Představení jednoho z nejvýznamnějších českých anarchistů počátku 20. století.

Když jsem četla v Existenci působivý příběh italské spisovatelky a anarchistky Marie Occhipinti, uvědomila jsem si, že neméně inspirativní vzory máme i v naší historii. Jedním z nejpřesvědčivějších a nejúctyhodnějších je hlubočepský švec, vzdělanec-samouk, anarchista, dělnický novinář, ctitel literatury a nakladatel, noblesní, skromný a citlivý člověk, který se nikdy nezpronevěřil svým zásadám, takže žil a zemřel svobodný – a chudý. Michael Kácha.

Švec

Michael Kácha se narodil 6. ledna 1874 v osadě Zlíchov, která tehdy příslušela do pražských Hlubočep. Měl základní vzdělání, pak se stal dělníkem a později obuvnickým mistrem. Materiální podmínky mu neumožnily institucionální vzdělání, ale bytostnou potřebu vědění naplňoval houževnatým samostudiem, takže si postupně získal značný respekt jako vzdělanec-samouk, a to i mezi předními umělci ideově spřízněnými s básníkem a českým teoretikem anarchismu S. K. Neumannem či u mladší generace, patřící k meziválečné umělecké avantgardě. Od poloviny 90. let pracoval v různých dělnických a anarchistických spolcích a organizacích a ševcovskou živnost provozoval v Praze na Žižkově, kam se přestěhoval. Snaha poskytnout těm nejchudším vedle aktuálních informací také umění a literaturu, primárně směřované na majetné vrstvy společnosti, ho nicméně nakonec přivedla k novinářské a nakladatelské práci. Osvětě a povznášení ducha krásou umění pro vyděděnce kapitalistické společnosti dal přednost před skomírající živností (kterou by stejně za pár let zruinovala Baťova firma). Michael Kácha nikdy neměl vůdcovské ambice, nestavěl se do čela hnutí jako jeho mluvčí, přestože by k tomu měl veškeré předpoklady díky svému přehledu, vzdělání i talentu. Nešlo mu o zaujetí přední pozice, o hřímání z řečnické tribuny. Toto místo vždy přenechal jiným, s nimiž se na klíčových anarchistických aktivitách obětavě podílel. Šlo mu o věc samotnou, o denní drobnou práci motivovanou společnou myšlenkou hnutí, za niž byl samozřejmě perzekvován úřady a policií. A tak jeho poctivá práce anarchisty, novináře a nakladatele zůstala téměř zapomenuta.

Anarchista

Připomeňme, že události roku 1900 (světový anarchistický kongres v Paříži a generální hornická stávka v Rakousku a u nás na severu Čech) vedly ke spolupráci anarchistů s radikalizovanými horníky a dělníky. Prosazoval se syndikalismus a konkrétní ekonomický boj v široce koncipovaných dělnických sdruženích. Vedle významného centra severočeských horníků anarchistů nabylo na významu další anarchistické centrum v Praze s dvěma důležitými periodiky Omladina a Nový kult. Kolem nich se sdružovaly dvě skupiny aktivistů představující jak odlišné sociální skupiny, tak názory. Současně tu ale můžeme najít dvě osobnosti, které jako by tvořily svorník mezi oběma směry: Stanislava Kostku Neumanna a Michaela Káchu. Se jménem S. K. Neumanna byl spojen Nový kult. Neumann akcentoval teoretické pojetí anarchismu, podle něj neslučitelné s reformistickou a syndikalistickou praxí. V Novém kultu navíc vytvořil platformu pro novou generaci radikálně naladěných umělců, jejichž raná tvorba je s anarchismem nedílně spojena. Jejich jména ostatně dobře známe z čítanek a učebnic už od základní školy: literáti Fráňa Šrámek, Jiří Mahen, Karel Toman, František Gellner, Rudolf Těsnohlídek, Antonín Sova, Viktor Dyk, Josef Mach, Leo Freimuth, Marie Majerová, výtvarníci František Kupka, V. H. Brunner, Josef Lada a další. Michael Kácha reprezentoval anarchosyndikalisty napojené na Omladinu, ovšem jako autodidakt s vynikajícím rozhledem a citem pro umění se těšil značnému respektu umělců přispívajících do Nového kultu. S S. K. Neumannem vlastně nepřestal spolupracovat po celý život, přátelství a společná redakční práce ho pojila s Fráňou Šrámkem, jedinečné nakladatelské projekty realizoval za pomoci V. H. Brunnera. Výše uvedení umělci samozřejmě přispívali i do Omladiny a pozdějších anarchistických časopisů. Omladina vycházela nejprve jako časopis hornických anarchistů na Mostecku. Když bylo její vydávání znemožněno, týdeník stejného názvu obnovil v Praze roku 1903 přední anarchosyndikalista Karel Vohryzek, vyučený cukrář, charismatický řečník a organizátor, nadaný novinář a překladatel z několika jazyků. V letech 1906–7 vycházel časopis dvakrát týdně pod názvem Nová Omladina a 1907–8 pod názvem Komuna. Vydávání a distribuce byly nesmírně obtížné. Vedle pochopitelných finančních potíží musela redakce čelit permanentnímu policejnímu pronásledování. Aby mohl časopis vůbec vycházet a být rozšiřován mezi čtenáře, stále se měnila místa jeho přípravy, ale i tiskárny. Odpovědní redaktoři se museli střídat podle toho, kdo právě nebyl vězněn. Cenzurou zabavené čerstvé výtisky byly tištěny znovu, ale často opět zbytečně. Ke čtenářům se nedostaly, nebo jenom v torzech. Obsahovým těžištěm Omladiny byly zprávy o aktivitách anarchistů v Čechách i jinde v Evropě a články o sociálním a justičním bezpráví, o kterých masový tisk – stejně jako dnes – mlčel nebo dezinformoval. S redakcí Omladiny spolupracoval Michael Kácha spolu s dalšími funkcionáři anarchistických spolků a dělnickými předáky, jako byli Bedřich Kalina, Tomáš Kaše, Antonín Polívka, Antonín Ott, Ladislav Knotek a další.

S. K. Neumann se rovněž významně podílel na založení České anarchistické federace (ČAF) v roce 1904, a to právě za úzké spolupráce s Michaelem Káchou. A byl to opět Neumann, kdo Káchu přivedl na myšlenku šířit anarchistické ideje prostřednictvím umělecky jedinečně upravených tiskovin. Kácha se tehdy živil jako dělnický novinář, což obnášelo nejen psaní příspěvků a redigování, ale i expedování jednotlivých čísel anarchistických časopisů a jejich zvláštních příloh, a byl placen podle toho, jak se dařilo rozšiřovat a prodávat časopisy a brožury (často úředně zabavované či pozastavované) dělníkům, kteří na výtisky vybírali peníze na schůzích a ve spolcích z nepatrné mzdy. Zbylý čas věnoval organizační práci pro hnutí, kterou vykonával nanejvýš zodpovědně (jako jeden z mála vedl například velmi přesně účetnictví).

Kácha byl ovšem výjimečný ještě jinak: měl elementární životní potřebu umění a krásy a rozhodl se ji zprostředkovat svým čtenářům, a to nejen dospělým, ale i dětem, které v chudých poměrech opravdu neměly takové péče nazbyt. Přiměl ke spolupráci stejně smýšlející literáty a výtvarníky a začal s vlastní vydavatelskou činností. Jejím výsledkem jsou dodnes vysoce ceněné tisky, na jejichž bibliofilskou hodnotu upozornil už rok po Káchově smrti jeho dlouholetý přítel, právník a sběratel krásných tisků Kamill Resler. Typickým paradoxem naší současnosti je fakt, že krásné a umělecky i obsahově jedinečné tisky připravené Káchou se staly vyhledávaným sběratelským artiklem (stejně jako např. knihy vydávané pro nemajetné proletáře meziválečnou avantgardou), který si dnes může dovolit koupit jen boháč. Ten je zpravidla nečte, ale uchovává jako dobře směnitelný artefakt. Kácha ovšem svého času bez rozmýšlení poskytoval finance, když právě byly k dispozici, na desetitisícové náklady drobných brožur, které se pak zdarma rozdávaly na dělnických schůzích, v továrnách, ve vlacích nebo u škol, aby přispěly k šíření anarchistických myšlenek.

Redaktor a vydavatel

Káchovo přátelství s Fráňou Šrámkem vedlo ke společné redakční práci pro čtrnáctideník Práce založený na Vánoce roku 1905 jako tiskový orgán ČAF. Krédem časopisu bylo „upravit účelně literární práci, zejména časopiseckou, a podepříti české anarchistické hnutí úplnou anarchistickou literaturou vědeckou i agitační“.

Vedle básnických sbírek (např. Šrámkovy sbírky Života bído, přec tě nám rád s obálkou Františka Gellnera) vydával Kácha jako přílohy Práce každoroční zvláštní májová čísla Máj revolucionářů a literární přílohu Klíčení. Ojedinělým Káchovým počinem byla zvláštní rubrika přílohy pro dětské čtenáře, která se pak rozrostla do samostatného stejnojmenného dětského časopisu. Za velmi obtížných podmínek (finančních a cenzurních) vyšlo celkem sedm čísel Klíčení pro děti. V těchto jedinečně výtvarně pojatých sešitech byly vedle původních i překladových textů a řady originálních ilustrací otiskovány i příspěvky samotných dětí. Snad není dnes ještě tak těžké si představit, jak nádhernou satisfakci tato možnost pro nejpřehlíženější mezi chudými – pro proletářské děti – znamenala.

Když muselo být vydávání Práce i jejích příloh z finančních i cenzurních důvodů zastaveno (poslední číslo vyšlo v květnu 1908), redigoval Kácha od října 1909 (po jistou dobu společně s S. K. Neumannem) týdeník anarchistických socialistů Zádruha. Zde připravil k vydání další májová zvláštní čísla a Kalendáře anarchistických socialistů.

Káchovy další životní osudy ovlivnily dvě události: jedna uvnitř anarchistické skupiny, druhá fatální pro celou Evropu – světová válka. Výše připomenutý ideový spor mezi anarchismem a syndikalismem vyvrcholil v roce 1913 návrhem MUDr. Bohuslava Vrbenského na založení Strany českých anarchistů komunistů. Vrbenského návrh stranického programu představoval pro základní principy anarchismu vážný kompromis (a nikoli náhodou skončil Vrbenský po ustavení Československého státu postupně jako člen Revolučního národního shromáždění, poslanec Národního shromáždění a v letech 1918–1919 třikrát jako ministr). Jedinou skutečně promyšlenou a důkladnou kritiku Vrbenského návrhu přeložil Michael Kácha. Jeho argumenty jsou jasné a neoddiskutovatelné: „Prohlašujeme předem, že nestavíme se proti založení nové české strany, neboť poměry snad toho vyžadují, ale naprosto se musíme postaviti proti založení politické strany, která by nesla titul anarchie… Náš protest není snad sporem o slovíčka, nám jde o věci hlubší a jdoucí pod povrch na pohled nevinných návrhů, vidíme v nich zárodek, a to zřejmě – příštích kompromisů… I politickou činnost považujeme za pouhé obchodování a kompromis se stávajícími poměry. Rozeznáváme politiku: pozitivní, oportunní, loajální, obstrukční; všechny tyto činnosti politické mají za cíl získávání moci ve státě, a tím jsou státotvorci. Politická taktika všech stran se neustále mění, dle potřeby, anebo utváří-li se jinak politické poměry ve státě… Naše činnost je zřejmě povahy protipolitické, protože máme taktiku přímé akce… Je zapotřebí, aby naše taktika byla opřena o zásadu, a ne aby zásada se uzpůsobovala taktice, která snad byla výsledkem změny poměrů, nebo dokonce okamžitých rozmarů. Radikalism slov považujeme za věc překonanou a my potřebujeme ne slova a programy, nýbrž pracovníky. Ti, kteří mají již dnes dost dobré vůle s námi pracovati, ti jistě nečekají na program a zbudování strany.“ Návrh Vrbenského i jeho kritika z pera Michaela Káchy byly zhruba půl roku k dispozici všem příslušníkům českého anarchistického hnutí. Z odstupu lze konstatovat, že polemika mezi Vrbenským a Káchou je dodnes velmi aktuální pro teoretické myšlení (českého) anarchismu.

Na posledním předválečném sjezdu ČAF o Velikonocích 1914 Káchův protinávrh podpořilo jen několik jednotlivců. Michael Kácha se svým principiálním postojem zůstal téměř osamocen (S. K. Neumann tehdy již aktivně v hnutí nepůsobil). Rezignoval proto s těžkým srdcem na další práci v takto kompromisně nastaveném uskupení i na redigování Zádruhy. Vzápětí však stejně na Káchu dolehly zesílené mocenské represe po vypuknutí první světové války.

Vězeň

Není asi třeba připomínat, že anarchisté byli vždy vystaveni více či méně intenzivním policejním represím (řada faktů o hnutí z tohoto období je ostatně dnes k dispozici jen z policejních zpráv a hlášení). V roce 1898 se dokonce v Římě konal mezinárodní policejní protianarchistický kongres kvůli účinnějšímu paralyzování evropského anarchismu. Zcela běžný byl neustálý policejní dohled, zatýkání, prohlídky, obvinění z těžkých zločinů velezrady, ale i vykonstruovaná obvinění, věznění, rozpouštění spolků deklarovaných jako podpůrné, vzdělávací či divadelní.

Kácha a jeho redakční kolegové pracovali v dnes stěží představitelných podmínkách. Hmotná nouze byla vlastně tou nejmenší překážkou. Často nezachránili právě vytištěná čísla časopisů či zvláštní tisky před vykonavateli cenzury (dodejme, že dobové technologie výroby tiskovin byly mnohem náročnější na čas i práci), bývali pod neomaleným policejním dohledem, byli vystavováni domovním prohlídkám, zatčením, dlouhodobým pobytům ve vazbě bez ohledu na momentální zdravotní stav (Kácha například jen se štěstím přežil několik měsíců ve vazbě se zánětem slepého střeva).

Káchovu vydavatelskou práci přerušily mocnářské represe a válečné události na celých osm let. S počátkem první světové války byl Kácha jako jeden z čelných představitelů pražských anarchistů a jako nesmlouvavý antimilitarista zatčen spolu s B. Vrbenským a dalšími anarchisty a několik let internován v dolnorakouském Göllersdorfu. Z internace byl poslán přímo na frontu. Vrátil se s těžkým zraněním – roztříštěnou nohou – jako doživotní o holi chodící invalida.

Nakladatel

Po válce Kácha opět navázal spolupráci s S. K. Neumannem. Redigoval a vydával nově založený časopis Červen, později Neumannem charakterizovaný jako „bolestná cesta od předpřevratových nadějí v nový stát až k všestrannému hlubokému odporu proti tomuto státu“. Kácha samozřejmě nemohl rezignovat na práci pro chudé, jejichž postavení se v samostatné republice nezměnilo ve své podstatě (už jen pouhý fakt, že po celou dobu trvání první republiky nebyl vydán nový tiskový zákon a cenzura dělnického tisku po vzoru rakousko-uherských praktik se tedy příliš nezměnila, je dostatečně výmluvný). Zcela v intencích své někdejší polemiky s Vrbenským se zapojil do práce pro funkční prvorepublikové dělnické skupiny, tedy tehdy zpravidla komunistické. Červen přestal vycházet v roce 1921 a následujícího roku Kácha obdržel nakladatelskou licenci. Pod značkou vydavatelského Družstva Kniha založil několik knižních řad, kde v originální knižní úpravě a dostupné ceně vydával díla Kropotkinova, Neumannova, Vančurova, Václava Hlaváčka a dalších.

Káchou vydávané knihy s velkou láskou popsal jeho přítel Kamill Resler: „Rudý mák, který roste ve své plamenné svěžesti v odlehlém koutě rumiště, nechce se měřiti s chorobnou krásou orchidejí, a přece mu nikdo neupře jeho radostnou krásu. A stejně tak zůstane prostý půvab chudým knížkám Káchovým… už proto, že u nich chudým byla krása vždy jen prostředkem, kdežto u jejich bohatých družek byla často jen jediným účelem.“

Michael Kácha zemřel v Praze za okupace 12. května 1940. Nekrolog tomuto podivuhodnému člověku napsal do Kritického měsíčníku básník František Halas.

Svobodný člověk

Michael Kácha je pro mne příkladem poctivého a pracovitého člověka, který se nikdy nezpronevěřil myšlenkám, jež vyznával, který nepřemýšlel o svém životě a své práci jako o oběti, nepoměřoval námahu svého života bezpracností života těch, co oplývali majetkem nebo si pohodlí dopřáli za cenu kompromisu. Vše, čemu se věnoval, bylo určeno pro lidi systémem stejně přehlížené, jako byl sám, pro lidi, které není možné jen nechat čekat na lepší život, ale kterým je ho třeba dopřát, co nám síly stačí. Třeba v podobě invenčně vypraveného čtiva.

Michael Kácha dokázal najít onu křehkou hranici mezi principiálností a lidskostí. Proto o něm ve svých vzpomínkách napsal příslušník mladé poválečné avantgardní generace, žižkovák Jaroslav Seifert: „Uctívali jsme ho nejen jako starého, nebojácného revolucionáře, ale i jako věrného strážce vzpomínek na hnutí anarchistické. Miloval svobodu a uměl krásně pohrdat.“

Použitá literatura:
• kol., Lexikon české literatury 1, 2/II, 3/I, 3/II, Academia, Praha 1985, 1993 a 2000
• Resler K., Michael Kácha průkopník krásné české knihy, zvláštní tisk Ročenky českých knihtiskařů, sv. XXIV, Praha 1941
• Seifert J., Všecky krásy světa, Československý spisovatel, Praha 1993
• Tomek V., Český anarchismus 1890–1925, Filosofia, Praha 1996
• Wohlgemuthová R., Příspěvek k dějinám českého anarchistického hnutí v letech 1900–1914, Academia, Praha 1971

Vyšlo v Existenci č. 4/2011