U příležitosti tradičního DIY Karnevalu, který prošel v sobotu 29. září Prahou, vyšlo další číslo „anarchistického nepravidelníku“ A-kontra, letos již šesté.

U příležitosti tradičního DIY Karnevalu, který prošel v sobotu 29. září Prahou, vyšlo vedle zpravodaje ČSAF Zdola také další číslo „anarchistického nepravidelníku“ A-kontra, letos již šesté.

Formát si A-kontra i tentokrát zachovala takový, na který jsme již za poslední roky zvyklí – „ádvojkový“ list, jehož jednu stranu tvoří články a druhou plakát. Ten nese ne zrovna čitelný nápis „Moc si vybírá svou tvář“ a je věnován prezidentským kandidátům.

Texty se věnují hned několika tématům. Úvod tvoří předvolební výzva „Malujte tykadla!“ vracející se k činu a osudu Romana Smetany. Následuje popis kauzy chudých obyvatel ostravského Přednádraží, na jejichž obranu se velmi aktivně stavěl právě zesnulý Jakub Polák. Stručný odstavec vysvětluje heslo DIY Karnevalu „Všichni jsme cikáni!“ a následující články se věnují jak paradoxu dne státnosti v souvislosti se svatým Václavem, tak církevním restitucím („Církve … se chovají jako běžný tržní subjekt, který není natolik naivní, aby bral ohledy na křesťanskou morálku“). Závěr tvoří souhrn krátkých zpráv „Odvrácená strana podzimu“ a diskusní příspěvek k osobě prezidentského kandidáta Vladimíra Franze.

Zářijové číslo A-kontra seženete například v infoshopu Salé, Cross klubu, obchodu Rekomando či v Café v lese. Kontakt na redakci je anna.kontra[a]safe-mail.net, facebookový profil časopisu naleznete ZDE.

Jako ochutnávku uvádíme jeden ze zmiňovaných textů:

Den krvavé státnosti

Ten svátek byl přijat na konci devadesátých let, když se zřejmě někomu zazdálo, že je málo vlastenectví a úcty k tradicím, že je málo kázně a národa a taky pokory k pokoře. Vklouzl do kalendáře ani nevíme jak a od roku 2000 se slaví. Je Václava, tedy vlastně – den české státnosti.

Jaký vztah má den české státnosti ke sv. Václavovi, pochybnému knížeti z desátého století, o němž víme tak málo, že jej ještě Záviš Kalandra před pětašedesáti lety mohl považovat za pohanského boha, jehož kult zcizili křesťanští misionáři? Co tento den udělal, že se v něm slaví jeho památka? Jak už to tak u svatých bývá, vlastně nic významného. Toho den zemřel, a to násilnou smrtí. Právě jeho vražda uvolnila cestu k trůnu jeho bratru Boleslavovi, který bývá historiky výstižně označován jako „bratrovrah a tvůrce státu“.

Jinými slovy, svátek připomíná vraždu. První oběť státu se pak stala jeho patronem, asi podobně, jako se prokletí básníci po několika generacích stanou klasiky. V případě „dne české státnosti“ si připomínáme zločin, který stál v základu státu. Nebyl ovšem jediný.

Vzniku státu totiž překážela konkurence. Slavníkovce, jediný rod, který se mohl postavit pražským Přemyslovcům, proto čekal stejný osud. Na den svatého Václava, pouhých šedesát let po něm, byli na Libici vyvražděni. Muži, ženy i děti.

Den české státnosti tedy znamená organizovanou připomínku dvou vražd, jedné individuální, jedné masové. Přesto se nejednalo o největší zločiny, které stály za vznikem českého přemyslovského státu. Jak svého času připomněl historik Dušan Třeštík, český přemyslovský stát vznikl v desátém století především jako mohutné překladiště otroků. Byly to tisíce a tisíce znesvobodněných a zmařených životů, zapomenutých, odsouzených k doživotní práci pro někoho jiného, k tomu, že mají zapomenout na svou vlastní svobodu, na svá přání na své sny.

A nad tím vším se začal zvolna klenout kult zavražděného knížete, dobrotivého, ba svatého.

Jistě, jedná se o příběh z jiné doby, která měla jiná měřítka. Jenže je to příběh, který si máme připomínat, a to má svůj smysl. Připomínáme si jej v době, kdy se už zase vzývá národ, dokonce už zase tak nějak svatováclavsky. Už zase také práce mnohých začíná připomínat tu otrockou a někdy to platí i pro jejich postavení ve společnosti. O to víc potřebujeme svátek státnosti. Má tu být na paměť platnosti velkých státních tradic, táhnoucích se údajně po tisíciletí. Ve skutečnosti nám připomíná, že každý stát potřebuje dvě věci: mýtus a zločin. Lež, která posvětí rozdělení lidí, a násilí, které si je podrobí.

Andrea Černá

A-kontra