Jako nekončící pokus o nabourávání zažitých klišé, i tak vypadá zvnějšku život a tvorba svérázného italského folkaře Enzy del Re (1944—2011).

Jako nekončící pokus o nabourávání zažitých klišé, i tak vypadá zvnějšku život a tvorba svérázného italského folkaře Enzy del Re.

Že angažované umění nemůže být skutečným „uměním“? Že radikalismus a víra v revoluci postupně odumírají s přibývajícími léty? Že hudebními nástroji musí být nutně jen předměty za tím účelem vyrobené? Že imaginace a touha po umění končí před branami továren? Že práce nemůže být hrou a hra prací? A kdo to tvrdí…

Není židle jako židle

Rodák z apulijského Mola di Bari si svůj nezaměnitelný hudební styl vytvořil prakticky ihned po absolvování místní hudební konzervatoře. Dlouhá léta pak osciloval a nepokrytě kličkoval mezi modernismem a venkovským tradicionalismem, mezi zemitým folkem i experimentální performancí. Řadil se mezi cantautore;1) písně sám skládal, opatřil textem i interpretoval.

Alessio Lega nazval příznačně Enzu del Rea „nejradikálnější a nejextrémnější osobností italské hudby“.2) Del Re provokoval zkrátka vším. Nejen neortodoxním hudebním projevem, ale zejména názory a postoji, které zastával. Zprvu stoupenec Italské komunistické strany, poté radikálního levicového hnutí Lotta continua (Boj pokračuje), o nějaké ty roky později anarchista. Důsledný vyznavač ekologicky šetrného životního stylu a dobrovolné skromnosti, používající k přepravě výhradně prostředky veřejné dopravy a užívající při hře pouze nástroje (věci) z recyklovatelných materiálů.

Při svých produkcích si z materiálního hlediska vystačil skutečně s málem. Nejčastěji využíval části svého těla, aby jejich poplácáváním či hrou s jazykem vydával rytmické doprovodné zvuky, vzdáleně připomínající monotónní hukot továrního provozu. Jindy se spoléhal na starou židli nebo kufr, které mu výtečně posloužily místo bicích. Nezřídka pak jejich užití mělo i specifický nonverbální význam politického přesahu. Například židle symbolizovala del Reův odpor k popravám na elektrickém křesle, respektive k trestu smrti jako takovému.

Nevšední zpěv a doprovod, originální melodie i hravé texty plné břitkého politického obsahu, to vše opravňuje k tvrzení, že Enzo del Re „nedělal politické písně, ale písně politicky“, abychom parafrázovali výrok francouzského režiséra Jeana-Luca Godarda.3)



Pracovat si, pomaloučku

Del Re začal hudební dráhu v polovině šedesátých let minulého století ve Florencii, kde pracoval jako prodejce ovoce v otcově podniku. Osudovým se pro něj stalo setkání s Antoniem Infantinem, se kterým spolupracoval na jeho první desce a následně při mnoha pouličních i „oficiálních“ vystoupeních, při kterých bavili sebe i posluchače (diváky) komickými provokacemi, prosáklými sžíravou kritikou kapitalistického systému.

S Infantinem se také připojil k druhé řadě divadelního představení Ci ragiono e canto (Rozmlouvají o tom a já zpívám), uváděným divadelní společností Nuova scena (Nová scéna) herce Daria Fo a jeho ženy Franky Rame. Spolupráce Del Rea s Dariem Fo zdárně pokračovala, za připomenutí stojí například jejich společný kus Avola. Baladicky teskná i rebelující Avola reaguje na tragické události ve stejnojmenném sicilském městě. Druhého prosince roku 1968 tam policisté začali střílet do neozbrojených stávkujících nádeníků, kteří nenásilně blokovali hlavní silnici. Střelba si vyžádala dva mrtvé a mnoho zraněných na straně stávkujících.

Enza del Re u divadelní společnosti Nuova scena setrval i po odchodu Daria Fo a Franky Ramy a významně se podílel na podobě mnoha představení.

V roce 1973 ale i on opustil Novou scénu, aby se připojil k okruhu umělců z tzv. Circolo Ottobre (Říjnový kruh) při Lotta continua. Del Reův subverzní potenciál se naplno projevil v mnoha skladbách. Takřka kultovní se stala píseň „Lavorare con lentezza“, která lehkostí hudební i textovou zesměšňovala kapitalistický kult výkonu a která byla použita i jako úvodní a závěrečná znělka vysílání pirátského Rádia Alice.4)

„Lavorare con lentezza senza fare alcuno sforzo,
chi è veloce si fa male e finisce in ospedale,
in ospedale non c´è posto e si può morire presto…“

„Pracovat si, pomaloučku, bez námahy,
kdo je rychlý, ublíží si a končí v nemocnici,
v nemocnici není místo a může se brzy zemřít…“

V sedmdesátých letech – v době vrcholícího studentského i dělnického radikalismu – míval Del Re za den zpravidla tři „směny“. Dva koncerty odehrál zdarma v okupovaných továrnách, školách či univerzitách, za třetí pak inkasoval odměnu odpovídající denní minimální mzdě dělníka v kovoprůmyslu. Slogan protestujících kovoprůmyslových dělníků znějící „je potřeba vydržet o minutu déle než zaměstnavatel“ del Re svérázným způsobem také zakomponoval do svých vystoupení. Z jeviště odcházel až poté, co hlediště (židli) opustil poslední posluchač.

Přestože vystupoval po celé Itálii, na své koncerty se dopravoval výlučně autobusem nebo vlakem. Často praktikoval divoké černé jízdy bez zaplacení jízdného. Nabídky na svezení autem rázně až vztekle odmítal i po koncertech, kdy už věděl, že zmeškal poslední metro či autobusový spoj.



Bojoval jsem za revoluci, ne za penzi

Názorově se Enza del Re postupně přiklonil k anarchismu, a tak upravuje i některé své starší texty – Ho chi Min je například nahrazen Bakuninem (Viva Bakunin con buon´ umore, Bakunin ventiquattr`ore…).

Na konci sedmdesátých let se vrátil do rodné Mola di Bari, která pro něj nikdy nepřestala být inspirací. Ovlivňovala jej dialektem, místními legendami i kamenitou krajinou u mořského pobřeží. V Mola di Bari také vznikly del Reovy poslední dvě desky – La legenda della nascita di Mola (Legenda o vzniku Moly – 1992) a Canzoni di lotta contro i nemici dell´8 marzo (Písně o boji proti nepřátelům 8. března – 1994). Enza del Re vždy vydával skladby u malých nakladatelství, většinou preferoval nahrávky na kazetách. Ty se pak prodávaly převážně na koncertech a politických shromážděních, někdy i u Enzy doma.

S novým tisíciletím jako by se Enza del Re dostal opět na pomyslné hudební výsluní. Koncertoval s formací Têtes de Bois, jako host vystoupil na velkém římském koncertě 1. května 2010. V letošním roce dokončil režisér Angelo Amoroso D´Aragona hodinový dokumentární film, příznačně nazvaný Io e la mia sedia (Já a moje židle),5) mapující del Reovu uměleckou tvorbu i politické názory. Del Re v něm neopomene zanadávat na komerční hudební showbyznys a ironicky prohlásit: „Já jsem bojoval za revoluci, ne za svou penzi!“

Až donedávna jste prý na Enzu Del Re mohli při troše štěstí narazit na nábřeží v Mola di Bari, kde posedával s místními rybáři, popíjel pivo a hrál karty. To je však od 6. června 2011 bohužel minulostí.



Poznámky
1) Složenina italských slov cantante (zpěvák) a autore (autor)
2) Alessio Lega in A-rivista anarchica, říjen 2011, dostupné na www.anarca-bolo.ch/a-rivista/365/48.htm
3) Godard sdílí myšlenku točit filmy politicky, nikoli dělat politické filmy, což vyjádřil v mnoha bonmotech i rozhovorech – viz například kritika filmu Michaela Moora zde – www.guardian.co.uk/film/2005/apr/29/2
4) Pirátské Radio Alice fungovalo v Bologni necelý rok, když jeho provoz násilně ukončila policejní razie 12. března 1976 – jen den poté, co byl během pouličních střetů policistou zabit student Francesco Lorusso.
5) Io e la mia sedia, Angelo Amoroso D´Aragona, Teca del Mediterraneo, 2011

Článek vyšel v Existenci č. 1/2012