U příležitosti 19. výročí vzniku ČSAF bychom rádi připomenuli založení její předchůdkyně – České anarchistické federace – z počátku 20. století.

V říjnu uplyne právě sto deset let od vzniku jedné z nejvýraznějších anarchistických organizací v Čechách – České anarchistické federace (ČAF). Jako taková existovala deset předválečných let. Poté české anarchistické hnutí rychle upadalo a na mnoho desítek let fakticky zaniklo. Na konci století však opět ožilo a s ním i ČAF.

Anarchismus v Čechách

Anarchistické hnutí v Čechách se začalo utvářet v 80. letech 19. století. Vycházelo tehdy z řady politických, sociálních a myšlenkových zdrojů, jimiž byly především opoziční proudy v sociální demokracii (neodvislí socialisté), živelný dělnický radikalismus (ovlivněný tzv. propagandou činu), radikální emigrace (zejména ve Spojených státech), hnutí radikální mládeže Omladina a v neposlední řadě individualismus propagovaný uměleckým časopisem Moderní revue. Začaly vycházet anarchistické časopisy (Omladina, Nový věk svobody, Matice dělnická aj.), vznikaly celé řady anarchistických spolků a skupin.

Sdružování hnutí kolem časopisů a ve volných spolcích s víceméně lokální působností postupně přestávalo stačit. Zvláště výrazně se to projevilo v anarchistickém dělnickém hnutí na severu Čech, kde byla pociťována potřeba sjednocujících dělnických organizací zejména po dvou neúspěšných stávkách v letech 1896 a 1900. Silně zde působil také vzor především francouzského anarchosyndikalismu a revolučního syndikalismu. To vedlo ke vzniku prvních anarchosyndikalistických odborových organizací: nejprve v září 1903 Severočeské hornické federace, potom v listopadu 1904 České federace všech odborů (ČFVO).

Založení ČAF

Především mezi pražskými anarchisty nalezla živnou půdu myšlenka Stanislava K. Neumanna založit Českou anarchistickou federaci, jejímž základním cílem by bylo vytvořit skupiny schopných jedinců propagující anarchistické zásady a ideály v jejich ryzí podobě. Byla zde jasně patrná snaha o vytvoření specifické politické organizace nesvázané bezprostředně s ekonomickým bojem a akcentující i jiné aspekty anarchistických aktivit proti útlaku (antimilitarismus, antiklerikalismus apod.).

ČAF zahájila činnost 10. října 1904, kdy se k ní přihlásilo 22 skupin s 248 členy. V pracovním programu právě vzniklé organizace se uvádělo:
„ČAF je veřejným a volným sdružením pracovníků v českém anarchistickém hnutí. Chce stát vedle anarchistických sdružení odborových a spojovat ve společné práci anarchistické myšlence přístupné pracovníky všech odborů a všech společenských vrstev. ČAF má položit úplný základ ke zdravému hnutí a pojistit normálnější vývoj tohoto hnutí tak, aby jeho vliv v zejména českém světě byl rozhodnějším a lépe odpovídajícím počtu jeho příslušníků.“

Jako základní úkoly si členové ČAF vytyčili především:
* umožnit organizaci volných skupin, jejich styk a společnou práci, podporovat volnou iniciativu a propagovat volnou solidaritu,
* účelně upravit literární práci, zejména časopiseckou, a podpořit české anarchistické hnutí úplnou anarchistickou literaturou vědeckou i agitační,
* podporovat inteligentní agitační síly a koordinovat přednáškovou činnost,
* kromě všeobecné anarchistické propagandy podporovat i antimilitaristické a protiklerikální hnutí,
* šířit pochopení pro myšlenku generální stávky a
* udržovat styk s mezinárodním anarchistickým hnutím.

Body stanov organizace řešily otázky členství a volných skupin, které byly plně autonomní, měly však mít důvěrníka, podávat občasné zprávy o své činnosti a podporovat pokud možno měsíčním příspěvkem agitační fond federace. Zakládající pražská skupina měla za povinnost sbírat statistický materiál o federaci, vydávat Věstník a spravovat agitační fond, z kterého se hradily výlohy spojené s administrační prací a vydáváním Věstníku. Později měl být tento fond rozdělen na fond vězeňský, pro právní ochranu, tiskový, přednáškový…

ČAF v prvních letech své existence

Ke konci roku 1904 se nacházely volné skupiny federace v Praze, Vídni, Duchcově, Lipětíně, Pardubicích, Sobotce, Hořicích, Růžodole, Motyčíně, Ústí nad Orlicí, Lounech, Kopistech, Hrádku u Libavé, Dvoře Králové, Záluží, Litvínově, Hronově, Ústí nad Labem a Nýřanech. Skupiny plnily především funkci agitační a organizační – distribuovaly ve svém okolí anarchistické tiskoviny a materiály, pořádaly přednášky, jak uzavřené, tak i veřejné.

Od ledna 1905 začala ČAF vydávat čtrnáctideník Práce, který byl redigován uměnímilovným ševcem a zásadovým anarchistou značného charizmatu Michalem Káchou, přičemž pravidelnými spolupracovníky byli i umělci jako Stanislav K. Neumann, Fráňa Šrámek, Rudolf Těsnohlídek či Karel Toman. Především díky nim si Práce, stejně jako například Nový kult, uchovávala vysokou kulturní a intelektuální úroveň.

Brzy přibyly nové skupiny, například v Mladé Boleslavi, Českých Budějovicích, Kladně, Bruchu, Chocni, Mostě či Červeném Kostelci. V rámci ČAF vzniklo také několik úžeji zaměřených skupin, mezi něž patřila Volná skupina anarchistických studentů (Praha), Antimilitaristická skupina (Duchcov, Bruch), Vzdělávací spolek „Pokrok“ (Žižkov) a Skupina mládeže ČAF (Žižkov). V roce 1906 se objevila skupina ČAF i mezi českou emigrací ve Spojených státech.

V rámci ČAF byla propagována antimilitaristická kampaň a apelovalo se na členy, aby vystupovali z církví. Mnozí členové ČAF byli paralelně i členy ČFVO. V ČAF by se daly vysledovat jisté elitářské aspekty, snahy stát se jakýmsi vedením anarchosyndikalistických odborových organizací. To bylo patrné např. na článku S. K. Neumanna o vztahu ČAF a ČFVO, který se snaží vymezovat oběma organizacím úkoly, přičemž ČFVO má být „pěstí českého anarchismu“, zatímco ČAF jeho „mozkem“. Tyto avantgardistické aspirace ze strany ČAF nebyly ovšem ČFVO přijaty.

I po vzniku ČAF probíhá diskuse o tom, zda má vůbec smysl se k nějakému hnutí nebo dokonce organizaci hlásit, vztahovat a cítit loajální. Roku 1906 píše Rudolf Těsnohlídek: „Neznám zodpovědnosti vůči hnutí, nenávidím to slovo, stává se samo autoritou, stává se modlou, ne maně, nýbrž vypočítavě a s úmyslem…“ Odpověděl mu Fráňa Šrámek: „Hnutí: uznávám toto slovo, pokud znamená jen a jen vědomé nebo bezděčné spolupracovnictví tolika a tolika lidí, vtělujících anarchistické přesvědčení, anarchistické teorie, tedy zároveň můj sociální ideál v čin… Co ode mne musí hnutí žádat, jaké já mám povinnosti k hnutí? Žádné. Nevím o nich. Neuznávám jich. Jen ke svému anarchistickému přesvědčení mám povinnosti, jen toho může ode mne žádati, abych je osvědčoval činem… To dělám vždy, bez připomenutí, spontánně… prostě proto, že jsem anarchistou.“ Názory těchto dvou pražských intelektuálů-umělců jsou ilustrativní, ovšem nikoli reprezentativní. Většina anarchistů byla v té době již organizována.

Cestou k transformaci

První roky po založení ČAF byly asi pro samotnou organizaci i pro celé hnutí nejvýznamnější. Roky následující nevedly k žádnému výraznému růstu organizace jak co do počtu členů, tak významu v české společnosti. V létě 1908 navíc došlo k úřednímu rozpuštění ČFVO. Krátce po jejím zániku (a s ním i časopisů Komuna, Přímá akce a Práce) začal vycházet týdeník Zádruha, původně jako „orgán federalistických socialistů“ redigovaný syndikalisty z bývalé ČFVO, velmi brzy ale převzatý ČAF a po léta redigovaný Michalem Káchou. Významným se stal vstup nové generace anarchistických aktivistů (Bohuslav Vrbenský, Vlasta Borek, Sláva Herlas a další).

Anarchistické hnutí dále pokračuje a funguje, stále více se ale vyčerpává. Nedosahuje prakticky žádných úspěchů, ať už se jedná o stávky, jež organizuje, nebo o projekt komunistické kolonie. Další slabinou je odchod mnoha dříve aktivních lidí, včetně čelných teoretiků. Projevují se i další slabiny, jako slabé propojení mezi anarchistickými spolky a syndikalistickými organizacemi, malá účast žen v hnutí, ale také nízká politická kultura, projevující se často osobními spory někdy až obludných rozměrů. Tento stav vede k sebereflexi a úvahám, jak tuto situaci změnit.

Počátkem roku 1914 vystoupil s návrhem na radikální transformaci dosavadní ČAF Bohuslav Vrbenský, který chtěl přeměnit tuto volnou federaci do „svérázné“ politické strany, která by díky svému vyjasněnějšímu programu a efektivnějšímu fungování byla schopna účinněji se podílet na politickém životě národa. Návrh vzbudil kritiku, nejznámější je ta z pera Michala Káchy, byl ovšem přijat, byť byla ČAF na svém sjezdu v dubnu 1914 proměněna pouze ve Federaci českých anarchistů komunistů (FČAK) s tím, že definitivní program je třeba ještě dopracovat. Definitivní transformaci ve stranu zabránila válka.

Válka a nevydařené zmrtvýchvstání

Propuknutí první světové války znamenalo pro český anarchismus drastické přerušení právě probíhající transformace hnutí a nového pojímání anarchistické aktivity. Tři dny po sarajevském atentátu byly zakázány anarchistické časopisy, byla zakázána FČAK, její majetek byl zabaven a následně byli zatčeni i přední aktivisté anarchistického hnutí. Anarchistické řady se také citelně ztenčily povoláním řady stoupenců hnutí do armády. Zejména první léta války znamenají pro anarchisty naprostý útlum činnosti a v podstatě boj o holé přežití v rámci spolků, které jsou „krycími firmami“ pro sdružování politických radikálů, jako bylo Sdružení dělnických abstinentů a poté Astronomický kroužek.

Před koncem války se někteří anarchisté zúčastnili integračních snah spolu s národními sociály, částí realistů a skupiny České demokracie do nové strany, která nesla název Česká strana socialistická (ČSS). Po skončení války se 1. až 2. února 1919 v Praze sešel kongres českých anarchistů komunistů, jehož se zúčastnilo 34 delegátů reprezentujících asi 4600 stoupenců, mimo jiné i B. Vrbenský (tou dobou ministr výživy lidu první „revoluční“ československé vlády), S. K. Neumann (poslanec Národního shromáždění a pracovník ministerstva školství). Tento sjezd si kladl za úkol zpětně vyhodnotit vstup FČAK do ČSS, možnosti anarchistů v této straně a situaci v republice a stanovit další programové a strategické cíle českých anarchokomunistů. Mnozí anarchisté při přípravě kongresu vyjadřovali svůj odpor či nedůvěru ke sloučení s nějakou politickou stranou a dovolávali se Káchova protistranického protestu z roku 1914. Kongres však potvrdil připojení k ČSS.

Tím se dá mluvit o definitivním zániku České anarchistické federace, respektive nástupnické FČAK. Příští roky byly již poznamenány definitivním úpadkem anarchistického hnutí a jeho faktickým zánikem kolem roku 1925.

Zvednutý prapor

O anarchistickém hnutí v Čechách se dá opět mluvit až koncem 80. let 20. století. S jeho nástupem přicházelo i volání po organizování jednotlivců a lokálních skupin, což vedlo například k založení Československého anarchistického sdružení (1989) či Anarchistické federace (1992). Přesto se ale o skutečně fungující anarchistické federaci dá hovořit až v roce 1995, kdy byla v létě na popud redakce časopisu Svobodná mysl založena Česká anarchistická federace (po připojení slovenských anarchistů v roce 1997 přejmenovaná na československou – ČSAF). Dá se říci, že novodobá ČAF po desítkách let volně navázala na svou stejnojmennou předchůdkyni, a to především v tom, že jde o federaci sdružující jednotlivce a lokální autonomní skupiny za účelem prezentace anarchistických myšlenek ve společnosti a budování zázemí zdejší pro organizované anarchistické hnutí.

Zdroje:
* V. Tomek: Ve jménu svobody. Praha 1999
* O. Slačálek: Anarchisté a bývalí anarchisté v politickém systému prvních let první republiky, www.csaf.cz/obrazky/anarchist1925.doc
* Věstníky Č.A.F., vycházející jakou součást Práce (1905–1906)