V dubnu prošla Prahou stotisícová demonstrace a nic se neděje. Je potřeba začít jednat tak, aby nás přestaly politické a ekonomické elity ignorovat! Stahujte, tiskněte a lepte květnové číslo nástěnných novin A3!

Možná více než sto tisíc lidí v ulicích. To už tady dlouho nebylo. 21. dubna se konala v Praze mohutná demonstrace, kterou svolaly odborové svazy a některé občanské iniciativy. Při pochodu i následně během mítinku na Václavském náměstí znělo: „Stop vládě!“

Oč bylo volání hlasitější, o to víc k němu byla vláda hluchá. Arogantní politici dostáli své pověsti a hlasu jedné z největších demonstrací ani za mák nedbali. Ministr financí Kalousek dokonce hodinu po demonstraci posměšně prohlásil, že vláda nic ze svých záměrů měnit nehodlá a kdyby to záviselo jen na něm, vládní reformy by byly ještě tvrdší.

Není pochyb, čí zájmy vládní politici hájí. Zájmy obyčejných lidí to rozhodně nejsou. S těmi se totiž mohou těžko potkat při rautech, na golfu či při tenise, na obědech s podnikateli, těžko je uslyší přes skla svých aut a okna svých dobře zařízených kanceláří. Jen ten Kalousek chce občas zajít mezi rozzlobený lid, aby se mu vysmál a strhl na sebe mediální pozornost. Ti, od kterých si necháváme vládnout, neví, jaké to ve skutečnosti je žít za pár tisícovek a bát se, aby nepřišel nějaký nečekaný výdaj. Nemají ponětí, jaké je nechat na sebe šlapat v zaměstnání ve strachu ze ztráty práce. Netuší, jaké to je škudlit, aby bylo na vánoční dárky pro děti. Žijí ve zcela jiném světě než my a jediné, čeho se obávají (většina z nich možná ani to ne), je, že by je mohla chvíli propírat média, kdyby se nechali chytit při braní úplatků.

Demonstrace nespokojenosti, zaměřené na správné cíle, tj. na ty, kteří skutečně mohou za zhoršující se sociální situaci většiny obyčejných lidí, jsou fajn. Dokážou v jednom okamžiku dodat sílu a naději. V následujících dnech ale také dokážou přinést pravý opak - beznaděj. Beznaděj z toho, že ani sto tisíc lidí s vládou nepohne.

Je třeba si ale položit otázku, proč by politickými a ekonomickými elitami měla jedna obrovská víkendová demonstrace nějak pohnout. Jestli je toto vrchol všeho, na co se pracující, nezaměstnaní, studenti, důchodci, zdravotně postižení a další zmůžou, pak mohou mocní dál v naprostém klidu prosazovat své asociální reformy a počítat zisky. Jestliže už nějaký rok po sobě odborářští šéfové po každé demonstraci hrozí, že jde jen o začátek a jejich kroky se budou stupňovat - a kde nic tu nic, pak elity zůstávají svým způsobem vítězi bez boje.

Politické a ekonomické elity postupují ruku v ruce při své snaze obohatit se tím, že maximum veřejných peněz vyvedou do privátního sektoru. A tak politici jednou rukou hrozí korupci a druhou si na ní mastí kapsu.

Jestliže chceme, aby vláda brala naši naštvanost alespoň trochu vážně, musíme se o to postarat. Když hluchému bzučí vosa u ucha, nevšímá si jí. Když ho bodne, už o ní ví. Náš bzukot v ulicích vládě nestačil, je třeba bodnout. Dokud třída těch, kteří nám politicky a ekonomicky vládnou, nepocítí naše žihadla, pojede dál v zajetých kolejích, které vedou jen jedním směrem - k naplňování jejích vlastních zájmů. Dokud nespokojení lidé nepřistoupí ke krokům, které budou elitu bolet, nic se nezmění.

Jelikož jsme to my, kdo tvoří skutečné hodnoty svou prací, z níž pak profitují šéfové a vlastníci, máme možnost tento profit omezit. A právě omezení zisku je pro elity to nejbolestivější. Možností je nepočítaně - časově neomezené stávky, drobné sabotáže, zpomalování práce, absolutní dodržování předpisů a metodik… Během demonstrace stačí politikům a šéfům odjet na víkend, třeba do nějaké exotické destinace, a jsou jí zcela nedotčení. Daleko více je rozčílí poškozený lak či prázdná kola na jejich drahém voze nebo sračky v jejich bazénu. Fantazii se meze nekladou. Jen se zamyslete, co nejvíc naštve vaše šéfy (třebaže už bývalé, když vás nechali vyhodit).

Politici jsou z naprosté většiny lokaji ekonomických elit, takže vláda už dál nebude moci naštvané lidi ignorovat. Možná i přitvrdí, budou se (jak to již ostatně dělají) snažit postavit jednotlivé skupiny neprivilegovaných proti sobě a média budou štvát proti nám na příkaz svých bohatých inzerentů. Je však třeba vytrvat, vždyť jde o naši sociální situaci, důstojnost a budoucnost příštích generací. Hlavně je třeba mít na paměti, že boj vůči asociálním vládním reformám je jen bojem za odvrácení nejhoršího. To, co tvoří sociální nespravedlnost, je totiž zakódováno v samotném kapitalistickém systému.

A3 (květen 2012) ke stažení ZDE
Stahujte, tiskněte, lepte!