Proslov Československé anarchistické federace, přednesený 17. listopadu na antifašistické demonstraci v Praze.

Proslov Československé anarchistické federace, přednesený 17. listopadu na antifašistické demonstraci v Praze.

Dovolte, abych vás pozdravil na tomto shromáždění jménem Československé anarchistické federace. Sešli jsme se zde na výzvu Iniciativy Ne rasismu!, abychom vyjádřili svou nechuť nad tím, že právě tento den, kdy si připomínáme revoltu studentů proti nacistům z roku 1939, si vybrali neonacisté pro svůj pochod. Nejde ale jen o tento den, přítomnost neonacistů v ulicích by nás neměla nechávat chladnými ani v ostatní dny roku.

Chladnými by nás ale neměly nechávat ani jiné problémy, vedle nichž se dnešní marš neonacistů a neofašistů jeví jako naprosto marginální problém. Velká část problémů dnešního světa má společného jmenovatele, a tím je kapitalismus. Kapitalismus jako komplexní systém vztahů, které jsou charakterizovány sociální nerovností, nadvládou a útlakem, vykořisťováním většiny společnosti menšinou politické a ekonomické elity. Kapitalismus jako soustava hodnot bezohledné konkurence, sobectví a konzumerismu. Kapitalismus jako soubor principů zisku, neomezeného růstů, snižování nákladů, vytěžování přírodních i lidských zdrojů, hierarchie a sociální segregace.

Proti fašismu vystupujeme z několika důvodů. Právě dnes je aktuální ten historický – připomínáme si fašismus jako zvrácenou ideologii, která napáchala v průběhu několika desítek let 20. století nevídané škody a způsobila nezměrná utrpení. Druhý důvod, proč vystupujeme proti pohrobkům pachatelů těchto zvěrstev, jsou jejich činy. Činy, které již stály desítky životů. Dalším důvodem našeho aktivního odporu vůči neonacismu a fašizujícím tendencím vůbec je potenciální nebezpečí toho, že by mohly vystoupit ze své marginality. Můžeme zlehčovat celou věc pravdivými slovy o hrstce tupých křiklounů prolezlé podivnými existencemi, frustrovanými jedinci, násilníky a podvodníky. Nic to ale nemění na tom, že právě oni se mohou stát užitečnými blbci ve zcela jiné hře. Příklady známe z minulosti a jeden aktuální k nám přichází z Řecka.

Krize kapitalismu, která těžce dopadla na jeho obyvatele, a silná tradice radikální levice a antiautoritářského hnutí vedly k mnoha generálním stávkám, masovým demonstracím a střetům s pořádkovými jednotkami. Vládnoucí elity potřebovaly, aby se naštvanost lidí přesměrovala od jejich špinavých rukou jinam a aby nejradikálnější segmenty opozice byly nuceny řešit zcela jiné problémy. A právě v té době začala do té doby marginální neonacistická strana Zlatý úsvit za finanční podpory některých velkých vlastníků získávat na síle, otvírat nové kanceláře, podnikat (často za přihlížení policie) útoky na imigranty a zastrašovat odboráře. Zlatý úsvit se dostal do parlamentu a vládnoucí pravice dokonce přemýšlela nad koaličním spojením.

Kapitalistické elity daly život frankensteinskému monstru, s nímž si nyní samy neví rady. Nemusíme za tím hledat nutně nějaké velké spiknutí, stačí ona zvýšená míra tolerance k reakční síle, která je schopná přesměrovat pozornost veřejnosti k obětním beránkům (v tomto případě imigrantům) a která je schopná utopit potenciál revolučních sil v antifašismu. Vždyť i u nás se elitám hodí víc, když si lidé svou frustraci vybijí na těch nejslabších, na Romech, než aby se obraceli proti skutečným původcům své špatné situace.

To, že se stavíme proti nebezpečí fašismu, neznamená, že se spokojujeme se současným kapitalistickým režimem a pohádkou pro poslušné občany o parlamentní demokracii. Možná ještě víc než nebezpečí neonacistických násilníků vnímáme nebezpečí, které přichází od manažerů, exekutorů, bank, lichvářů všeho druhu, spekulantů, politických kariéristů a podobně, kteří jsou váženou součástí tohoto systému. Rasismus a rozdělování lidí netěší jen úzkou partu neonacistů, hodí se zejména těm nahoře, jelikož pro ně pak nepředstavuje proti sobě poštvaná vrstva neprivilegovaných žádnou hrozbu.

Stavět se proti rasismu a fašismu nestačí. Jde-li nám o svobodu a sociální spravedlnost, je nutné vystupovat proti všem formám útlaku a zaujmout jasně protikapitalistické stanovisko. Je ale také potřeba přemýšlet nad vlastní vizí lepšího světa, organizovat se a společnými silami k ní směřovat.

Díky za pozornost.

Praha