnými vrahy (pistoleros), např. přední aktivista Salvador Seguí. Ve 20. Letech vznikla ovšem v ilegalitě i legendární „Federación Anarquista Ibérica (FAI)“, jež měla členy jak ve Španělsku, tak i v Portugalsku, kde místní čtvrtmilionové anarchosyndikalistické odbory CGT vedly zdrcující boj s fašistickými povstalci už na přelomu 20. A 30. Let (následovala diktatura generála Sallazara až do 70.let). Ve Španělsku byla monarchie svržena v revoluci roku 1931, kdy vystoupily CNT (přes 1 milion) a FAI (asi 20 000 členů) z ilegality. CNT byly odbory založené na principech revolučního syndikalismu, většina členů (dělníků i zemědělců) se orientovala na anarchosyndikalismus či libertinský komunismus, ale mnozí se drželi linie tzv. politicky neutrálního syndikalismu. Do CNT vstupovali i mnozí členové POUM (revolučně marxistická až trockistická strana, asi 20 000 členů). FAI byla pak politická organizace otevřeně revolučních anarchistů, kteří se snažili ovlivňovat CNT dle svých ideálů. V té době zde už fungovala též odborová organizace UGT (tehdy asi půl milionu členů), jež měla strukturu více centralistickou a strategii oproti CNT reformistickou. Do UGT vstupovali hlavně socialisté typu sociální demokracie a komunisté - stalinisté. Byli v něm i předáci POUM. Socialisté (od tzv. pravicového křídla Juana Negrina až po tzv. levicové křídlo Larga Caballera) se spojili s částí liberálů do strany PSUE (v Katalánsku PSUC). Stalinisté měli původně vlastní komunistickou stranu PCE, ale v té bylo jenom několik set členů, a proto se v polovině 30. Let připojili do koalice PSUE. Roajalisté a klerofašisté se sdružovali kolem strany CEDA. Tento pravicový blok ovládl zemi v letech 1932-35, což vedlo k vlně nepokojů, povstání a represí. Největší takovou akcí bylo povstání a komuna v Astúrii v říjnu 1934. Na jaře 1936 vyhrála parlamentní volby levicová koalice tzv. Lidové fronty. Tehdy měla CNT dva miliony členů a FAI 30 000 členů. V červenci 1936 ale vypuklo vojenské povstání pravicového bloku CEDA, vedené generály, jako byl Franco. Dělníci a rolníci si ovšem vymohli rozdání zbraní a z velké části území (Katalánsko, Andaluzie, Levant a části Aragonu a Kastílie) ubránili. Republika měla města jako Barcelona, Valencie či Madrid ( o nějž se tvrdě bojovalo). Pravicoví povstalci ale ovládali Baskicko, část Kastílie, v Aragonu dobyli Zaragozu, zázemí měli na Kanárských ostrovech a v Maroku. Začala občanská válka. Protože pracující drželi zbraně a měli pod kontrolou rozlehlé území s půdou a továrnami, přirozeně začala i sociální revoluce. Obyvatelstvo se tak rozdělilo do několika nepřátelských táborů. Na jedné straně stál pravicový blok sdružující roajalisty, šlechtu a církev (toužící po obnově monarchie a feudalismu) a fašisty - falangisty (toužící po diktatuře dle Mussoliniho vzoru). Ze zahraničí byl aktivně podporován vojenskou silou fašistické Itálie a nacistického Německa a ideovou podporu velkoburžoazie v tisku Západní Evropy (což vedlo k hanebné politice tzv. neutrality a nevměšování, což znamenalo blokádu republikánských sil).. Na druhé straně stáli obránci republiky a antifašisté, ale tento tábor zdaleka nebyl jednotný. Liberálové a umírnění socialisté hájili pouze parlamentní demokracii a odmítali sociální revoluci. V zahraničí se opírali o propagandu demokratického tisku a nevelké dodávky zbraní z Mexika. Zdánlivě překvapivě se na jejich stranu (tedy na kontrarevoluční pozici) postavili i stalinisté, podléhající diktátu SSSR. Ti neměli zájem na revoluci, která byla vedena anarchisty a trockisty, tedy silami nepřátelskými stalinismu a SSSR. Komunistická strana byla tehdy početně velmi slabá., a proto se spojila s reformistickým a parlamentaristickým blokem PSUE a UGT. Ze SSSR ovšem přicházelo množství zbraní (ale Stalin si za ně nechal platit zlatou rezervou !!! - to i Franco platil Hitlerovi pouze směnkami) a Kominterna posílala do Španělska i Interbrigády. To postupně zvětšovalo prestiž komunistů, PSUE a UGT, jejíž členská základna v roce 1937 prudce stoupla.
Aktivisté CNT, FAI a POUM bojovali přirozeně také v antifašistickém táboře (byly to dokonce anarchistické milice, které odrazily v létě 1936 první ofenzívu fašistů a zachránili tak velkou část území ještě před pomalým vybudováním Lidové armády vedené PSUE a příchodem Interbrigád). Anarchisté, a-syndikalisté a trockisté se ale nespokojovali s pouhou obranou republiky, chtěli více. V revoluci tak roku 1936 CNT zkolektivizovala velké množství půdy a syndikáty pracujících obsadily a převedly pod anarchistickou správu továrny, dopravu a poštu v Barceloně i některých jiných městech. Odpůrci revoluce se však s tím nesmířili. Když díky tlaku SSSR zesílila na jaře roku 1937 jejich pozice, tak vyprovokovali v květnu v Barceloně pouliční boje mezi CNT a POUM na jedné straně a UGT a PSUC na straně druhé. Anarchisté byli po barikádových bojích poraženi, POUM byla postavena mimo zákon (a likvidována agenty sovětské tajné policie GPU, kteří přijeli ze SSSR) a policie začala vyklízet syndikalistickou samosprávu ve výrobě a spojích. Koaliční vláda Caballerova (v níž byli i členové POUM a CNT) byla nahrazena Negrínovým kabinetem podřízeným vůli stalinistů. Tím byl zahájen kontrarevoluční proces likvidující i anarchistická družstva zemědělců a rozštěpující antifašistický tábor. Posílil tím samozřejmě pouze Franca. V roce 1939 byl dobyt i Madrid a republika byla poražena. Fašisté zahájili brutální represe proti CNT a FAI, které přešly do ilegality (a partyzánského odboje) a do emigrace. Diktatura skončila teprve v roce 1976, kdy obnovila svoji legální činnost i CNT. Nyní mají tyto anarchosyndikalistické odbory asi 10 000 členů.
Agraristické pro-komunistické hnutí pod hesly „Země a svoboda“ působilo pod vlivem anarchistů vedle Španělska i v některých a připomenutí stojí rozhodně např. Zapatistické hnutí v Mexiku v letech 1910-1917, či machnovské hnutí na Ukrajině v letech 1918-1921. Tendence k tomu byly i jinde, např. na Kubě. Množství prakticky fungujících družstev a komun bylo však největší právě ve Španělsku. O vývoji tohoto hnutí, o jeho úspěších i chybách pak ve stručnosti, ale přehledně pojednává právě následující práce Jaakova Oveda.
Andrej Funk


Anarchokomunismus a španělská revoluce

Když 19. července roku 1936 vypukla španělská občanská válka, začala jako její průvodní jev i sociální revoluce. Politické vakuum, které následovalo po zhroucení centrální vlády, bylo ihned vyplňováno spontánními místními iniciativami a zemědělskými družstevními organizacemi. Současně s tím začala kolektivizace průmyslových podniků a městských služeb. Během léta 1936 se tyto snahy rozšířily na všechny oblasti, které byly pod republikánskou kontrolou.
Tento fenomén okamžité kolektivizace, která v sobě zahrnovala změnu společenských vztahů, a socializace výrobních prostředků, vtiskl této revoluci unikátní podobu. Anarchisté hráli v revoluci kardinální úlohu a šířili propagandu, ve které byly velmi populární články ruského anarchokomunisty Petra Kropotkina. Máme zprávy, které hovoří o tom, že kapitoly z jeho knihy "Dobývání chleba" byly veřejně čteny na všeobecných shromážděních v nově ustavených agrárních družstvech. (1) V zimě 1936/37, na vrcholu kolektivizačního procesu, zde bylo už okolo 1500 zemědělských družstev a příští rok, v zimě 1938, narostl počet družstev na asi 2000, což zahrnovalo přibližně 800 000 lidí. Přihlédneme-li k tomu, že počet obyvatel v republikánské části Španělska nikdy nepřesáhl 12 milionů, ze kterých bylo pouze asi 5 milionů ekonomicky aktivních, tak je to velmi působivý jev. (2)
Po občanské válce zde byla tendence kolektivizaci utajovat a většina historiků ji nevěnovala více, než jen krátkou kapitolu. V nedávné době se tento trend změnil a několik mladých španělských historiků publikovalo množství důležitých monografií založených na regionální historii. (3) Tento námět byl však lépe pojat v historiografii anarchismu (]ames Joll, Daniel Guerin, George Woodcock, Murray Bookchin a další). Na tento příspěvek může být nahlíženo v tomto kontextu a je zaměřen na analýzu anarchokomunistické ideologie a její role ve formulování utopistických plánů a v popravě základů pro komunitní experimenty. Chtěl bych zdůraznit to, že anarchokomunismus hrál ve vývoji, který vedl ve Španělsku ke kolektivizaci, hlavní roli a vytvořil její sociální a ekonomický charakter, čímž dal španělské revoluci nezaměnitelnou tvář.
Mezi všemi anarchistickými teoriemi měl anarchokomunismus nejvíce utopických rysů. Od všech dalších proudů anarchistického myšlení se lišil hlavně svým důrazem na komunitní charakter budoucí společnosti. Petr Kropotkin, jako jeho praví a největší představitel, začal tyto myšlenky formulovat v Rusku ne později, nežli v roce 1873 v manifestu nazvaném Musíme se zabývat zkoumáním budoucího ideálního systému ? Ve své kladné odpovědi na tuto otázku vyobrazil strukturu budoucí společnosti s její ekonomikou, hodnotami a výchovou, jako založenou na komunitních principech. (4)
Uplynulo nicméně dvacet let, než byl Kropotkin schopen podat svoje teorie systematicky ve dvou knihách, které vydal během svého exilu v Anglii: Dobývání chleba (1892) a Pole, továrny a dílny (1899). Tyto knihy vyjadřují většinu z jeho utopických anarchokomunistických idejí, které byly složeny z těchto prvků: sociální revoluce povede k okamžitému nastolení komunismu, po revolučním období bude následně zrušeno soukromé vlastnictví, všechen majetek bude patřit celé společnosti a bude jí k dispozici, zmizí všechny formy centrální autoritativní vlády a společnost bude organizována ve federacích integrovaných dobrovolných komunit. Tyto komunity budou striktně zajišťovat osobní svobodu. To byla jedna z Kropotkinových hlavních zásad, která ho vedla k tomu definovat svoji vizi jako "komunismus svobodných lidí, syntézu mezi politickou a ekonomickou svobodou".
Bude zrušen existující systém námezdní práce a namísto toho bude přijat systém rozdělováni podle potřeb a odevzdávání práce podle schopností. Práce je chápána jako fyziologická potřeba osobnosti, výraz jejích mnohých potenciálů. Budou zrušeny rozdíly mezi vesnickým a městským prostředím i mezi fyzickou a duševní prací a namísto toho budou v jednotlivých komunitách integrovány různé funkce, schopnosti a kvality. Každá komunita bude schopna uspokojovat svoje základní potřeby. Výchova se bude těšit zvláštnímu postavení jako integrativní společenský prvek, který bude utvářet novou osobnost, která by se vyrovnala s výzvami nové společnosti.
Kropotkinův utopický náhled byl zakořeněn v jeho antropologickém pojetí lidské přirozenosti, v trendech vzájemné pomoci, které nahlédl během svých studii přírody a historie. Přes Kropotkinovu spřízněnost s agraristickým prostředím, inspirovanou jeho zkušenostmi s ruskými komunitami Mir a Obščina, byl jeho přistup modernistický. Jeho utopické články vynášely technologický pokrok, který byl zajišťoval prostředky pro vývoj odlehlých miň, a tak přispíval k decentralizaci výroby a k ustavení nezávislých komunit, které by v sobě zahrnuly jak zemědělství, tak průmysl. (5)
Během 80.let minulého století narostla Kropotkinova popularita, jako předního anarchistického teoretika. Španělsko bylo jednou z prvních zemí, kde se jeho anarchokomunistické teorie dostaly do širokého oběhu, protože byly na začátku 80.let přeloženy do španělštiny a otištěny v prestižním časopise Tierra y Libertad V 80.letech byly už Kropotkinovy myšlenky španělskými anarchisty široce zastávány. (6)
Kromě teoretického anarchokomunismu 90.let 19.století byly ve Španělsku ve vesnických oblastech hluboce zakořeněny komunitní tradice. Nejpozději v 70.letech 19.století byly tyto tradice v Andalusii přijaty španělskými anarchisty, kteří vytvořili směs teorií "zlatého věku" a vesnického komunalismu. Ve své knize o španělském agrarismu (Colectivismo agrario en Espaňa), na to poukázal významný španělský právník a sociolog Joaquin Costa. Později udělal to samé historik Juan Diaz Del Moral ve své knize Historia de las agitaciones pesinas Andaluzas (1967) Tyto tradice daly španělskému anarchismu zvláštní zabarvení a zajistily mu základnu pro vytvoření jeho anarchokomunistické větve.
V roce 1911 byla ve Španělsku založena Národní konfederace práce (Confederacia National de Trabajo - C.N.T.) Tato federace byla živena hlavně ze dvou zdrojů - na jedné straně mezi městskými dělnickými odbory napevno zakotvil anarchosyndikalismus a na druhé straně byl tradiční zemědělský komunalismus sloučen s anarchistickými teoretickými koncepty v Kropotkinově duchu. Toto jedinečné spojení syndikalismu a komunalismu bylo poprvé jasně vyjádřeno v kongresové rezoluci z roku 1919 z Madridu. Na úrovni programu bylo rozhodnuto přijmout ideologii communismo libertario, libertinského komunismu, což je španělský výraz pro anarchokomunismus, který kladl větší důraz na svobodu, než na problém absence vlády. (7)
V tomto stadiu nebyl dopad tohoto programu příliš zřetelný, protože pár let předtím byly všechny legální aktivity C.N.T. zastaveny během diktatury Primo de Rivery, která vydržela až do roku 1931. Po ustavení Druhé republiky ve stejném roce už anarchismus opět nebyl mimo zákon a různorodé okolnosti otevřely pro communismo libertario cestu k novým horizontům aktivity a vlivu.
A tak v době, kdy anarchistické hnutí ve světě bylo v úpadku, začalo vzkvétat ve Španělsku. Španělští anarchisté dokonce věřili, že sociální revoluce je nevyhnutelná, a to může vysvětlit neobvykle velký počet publikací, které se věnovaly utopickým ideám budoucí společnosti ve Španělsku. Tyto publikace integrovaly Kropotkinovy anarchokomunistické teorie se španělskými družstevními agraristickými tradicemi zakořeněnými v lokálních dějinách mnoha zemědělských oblastí.
Bylo to právě tehdy, kdy byl zaveden pojem communismo libertario, který nahradil dřívější pojem anarchokomunismu, a tak více zdůraznil svobodu, než neexistenci vlády.
Mezi lety 1932-33 vypukly v zemědělských oblastech Andalusie, Katalánska a Aragonu vzpoury iniciované anarchisty, jejichž revoluční motto volalo po zavedení libertinského komunismu. (8) Tyto vzpoury padly a jako jejich důsledek se léta 1934-35 nesla ve znamení věznění a perzekucí anarchistických militantů. Anarchisté byli krutým zacházením ze strany státu postaveni před nutnost zesílit svoje ideologické aktivity, aby připravili revoluční kádry pro budoucí boje. Pod převládajícími okolnostmi začaly španělské anarchistické kruhy diskutovat svoje programy pro revoluční vyhlídky, z čehož vykrystalizovaly dva přístupy:
a) komunitní přístup, který pojímal autonomní komunity jako hnací sílu revoluce a jádro libertariánské společnosti. Tento přístup chápal libertinský komunismus nejenom jako slogan či válečný pokřik, ale jako vizi budoucí post-revoluční společnosti.
b) anarchosyndikalistický přístup, který chápal syndikáty jako organismus, který by mohl zajistit prostřednictvím samosprávy pracujících výrobu po revoluci.
Hlavní platformou pro tyto ideologické úvahy byl teoretický časopis La revista blanca a novinářem, který ho redigoval, byl Frederico Urales Juan Montseny. Jeho přístup v sobě slučoval Kropotkinův optimistický antropologický pohled na svět a ocenění vesnických komunit, které chápal jako nejvíce vhodné pro uskutečnění družstevních principů založených na solidaritě. Frederico Urales věřil, že revoluce se musí dostat přes fázi krize kapitalismu a směřovat k obnovení komunitních tradic ve svobodných španělských vesnicích.
Tyto myšlenky byly v roce 1932 popularizovány anarchistickým publicistou - povoláním lékařem - Isaacem Puentem, který napsal brožuru Communismo libertario -finalidad de la C.N.T. V roce 1933 se jí dostalo značného rozšíření a v roce 1935 byla vydána podruhé. Práce v hrubých obrysech popisovala utopický plán, jak ve Španělsku nastolit vládu libertinského komunismu. Stejně jako Frederico Montseny, přijal Puente Kropotkinovu koncepci lidské společnosti jako připravené přírodou ke spolupráci, poskytování vzájemné pomoci a solidaritě. V souladu s tím odmítl myšlenku revoluční, nebo post-revoluční elity, která by sloužila jako vůdce do nové společnosti..
Hodnota svobody měla tak kardinální význam a rovnala se spolupráci. Podle Puenteho by komunalismus byl hnutím zespoda, jak lidé směňují ke spolupráci na základě svých společenských instinktů.
Puente počítal s možností, že by Španělsko mohlo být první zemí, která by přivedla na svět libertinský komunismus a byla by tedy vystavena tlaku nepřátelských států. Podle něho zde byla šance, jak překonat bojkot, dokud by zemědělské oblasti přijímaly libertinský komunismus a zajišťovaly tak dodávky potravin. Puente pokládal španělskou družstevní tradici za opěrný pilíř vývoje a jeho koncepce byla hlavně agraristická.
Kropotkinovy teorie jsou stejně jako španělská zemědělská družstevní tradice jasné. Puente přisoudil důležitou roli dobrovolným, ekonomicky soběstačným a společensky suverénním zemědělským organizacím. Protože věřil v přímé revoluční akce, tak vyzdvihoval spontánní místní aktivity. Odmítal potřebu jakéhokoli vedení -"takzvaných architektů nové společnosti". Jeho nedůvěra v jakékoli ekonomické plánování a průmyslový vývoj byla kritiky chápána jako slabé místo jeho utopie. Puenteho knize se dostalo široké popularity, způsobila dlouhotrvající debatu a vedla také k neshodám mezi různými směry anarchistického myšlení ve Španělsku. Způsobila ale to, že když se začaly utopické programy šířit, tak se libertinský komunismus stal normativním principem.
V letech 1932-36 nebyl Puente jediným, kdo se zabýval představou budoucí společnosti. Zásadním přispívatelem k těmto snahám byl Diego Abad de Santillan (narodil se ve Španělsku v roce 1897, emigroval do Argentiny, kde hrál důležitou roli v anarchistickém hnutí). Na začátku 30. let se vrátil do Španělska a podílel se na různých anarchistických publikacích. Vrcholem jeho snah byla kniha El organismo economico de la revolucion (1936). Její jedinečnost byla v důrazu na moderní ekonomiku a následný imperativ plánovat a koordinovat ekonomiku jako jádro celé společné snahy.
Podle Abada de Santillan byl ekonomický lokalismus zastaralý a všechny teorie autarchických a svobodných komunit byly tedy podle něj zpátečnické utopie. hlavním rysem jeho pojetí bylo "svobodné experimentování" množství různorodých společenství, které by se vywjely skrze vzájemnou shodu. Santillanův program se pouštěl do problémů. které byly Puentem a Montsenym ignorovány a ve skutečnosti se snažil prezentovat libertinský komunismus jako odpověď na problémy průmyslové společnosti (11).
Na začátku roku 1936 ve Španělsku proběhl významný vývoj. Anarchisté se zúčastnili únorových voleb, ve kterých Lidová Fronta dosáhla mírné většiny a podařilo se jí sestavit vládu. To byl základ pro to, aby anarchisté přehodnotili svoje ideologické pozice (včetně libertinského komunismu) na sjezdu, který se konal na začátku května 1936 v Zaragoze. Jeho 150 dictamines zahrnovalo články, kde se mluvilo o libertinském komunismu jako definovaném lokálními syndikáty v duchu Isaaca Puenteho.
Zaragozská kongresová debata o libertinském komunismu se odehrála 9. května. Většina řečníků se zabývala představou budoucí společnosti bez toho, aby šli do detailů. jak ji dosáhnout. Mnoho příspěvků se věnovalo popisováni komunitních spotřebních aktivit, rodině a postavení ženy. Některé příspěvky se zabývaly volnou láskou, individuální etikou, náboženstvím, racionální výchovou, uměním, nebo dokonce právy tak marginálních skupin, jako byli nudisté. Nebyla zde nicméně žádná zmínka o organizovaném revolučním boji, nebo jak se vyrovnat s výrobou během revoluce a po ní. (12) Obecně můžeme říci, že na zaragozském kongresu existovala propast mezi blížícími se revolučními událostmi a organizovaným myšlenkovým úsilím, které by se na ně připravovalo.
Tyto výsledky byly pro některé anarchisty ze syndikalistického křídla nepřijatelné a ti během debaty navrhli, aby byl ustaven výbor, který byl prozkoumal způsoby a prostředky uskutečnění libertinského komunismu. Na další diskuse však už nebyl čas.
19. července vypukla občanská válka.
Když začala revoluce, očekávání radikálních a anarchistických kruhů ihned dostoupila toho, že předvídaná revoluční situace nastala a libertinský komunismus bude brzy nastolen. Ale události prvních týdnů občanské války ukázaly, jak bylo vedení C.N.T ve skutečnosti nepřipraveno a jak dalece rozsah místních iniciativ předběhl centrální instrukce. (13)
Pomineme-li diskuse o vlastním významu pojmu "libertinský komunismus", sloužila rozhodnutí kongresu během prvních měsíců občanské války jako inspirace. Během podzimních měsíců byly pamflety o libertinském komunismu vytištěny v mnoha tisících exemplářů. Sloužily jako ideologický a programový model pro stovky malých komunit, které deklarovaly svůj záměr ustavit comunas libres (svobodné komuny) v duchu libertinského komunismu.
Reorganizace nezávislých komunit během prvních měsíců války je těžko pochopitelná, pokud neuvážíme dopad anarchokomunistických utopických vizí. Zahrnovaly zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, zavedení lokálních pracovních kupónů místo peněz, zabavení rozsáhlých soukromých pozemků, které pařily nepřátelům republiky a které byly společně s půdou zralých držitelů používány k zakládání kolektivních farem, organizaci komunitní práce - jednotek v různých odvětvích, zrušení námezdního systému, který byl nahrazen "rodinnými příjmy", uvádějícími do praxe zásadu "každému podle jeho potřeb", integraci zemědělství a průmyslu a bezplatné vzdělání, založené na racionalistických školách pro každého Francisca Ferrery.
Byl to typ sociální revoluce následující jako vzor ducha Kropotkinových utopických vizi a španělského comunismo libertairo. Byla zde určitá nejistota ohledně způsobů a prostředků, jak toho dosáhnout. Nesčetné debaty nad utopickými programy vedly k neshodám, kompromisům a pluralitnímu přístupu. Puenteho model nebyl přijat celým španělským anarchistickým hnutím. Vedle stoupenců libertinského komunismu zde byli syndikalisté, kteří ho odmítali. Navíc to byla chaotická doba, která si vyžadovala improvizaci a mnoho rozdílných způsobů organizace. Některé komunity preferovaly jiné formy spolupráce, než byl kolektivistický způsob libertinského komunismu.
Brzy začalo být jasné, že nastolení libertinského komunismu ve Španělsku nebylo dosud dostatečně připraveno. Prvním varovným příznakem byla skutečnost, že "družstvo" bylo preferováno před "komunou", což byl výraz nízkých očekávám anarchistů a jejich pochybností v zavedení všeobklopujícího libertinského komunismu.
Mělo by být řečeno, že po vypuknuti občanské války ve skutečnosti revoluční proces, nazývaný "kolektivizace", znamenal množství různých forem sociální a ekonomické organizace, od družstev, která sjednotila soukromé farmy pomocí společného obdělávání půdy, až k integrovanému libertinskému komunismu, ve kterém se všichni vzdali celého svého majetku. Používání různých termínů anarchistickým vedením vyjadřovalo jeho ochotu odložit svoje okamžité anarchokomunistické aspirace a umožnit souběžnou existenci jiných forem spolupráce, dokonce s poskytnutím "svobody experimentu".(14)
Většina zemědělských družstevních vesnic byla založena v Aragonu během prvních pěti dnů revoluce. Odtud se experiment šířil do Katalánska, Levantu, Andalusie a Kastilie. V zimě 1936-37 bylo z 1500 zemědělských republikánských družstev 450 v Aragonu, což zahrnovalo asi 300 000 lidí, to jest okolo 70 % celé populace a 60 % obdělávané půdy. V Aragonu měl dokonce místní anarchokomunistický směr životně důležitý dopad na způsob kolektivizace, a proto se na něj zaměříme a probereme některé části vývoje v Levantu, kde proces kolektivizace probíhal až do pádu republiky.
Samotný fakt, že revoluce v Aragonu vypukla a rychle zde zapustila kořeny, můžeme vysvětlit pomoci různých faktorů: kolapsu centrální vlády, který poskytl živnou půdu pro široký společenský experiment, poté existenci množství relativně izolovaných malých vesnic, malou hustotou dopravy a malou mobilitou a především k revolučnímu procesu přispěla síla C.N.T. na obou březích řeky Ebro před občanskou válkou.
Ideály a hesla libertinského komunismu byly provolávány již během nepokojů z let 1932-33, kdy se ve hnutí velmi dařilo anarcho-militantskému proudu. (16) V něm měly nejvýznamnější postavení kruhy mladých anarchistů - Juventud libertaria - kteří reagovali na vládní represe založením kontra-kultury. Organizovali večerní třídy, přednášky a diskusní skupiny, ve kterých načrtávali vize komunitní budoucnosti založené na anarchokomunismu.
Represe během dvou "černých let" (1934/35) vedly k uvěznění většiny starších aktivistů, ale ti byli brzy nahrazeni mladými místními členy Juventud libertaria. (17) Abad de Santillan se o nich zmínil ve své osobní zpovědi, kterou napsal ihned po občanské válce:" ...oni začali jednat spontánně... bez toho, aby čekali na direktivy od veder ní... Většina z nich byli prostí vesničané, kteří předtím vstřebali různé revoluční ideje... Po kongresu v Zaragoze na sebe strhli většinu Naivity v zemědělských oblastech." (18)
Když byl přerušen kontakt se Zaragozou (hlavním městem Aragonu) poté, co padla, republikánský Aragon si vyvinul závislost na Barceloně v Katalánsku. Tento region byl frontový a vznikly v něm anarchistické milice, které se skládaly z aktivistů C.N.T. z Barcelony a Katalánska (působily zde i milice B. Durrutiho - pozn. překl.). Tyto milice se pokusily osvobodit Zaragozu a obnovit kontakt s Baskickem. Přestože selhaly v případě Zaragozy, tak do jejich rukou padl východní Aragon, což přimělo aktivisty C.N.T. k zahájení sociální revoluce a zakládaní družstev.
Historikové mají různé názory na úroveň donucení, používaného anarchistickými milicemi k dosažení jejich cílů, nicméně je shoda v tom, že donucení hrálo určitou roli. Nemůže to ale být jediné vysvětlení kolektivizace. Formálně princip dobrovolného začlenění do colectividades existoval bok po boku se soukromými farmáři. Dokonce v mnoha oblastech, které byly daleko za frontou a ve kterých nebyly oddíly milice, byla kolektivizace široce přijímána, jako například v Levantu. (19)
Obecné kolektivy směřovaly k lokálnímu charakteru a bylo zde mnoho rozdílů. Svědecká přímo oplývají rozdílnými popisy uzákonění družstev. V roce 1979 Ronald Fraser shromáždil a publikoval svědecká o španělské občanské válce v knize nazvané Krev Španělska, která samozřejmě ukázala různící se pohledy. Zvláště zajímavé jsou paměti Angola Navarra, drobného zemědělce z Allozy. Připustil, že existovalo ovzduší strachu a nejistoty a že hlavní zájem byl vyhnout se krveprolití.
"Souhlasili jsme s tím, že se budeme kolektivizovat - jednoduše proto, abychom ušetřili životy" O proceduře, kterou to bylo prováděno, řekl, že:"...bylo svoláno vesnické shromáždění... Oni (představitelé milice C.N.T.) přišli a řekli nám, že jiné vesnice se už kolektivizovaly a že chtějí, aby si byli všichni rovni." Představitelé C.N.T. zdůraznili, že s nikým nebude špatně zacházeno a navrhli jak zorganizovat družstvo.
Navarro případně uznává, že:".. jakmile byly na přátelském základě založeny pracovní skupiny, každému se dařilo dobře...a nebyla zde potřeba donucovat." Poté dělá závěr: "Družstvo nebylo vůbec špatná myšlenka." (20)
Vážným problémem byly vnitřní rozpory mezi ideály anarchistů a jejich činy během občanské války, co se týká síly a donucování. Vůdci C.N.T. připustili, že "...povinná kolektivizace jde proti libertinským ideálům. Cokoli, čeho bylo dosaženo donucením, nemůže být libertariánské..."
Povinná kolektivizace byla v očích některých libertariánů ospravedlněna potřebou "živit zástupy na frontě", "...musíme pamatovat na to, že probíhá válka a nebylo vždy možné se vyhnout donucení." Aktivisté C.N.T. poznali, že dokud nejsou lidé přesvědčeni o jeho ospravedlnění, tak nemůže být libertinský komunismus ustaven bez použití sily. Dohromady to znamenalo, že mezi militanty z C.N.T. byl velký zmatek. Jak sami řekli:"Snažili jsme se uvést do praxe libertinský komunismus, a je smutné, že nikdo z nás o něm skutečně nic nevěděl... Všechno to sice bylo prodiskutováno a psalo se o tom, ale nebylo to víc, než pouhá hesla..." (21)
Jiný uvedl, že:"Bez toho, abychom uskutečnili libertinský komunismus, jsme stvořili ekonomickou diktaturu... což šlo proti našim principům... Nechtěli jsme zavést diktaturu, ale spíše jsme chtěli zabránit tomu, aby ji někdo zavedl nad námi... Někdo musí být zodpovědný za vydávání nařízení, věci nemohou pracovat jen tak, když si lidé dělají, co chtějí..." (22)
Někde byla kolektivizace přijímána nadšeně, zvláště tam, kde existovalo jádro místních anarchistů, kteří spolupracovali s farmáři v oblasti. Kdekoli jinde neexistovalo toto jádro, bylo donucení nevyhnutelným výsledkem okolností. Rychlý a spontánní proces vedl k různorodým formám družstev, od úplných komun až ke kooperativám ve kterých bylo udržováno soukromé vlastnictví. V některých družstvech se lidé museli vzdát svého vlastnictví, zatímco v jiných to nebylo povinné.
Měli bychom také uvážit to, že v Aragonu, který byl blízko fronty, bylo družstevnictví zavedeno za válečných podmínek. Muselo se začít od nuly jak v oblasti strojů, tak i v společenském smyslu slova. Organizátoři museli zajišťovat řešení každodenních problémů bez nějaké přípravy. Většina z nich byli ve skutečnosti vesničané nebo zemědělští dělníci, kteří před občanskou válkou neměli žádnou zkušenost s organizační prací.
V sebezpytném článku, který byl napsán v pozdní fázi občanské války, Diego Abad de Santillan přiznal, že aktivisté C.N.T. udělali mnoho chyb a zvláště poukázal na to, že: "Postrádali jakoukoli profesionální přípravu pro konstruktivní úkoly, které před nimi stály... v mnoha případech museli anarchističtí aktivisté zaplnit veřejné úřady bez jakéhokoli formálního vzdělání... vyplýtvali jsme intelektuální energii v diskusích, jak se připravit na revoluci, namísto toho, abychom se vyrovnávali s konstruktivními problémy..." (23)
Navzdory tomu všemu se anarchistům podařilo Neimprovizovat a být úspěšní v několika oblastech.
Aragonští farmáři, kteří byli obecně považování za individualisty, lpící na svém kousku země, projevili nečekané velkou upíru přizpůsobivosti novému způsobu života. Přidáním se k družstvu se mnoha farmářům zvýšila životní úroveň a začali s moderním, mechanizovaným obděláváním půdy. Družstva dále poskytovala práci každému, včetně žen a starých lidí, a tak zrušila skrytou nezaměstnanost na malých usedlostech. (24)
Během roku 1937 začalo být zřejmé, že aragonské zemědělství prosperuje. Podle oficiálních údajů byla sklizeň pšenice o 20 % vyšší, než předchozí rok. Za stejné období byla v Katalánská, které se nekolektivizovalo do té míry, sklizeň nižší. Znamená to, že zavedení racionalizované organizace práce, mechanizace a zúrodňování, k tomuto úspěchu rozhodně přispělo. Byly zde rovněž počátky experimentálních farem, které měly podpořit kultivaci půdy a chov hospodářských zvířat. (25) Nicméně ke kolektivizaci bychom neměli přistupovat pouze prostřednickém ekonomických dat. Krátké trvání experimentu a převládající válečné podmínky činí takový odhad zbytečným. Navíc anarchisté se nepokoušeli dosáhnout pouze ekonomického úspěchu, ale spíše ustavit novou společnost.
Jedním z jejích pozoruhodných aspektů bylo zrušení peněz. Tato politika nebyla zakotvena na finanční teorii, ale spíše na morálním přístupu a symbolismu nároků a hodnot jejich revoluce. Fraser ve výře zmíněné knize cituje vesničana z Mas de Las Matas:"Peníze byly okamžitě zrušeny. Veškerá produkce z kolektivizované půdy šla "na hromadu" ke společné spotřebě... Mysleli jsme, že zrušením peněz bychom vyléčili většinu nemocí společnosti. Dříve jsme si přečetli u anarchistických myslitelů, že peníze jsou kořenem všeho zla. Ale neměli jsme vůbec představu o tom, jaké potíže to způsobí..." (26)
Všechna družstva upravila platový systém a materiální požitky. V září 1936 většina z nich zavedla rodinné platy jako pragmatický prostředek, jak aplikovat komunitní princip. Podle něj dostávala hlava rodiny denně ekvivalent asi 7-10 pesos, jeho žena 50 %, jakýkoli další člen rodiny 15 % atd. Tyto prostředky mohly být utraceny pouze za spotřební zboží, čímž bylo bráněno akumulaci kapitálu. V únoru 1937 byly mezi aragonskými družstvy zavedeny potravinové lístky. (neztotožňovat s např. poválečným systémem lístků - toto byly víceméně náhražky peněz a neznamenalo to, že potravin byl nedostatek - pozn. předl)
Důležitou inovací byla kolektivní organizace práce, kterou přijala většina družstev. Od každého, kromě těhotných žen, se očekávalo, že bude pracovat. Většina lidí pracovala od úsvitu až do soumraku. Byl zde trend maximálního zapojení všech, stejně jako decentralizace autority. Byly ustaveny pracovní skupiny 5-10 lidí, kde byly diskutovány aktuální problémy. Většina družstev přijala systém rotace funkcí v práci. Byly požadovány denní zprávy a pracující byli přesunováni z jednoho odvětví do druhého podle potřeb. Průmyslové závody byly integrovány do ekonomického systému a tak nastala symbióza mezi průmyslem a zemědělstvím. (28)
Družstva přijala systém přímé demokracie. Nejvyšší autoritou bylo všeobecné shromáždění, které se scházelo jednou za měsíc. Odpovědnost za ekonomické a komunitní otázky nesly autonomní odbory, které byly ihned zvoleny. Během prvních měsíců zde nebyly žádné Známky toho, že by vznikala byrokracie. Bylo tomu zabráněno věrností rovnostářským principům a neexistencí privilegovaných držitelů úřadů. Na počátku nedostávali řídící členové za svoji práci žádné materiální výhody a měli zvláštní postavení. Sekretáři a pokladníci dostávali stejný plat, jako dělníci ve výrobě.
Navzdory válce a pracovnímu úsilí si členové družstev dokázali najít čas na vzdělání i kulturní aktivity. Každé družstvo mělo kulturní centrum, kde se mohli lidé každého věku shromažďovat, aby poslouchali přednášky, potkávat se s lidmi, nebo oslavovat.
Anarchistické hnutí mělo dlouhou tradici vzdělávacích aktivit, už od té doby, co Francisco Ferrera založil na začátku 20. století v Barceloně racionalistické školy s moderními vyučovacími metodami. Jakmile mohli, začali anarchisté ve všech družstvech zakládat vzdělávací instituce. Zavedli svobodné vzdělání pro obě pohlaví do věku 15 let - a tak předešli dnešní systém národních škol. Školy, které byly předtím v zemědělských oblastech pouhou raritou, byly teď nedílnou součástí země.
Anarchistická tradice vytvořila typ farmáře obrero consciente (všeobecně vzdělaného), který se naučil čtení a psaní jako prostředkům sebevyjádření a porozumění světu okolo. To motivovalo mnoho dělníků a farmářů, aby se vzdělávali, bez toho, aby někdy předtím chodili do školy. (30)
Družstva plnila průkopnickou práci ve zdravotních a sociálních službách. Zdravotní péče byla v zájmu každého - a byla právem každého. Léky byly zadarmo, stejně jako služby lékáren a místních lékařských ordinací. Několik lékařů se dokonce zapojilo do komunitních aktivit, když se pokoušeli vylepšit preventivní medicínu.
Jeden z nejvíce působivých aspektů komunit byla péče o nemocné, invalidy a staré lidi. Přes krátkou dobu. která jim byla vymezena. se několika družstvům podařilo vybudovat domovy starých lidí a nemocnice, které sloužily celým oblastem.
Nemocnice byly založeny tam, kde předtím nikdy neexistovaly, zdravotní výbory pomáhaly členům družstev, aby se dostali ke specialistům ve větších městech. (31)
V aragonských komunitách se vyvinul proces osvobození žen. Zjevně měly stejné postavení jako muži a byly relativně nezávislé. Zeny teď využívaly možnost pracovat mimo dům, nebo v něm. Mnoho z nich dobrovolně pracovalo v komunitách v závislosti na sezónních a příležitostných pracích. To přispívalo k jejich pocitu rovnoprávného partnerství, zatímco dřívější tradice měla tendenci spoutávat plnou rovnoprávnost předsudky. Když byly například stanoveny rodinné platy, tak heny dostávaly méně. proti tomuto rozdílu protestovaly feministické anarchistky, které viděly rozpor mezi rovnostářskou teorií a realitou, kde ženy byly připoutány ke svým domácím pracem. (32)
Šest měsíců po revoluci neměla aragonská družstva stále žádnou koordinující federaci. Okolo ledna 1937 začalo být jasné, že některá družstva byla blahobytná, zatímco jiná ne. Prohlásili, že to je imperativ, aby se ustavila koordinující federace, která by řídila nová družstva, aby se stala více rovnocenná.
Kongres Federace družstev se konal v Capse 14. a 15. února 1937. Zúčastnilo se ho 600 delegátů, kteří reprezentovali okolo 300 000 členů z 500 družstev. To bylo velmi působivé číslo, jestliže uvážíme, že celková populace republikánského sektoru Aragonu byla okolo půl milionu lidí. Ve skutečnosti kongres, který založil Aragonskou Federaci Družstev, reprezentoval většinu obyvatelstva. (33) Rozhodl podporovat družstevnickou propagandu, založit experimentální farmy a technické školy, zrušit vnitřní oběh peněz a zavést vzájemnou pomoc mezi družstvy, jako například půjčování strojů a pomoc při práci. Nic z toho se ale neuskutečnilo, protože na obzoru se již stahovala hrozivá mračna.
V zimě roku 1937 bylo družstevnické hnutí v Aragonu na svém vrcholu, ale bylo stále těžší expandovat. Vláda založila republikánské instituce a už zde nebyl prostor pro místní iniciativy. Politické strany, které tvořily koalici v republikánské vládě, nebyly příliš nakloněny družstvům. Komunisté (členové korn. Strany - myšleni stalinisté, pozn. překl.), kteří se obávali radikalizace venkova kvůli svým globálním politickým úvahám, byli přímo nepřátelští. Za ministra zemědělství Uriba, který byl komunista, byl vývoj družstev postihován a colectividades v Aragonu byly objektem obtěžování (34).
Po událostech v Barceloně v květnu 1937 byla vláda Larga Caballera nahrazena Juanem Negrinem a vnitřní boj proti anarchistům a jejich pevnosti v Aragonu zesílil.
11. srpna akce začala. Aragonská rada byla rozpuštěna a její anarchističtí členové uvězněni. Byla nahrazena Jose Ignacio Manteconem, který byl dosazen na místu generálního guvernéra centrální vlády. Ten ihned nařídil svým oddílům, aby zahájily akce proti družstvům. Více než třetina družstev tím byla zasažena, okolo 600 jejich představitelů bylo uvězněno, někteří byli popraveni a jiní vypovězeni ze země a nikdy se již do Aragonu nevrátili. Guvernér jmenoval komise, které měly kontrolovat komunity a zrušit jejich kolektivní sítě. Půda, dobytek a mechanizace byly navráceny svým původním vlastníkům. Ti, kteří byli za tuto politiku odpovědni, byli přesvědčeni, že farmáři jí radostně přivítají, protože byli ke vstupu do družstev přinuceni, ale byli usvědčeni ze lži. Kromě bohatých latifundistů, kteří svoji půdu rádi viděli zpět, většina členů družstev protestovala a pak, postrádajíce jakoukoli motivaci, byla neochotná obnovit stejné úsilí ve své práci. Tento fenomén byl tak rozšířený, že úřady a komunistické ministerstvo zemědělsko byly přinuceny se vzdát své nepřátelské politiky (35).
Tažení proti družstvům tedy skončilo 21. září. Z velmi rozšířené neochoty družstevníků spolupracovat s novou vládou bylo jasné, že většina členů se do družstev zapojila dobrovolně a jakmile byla vládní politika změněna, byla založena nová vlna družstev. Ale čas už nemohl být vrácen zpět. Mezi družstvy a úřady převládla atmosféra nedůvěry a jakákoli iniciativa byla velmi omezená. Družstevníci obnovili práci, ale naneštěstí svoji úrodu sklidili už pro Franca. V březnu 1938 republikánský Aragon padl a družstva byla rozpuštěna.
Aragonská kolektivizace byla neúspěšná kvůli vnějším faktorům, ale známky slabosti byly zřetelné už dříve. Tyto symptomy se projevovaly současně ve všech oblastech. kam byla kolektivizace uvedena, ale byly více zřetelné v Levantu, kde kolektivizace pokračovala až do pádu republiky v březnu 1939. Můžeme tedy Levant použít jako relevantní příhrad pro trendy, které začaly, ale nevyvinuly se v Aragonu.
Navzdory omezením a těžkostem Levant zaznamenával zfušování kolektivizace a roku 1937 Zde bylo asi 400 družstev. V prvních měsících revoluce probíhala kolektivizace chaoticky, protože bylo aktivních několik nepřátelských sil zároveň. Různé komunity si osvojili různé formy a způsoby jednání a ani syndikáty, ani vláda nepublikovala zásadní program. Po počáteční "konfiskační horečce" komunity obnovily obdělávání půdy a většina vládních uskupení, například C.N.T., nebo další odborová centrála U.G.T., měla tendenci ignorovat vzájemné rozdíly a spolupracovat. (36)
Komunity C.N.T. ve Valencii mohly být obecně rozděleny do dvou skupin: první byly zasaženy radikálním revolucionářským trendem, který směřoval k libertinskému komunismu, druhé náležely k různorodým skupinám. Těch prvních tu bylo méně, než v Aragonu. Během prvních měsíců se sloučily do několika komunit, existovaly poutu krátkou dobu a byly následně nahrazeny zemědělskými družstvy, jejichž členové náleželi k C.N.T. Počítaly se k syndikátu, který vytvářel širokou sociální a organizační jednotku a ignoroval všechny státní instituce. (37)
Mírné prostředky, které anarchisté přijali, byly svým způsobem "pragmatizací" libertinského komunismu. Byl to pokus, jak dosáhnout ekonomickou úspěšnost a zajišťovat svoje válečné úsilí, zatímco se snažili přizpůsobit svůj ideál převažujícím podmínkám. Nepovažovali kompromis za úchylku od svých ideálů, ale za krátkodobou věc. kterou si vyžádaly okolnosti. Vítězství nad fašismem bylo v této fázi to jediné hlavní. Družstva nemohla zajistit svoji nezávislost a musela se přizpůsobit vládnímu diktátu, aby byla legalizována. Měla jednat v souladu s normami a soubory nařízení, které byly uplatňovány vládními agenturami a všechny místní iniciativy byly omezené. Družstva byla integrována do regionální ekonomiky, a tak ztratila svoji autonomii a ekonomickou jedinečnost.
Místní peněžní kupóny se stávaly méně populárními a znovu začaly být používány oficiální peníze. Rodinné platy ztratily svoji důležitost jako prostředek uplatňování komunitního principu. Většina družstev znovu zavedla platové odstupňování a lidé začali být placeni podle svého "společenského přispění", své profese a svého zaměstnání, spíše, než podle svých potřeb. Tato změna byla výsledkem tlaku profesionálních dělníků z družstev. Později v roce 1937 začali dostávat členové výborů až čtyřikrát více, než zemědělští dělníci. V roce 1938 valencijský kongres diskutoval opuštění rodinných platů jakožto výjimečného systému a doporučil jejich znovuintegraci s profesním odstupňováním. Byl zde také rozdíl 5-10 peset denně v různých oblastech podle materiálních podmínek toho kterého družstva. (38)
Rostoucí diferenciace mezi bohatými a chudými družstvy signalizovala těžký úpadek. V roce 1938 mnoho anarchistů kritizovalo nastupující "neo-kapitalismus" kvůli odlišným podmínkám, za kterých družstva vznikala. Některá vznikla na bohatých majetcích, úrodné půdě a vysoce rentabilní produkci, zatímco některá byla již od samého počátku chudá a rychle upadala. Podle této kritiky "namísto solidarity a vzájemné pomoci převažuje kolektivní sobectví a chudá družstva jsou vykořisťována těmi bohatými." (39)
V lednu 1938 se ve Valencii sešlo ekonomické plénum C.N.T., aby diskutovalo o ekonomických problémech a válečném úsilí. Po roce a půl války zde byly tendence přijmout „realistickou“ a reformistickou ideologii. Byl zde zřetelný požadavek na koordinaci válečné ekonomiky a C.N.T. a U.G.T. se sobě navzájem přiblížily. Zástupci kritizovali „sobeckost těch členů, kteří je řídí“, úpadek anarchistických ideálů v „nový druh kapitalismu“ a nedostatek solidarity mezi valencijskými družstvy. Zjevně se jim nepodařilo překonat předchozí stádium improvizace. (40).
Po schůzi pléna bylo jasné, že se C.N.T. změnila a začala se vyhýbat tradičnímu komunitnímu anarchismu. Rozhovory o sloučení C.N.T. a U.G.T. ukázaly sblížení mezi těmito dvěma odborovými organizacemi. Shodovaly se v ekonomických cílech a přijaly vládní požadavky týkající se válečného úsilí. Různé anarchistické časopisy publikovaly velké množství stížností proti takzvané "diktatuře výborů", které zasahovaly do osobních záležitostí a nebraly na zřetel omezení možnosti arbitráže. V poznámkách o obecných shromážděních jsou zmíraly o sankcích za "neslušné chování", neúčast na shromážděních a zvláště sankcích proti lidem, kteří nepřišli do práce bez patřičné omluvy. Přestože se takovéto způsoby zdají být sporadické, ukazují na ústup od původního čistého anarchismu. Obecně můžeme vydedukovat to, že anarchokomunistická kolektivizace soustavně upadala.
Anarchokomunisté se ve Španělsku snažili vytvořit společnost složenou z autonomních družstev, které by byly sjednocené v alternativním federativním svazku. Chtěli vytvořit zárodek modelu budoucí společnosti, který by se rozšiřoval, aby nakonec obsáhl celou společnost a po revoluci dosáhl svého konečného stadia. To, čeho dosáhli. bylo velmi vzdáleno od jejich původních cílů. Nanejvýš vytvořili anarchokomunistické buňky, které ve válečných podmínkách bojovaly o přežití a setkávaly se s nepřátelstvím bojujících stran. Aby přežily, byly donuceny ke kompromisům a to přirozené zasáhlo jejich anarchokomunistické charakteristiky. Ve skutečnosti ztratil libertinský komunismus, který sloužil jako inspirace pro prvotní stádium, postupně svůj význam v procesu svého uskutečňování.
Během občanské války prošlo hnutí libertinského komunismu mnohými boji a pokusy. V sociální revoluci dosáhlo pouze částečné a omezené realizace a zapojilo pouze některé části zemědělských komunit a žádné z měst. Lidé nebyli připraveni. Většina z těch. kteří zastávali ve hnutí funkce, byli farmáři a odboroví předáci s omezeným vzděláním. Dále byli ti nejlepší z nich povoláni do milice a museli být nahrazeni mladými a nezkušenýma členy. Jak se museli vyrovnávat s každodenními břemeny, jejich původní zápal se zmenšoval a byli zaneprázdněni hlavně řešením praktických a pragmatických problémů. Případně se museli podřídit státním nařízením, které vedly k postupnému úpadku komunitních struktur. Spolupráce se omezovala, rodinné platy byly zrušeny, znovu byl zaveden systém námezdní práce a otevřela se propast mezi bohatými a chudými družstvy. Během celého procesu bylo anarchistické hnutí nuceno ke kompromisům a nepokusilo se zatlačit na svéhlavé rolníky, kteří chtěli obnovit obdělávání svých individuálních pozemků. Všechny počáteční případy násilí a použití síly, které se staly během prvního stadia, byly kritizovány a byly podniknuty kroky, aby byly omezeny. Bylo to kvůli anarchistické představě dobrovolné organizace.
Nebyly zde žádné pokusy vyrovnat se s problémem implementace teoretických myšlenek a druhý rok občanské války lze hodnotit jako sérii zdržovacích akcí na ústupové cestě. Nicméně, i když byly úspěchy španělských anarchistů pouhým stínem anarchokomunistické utopické vize, ukázaly v chudých a válkou zasažených oblastech velkou sílu anarchismu. Jestliže uvážíme převládající válečné podmínky, můžeme se pouze divit nad tím, co všechno anarchistické komunity navzdory všem zkouškám a strastem dokázaly v realizaci toho, co může být nazváno "konstruktivní anarchismus".
Navzdory tomu, že anarchokomunismus selhal ve svém uvedení do skutečnosti prostřednictvím družstevnictví, tak se posílil vizí a společenským souhlasem, který dal v zemědělských oblastech španělské revoluci nezaměnitelný ráz. Inspiroval tisíce lidí, které se na ní podílely s neutuchajícím idealismem. Nikdo z dalších p

[stiahnuť ako RTF súbor]

Píšou jinde

Podporujeme

Social Screenings: The Wobblies

3. 9. 2019, Praha

Promítání v D-zóně …(více)

Lidová kuchyně pro srub Černorudých skautů

7. 9. 2019, Praha

Benefiční veganská lidová kuchyně na Salé …(více)

Critical Readings: Sara Ahmed - The Promise of Happiness (6)

12. 9. 2019, Praha

Čtení v D-zóně …(více)

DIY Karneval - Make Music, Not Weapons

14. 9. 2019, Praha

More info soon …(více)

Naši nepřátelé v modrém // Our Enemies in Blue

17. 9. 2019, Praha

Přednášet bude Kristian Williams, anarchista a autor knih Our Enemies in Blue a Fire The Cops!. Dozvíme se o historii policie ve Spojených státech, o jejích počátcích jako otrokářských hlídkách až do dnešní éry její militarizace a policejní činnosti v sousedstvích. Zvláštní pozornost bude věnována roli policie při represích vůči sociálním hnutím. …(více)

RIOT OVER RIVER - společně proti rasismu 4

21. 9. 2019, Praha

Čtvrtý ročník antifašistického hudebního festivalu s dobrovolným vstupným. Přes dvacet kapel na venkovní a vnitřní scéně v Crossu, kousek od řeky. …(více)

Zažít Řehořovu jinak

21. 9. 2019, Praha

Pojďte si užít naši krásnou ulici plnou pohody, umění, dobrého jídla a pití. Všichni jsou zváni. …(více)

FoodNotBombs Vegan Fest

21. 9. 2019, Praha

Festival veganského jídla s doprovodným programem na plácku venku před cross][club v Holešovicích. Vstup zdarma. …(více)

Benefice pro Kliniku - Adacta, Rozpor a další

27. 9. 2019, Brno

Zveme každýho na benefiční festival pro squat Klinika v pátek 27.9. do brněnského Yacht clubu! Pro Kliniku zahraje devět kapel v rytmu hardcore punku, crustu, antifašistického black metalu a grindcore! Veškerý výtěžek z koncertu poputuje pro Kliniku. …(více)

Support your squat

5. 10. 2019, Praha

Benefiční koncert pro Kliniku …(více)

8. Anarchistický festival knihy

16. 5. 2020, Praha

TBA you can contact us! …(více)