Život a dílo jednoho z našich nejvýznamnějších průkopníků myšlenky družstevnictví.

První stávku organizoval už na střední škole, ve Vídni ho mezi sebe bez váhání přijali anarchisté, ve vězení studoval knihy věnované sociálním problémům a v Paříži nalezl recept na překonání kapitalismu: družstevnictví. Jeho teorii a praktické realizaci zasvětil zbytek života.

František Modráček se narodil v roce 1871 v obci Habroveč, ležící mezi Skutčí a Chrudimí, jako nejstarší ze sedmi dětí v rodině rolníka. Po dvou letech na gymnáziu přešel z finančních důvodů na průmyslovku, kde se vyškolil v oboru řezbářství. Podle vlastních vzpomínek už v této době silně tíhl k bezvýhradně zásadovému uvažování i jednání. Není tedy náhoda, že v posledním ročníku průmyslovky zorganizoval a vedl stávku spolužáků a riskoval, že bude těsně před absolutoriem ze školy vyloučen. Zásadovost a důslednost ho mimo jiné přiměla k co nejdůkladnějšímu osvojení si nejen teoretických, ale hlavně praktických řemeslných znalostí, takže se vydal na zkušenou po řezbářských dílnách v rámci monarchie i mimo ni. Při tomto putování se současně formovaly jeho politické názory.

V Olomouci se seznámil se socialisty a fascinovalo ho rovněž vyhlášení mezinárodního dělnického svátku práce, který se roku 1890 demonstrativně slavil i v Čechách (na Střeleckém ostrově) jako výraz solidarity s krvavě potlačeným chicagským dělnickým hnutím z roku 1886. Za angažování v socialistickém hnutí dostal v Olomouci výpověď. Odešel do Velké Býteše, kde ho opět čekal vyhazov, ale i třídenní vězení za porušení zákona o shromažďování. Znovu byl za politickou aktivitu propuštěn z dalšího místa v Jihlavě, v zimě 1892 se tedy vydal do Vídně.

Anarchista

Vídeňští dělníci, se kterými začal spolupracovat, byli aktivní anarchisté s vlastním časopisem a Modráček se stal jeho redaktorem. Na jedné z veřejných schůzí citoval Proudhona, což byl důvod k dalšímu (několikatýdennímu) uvěznění a následnému vypovězení z Dolních Rakous. Dodejme, že podobné perzekuce vůči socialistům (ať už umírněným nebo radikálním, hlásícím se k anarchismu) patřily tehdy mezi ty běžné a každý, kdo se takto politicky angažoval, zřejmě počítal s ještě horšími postihy. Modráček se krátce po propuštění ocitl v Praze, kde založil anarchistickou organizaci napojenou na anarchisty vídeňské. Antonín Pravoslav Veselý ve své legendární knize Omladina a pokrokové hnutí dokonce spojuje novou generační vlnu českého anarchismu právě s tehdejším Modráčkovým pražským působením, protože Modráček byl podle něj „agitátor neúmorně činný a svým vzděláním ostatní své druhy převyšující“.

Nepředstavujme si ovšem, že Modráčkův entuziasmus měl nějaké okamžité výsledky, pokud jde o činnost členů anarchistické organizace založené v červenci 1893 na Žižkově. Podle A. P. Veselého se mladí anarchisté nijak nestačili přidat k organizování chystaných demonstrací socialistů. Masové demonstrace vypukly v srpnu a po nich následovaly bezprecedentní policejní a soudní represe (včetně vyhlášení výjimečného stavu) a soudní proces s tzv. Omladinou. Hromadné zatýkání svedlo v Novoměstské trestnici dohromady mezi 38 zatčenými Modráčka například s S. K. Neumannem či právě A. P. Veselým.

František Modráček byl jako anarchista odsouzen na 18 měsíců a navíc mu přidali ještě dvouletý trest za anarchistickou činnost ve Vídni. Trest (nakonec zkrácený amnestií) si odpykával ve věznici na Borech v Plzni, převážně v samovazbě. Tehdejší vězeňská převýchova politických vězňů spočívala především v pobytu na samotce a někteří odsouzenci v ní strávili až devět let. Modráček sice s odstupem času ocenil možnost četby a samostudia během věznění (knihovna na Borech měla na 3000 svazků) a mluvil o těchto letech jako o své univerzitě, nicméně tehdy v dopise napsal: „Jest mi nevysvětlitelným, jak to přijde (snad tím vinna samota), že jsem dostal prazvláštní holubičí povahu, neboť se dám nad každou hloupostí do pláče…“ Po propuštění začal spolupracovat se skupinou kolem Antonína Pravoslava Veselého.

Sociální demokrat

Z odstupu řady let Modráček napsal, že ho od anarchismu k tzv. pokrokovému socialismu vedlo uvědomění si jisté zákonitosti: že je totiž „veliký rozdíl v tom vyznávati nějakou ideu a podle ní se říditi a skutky lidí nejsou určovány ideami, nýbrž jejich kulturní a mravní vyspělostí“, že tedy není možné revolucí ze dne na den vytvořit ideální lidské společenství. My ovšem nacházíme ještě jiný, „obyčejnější“ důvod Modráčkova postupného začlenění do reálné institucionální politiky, a to bytostnou potřebu každodenní drobné práce podporující jeho iluzi o pravděpodobnějším dosažení spravedlivé společnosti touto cestou. Modráčkova houževnatost zkrátka našla v dané chvíli uplatnění v jiné ze skupin bojovníků za sociální spravedlnost, poté co jím založená žižkovská anarchistická organizace dávno přestala existovat: „Najali jsme si,“ píše o tehdejší skupině přispívající do Pokrokových listů A. P. Veselý, „vlídný pokojík v Rubešově ulici na Vinohradech a tam bylo od té chvíle naše centrum. Celý den bylo v něm živo. Večer vařívali jsme si čaj, debatovali a zpívali až do sytosti... Bez krejcaru jsme časopis vydali, zdarma jsme psali, zdarma přinesl do redakce jeden stůl, druhý lampu, třetí rychlovar, čtvrtý pohovku atd. atd. Obyvatelé v domě tleskávali našim písničkám, půjčovali nám hrnky na čaj a měli nás rádi. Ukrývali nám i zabavená čísla před nenechavou policií. Když se vedlo Pokrokovým listům špatně, zastavili jsme budíka, čamary a jiné méně potřebné věci, nebo ,pumpovali‘ své známé.“

Nakonec tedy František Modráček skončil v řadách sociální demokracie, byl poslancem říšské rady a po založení Československa i Národního shromáždění. Na institucionální politice participoval až do roku 1939 (pak žil u svého syna mimo Prahu; zemřel roku 1960). Vždy nicméně vynikal jako politická osobnost právě díky propagaci družstevnictví.

Družstevník

Družstevnictví nebylo v Čechách neznámé a jeden z důvodů, proč ho Modráček „objevil“ v cizině, nikoli doma, lze spatřovat v tom, že první pokusy o samosprávné hospodaření z 60. a 70. let 19. století nebyly úspěšné, čehož bylo využito k mocensky podporované mediální diskreditaci tohoto alternativního ekonomického systému. Bylo tedy nutné s osvětou mezi dělníky, drobnými živnostníky a rolníky začínat od nuly.

Modráček se s družstevnictvím seznámil koncem 90. let 19. století za pobytu v Paříži, kde se mu poprvé dostala do rukou publikace o družstvech fungujících tehdy ve Švýcarsku a v Anglii. Šlo o knihu Hanse Müllera Die schweizerischen Konsumgenossenschaften. Ihre Entwicklung und ihre Resultate vydanou v roce 1896 v Basileji. Do týdne od jejího přečtení se stal členem pařížského konzumního spolku a po návratu do Prahy se pak věnoval družstevnictví jak v osvětových článcích a teoretických spisech, tak organizačně v rámci Rakouska-Uherska i po vzniku republiky. Modráček intenzivně vnímal nutnost řešení sociální otázky jako klíčového kroku v dalším společenském vývoji a pozdější ekonomické poměry po první světové válce ho jen utvrdily v nutnosti hledat řešení nekonfliktní a sociálně smírné. „Jsem toho mínění, že důsledky doby válečné projeví se všeobecným rozpoutáním bojů sociálních, ne-li sociálními převraty, jak vidíme již dnes v Rusku. I pakli uzavřen bude mír dříve, nežli poměry životní stanou se zcela neudržitelnými, dlužno počítati s tím, že drahota potrvá po válce ještě dlouhou dobu. Proletarizace mas, příkré majetkové kontrasty, vyrostší za války – v každém státě zrodilo se z válečné konjunktury několik tisíc nových milionářů, ale současně miliony obyvatelstva byly zproletarizovány –, snaha převaliti část ohromných břemen daňových na nemajetné, rozvrácený život hospodářský, nezaměstnanost dělnictva, vrátivšího se z front, zoufalá situace invalidů, vdov a sirotků atd. budou tvořiti sociální prostředí jistě kritické,“ napsal v Samosprávě práce vydané roku 1918. V liberalismu s jeho dogmatem nedotknutelnosti hegemonie nejmajetnějších vrstev řešení jako socialista nenalézal, v marxistické nauce („nedovedl jsem srovnati se svým vývojovým názorem marxistickou tezi, podle níž celé dějiny jsou ovládány železnými zákony hospodářského vývoje, ale pojednou jsou tyto zákony anulovány, jakmile proletariát uchopí státní moc do svých rukou“) a v bolševické revoluci postavené na zestátnění ekonomiky rovněž ne – už necelý rok po říjnové revoluci v Rusku ostatně píše: „Nyní je již nade vši pochybnost jisto, že ztroskotaly všecky kolektivistické pokusy bolševiků, jak v ohledu zestátnění továren, tak v ohledu přenesení jejich správy na dělníky. Dělníci a zřízenci státních závodů jsou v permanentním stávkovém boji se státní správou a nyní přikloňují se i politicky hromadně k odpůrcům bolševiků. Příznačný je výnos vlády sovětů ze dne 2. června 1918, v němž se praví, že dekretem ze dne 28. června přecházejí všecky větší továrny a závody ve správu ruské socialistické republiky sovětové a zároveň se prohlašuje: ,Za takových okolností nutno považovati každé zastavení práce, každou stávku za zradu na dělnické revoluci. Dělníci, kteří za těchto poměrů zastaví práci, budou považováni za odpadlíky hnutí dělnického.‘ Tedy státní socialism se zákazem stávek.“

F. Modráček

Družstvo vs. Patronát

Zato v reformě správy práce řešení viděl. Její podstatou je podle něj vyloučení námezdní práce a zavedení smluvní participace sdružených pracujících na správě družstva i výsledcích jeho ekonomické činnosti. Ať už vysvětloval principy družstevnictví z hlediska vývoje lidské společnosti nebo z hlediska jeho praktických výhod soudobých, stavěl do opozice základní možné ekonomické vztahy: dobrovolnou spolupráci se společnou odpovědností a proti ní dobrovolnou nebo vynucenou služebnost a nerovnost kooperace. Dobrovolnou spolupráci soudruhů, společníků vyhrazoval právě pro sdružení či družstva; tzv. patronát popisoval jako tři historicky příznačné typy - otroctví, poddanství a námezdnictví, kde se mění jen míra podřízenosti tomu, kdo disponuje právem rozhodovat o práci druhých. Z historické perspektivy mluví Modráček o soustavné výpomoci ve společenstvích různého typu (od jedné rodiny po celé vesnice) a paralelní „nutkavé potřebě“ jednotlivců tato společenství ovládat. I proto bývaly podle něj ojedinělé pokusy o skupinovou kooperaci (například v raně středověkých mnišských bratrstvech) vždy důsledně potlačovány. Až průmyslová éra, která od základu proměnila sociálně-ekonomické vztahy, umožnila také rozšíření moderního družstevnictví. Po konzumních družstvech v Anglii a výrobních ve Francii postupně vznikají družstva mezi živnostníky, zemědělci i úředníky v Německu, Dánsku, Itálii či Rusku (v obou naposled jmenovaných zemích jsou družstva v podstatě zlikvidována tím, že si je přivlastní totalitní režim).

V Čechách tedy František Modráček navázal na práci Františka Ladislava Chleboráda, zakladatele proslulého konzumního spolku Oul a propagátora rochdalských průkopníků (britská Rochdale Society of Equitable Pioneers byla založena roku 1844 jako svépomocné družstvo obchodující s potravinami, šatstvem apod.). Po tříletých přípravách byl zejména díky Modráčkovi založen v roce 1905 Ústřední konzumní spolek v Praze a později Svaz družstev i Velkonákupní společnost družstev.

Nuselské kolonie

Pokud ale hledáme Modráčkovu nepřehlédnutelnou zásluhu v praktickém družstevnictví, pak je to jeho inciativa při řešení bytové otázky proletariátu. Od konce 90. let 19. století se totiž okrajové pražské obce stávaly regulérním předměstím, volné pozemky se zastavěly a hlavně se s nimi začalo spekulovat při vzrůstající potřebě bytů. Nájem dělnického bytu se postupně až ztrojnásobil a běžné bylo, že byt čítající jednu místnost (a samozřejmě společné příslušenství s dalšími byty) obývala v průměru šestičlenná rodina. V důsledku takto stísněných podmínek byla nejběžnější - a smrtelnou - nemocí tuberkulóza, která se mezi vyhládlými členy domácnosti, z nichž dospělí a děti od čtrnácti let pracovali šest dní v týdnu v jedenáctihodinových směnách v málo hygienických továrních podmínkách, snadno šířila. V roce 1911 založil Modráček Stavební družstvo Nusle-Vršovice, vypracoval s využitím zákonných výhod program a ujal se realizace průkopnického projektu. Začala vznikat kolonie na svou dobu jedinečného, komfortního, hygienického a finančně dostupného bydlení s fixním nájemným a neomezenou nájemní smlouvou pro členy družstva. Velkolepé plány byly narušeny vypuknutím první světové války a po ní politikařením v novém státě, ale precedens tu byl a tak mohla vznikat další bytová družstva a kolonie činžovních domů, k nimž přibývaly družstevní pekárny, prádelny, obchody, restaurace, spolkové místnosti a dětská hřiště. Na vybudování jedné takto velkoryse pojaté kolonie na Vítězné pláni v Praze-Nuslích pro zhruba 3000 lidí měl zásluhu právě František Modráček.

Jednou…

Modráček podrobně popsal fungování družstev konzumních, peněžních, stavebních a bytových, výrobních, rolnických, živnostenských ad. Při svém optimismu nebyl ovšem nezřízeným idealistou: „Nekonečnému rozvoji družstevní svépomoci stojí v cestě překážky různého druhu. Není např. myslitelno, že by všechen obchod a všechna výroba mohla býti provozována organizovanými konzumenty (např. obchod a výroba exportní) nebo že by konzumní spolky přemohly konkurenčně velké kapitalistické bazary. A zejména jest vyloučeno, že by výrobní družstva dělnická a rolnická mohla vytlačiti kapitalistické továrny, jež jsou daleko lépe technicky vyzbrojeny a jejichž závodní kapitál vzrůstá nepoměrně rychleji. Dále jest míti na paměti, že družstevní hnutí jest stále oslabováno zpronevěrou velké části družstev, jež se přetvořují v podniky povahy kapitalistické (záložny, výrobní družstva i jistá část nákupních družstev). Oddávali bychom se tudíž upřílišněným nadějím, kdybychom se domnívali, že družstevní svépomoc opanuje někdy celé národohospodářství nebo že vytlačí řád kapitalistický. Je velmi pravděpodobno, že družstevní principy jednou opanují, ale to bude dosaženo spíše vnitřní přeměnou kapitalistických závodů nežli družstevní svépomocí.“ Dále vedle nesporných kladů rozebíral i standardní nevýhody projevující se při chodu samosprávných kolektivů, jako byly nespokojenost či osobní spory, egoistické či separatistické snahy některých členů či skupin a v neposlední řadě náboženské či politické neshody při případné doktrinářské povaze členů. Nic z toho však nechápal jako fatální překážku.

A co my?

František Modráček věnoval družstevnictví několik knih (nejrozsáhlejší z nich jsou Samospráva práce a Družstevní statek a pozemková reforma) a více než 70 článků v Akademii, Družstevníku, Socialistických listech, Pokrokových listech, Průkopníku, Sociální revui a jinde. Kromě nich můžeme hledat inspiraci a zejména motivaci k realizování samosprávné ekonomiky v řadě dalších publikací. A nenechme se odradit, když si například půjčíme z knihovny Dějiny poctivých průkopníků rochdalských G. J. Holyoakea, publikované „na přání mnoha českých družstevníků“, jak se praví v předmluvě k českému vydání z února 1923, a zjistíme, že knižní archy jsou dosud nerozřezané – že tento výtisk ještě nikdy nikdo nečetl. Začínáme zase od nuly?

Zdroje:
* František Modráček. Kniha na oslavu jeho šedesátých narozenin vydaná jeho přáteli. Ústřední výkonný výbor Československé sociálně demokratické strany dělnické, Praha 1931.
* Modráček, František, Družstevní statek a pozemková reforma. Ústřední tiskové družstvo socialistické strany čsl. lidu pracujícího v Praze, Praha 1921.
* Modráček, František, Jak jsem dospěl k socialismu a k družstevnictví. Pražská odbočka Dělnické akademie, Praha 1930.
* Modráček, František, Nárys družstevní nauky. Socialistická revue Akademie, 1928, roč. XXXI, s. 260-268, 318-326, 366-374.
* Modráček, František, Samospráva práce. Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, Praha 1918.
* Veselý, Antonín Pravoslav, Omladina a pokrokové hnutí. Nákladem vlastním, Praha 1902.

Článek vyšel v Existenci č. 2/2012.

Banner: Existence 02/2012 - Pracoviste pod samospravou