Anarchistická federace

Hledání anarchistické politiky

Shrnutí dosavadní diskuse uvnitř ČSAF o možnostech směřování federace a jejím praktickém programu.

Když se loni v září konalo třídenní diskusní setkání u příležitosti patnácti let od vzniku Československé anarchistické federace (ČSAF), zaznělo zde při kritické reflexi uplynulých roků mimo jiné to, že anarchistickému hnutí chybí alespoň rámcově definovaná politika. Onou politikou je myšlen určitý praktický program a směřování v krátkodobém a střednědobém horizontu.

Probíhající diskuse

V rámci interních diskusí probíhá ve federaci již nějakou dobu diskuse, jejímž cílem je právě definování toho, kam ČSAF chce směřovat a jaké jsou její cíle. Prvním komplexnějším příspěvkem do debaty byla přednáška „Anarchistické cíle“, která proběhla spolu s následnou diskusí na jednom ze sjezdů organizace a později vyšla také na našem webu a v anarchistické revui Existence (č. 1/2010). Rozebírá obecně návaznost cílů a s nimi spojených konkrétních aktivit v jejich v dlouhodobém, střednědobém a krátkodobém horizontu.

Dalším krokem, jenž následoval, bylo zhodnocení dosavadních zkušeností, jak těch organizačních, tak těch osvětových či akčních. Byly vyzdviženy postupy, které se osvědčily, a zároveň bylo poukázáno na aspekty organizační práce, které nepřinesly očekávané výsledky nebo se ukázaly být mnohdy jako kontraproduktivní. Při workshopu nazvaném „Anarchistický management“, který se konal na dalším ze sjezdů ČSAF, byly tyto závěry diskutovány, stejně jako byla potvrzena například publikační strategie federace, která se odvíjí především od cílových skupin. O něco později bylo mnohé z toho veřejně předneseno při debatě „Reflexe 15 let anarchistické organizace“, která proběhla na výše zmíněném výročním setkání a s níž se můžete seznámit v Existenci č. 4/2010.

Jedním z hlavních závěrů tohoto setkání bylo, že anarchistické hnutí kulhá především v tom, že nedokáže samo pro sebe, natož pak pro širší okruh sympatizantů či veřejnosti, definovat nějaký aktuální program a zaměření činnosti, která by nebudila chaotický dojem, ale naopak byla koncepční a reálná. To byl také důvod, že se v jednotlivých místních skupinách ČSAF rozjely s větším či menším úspěchem tzv. ideové diskuse, které by měly nakonec ukázat, jak dál.

O co se opřít?

Smysluplnou a reálnou anarchistickou politiku můžeme stavět jedině na zemi stojící analýze dvou věcí – společnosti, jejíž fungování chceme změnit, a anarchistického hnutí, o které můžeme své aktivity opřít. Při takové analýze bychom si neměli plést dojmy s pojmy, přání se skutečností.

Začněme nejprve s anarchistickým hnutím. Jeho stav není v současnosti příliš uspokojivý. Po 22 letech od obnovení organizovaného anarchismu u nás jistě není nad čím jásat, i když je potřeba kvitovat, že se hnutí vyhrabalo ze své nejhorší krize, kterou zažívalo v letech 2004 až 2006. Asi nejlépe organizovaná skupina antiautoritářského hnutí – Antifašistická akce – se sice svých anarchistických postojů nevzdala, i když revidovala některé z dřívějších projevů a pokusila se poměrně úspěšně najít modernější tvář, přesto však působí (vědoma si i negativních aspektů tohoto rozhodnutí), jako celkem uzavřená skupina. Tvář organizovanému anarchismu tudíž v posledních letech dává především ČSAF, tedy federace zastřešující některé lokální anarchistické skupiny. O jiné nadregionálně působící struktury se příliš opřít nedá.

Realita uvnitř federace byla a je taková, že se seskládá ze skupin aktivnějších a méně aktivních – a nebojme se přiznat, ve svých počtech je federace v poměru ke společnosti opravdu velmi marginální silou. Aktivity tedy můžeme stavět na nevelkém počtu členů roztroušených po celé zemi a pár stovkách neorganizovaných sympatizantů, kteří se občas připojují k některým akcím a projektům federace. Zde je také třeba brát rozdílnou míru zaujetí a možností (především časových) jednotlivých členů a členek – tzn. výskyt jak tahounů, tak svým způsobem pasivních členů. Nebylo by rozhodně dobré se snažit po bolševicku donutit všechny ke stejné míře zapojení, je spíš potřeba brát tuto skutečnost jako fakt, vyvodit z ní závěry z anarchistických pozic a snažit s ní počítat při organizační práci.

V takovém stavu by bezesporu byly výzvy k pořádání masových akcí či jakési anarchistické revoluci více než směšné a vypovídaly by spíše o neznalosti hnutí a naprostém odtržení od reality.

Podchytit vztek

Asi nemá moc cenu opakovat, jaké jsou důsledky neoliberálního útoku, který zažíváme v posledních letech a jenž je prohlubován současnými asociálními reformami, které nejsou typické jen pro Českou republiku – prekarizace práce, odbourávání sociálních práv, privatizace vzdělávání, zdravotnictví a ostatních veřejných služeb, stejně jako veřejného prostoru a dál bychom mohli pokračovat.

To vše vede u lidí k frustraci a podněcuje vztek. Otázkou však je, jakým směrem se takový vztek může obrátit. Tady přicházejí v potaz dva možné scénáře. Zaprvé je tu možnost, že se obrátí směrem dolů. To znamená proti těm, kteří jsou na to ještě hůř a nemohou se účinně bránit. Odtud je jen krůček k rasismu, nacionalismu, fašismu apod. Není ani divu, že poslední volby se nesly v duchu výzev vůči nepřizpůsobivým, nezaměstnaným, imigrantům, levici… Druhou možností je obrátit vztek směrem nahoru, tedy vůči těm lidem a vztahům, které jsou skutečnými viníky současné krize. A právě tady je velká příležitost pro vytvoření širokého a silného antiautoritářského hnutí.

Úlohou anarchistů a antiautoritářů by tedy v dnešní době mělo být směrování vzteku, který je v lidech a ve společnosti, tím druhým směrem – tedy nahoru – vůči ekonomickým a politickým elitám, především však proti nerovným vztahům, které vytváří kapitalismus.

Mimo jiné velmi zajímavou přednášku na toto téma s názvem „Vztek proti nadvládě peněz“ měl na letošním May Day festivalu John Holloway. Její přepis naleznete v Existenci č. 3/2011.

Na co se zaměřit?

Vyjdeme-li z výše uvedených skutečností, můžeme se pokusit o definování praktické anarchistické politiky pro dnešní dny a blízkou budoucnost. V první řadě je potřeba dodat, že stanovení nějakého programu neznamená, že ostatní aktivity, které v něm nejsou přímo obsaženy, musíme nutně opustit. Činnost anarchistické organizace se především odvíjí od tužeb, představ a vůle jednotlivých členů a členek, a to by mělo být také vždy respektováno.

Navíc je potřeba si uvědomit, zaměříme-li se právě na ČSAF, že jde o federaci lokálních skupin. To znamená, že veškeré aktivity spočívají právě na těchto skupinách a federace je jen prostředkem pro vzájemnou komunikaci, koordinaci, výpomoc a řešení nadregionálních otázek.

V diskusích, které za poslední rok v rámci ČSAF proběhly v otázce jejího směřování, vykrystalizoval mimo jiné koncepční návrh, který definuje několik oblastí, na něž by se bylo dobré zaměřit a které jsou v možnostech současného anarchistického hnutí. Nejprve si je vyjmenujme a poté se podíváme na každou zvlášť: 1) Braní si zpět veřejného prostoru; 2) Budování hnutí solidarity; 3) Vstupování do aktuálních protestních hnutí; 4) Samosprávné projekty; 5) Rozvoj anarchistického hnutí. Body jsou řazeny náhodně, nikoliv podle stupně důležitosti.

Braní si zpět veřejného prostoru

Abychom mohli přinášet kritiku kapitalistického režimu a antiautoritářské myšlenky mezi lidi, je potřeba si k tomuto účelu začít brát zpět veřejný prostor. Ten je v současnosti z velké části zprivatizován a ovládán logikou peněz. Buď se této logice podřídíte, zaplatíte a získáte tak část veřejného prostoru, ale pouze takovou a na tak dlouhou dobu, která odpovídá výši vaší investice; nebo se této logice postavíte a veřejný prostor si dle možností a de facto ilegálně začnete brát zpět.

Možností, jak si brát veřejný prostor zpět, vracet ho lidem a využívat ho k politické diskusi namísto komerční reklamy, je mnoho. Stejně tak by se našla nejedna subverzivní inspirace. Příkladem mohou být různé druhy street parties, guerillové zahradničení, street-art, veřejné promítání v ulicích, komunitní pikniky, ničení či pozměňování reklam apod.

Pro nás je asi nejdůležitější předat určité (v nejširším slova smyslu) politické sdělení. Pro tento účel jsou nejvhodnější plakátovací akce, vylepování samolepek, vyvěšování transparentů, graffiti apod. Je však třeba si být při takové aktivitě vědomi potřeby masovosti a vytrvalosti. Stejně tak nesmí být opomíjena obsahová stránka. Mnohdy je totiž lepší položit otázku, na níž je kolemjdoucí nucen si sám odpovědět, než mu naservírovat nějakou ideologickou poučku. Jako inspirace by mohla sloužit například skupina Usvitu, které se dlouhou dobu dařilo masivním plakátováním dát centru Plzně silný antikapitalistický nádech (viz prohlášení skupiny v Existenci č. 2/2011).

Vhodným doplněním antiautoritářské propagandy v ulicích se ukázaly být nástěnné noviny A3, které každý měsíc vydává ČSAF.

Budování hnutí solidarity

Pro české antiautoritářské hnutí by mohly být velkou inspirací skupiny, které se věnují lokálním solidárním akcím. Takovou organizací je například Seatle Solidarity Network, o níž jsme informovali v Existenci č. 1/2011 a 2/2011. Zaměřuje se na pomoc lidem, kteří mají přijít o práci, jsou vystaveni nedůstojným pracovním či mzdovým podmínkám nebo jim hrozí vystěhování. Nejenže přímými akcemi tlačí na zaměstnavatele a pronajímatele, zároveň se snaží zapojovat dotčené lidi do solidárního hnutí tak, aby se naučili, že jednou pomůže někdo jim a podruhé oni pomohou někomu jinému.

Obdobná solidární síť vyrůstá ve španělských městech z Hnutí 15. května. To se původně soustředilo na okupaci centrálních náměstí velkých měst, aby po čase změnilo taktiku a „rozpustilo“ se do jednotlivých čtvrtí. A právě v tomto terénu začali „rozhořčení“ projevovat solidaritu s těmi, jichž se krize dotýká nejvíc – lidmi, kterým hrozí exekuce a vyhazov na ulici – často jde o důchodce či rodiny s dětmi. Podobně se „rozhořčení“ staví ve čtvrtích proti policejní šikaně imigrantů.

Hnutí solidarity může nabývat i globálnějšího charakteru. Tady by jako inspirace mohla posloužit slovenská skupina Priama akcia, která se aktivně zapojuje do mezinárodních kampaní na podporu konkrétních zaměstnanců či proti konkrétním společnostem, ať již jde o koncerny či pracovní agentury. (viz priamaakcia.sk)

Podobné aktivity mohou lidem ukázat solidaritu jako účinnou zbraň a mimo jiné je přiblížit anarchistickým myšlenkám na základě aktivně prožité zkušenosti. Mají potenciál vytvářet pevnější lokální struktury vzájemně se podporujících lidí, na nichž se dá později stavět při dalších, již mnohem širších, bojích.

Podíl na sociálních hnutích a iniciativách

Anarchistické hnutí může nabýt širšího vlivu zapojováním se do aktuálních sociálních hnutí. Taková aktivita však může přinášet velká rizika pro anarchistické vize. Proto je nutné důsledně analyzovat skutečný potenciál, směřování a cíle každého hnutí mimo antiautoritářskou sféru. Zapojení do těchto hnutí neznamená, že by se jimi anarchisté měli nechat pohltit a rezignovali na vlastní politiku a cíle, nebo naopak, že by se anarchisté snažili tato hnutí ovládnout a řídit tak, jak je tomu zejména u různých autoritářských marxistických spolků.

Širší sociální hnutí mají potenciál způsobit větší či menší celospolečenské změny. Úlohou anarchistů by mělo být tak, jak bylo již řečeno výše, v těchto hnutích prosazovat antiautoritářské a nediskriminační principy. Jelikož jde o široká a otevřená hnutí, je jasné, že se do nich zapojí i různé autoritářské skupiny, které se je budou snažit zneužít pro své účely, především pro posílení své vlastní politické moci.

Pro anarchisty nastává bezesporu nelehké dilema: Zapojit se do hnutí, kde se angažují i nám odporné spolky, nebo na tuto aktivitu rezignovat. Rezignace může vést k přenechání vlivu autoritářům, politickým stranám a diskriminaci a vyřazení nás samotných z hnutí a procesu, který má potenciál něco změnit. Na druhou stranu aktivita v sociálním hnutí bez důkladné analýzy může vést k ještě větší ghetoizaci, a nebo v horším případě může znamenat konec nadějím na realizaci anarchistické myšlenky na další řadu let. Je evidentní, že nikdy nebude panovat mezi anarchisty shoda v tom, ke které variantě se přiklonit. Zastánci tradiční anarchistické pozice budou bezesporu proti jakémukoliv zapojení se do hnutí, kde se pohybují i všelijaké partičky s mocenskými ambicemi, jiní se naopak budou snažit šířit anarchistické ideály i do těchto společenských struktur.

V České republice je zatím jedinou silou, která je schopná výraznějšího projevu nespokojenosti, „hnutí práce“ reprezentované oficiálními odborovými svazy. Tento text je zaměřený na něco jiného, takže nebudeme rozepisovat anarchistickou kritiku odborů. Posoudíme-li ale, jaké jsou možnosti a současná realita, musíme chtě nechtě s odbory nějakým způsobem počítat a zaujmout k jejich aktivitám kritický, avšak aktivní postoj.

Velkou inspirací je nám v posledních měsících španělské Hnutí 15. května a na něj navazující projevy nespokojenosti v dalších zemích. I v přístupu k tomuto hnutí, ať již ve Španělsku nebo Řecku, měli anarchisté nejednoznačný postoj – od nadšeného přijetí až po odmítnutí. V Česku toto hnutí rezonovalo ve vznik iniciativy Skutečnou demokracii teď, do níž se aktivně zapojili právě i někteří anarchisté.

Pozitivní je i zapojení anarchistů do různých specializovaných iniciativ – studentských, ekologických, antifašistických, protirasistických atd. I tady je potřeba klást důraz na antiautoritářské principy a přispívat antikapitalistickým a anarchistickým pohledem na danou problematiku. Podobné iniciativy jsou dobrou platformou pro ty anarchisty, kteří se chtějí zaměřovat primárně na konkrétní danou problematiku, což by jim například čistě anarchistická organizace v takové míře neumožňovala.

Samosprávné projekty

Rozvíjení samosprávných projektů má několik významů. Předně jsou prostorem pro experimentování a ověřování anarchistické teorie v praxi. Jako takové mohou být ukázkou praktického fungování na základě anarchistických principů. A v neposlední řadě kolem sebe soustřeďují samotné anarchistické hnutí.

Samosprávné projekty mohou být jednorázové nebo dlouhodobější. Příkladem velkého jednorázového samosprávného projektu je například May Day festival, který v několika posledních letech pořádala v Praze Antifašistická akce.

Dlouhodobější samosprávné projekty mohou být například různé druhy autonomních prostor (kluby, kavárny, knihovny, infoshopy…), družstevní projekty (výrobní, spotřební…) či vzdělávací projekty (lidové „univerzity“, filmové kluby…).

Rozvoj anarchistického hnutí

Přes všechny aktivity by se nemělo zapomínat na velmi důležitou věc – rozvíjení samotného anarchistického hnutí, především v jeho organizované podobě. Právě ono by mělo být základnou pro vše ostatní – propojenou sítí skupin a jednotlivců, kteří tak mohou vzájemně koordinovat své aktivity, doplňovat se a podporovat.

Rozvoj hnutí by měl probíhat jak po stránce kvantitativní, tak té kvalitativní, která souvisí především s otázkou vnitřního vzdělávání a rozvíjení anarchistické teorie. Je proto třeba neopomíjet důležitost přednášek, diskusních setkání, práce s novými členy a sympatizanty, stejně jako mezinárodní spolupráci.

Trhliny v kapitalismu

Vrátíme-li se k Johnu Hollowayovi, jehož jsme již zmínili, měly by naše snahy směrovat k vytváření trhlin ve zdi kapitalismu, jejich vzájemnému propojování a rozšiřování tak, aby se kapitalismus a vztahy, na nichž je založen, podařilo rozbít a na jeho troskách vybudovat svobodnou a zdola organizovanou společnost.

To vše je však závislé od našeho vlastního zápalu, nasazení, zodpovědnosti, sebezdokonalování, schopnosti dlouhodobé práce a kritické reflexe. Anarchistické hnutí bude vždy takové, jaké ho sami vytvoříme, a to především skutečnou prací, nikoli jen slovy, nechť již jsou sebevíc vzletná a revoluční. Stejně jako naplňování našich cílů bude jen odrazem vaší vlastní vůle pro ně něco udělat.

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy