Reakce člena ČSAF na kritický článek, jenž jeho autoři nazvali Anarchistickým antimanifestem.

Na webu Československé anarchistické federace vyšel koncem ledna kritický text, který jeho autoři, podepsaní jako „Ideologicky nekorektní“, nazvali „Anarchistickým antimanifestem“. Rád bych se pozastavil nad jeho obsahem, formou a účelem. Nerad bych zůstal ale jen u toho. Mým cílem bude v závěru příspěvku snaha dobrat se, pokud to jen bude možné, nějakých konstruktivních závěrů, které by mohly posunout diskusi, která byla tímto textem otevřena, dál.

Nešťastná forma

Než začnu svým vlastním dojmem, jaký na mě zmíněný text udělal, přiblížím stručně reakce lidí, s nimiž jsem se o tomto článku (přiznávám, že jen velmi stručně a zběžně) bavil. Někteří prohlásili, že vůbec nerozumí tomu, co text vlastně kritizuje, popřípadě, co má být jeho smyslem. Objevil se hlas, že článek je typickým příkladem levičáckého sebemrskačství, a poznámka, že již samotný název v poměru k obsahu budí dojem nemalé nabubřelosti. Slyšel jsem také, že text budí dojem výzvy k podílu na nějaké širší otevřené koalici, jako je například ProAlt. Naopak jeden z čerstvých členů ČSAF mi sdělil, že se mu text líbí a dává mu poměrně zapravdu, jelikož si v hnutí, v němž se začal angažovat, všiml určitých projevů, na něž je zde poukazováno.

Rozumím výše zmíněnému nepochopení, jelikož „Anarchistický antimanifest“ je z velké části napsán tak obecně, že člověk v mnoha pasážích opravdu neví, co si má představit, aby mu bylo jasné, co že je to vlastně kritizováno. Pochopil jsem, že autorům jde o kritiku dogmatičnosti v anarchistickém hnutí. Text se však dopouští zjevných generalizací, zavádějícího zjednodušování a vůbec nereflektuje anarchistické hnutí v jeho šíři. Čím to je? Nevím, možná neúplnou znalostí prostředí dnešního anarchistického hnutí a jeho organizované části, možná zaujatým pohledem, možná zaměřením na to, co chci kritizovat, a opomíjením toho, co se mi do takové kritiky nehodí. Kritika je bezesporu potřebná, ale dělat ji formou „padni komu padni“ mi nepřijde nejšťastnější. Jaký může mít takový přístup efekt? Těm, co jsou ideologicky zaslepení, oči s velkou pravděpodobností neotevře. K těm ostatním je v mnohém nespravedlivý až urážlivý.

Článek má bezesporu „v něčem pravdu“, ale přijde mi to trochu málo na to, co by člověk očekával od textu s takto deklarativním názvem. Pravděpodobně chyba očekávajícího – který podlehl, možná stejně jako autoři, stereotypní domněnce, že „čím víc anti, tím víc anarchie“. Možná by to chtělo jen méně silných slov, méně obecnosti, více příkladů a návrhů řešení.

Postmoderní lunapark

„Anarchistický antimanifest“ na mě dýchl jakýmsi „postmoderním relativismem“. Mimo jiné stejný výraz použil i jeden člen ČSAF, když jsem podnikal ze začátku uvedenou minianketu o tom, jak text na koho působil. Je konec „velkých vyprávění“, je konec ideologií. Kdo se jich drží, je zpátečník. Ideologie se v „kapitalistickém realismu“ nenosí. A když už, tak je taková ideologie jen jednou z atrakcí postmoderního lunaparku, kde není „rozdílů mezi anarchistickou colou a trockistickou pepsi“. Jenže onen lunapark řídí skuteční ideologové – ideologové neoliberalismu, které provoz nějaké malé nebezpečné atrakce nemůže ohrozit.

Nebezpečím dnes není ani tak ideologičnost, jako spíše mentalita, která je charakteristická pro „společnost zážitku“. Tato mentalita se nenechává omezovat nějakou ideologií, natožpak zásadami či odpovědností. A když už si někde chce hrát na pískovišti idejí, je možné bezproblémově ideologicky přesedlat od anarchismu k neonacismu, od marxismu k neoliberalismu… Při takovém pojímání světa není pak těžké připodobnit anarchisty k facebookovým xenofobům. Jsou podobní náckům, jelikož nenávidí komunisty. Jsou podobní komunistům, jelikož nemají v lásce nácky. Každý ať si vybere, co se mu líbí. O tom to přeci je.

Jenže facebook (popř. jiný virtuální prostor) s jeho virtuálními skupinami je něco naprosto odlišného od fyzicky existujících anarchistických organizací. Zatímco ega obyvatel virtuálního prostoru mohou nabývat neomezených rozměrů, experimentování s různými podobami samosprávné organizace nutí naopak lidi nebýt sobeckými individualisty. Což samozřejmě s sebou nese různá omezení, protože když se chce člověk chovat zodpovědně k ostatním, nevyhne se jim. Mimo jiné celá řada anarchistických experimentů skončila právě na tom, že jim chyběla jakási alespoň rámcová idea, program či směr – nebo chcete-li „ideologie“.

Ve jménu svatých

Autoři textu vyčítají anarchistickému hnutí „předávání receptů na spasení“ a „třímání praporu svatých“ anarchistických klasiků. Můj dojem z anarchistického hnutí v posledních letech je ale naprosto opačný. Mám naopak pocit, že trpíme absencí jakýchkoliv receptů, byť i těch dílčích. A v otázce anarchistických klasiků se ani v nejmenším nedomnívám, že by s nimi někdo v nějaké větší míře operoval. Anarchistů, kteří znají skutečně dobře jejich díla, opravdu moc není. Každý prostě není knihomol. Možná by místo zahazování pomyslných praporů, které vlastně nikdo pořádně ani netřímá, neuškodilo přiblížit myšlenky anarchistických „fousáčů“ dnešním mladým lidem – samozřejmě takovou formou, která by jim byla srozumitelná. Možná by si při jejich četbě uvědomili některé věci mnohem lépe než z obecných manifestů a antimanifestů.

Nevím, co si v souvislosti s českým anarchistickým hnutím představit pod „mocenskými centry“. Nevšiml jsem si nějaké „vystupňovanější konformity“, naopak jsem často svědkem ostrých debat. Že mnozí anarchisté mají při odívání v oblibě černou barvu bych nechal na jejich estetickém (či účelovém) cítění, rozhodně nejsou jen tací a „různost“ by se navíc neměla vynucovat, aby bylo vyhověno „nadvládě několika hesel“. A už vůbec nerozumím tvrzení: „Lidé nestárnou s anarchismem v srdci – a pokud ano, pak je ideologicky pojatý anarchismus spíše brzdí a destruuje, než aby v nich rozvíjel jejich lepší vlastnosti.“ Je sice pravda, že mnozí lidé opustili anarchistické hnutí a s ním i anarchistické myšlenky. Na druhou stranu je také faktem, že mnozí dnes neaktivní lidé, například někteří bývalí členové a členky ČSAF, stárnou s anarchismem v srdci a nemám ani přinejmenším pocit, že by to musel být nutně ideologicky pojatý anarchismus, natož že by je jejich světonázor nějak brzdil a destruoval. To nanejvýš v takových životních a každodenních situacích, kdy se člověk musí podřizovat a přizpůsobovat, ať už v zaměstnání nebo při styku s úřady, a naráží přitom na své skutečné touhy.

Text tvrdí, že v anarchistickém hnutí se „konformita vymáhá v kolektivních zpovědnicích odcizených internetových fór“, popřípadě že „hranice jsou zaminovány výbušnou půdou diskusních fór“. Pokud mi je známo, skoro žádná veřejná internetová fóra toto hnutí nemá. Je to dáno především včasným rozpoznáním jejich omezení a kontraproduktivnosti, kdy se příliš nelišila od žumpy většiny internetových fór a diskusí pod články, jak je známe především z prostředí českých internetových deníků. Když existovala, stala se především prostorem úzké skupiny notorických hádavců, sprostých politických oponentů a několika neomylných „jediných pravých anarchistů“ (na ty posledně jmenované by se kritika od „Ideologicky nekorektních“ hodila) – hrstky lidí, kteří nepociťují odpovědnost vůči nikomu a ničemu. Nevím ale, proč s vaničkou vylévat i dítě a šmahem odsoudit i ty, kteří s takovým způsobem komunikace nemají nic společného a je jim samotným nanejvýš protivný. Většina anarchistů, které znám, nemají „povinné“ facebookové profily a neúčastní se nikam nevedoucích virtuálních debat.

Hledání hranic

Asi jediný náznak konkrétního příkladu nalezneme ve výzvě k nalezení 10 rozdílů mezi „anarchistickou colou a trockistickou pepsi“. Autoři se táží, „v čem jsme reálně, v naší praxi antiautoritářštější, svobodomyslnější a více proti-avantgardní?“ Myslím, že nejde o nálepky, ale o to, jaké principy kdo prosazuje (samozřejmě druhá otázka je, jak je prosazuje). Není potřeba hledat 10 rozdílů, stačí jeden jediný, a tím je prosazování, popř. vynucování nepřirozené autority. Samozřejmě můžeme filosofovat o tom, jak je popírání autorit autoritářské, boj proti popíračům svobod omezováním svobody oněch popíračů, a jak je vlastně avantgardní a povýšenecké, když někdo přichází s vlastním postojem, pohledem na věc a kritikou jiných pohledů.

Anarchistickému hnutí je vytýkáno, že „minulé boje vytrhuje z jejich kontextu a děláme z nich zploštělé mýty“. Takový přístup samozřejmě není dobrý, nikam nás neposune – naopak, nechá nás zabředlé v minulosti. Jenže možná ještě horší je minulé boje ignorovat. Právě ty by pro nás měly být zdrojem poučení, inspirace, možností zhodnocení chyb a varováním před nimi.

Při čtení textu se mě zmocňoval pocit, jako kdyby „Ideologicky nekorektní“ požadovali, aby se anarchisté vzdali svých kořenů, protože lpět na nich (ano, všeho moc škodí), je tak neanarchistické; aby se vzdali svých symbolů (ano, jsou to jen symboly), jelikož symboly je třeba ničit; aby se vzdaly své averze k autoritářským ideologiím, jelikož respekt a různost je ta správná anarchie. Přehnaná ideologičnost je bezesporu špatná, ale jakési „ideologické vyvanutí“ řešením určitě nebude. Je sice hezké zvolat něco na způsob „vzdejme se svých zásad a historických zkušeností, jelikož ty vytváří stát v našich hlavách a spolupracujme s kdekým“, ale tím, ať chceme nebo ne, popřeme sami sebe.

Přijetí kritiky

Ani v nejmenším nechci popírat, že až dosud jsem se k „Anarchistickému antimanifestu“ vyjadřoval z pozic ukřivděného anarchisty. A pravděpodobně, abych sám sobě dokázal, že tak to přece není, jsem se ho snažil popřít. Přes všechny ty výhrady, co jsem zatím vznesl, přes všechna vědomá i nevědomá překroucení a nepochopení původního textu, chci říci, že jsem za ten text rád. Je jedno, že ho považuji za nešťastně uchopený, vnímám ho především jako snahu rozpoutat diskusi o kultuře českého anarchistického hnutí. I když možná nejde o otázku nejzásadnější, i tak je velmi důležitá.

Bezesporu existují zaslepení ideologičtí obránci hranic anarchistické ideologie. Ale těch je minimum, i když se nedá popřít, že někdy mají vliv na kulturu hnutí jako celku. V rámci ČSAF jakožto organizace sdružující anarchisty a anarchistky různých proudů (i když zpravidla nemají potřebu se nad rámec anarchismu nějak ideově vymezovat) si dovolím tvrdit, že takto vyhrocený problém neexistuje. To ale neznamená, že se neobjevují postoje vycházející více z pouček a nalajnovaných postojů, než z racionální rozvahy či diskuse. Kritika a sebekritika hnutí jsou důležité, aby se mohlo hýbat dopředu. Ale to je možné jen tehdy, když nezůstane jen u kritizování, ale začne se pracovat na řešení. Jestliže má být kritika „Ideologicky nekorektních“ upřímnou a ne jen rétorickým cvičením, měly by přijít z jejich strany další kroky, které povedou k řešení a posunu hnutí žádoucím směrem. Nevím, zda bude dobrá cesta „kulturní revoluce“, tedy jakési chirurgické „skoncování“ se starou „kulturou, která ovlivňuje nastavení vztahů a směr úvah v celém prostředí odhnívajícího českého anarchistického hnutí,“ a hledání jiné. Rázná slova, vlastní manifestům (i antimanifestům), zní sice pěkně, ale aby bylo možné docílit změny kultury uvnitř hnutí, je potřeba si dopředu uvědomit, že to bude dlouhodobější záležitost a toho vysvětlování a diskusí bude muset být v průběhu času trochu víc.

Nepopírám problém ghettoizace hnutí, která je dána kombinací marginality, subkulturnosti, ideologičnosti a absence vlastní politiky a která se z následné omezenosti a uzavřenosti sama dokola reprodukuje. Oproti svým dřívějším postojům se však dnes nekloním k tomu, že v anarchismu je důležitější metodologie než ideologie – obě jsou důležité a v anarchismu je třeba dbát na jejich vyváženost – stejně jako v dalších otázkách – prostě takový anarchistický „jin/jang“.

Nastavování otázek

„Antimanifest“ tvrdí, že anarchistické hnutí nabízí jen „nezajímavé a zavádějící otázky S kým smíme spolupracovat? Do jakých aktivit se můžeme zapojit? Jak si udržet naši anarchistickou čistotu? Kde jsou hranice popření myšlenek?“ Já si naopak myslím, že by nebylo od věci tyto otázky (nepoložené však takto zavádějící způsobem) znovuotevřít. Nemám pocit, že by se na ně jakým uspokojivým způsobem odpovídalo, ani ne tak v teoretické rovině, jako spíš v konfrontaci s praxí. Jejich upozadění rozhodně ničemu nepomůže, určitě ne změně kultury hnutí a zapojení se do živoucích sociálních hnutí.

Je možné se smířit s promiskuitní mentalitou „společnosti požitku“, jak jsem ji zmiňoval, rozplynout se v antiideologičnosti a všeobjímajícím respektu a toleranci, nebo na to reagovat konzervativním voláním po „hnutí dob minulých“ a tradici, což by vedlo jen k uzavřenosti a ještě větší marginalitě. Ani jeden přístup ale není dobrý. Anarchistické myšlenky by pro nás měly být víc než zbožím a atrakcí a zároveň víc než „dobojováváním velkých bojů minulosti“.

Předně bychom se však měli ptát po politice současného anarchismu. Jde totiž o klíčovou a nezodpovězenou otázku. Na co nám bude nakrásně lepší kultura v rámci hnutí, když ono hnutí nebude mít ani rámcovou představu, kam směřuje a čeho chce ve střednědobém horizontu dosáhnout. Součástí této široké otázky pak bezesporu budou i ty, které se ptají po klíčových bojích dneška a po tom, jak se jich anarchisté mohou účastnit.

„Anarchistický antimanifest“ přiznává, že nenabízí řešení. Říká, jací by anarchisté neměli být, ale už tolik neříká, jací by tedy měli být, aspoň rámcově. Autoři mluví obecně o sociálních hnutích. Nenabízejí žel žádnou konkretizující berličku, které by se čtenář mohl chytit a udělat si nějakou jasnější představu o jejich slovech. Jistě je potřeba se zapojovat do emancipačních hnutí a iniciativ. Lze však mít anarchistům za zlé, že se mají na pozoru před budováním jednotných front, které jsou předurčeny k tomu, aby požraly své děti a pomohly k moci lidem a skupinám, kteří v nich vidí příležitost právě k tomu? Právě díky takové několikrát zopakované nepříjemné zkušenosti by se anarchisté neměli vzdávat otázek, s kým spolupracují a čím záměrům mohou nevědomě a v dobré víře posloužit. Souhlasím, že zmiňovaná zkušenost nesmí anarchistickému hnutí bránit v otevřenosti a zapojování se do aktuálních bojů dneška. Nesmí bránit v komunikaci s lidmi a skupinami, které se sice za anarchistické neoznačují, ale mají k anarchistickým principům blíže, než by se mohlo na první pohled zdát. Souhlasím, že překážkou může být i nezdravá sebestřednost, která se však nevyhýbá nikomu. U anarchistického hnutí mám ale pocit, zvláště po diskusích v rámci 15letého výročí ČSAF, že je jako celek schopné sebereflexe a posunu.

Myslím, že jistá míra zásadovosti a ideologičnosti je zdravá a chrání před „depolitizací rozumu“, rozbřednutím a popřením sebe sama. Když se ale překročí určitá hranice a ideologická zásadovost překročí zdravou mez, dojdeme také k popření sebe sama a budeme úspěšně pracovat na vytvoření nesmiřitelné uzavřené sekty.

Cesty k řešení

Sám si moc dobře uvědomuji, že hnutí chybí dynamika, je poměrně uzavřenou a konzervativní skupinou, nemá žádnou politiku a směr. Jsem proto rád za každou iniciativu, která pomůže najít (nebo se aspoň pokusí hledat) cesty, jak to změnit. V rámci organizovaných struktur anarchistického hnutí v poslední době dochází k posunu. Například v místních skupinách ČSAF se před nějakým časem rozjely nové debaty o dalším ideovém a strategickém směřování.

Hledá-li někdo cestu z ghetta a svazujících ideologických hranic, které pro něj vytvářejí těsnou ohradu manévrovacího prostoru, a nechce-li se přitom pohodlně přidat k „poptávce po emigraci“, mohl by zvolit například následující postup: Snažit se marginalizovat (už tak marginální) ideologické pohraničníky. Ponechat si je však jako vzdálený hlásek svědomí, jelikož občas můžou přijít s včasným varováním či mít v nějaké dílčí věci podnětný názor. Věnovat se „kultuře“ hnutí a jejího diskursu. Vést diskuse, nebát se znovu otvírat některé uzavřené otázky, neustrnout, nepodlehnout dojmu, že „vše už bylo řečeno“. Vedle diskusí experimentovat, ověřovat teoretické závěry v praxi. Mít na paměti, že různé situace vyžadují různé přístupy – neaplikovat na všechno jednotné a univerzální poučky.

Co se týče současných bojů a sociálních hnutí a iniciativ, jsou dvě možnosti, jak se zapojit. Vstupovat do nich jako „insideři“ a podílet se na sociálních konfliktech na pracovištích, ve školách, v místě bydliště. Nebo je podporovat, co by „aktivní outsideři“ - zcela respektující autonomii a rozhodnutí podporovaných subjektů. První způsob mohou volit jen někteří – ti, kterých se bezprostředně dílčí sociální konflikty dotýkají, jsou jejich součástí či se dokonce podílí na jejich eskalaci. Druhý způsob může zvolit každý – inspiračních podnětů je bezesporu hodně (a na stránkách csaf.cz se o nich právě z tohoto důvodu snažíme informovat). Vždy je ale v roli „aktivního outsidera“ potřeba mít na paměti své postavení člověka, který může přispět solidární podporou, zprostředkováním pomoci či inspirace, ale neměl by se ani v nejmenším cpát do rozhodování v jednotlivých konfliktech, v nichž není dotčeným aktérem.

Další pomyslnou frontou, do níž by se měli podle mě anarchisté aktivněji zapojit, je braní si zpět veřejného prostoru, který se stal neživým a sterilním doplňkem neoliberální praxe. Zde by mohly být inspirací či dokonce partnerem k spolupráci některé umělecké skupiny. Nejde sice o zapojení se do sociálního hnutí, ale i tak o často velmi radikální zásah do gentrifikačních procesů s širokým propagačním potenciálem a využitím prostoru pro (především vizuální) komunikaci s ostatními.

Plácnutí do vody?

Jestliže na „Anarchistický antimanifest“ nenaváží další kroky a jeho autoři (a nejen oni) nebudou mít vůli je podniknout, půjde o pouhé plácnutí do vody, jakých už jsme byli svědky nesčíslněkrát. Potenciální nebezpečí bránící, aby se debata posunula dál, vidím ve třech věcech. Jednak je to mnou již zmiňovaná ne příliš zdařilá forma, jakou je text podán. Pak je to rekce těch několika málo „ideologických pohraničníků“ - divil bych se, kdyby nepřišla a neodpovídala přesně tomu, co text kritizuje. A asi tou největší a opravdu skutečnou překážkou může být lhostejnost a apatie velké části anarchistického hnutí se sebou něco dělat a někam se posunout, pohodlnost několika frází, které je snadnější čas od času zopakovat, než je čas od času podrobovat otázkám a revidovat v reakci na aktuální situaci a boje.

Chci se omluvit, že moje reakce je minimálně jednou tak dlouhá, jako text, na nějž jsem reagoval, avšak nedokázal jsem se této rozvleklosti vyhnout.

***
Avizovali jsme, že se článek „Anarchistický antimanifest“ objeví i na stránkách a-kontra.net, kde bude možno o něm diskutovat. Pouze jsme postoupili informaci, kterou jsme obdrželi. Důvod, proč na dané stránce text zatím zveřejněn není, nám není znám.

AKTUALIZACE:

Text s možností diskuse je již zveřejněn ZDE.