Březnové číslo nástěnných novin je věnováno studentským protestům coby jednomu z bojů proti neoliberální politice současné vlády. Stahujte, tiskněte, lepte!

Koncem února o sobě dali vědět studenti a učitelé vysokých škol v tzv. týdnu neklidu zorganizovaném proti účelovým reformám veřejných vysokých škol. Proběhly veřejné tematické diskuse, přednášky, happeningy, nocování na školách a v několika městech protestní pochody.

Vysoké školství za posledních 20 let na politickou objednávku zmasovělo do té míry, že studenty ani vyučující nelze obecně pokládat za intelektuální předvoj společnosti. Tradiční duchovní avantgarda se na vysokých školách ztrácí v mase pasivních konzumentů, prošpikované kariéristickými uchazeči o moc. (Ti se poznají podle toho, že se derou do funkcí, aniž by měli sebemenší představu o jejich původním účelu, a mají jen jakousi povědomost o tom, že je to nutný stupínek na cestě za akademickým korytem). Přesto byla ona avantgarda vidět. Zatím si musejí říkat neklidní a vyrovnávat se s mocenskými zásahy akademických kariéristů. Dokázali ale i za nepříznivých podmínek uvnitř akademické obce zmobilizovat studenty. Když neklidní studenti pochodovali městy, nedali se přehlédnout. A přitom někteří akademičtí funkcionáři (od studentských senátorů po rektory) nedovolili studentům ani použít výraz protest a zglajchšaltovali jejich aktivity až na výjimky na neškodné alibistické symbolické happeningy.

Jaký je ale širší kontext navrhované reformy vysokého školství? Vodítko je celkem jednoduché: řekne-li demagogický politik občanovi, že po zavedení školného už nebude občan ze svých daní sponzorovat „flákače a parazity“ na vysokých školách, jak to, že nedodá, že tomuto občanovi o příslušnou částku sníží daně? Proč si tyto peníze stát stejně ponechá? Podobnost s ostatními reformami, kde stát škrtá, kašle na občany, odmítá se jim zodpovídat, ale desátky z nich dře nehanebně dál, není náhodná. Zdravotní, důchodová, daňová, sociální, školská reforma – ty všechny mají jediný cíl, a to umožnit kšefty soukromému sektoru na úkor sektoru veřejného, na úkor občana. Výsledky už pociťujeme na vlastní kůži: máme dluhy, nejistou práci, nejistou střechu nad hlavou, nejistou zdravotní péči, nedůstojné stáří. Čistá minimální hodinová mzda už nestačí ani na bochník chleba a lahev minerálky, nemluvě o tom, že člověk potřebuje někde bydlet a něco si obléknout a obout, aby aspoň přežil.

K čemu je stát, který slouží jednomu procentu bohatých na úkor devadesáti devíti procent ostatních občanů? Politici jako nástroj ovládaný byznysem likvidují obecné zájmy zaručené zákonem: rovné právo na vzdělání, právo na vyhledávání, přijímání a šíření informací a myšlenek, právo na zdravotní péči, na důstojný život. Vzdělání, sdílení informací, zdraví, lidský život a správa společných věcí mají být podle našich politiků podmíněny byznysem. Mysleme na tuto akutní hrozbu komercionalizace obecného zájmu. Odmítněme ty, kteří nám ji chtějí vnutit.

Každý, kdo se nechce stát klientem a nechce všechno od vzdělání až po informace považovat za zboží, kvůli kterému by se měl stát vazalem banky, začal být mediálně označován za extremistu. Dospěli jsme do bodu, kdy je právo na důstojný a plnohodnotný život chápáno jako extrém. Jestliže jsme my obyčejní občané mocenskou propagandou označkovaní jako extremisté, pak bychom měli podle stejného klíče propagandistům říkat fašisti, tj. elitářští diktátoři. Ať už jim budeme říkat fašisti nebo mocenské autority, postavme se jim společně, přidejme se k neklidným, až se znovu vydají do ulic.

A3 (březen 2012) ke stažení ZDE
Stahujte, tiskněte, lepte!

Brno