Zamyšlení člena ČSAF nad problematikou moci a jednání člověka ve vztahu k jeho vlastnímu přežití.

V globalizovaném světě lidského společenství stojíme dnes na pokraji katastrofy. Jako lidstvo se ocitáme ve slepé uličce problémů, jejichž řešení se nám zoufale nedostává. Stojíme před nejdramatičtějším vymíráním druhů, před zánikem největších ekosystémů planety, před nedostatkem zdrojů, nárůstem chudoby, nejistoty, válek, hladomorů a úpadku lidského tvora v celé jeho šíři. Vstříc těmto problémům cítíme bezmocnost. Co však stojí za těmito problémy? Mají společného jmenovatele? Bezesporu se problém týká člověka. Cosi, co člověk stvořil, zásadním způsobem nefunguje a ohrožuje tím jeho přežití.

Nejen člověk, ale každý živý tvor si přidržuje schopnosti a nástroje ke svému přežití. Tak živý organismus podle momentálních potřeb jedny vlastnosti ztrácí a jiné si osvojuje. Vždy v zájmu přežití. Proč tedy to, co člověk stvořil, lidstvo dnes zachovává, a to i přes zjevné ohrožení svého přežití? Domnívám se, že člověk ztrácí sílu upustit od nastoupené cesty vedoucí k jeho zániku. Je bezmocný tváří v tvář moci, které dal povstat. Příčiny nemožnosti člověka vyvarovat se tomuto nebezpečí hledejme v systému, který jej zbavuje schopnosti chovat se jako živý tvor a tedy dbát o své přežití a prospívání. Příčinu hledejme v moderní průmyslové civilizaci.

Pokud tedy platí, že vše, co život zachovává ke svému bezprostřednímu přežití a dále ke svému uskutečnění, je současný systém moderní průmyslové civilizace nejzřejmější překážkou a přímým ohrožením přežití člověka a zároveň značné části živé přírody na Zemi. Moderní průmyslová civilizace je důmyslným systémem vědecko-technické vlády nad životem. Je systémem vlády člověka nad člověkem, je vládou člověka nad přírodou (je vládou systému nad člověkem). Nejmocnějším nástrojem k vládnutí je poznání ovládaného. Vědecké poznání a z něj vycházející technika ovládnutí poznaného je systémem začleňována do svého celku. Ten je zaměřen ke své expanzi a stálému růstu. Vědomí nebezpečí povstává z porozumění toho, čím tento systém jest.

Je to systém, který podporuje růst a prospívání všeho živého a je tak zároveň harmonickým doplněním živé přírody, nebo se jedná organizovaný růst rakovinového nádoru požírajícího sebe sama? Abychom porozuměli podstatě systému průmyslové civilizace, musíme hledat její základy, z nichž povstává.

Povahu průmyslové civilizace hledejme v základech kapitalismu. Kapitalismus, jak je známo, je ekonomický koncept zaměřený k tvorbě zisku. Jeho motivem je tvořit zisk a koncentrovat jej v rukou vlastníků. Zisk vzniká z krádeže. Zisk vzniká na úkor něčeho či někoho. Jeden člověk či skupina (vlastník) soukromě vlastní část živé přírody, tvořivou práci lidí či nerostné suroviny planety. Vlastník s těmito zdroji dovedně manipuluje prostřednictvím poznání a technických prostředků tak, že je vykořistí a dále přemění v zisk. V povaze zisku je stále růst. Spolu s tímto růstem narůstá také propast mezi úzkou skupinou bohatých (vlastníků zisku) a chudou většinou (lidí, co směňují svoji práci za peníze). Zisk je především moc a systém zaměřený k tvorbě zisku je systémem moci.

Například dělník pracující v továrně dostává nepatrný poměr z bohatství, které svojí tvořivou prací vyprodukuje. Toto bohatství, které vytvořil, si vlastník ponechá a užije k navýšení zisku. Vlastník si z bohatství vzatého dělníkovi pořídí například stroj, který dělníka v jeho práci zastoupí, a dělník je propuštěn. Dále jsou celé krajiny ničeny těžbou surovin. S koncem těžby nejsou krajiny navráceny do původního stavu. To způsobí narušení rovnováhy v přírodě, které se projeví na životě zdejších lidí, živočichů a rostlin. Navrátit krajinu do původního stavu by bylo nákladné a nedocházelo by tak efektivně k tvorbě zisku. V zájmu zisku jsou hubeny celé živočišné druhy. Jsou devastovány pralesy a oceány. Tak jsou přírodní zdroje kus po kuse, mnohé živočišné druhy a vzácné ekosystémy zničeny – vykradeny – aniž by byly kdy obnovovány. Kdyby byly tyto zdroje, přírodní prostředí, zdraví a tvořivá práce dělníků důsledně obnovovány, zisk by nikdy nevznikl. Pro kapitalismus je nutné v zájmu navyšování zisku přivlastnit si co nejvíce s co nejmenšími náklady. Vzniká tak výrazný mocenský nepoměr. Na jednu stranu vlastník odvádí mzdu dělníkovi, produkuje zboží a zajišťuje služby, avšak míra toho, co si přivlastní, je vždy vyšší. Honbou za ziskem je podrobováno stále více a více úzkou skupinou vlastníků, kteří bohatnou na úkor většiny lidského společenství a živé přírody. Příroda je rozvracena a společnost stále chudne. Lidé pracují více za méně peněz, jejich životní podmínky se zhoršují a příroda chřadne. Drastické zásahy do její rovnováhy ji usmrcují.

Vidíme, že systém průmyslové civilizace vyvstává především z motivu zisku. Tvořit zisk neustálým vykořisťováním. K tomuto cíli je celý systém zaměřen. Všechny stoje, doprava, organizace, státy, mnohé instituce a věda. To vše systém užívá, aby koncentroval obrovské bohatství a s tím i moc v rukou stále se zmenšující skupiny jedinců na úkor zubožované většiny, přírody a společnosti. Vědecké poznání a technická vyspělost mají zajistit stálou expanzi systému, jenž je ve své podstatě systémem, který život ohrožuje, místo aby jej zajišťoval. Vše co tento ničivý systém do sebe pojme, užije ke svému posílení. Posiluje tak svoji schopnost dále ovládat. Čím více systém sílí, tím více je existence planety a možnost našeho přežití méně pravděpodobná.

Pokud je tento systém přímým ohrožením přežití člověka a přírody, nestačí pak systém zreformovat, jednoduše jej pozměnit tak, aby toto nebezpečí odpadlo? Nikoliv. Tento systém je nereformovatelný. Vymkl se kontrole a dále již expanduje svoji destruktivní setrvačností. Představme si tento systém například jako stroj. Pokud naprogramujeme stroj tak, aby s co nejmenšími náklady tvořil co nejvíce zisku, zjistíme, že k uskutečnění předepsaného programu bude stroj stále růst a vše, co do sebe pojme, bude dále jen komponentou sloužící celku stroje/systému. Tento stroj však požaduje zvláštní schopnosti komponent. Nežádoucí vlastnosti záměrně potlačí. Vezmeme-li si za příklad morálku, cit a lásku, zjistíme, že toto jsou vlastnosti pro systém neužitečné až nežádoucí. Záměrně působení utrpení živému tvoru je totiž v rovině morálky a empatie špatné. Každý člověk, který by tak konal, cítí výčitky svědomí a spolu s působením utrpení sám bude trpět. Morálka je v tomto systému něco, co musí být přísně regulováno! Pokud má systém sledovat svůj cíl (vykořisťování a tvorba zisku) nesmí hledět na utrpení živých tvorů. A jelikož systém tvoří lidé, je od nich v součinnosti s tímto strojem/systémem požadováno, aby se této vlastnosti zbavili. Systém je pohltil, nutí je zbavit se lidskosti a vnucuje jim svoji železnou logiku stroje. Lidé se tak stávají stroji, bez citu a vlastní svobodné vůle, nástroji k vykování vůle systému. Dokonalou komponentou poslušnosti a nejefektivnějším nástrojem moci. Pokud bychom v tomto prostředí chtěli hledat viníka, konkrétního jedince, nenajdeme jej. Odpovědnost za škody způsobené systémem je rozložena do všech pater jeho organizace.

Ztrácí-li člověk schopnost zbavit se systému ohrožujícího jeho přežití, je to tím, že systém, který ve své práci stvořil, jej ovládl a nutí ho jednat v rozporu s pudem sebezáchovy a zároveň mu vnucuje svojí strojovost. Proč strojovost? Není dokonalejší výkon moci sledující svůj cíl, než ten, který se uskutečňuje skrze strojovou poslušnost. Moc nikdy není dokonalá, dokud závisí na člověku. Člověk může vždy vypovědět svoji poslušnost, pokud je v rozporu s jeho zájmy, naopak stroj je dokonalým výkonem moci. Je v zájmu systému přetvořit lidskou bytost ve strojový konstrukt dokonalého výkonu poslušnosti.

Avšak co se stane, když člověka přetvoříme ve stroj? Každý živý tvor má především jakousi bezpečnostní pojistku sloužící k jeho přežití. Zvířata mají instinkt a pud. Člověk má navíc morálku (elementární a intuitivní poznání dobrého a zlého) a má také vědomí. To mu dovoluje plánovat své budoucí jednání ve vztahu ke všemu živému tak, aby zajistil své přežití. Stroj toto nemá. Je čistým výkonem vůle programu. Pokud je program nastaven na navyšování zisku na úkor živého, činí tak bez ustání, stále a stále. Nezastaví se. Je hnán svou logikou bez citu a neúnavně. Každý člověk si je naopak intuitivně vědom, že závisí na světě kolem sebe – na živé přírodě a na druhých lidech. Jejich prospívání je zároveň jeho jistota na budoucí přežití. Pokud je člověk v rámci systému/stroje zbaven této morálky a je tedy nucen jednat v neprospěch tohoto intuitivního rozumění, je silou systému tlačen, aby postupoval proti své budoucí vyhlídce na přežití, tvoří tak systém zbavený citu, který je zároveň strojem na sebezničení.

Systém zaměřený k tvorbě zisku – k expanzi své vlády – se stal systémem moci, který ovládl toho, jemuž měl moc původně distribuovat. Vymkl se kontrole a dále již jen slepě ovládá nehledě na budoucí vyhlídku možného zániku. Jedná se především o problém moci, kdy moc zpochybňuje sebe sama, a to v celé šíři logiky systému, skrze nějž je možná. Je to paradoxní jev, jehož srovnání nacházíme pouze v problematice násilí. Stejně jako moc potřebuje systém, skrze nějž se uskutečňuje, potřebuje i násilí své prostředky. Násilí bylo po dlouhou dobu dějin politických nástrojem k dosahování cílů. Tisíce let rozvoje destruktivní síly zbraní vyvrcholily zkonstruováním atomové bomby. Tento moment však zpochybnil samotnou povahu násilí jakožto nástroje k dosahování politických cílů. Válka vedená za pomoci atomových bomb by byla natolik destruktivní, že cíl, jehož mělo být konfliktem dosaženo, zanikne ve víru jaderného holocaustu. Vznik atomové bomby, tedy toho nejdokonalejšího prostředku násilí, zpochybnil toto násilí v celé jeho šíři.

Dnes stojíme před podobným problémem. Po tisíce let, od dob, kdy se člověk vydělil z přírody, tvořil takový sociální systém organizace, který měl zajistit růst moci člověka nad člověkem a vládu nad přírodou. Člověk tvořil a rozvíjel systém moci (společnost), skrze nějž si podmaňoval přírodu a zároveň s ní i členy svého společenství. Systém průmyslové civilizace je v současné době vyvrcholením této dlouhodobé snahy o podmanění. Systém moci se dnes stal natolik dokonalým, až dosáhl takových obludných rozměrů a takové síly, kdy moc tak, jak ji dnes známe, zpochybňuje sama sebe. Systém moci dnes ohrožuje přežití, stejně jako ohrožuje přežití všeho živého atomová bomba. Cíle moci zanikají s dokonalým rozvojem prostředku této moci a moc se tak stává absurdní, neboť ohrožuje vše, co ke svým cílům potřebuje. Je skutečným paradoxem, že moc i násilí, stanou-li se dokonalé, zpochybňují sami sebe a pokládají tím základy nenásilné a svobodné společnosti.

Člověk proto, aby do budoucna zajistil své přežití, je nucen změnit vztah sám k sobě, ke své sociální organizaci a především ke všemu živému. Život nadále nemůže být prostředkem ani něčím, co je třeba ovládnout. Příroda, která člověku dosud sloužila, musí se nyní stát centrem jeho zájmu. Výjimečnost člověka, která stála u zrodu domnělé služby přírody člověku, stane se základem, z něhož člověk začne svojí výjimečnost chápat jako poslání. Člověk, který dříve přírodu ovládal, stane se jejím pomocníkem a správcem. Člověk bude nucen pochopit, že příroda jej obdařila vědomím a rozumem, aby sama sebe šířila. Život expanduje a v budoucnosti dosáhne díky člověku hvězd a možná ještě dále. Zvrátíme-li vztah k přírodě takto, nutně tím položíme základy rovnostářské a svobodné společnosti. Neboť přiznáme-li všemu živému jeho výjimečnost a právo na sebe-uskutečnění, musíme tak učinit nejdříve sami u sebe.