Jestli si někdo myslí, že ho bílá barva kůže uchrání před pádem na sociální dno, o to tvrději na něj narazí. Právě vyšlo dubnové číslo nástěnných novin A3. Stahujte, tiskněte, lepte!

Čtvrtek 21. března byl Mezinárodním dnem boje proti rasismu (na památku boje proti apartheidu v Jihoafrické republice). Pondělí 8. dubna bylo Mezinárodním dnem Romů. Mělo by se nás to nějak týkat? Jsme dost bílí a nenápadní, abychom mohli říkat, že nejsme rasisti, ale Cikány nemáme rádi, protože nepracujou, protože jsou kriminálníci ze špinavých ghett, protože jsou nevzdělaní a protože jsou tak jiní? A jak jsme na tom vlastně my?

Máš práci? A kolikrát do roka tě šéfové straší, že jsi přebytečný či přebytečná? Nebo ji už taky nemáš, přestože nepatříš mezi chudinu? Máš reprezentativní auto a slušné bydlení? A k tomu doživotní dluh? Jsi si jistý/á, že ti dluhy nepřerostou přes hlavu a neskončíš s rukama v prázdných kapsách na ulici? Máš ty i tvoje děti glejt o absolvovaném vzdělání, aniž byste něco speciálního uměli (třeba aspoň mluvit dvěma jazyky jako Romové z ghetta)? Máš školu jako všichni ostatní a taky je ti houby platná, když sháníš práci v oboru? Nakupuješ náhražkové potraviny, aby ses vůbec zasytil/a, když jsi dal/a tak nehorázné peníze za lepší oblečení a za dovolenou? Máš nárok na život nad poměry, protože na tobě ještě tvá chudoba není vidět? Ale radši nemyslíš na to, že ty nebo někdo z tvých blízkých onemocní, protože nemáš žádnou finanční rezervu na dobrou, vlastně takzvanou „nadstandardní“ lékařskou péči? Myslíš, že ten jeden pofidérní stupínek, který tě dělí od nedůstojné a opovrhované chudoby, je nepřekročitelný jen proto, že jsi bílý/á?

Před pěti lety vládnoucí prodloužená ruka peněz, která si říká parlament, odmítala antidiskriminační zákon jako zbytečný - na rozdíl od „důležitých“ zákonů například o důchodovém spoření nebo církevních restitucích, které jsou jen vrtnou soupravou pro nové tunely. Odmítala ho dokonce jako škodlivý - asi pro tu naši hnědnoucí moc se zálibou v klerofašistické tradici všech těch schwarzenbergů-politiků a biskupů. Součástí tehdejší rozpravy politické reprezentace nad jeho návrhem byl i výrok, za který by se s radostí postavil i každý zapálený reprezentant apartheidu: a sice, že přirozené rozdíly mezi lidmi nemůže přece odstranit žádný zákon. Kdybychom na tohle chtěli přistoupit, nezbývá než položit otázku, k čemu tedy potřebujeme zastupitele a stát, aby tu nějaké zákony tvořili? (Mohli bychom se totiž dočkat i zákonů na podporu těch „přirozených rozdílů“.) Nepotřebujeme je, protože namísto účelově politicky motivovaných zákonů by mohla nastoupit pravidla založená na jiných hodnotách s tou nejdůležitější v čele: žádný tvor nemá právo předem třídit a hodnotit jiné tvory na základě jejich odlišnosti.

Je celkem jedno, jestli má politik na ruce šest nebo pět prstů, jestli disponuje optimální svalovou hmotou a zdravými orgány, jestli je zkrátka normovaný - protože ti, kdo nějaké normy prosazovali a prosazují, je chtějí přizpůsobit sobě. A pak se vymezují vůči těm, kterým tyto normy vnucují, jako vůči nižším v nastolené normované hierarchii. Součástí moci je totiž udržování napětí mezi ovládanými a osvědčeným prostředkem je institut obětního beránka. První na řadě bývá ten, na kom je vidět, že je jiný.

Neprivilegovaní bílí jen čekají ve frontě na svůj cejch. Až dojdou černí obětní beránci, bude řada na nich. Pak se i jich bude týkat násilné vystěhovávání, segregace nebo nenávistné útoky. Když se rozhlédneme kolem, zjistíme, že to není hypotetická otázka budoucího vývoje, ale již přítomná plíživá realita. A jestli neprivilegovaným i dál bude chybět sebevědomí vůči těm nahoře a solidarita k těm dole, pak svůj cejch určitě všichni dostanou. Už proto, že těm nahoře přece přirozeně nejsou rovni...

Milí beránci, nelžete sami sobě, hledejte pravého viníka a nebojte se mu postavit.

Za naše problémy nemohou ti dole, kteří jsou vydíráni byznysem s chudobou, nemají šanci sehnat práci a čelí různým formám diskriminace. Není pravda ani to, co se nám snaží namluvit ideologové a prospěcháři dnešní doby, že si za svou chudobu může každý sám, jelikož se prý málo snažíme a máme moc velké nároky. Proč ale z ruky do huby žijí ti, kteří tvrdě pracují celý den a každou korunu dvakrát otočí, než ji utratí za základní životní potřeby, nám ale už nejsou ochotni vysvětlit. Jejich moc a bohatství jsou vykoupeny naší bezmocí a chudobou. Změňme to!

Odmítáme nenávidět ty, kteří mají pramalou šanci sehnat práci, jsou nuceni žít v nevyhovujících prostorách, platit předražené ubytovny a nechávat se vysávat lichváři všeho druhu jen proto, že vypadají jinak. Stejně tak odmítáme obdivovat ty, kteří žijí z práce druhých a vydělávají na jejich chudobě, aby mohli mít tučná konta, stavět si honosná sídla a létat vlastním letadlem.

Nerozdělují nás rasy, ale třídy!

A3 (duben 2013) ke stažení ZDE.
Stahujte, tiskněte, lepte!