U příležitosti rozloučení s Jakubem Polákem vyšlo speciální vydání časopisu A-kontra, které je složeno z několika jeho textů z první poloviny 90. let.

Letošní sedmé číslo anarchistického časopisu A-kontra vyšlo u příležitosti Antipohřbu – demonstrativního rozloučení s Jakubem Polákem, dlouholetým redaktorem tohoto časopisu.

Tentokrát si můžete v (po dlouhé době) klasickém časopiseckém formátu přečíst výběr několika Jakubových článků, které napsal v první polovině devadesátých let právě pro tento časopis. Součástí vzpomínkového speciálu je i plakát, jejž tvoří okénko z komixu Anarchix (Nakladatelství ČSAF ho celý znovuvydalo v druhém sešitě své komiksové edice). Na něm se Jakub představuje coby vydavatel časopisu a zdraví čtenáře.

Skladba textů upomíná k některým důležitým událostem novodobého anarchistického hnutí, jako bylo založení A-kontra, demonstrace proti Jubilejní výstavě v roce 1991, bitva s naziskinheady na 1. máje 1992 či vražda Filipa Venclíka v roce 1993. Je trochu poodhalen způsob Jakubovy redakční práce a v příspěvku jeho mladého kolegy Petra Hanáka i potíže, jaké při ní měli jeho spolupracovníci. Texty odráží i praktický a zbytečně neteoretizující přístup Jakuba k různým tématům, ať už šlo o anarchismus, povinnou vojenskou službu, práva menšin, ekologická hnutí, bezpečnost atd. Jsou zde i články, kde se věnuje výročí masakru na náměstí Tchien-an-me nebo americkému hnutí MOVE. Jeho zálibu ve sci-fi pak připomíná polemika nad druhým filmem o Terminátorovi, jak jemu samotnému jeho o mnoho mladší soudruzi někdy přezdívali.

Autentičnost textů je dokonale zachována tím, že byly prostě vystřiženy ze starých čísel A-kontry a v jejich duchu opět poslepovány. A titulní stránka nenechá nikoho na pochybách, že anarchistům a anarchistkám je cizí falešný patos a zesnulého kamaráda si raději připomenou vtipnou a ironickou hláškou o „ignorantském šéfredaktorovi“.

Čtenář neznalý toho, že Jakub Polák právě zemřel, by asi nepochopil oč v časopise kráčí. Tento nedostatek nahrazuje vložený leták „Za Jakubem“, z něhož už je účel jasnější.

Vzpomínkový speciál má 20 stran A4 + vložený plakát a leták a je k pořízení za dobrovolný příspěvek. Na svém facebookovém profilu přislíbila redakce A-kontry, že bude brzy ke stažení v pdf.

Redakčnímu kolektivu patří poděkování a respekt za to, že toto číslo svého časopisu připravil v tak krátké době. Jde bezesporu o více než důstojné a kreativní uctění Jakubovy památky. Mnohým lidem na Antipohřbu, kteří znali Jakuba z dřívějších let, jistě připomnělo nejednu příhodu z oněch časů, kdy se u nás formovalo novodobé anarchistické hnutí.

Následuje text přiloženého letáku, jenž je součástí vzpomínkového speciálu (pro snadnější čtení odstraňujeme záměrnou absenci interpunkce a „veršové řazení“ textu):

Za Jakubem

Pravda pro něj znamenala důslednost. Jestli něco nesnášel byly to pózy zaujetí stanovisek, ze kterých nic neplynulo. Uměl odlišit důležité od nedůležitého, například celkem kašlal na svůj zevnějšek. Uměl mluvit s intelektuály jako rovný s rovným, ba s jistým plebejským pohrdáním člověka, který si osvojil nástroje elity a přitom zůstal dole. Stejně tak dovedl mluvit i s posledním alkopunkerem nebo sociálně vyloučeným. Neangažovanost považoval za zradu vzdělanců, neodhodlanost za zradu aktivistů a anarchistů. Uznával pravdy, ne jejich totemová zvířata. Kolikrát jsme si říkali, že nemá úctu k realitě a k lidem. Dneska, když o něm přemýšlím, mám pocit, že k realitě přistupoval jako ke své vášni stavitelství. Pravda mu nebyla tím, co teď je, ale tím, co by mohla být. Co se dá postavit. K čemu se lze dobrat odhodláním a
bojem.

Když jsme byli nadšení pro vzbouřený Chiapas a revolty v třetím světě, také ho to zajímalo. Pak ale hned dodal: Ten Chiapas máte tady, jsou to Romové. Jděte do prdele s revoluční romantikou, když pro vás začíná až za vašimi humny.

Když umřel, vyšlo pár historek. Několik novinářů pochvalně zamručelo, že se zasloužil o stát. Petr Uhl vysvětlil světu, že byl vlastně marxista a že se za anarchistu jenom považoval. Asi by se rozchechtal, kdyby viděl, jak se nad jeho mrtvolou vede debata nálepek, která mu byla vždycky k smíchu. Uznával pravdy, ne jejich totemová zvířata. Do které čeledi ho teď po smrti strčit, kam si ho zaškatulkovat, kdo na něj má nárok? A víte, já bych řek, že marxistům dokázal být marxistou, anarchistům anarchistou, skvoterům skvoterem, cikánům byl cikán. V těch podstatných věcech vždy důslednější než oni sami a zároveň obcházející diskurzivní policii jakéhokoli ismu, která by nárokovala bezvýhradnou pravověrnost…

Ty, které měl rád, posílal do prdele. S těmi, které miloval, se neustále hádal. Nedalo se s ním vydržet. Nedalo se s ním vydržet. Smál se lidem a kdo ho chtěl mít rád, musel se smát jemu. Teď se ale bojím, jestli se za tím smíchem něco neztratilo. Protože dokázal šáhnout až do mordy. Být nepřesný (jak tím nás inťoše dráždil). Být nefér. Být sprostý. Být podpásový. A stejně měl většinou pravdu. Pravda pro něj znamenala důslednost. Nebyla tím, co teď je, ale tím, co se dá postavit. Uznával pravdy, ne jejich totemová zvířata. Dokázal mluvit i s posledním vyděděným.