Zamyšlení polského anarchisty nad tím, jakým potenciálem či hrozbou by pro ostatní mohlo být současné dění v Řecku.

Řecko se noří do stále větší krize, nejenom ekonomické, ale taktéž z ní vyplývající společenské krize a s ní kráčejícím podkopáváním legitimity systému. Evropská unie propadla panice. Vlády si uvědomují, že jestli padne Řecko, může to vyvolat nekontrolovatelný efekt padajících kostek domina – budou následovat další země. Na řadě by bylo nejspíš Španělsko.

Za posledních 20 let mohl kapitalistický systém existovat ve vyspělých zemích jedině pomocí úvěrů. Aby si udržely úroveň života svých rodičů, nebo aspoň takovou, která je nad mezí únosného minima, museli pracující jako i střední třída žít na úvěr. Bez toho by nemohly dosáhnout na bydlení, léky, výchovu dětí a na eventuální každodenní šílenství v obchodních chrámech.

Vhazovat na trh další úvěrové produkty byla jediná možná šance na odsunutí nevyhnutelného – krachu kapitalistického systému. Po krachu „sociálního státu“ v 70. letech si vládnoucí třída uvědomovala, že byl otřesen konsensus, který od konce 2. světové války stabilizoval kapitalismus. Nastalo panické hledání řešení, systém vyžadoval rychlou stabilizaci na jiných zásadách. Vládnoucí dostali výstražný signál od pracujících a části střední třídy, že nebudou tolerovat takový pád životní úrovně. Památná zima nepokojů, tedy vlna mohutných stávek, které na přelomu let 1978 a 1979 otřásly kolébkou kapitalismu, Velkou Británii, dala vládnoucí třídě podnět k zamyšlení. Pracující vyslali jasný signál – buď stabilizujete situaci, nebo s vámi bude konec. Tehdejší levicová vláda byla zmítaná stávkami, a najednou přišel konsensus, který udržel britský model sociálního státu. Tvůrci tohoto konsensu, což je nutné zdůraznit, byly ve stejné míře labouristi jako konzervativci. Tehdy jako králík z kouzelného klobouku vyskočila slavná Margaret Thatcherová. Systémová změna nepřišla lehce a Thatcherová měla ve své straně silnou opozici stoupenců statusu quo.

Generální stávka v Řecku

Nutno zdůraznit ještě jednou – sociální stát byl stejnou měrou dílem jak reformistické levice, tak liberální a dokonce i konzervativní pravice. V USA se tato změna projevila v terminologických kontroverzích, kde jsou nejméně od časů Roosevelta liberálové nazýváni stoupenci státu v ekonomice atp.

Po celém světě probíhaly podobné změny jako v lůně kapitalismu. Již v 70. letech ekonomiky mnoha zemí, dokonce i ve východním bloku, začaly být poháněny ohromnými úvěry. Tehdy se to ovšem týkalo hlavně rozvojových zemí, aby se jejich ekonomiky vstřebaly do globalizujícího se kapitalistického světa a současně byly podrobeny těsné kontrole bohatého Západu. Mezitím se v 80. a 90. letech rozšířila vlna spotřebitelského úvěrového boomu do všech vyspělých zemí. Kdo neměl pět kreditních karet, nešel s dobou. Přišel s tím kult burzy a burzovní makléři, kteří se stali hrdiny nových časů, jak je znamenitě zobrazil Oliver Stone ve slavném filmu Wall Street.

Generální stávka v Řecku

Je obtížné nevyhnout se dojmu, že úvěry nejsou ničím jiným než silným prostředkem proti horečce pro těžce nemocný systém. V 90. letech k tomu ještě přibyly problémy spojené s pádem Železné opony. V 80. letech se vládnoucí třída tzv. „lidových demokracií“ rozhodla sáhnout po tomto konzumním vlaku a ukončit fikci, že jsou to dělnicí a ne nomenklatura, kdo je opravdovým vlastníkem výrobních prostředků. Proto se bolševičtí vůdci nejdříve vypořádali s dělnickým hnutím, které chtělo skoncovat s touto fikcí a převzít „tak, jak by to mělo být,“ pracoviště z rukou „socialistických kapitalistů“ a spravovat je nezávisle (případ polského odborového hnutí Solidarita – pozn. překl.). Bolševičtí vůdci se stejně, jako například Pinochet v Chile, rozhodli hnutí osekat ke kmeni, dostat ho do žalostného zbytku několika set intelektuálů odříznutých od společnosti, zpacifikovat je a následně se dohodnout a nastolit kapitalistický model a privatizaci kolektivního majetku. Ano, to „komunisté“ odstranili „komunismus“.

Tímto způsobem se svět stal skutečně jednou velkou kapitalistickou vesnicí, nebo spíše jedním velkým kapitalistickým slumem s ostrůvky bohatství. Ale to způsobilo další problémy v systému. Levní zaměstnanci zaplavili trhy bohatých států, začali podkopávat sociální výdobytky zdejších pracujících, což vyvolalo prudký nárůst nacionalistických nálad, dokonce i v dělnickém hnutí ve Francii (což bylo dříve ojedinělým jevem). Nacionalismem ovšem umí velice snadno manipulovat lidé u moci a udržují jeho prostřednictvím ovládané v pozici snadno ochočitelných a poddajných. Mnohem nebezpečnější situace pro systém se objeví, když podporu získává radikální levice usilující o zničení kapitalistického systému jako takového, společně s jeho nacionalistickou gangrénou a sociálně-demokratickými fantaziemi. A především anarchistické hnutí, které nemá žádné iluze o kapitalismu ani o sociálních státech. A taková situace nastala v současném Řecku. Proto tak velký strach mezi vládnoucími, že se celá Evropská unie složí na speciální sedmitisícový policejní sbor, který má usadit vzdorovité Řeky.

Generální stávka v Řecku

Současná krize znamená vyčerpání kapitalistického modelu na úvěr. Úpadek takového bankovního impéria, jakým byl Island, je toho jasným signálem. Kapitalistický svět kráčí do období několikaletých ekonomických a společenských problémů. A Řecko se stalo v poslední době laboratoří, ve které je možné vidět možnou budoucnost. Proto státy EU jednotně, a kapitalistické země obecně, nemohou připustit porážku. Použijí všechny dostupné prostředky, aby potlačily radikální hnutí v této zemi a zpacifikovaly bouřící se pracující. Má to posloužit jako odstrašující příklad pro ostatní: podívejte se teď, co jsme udělali s Řeky, zkuste bláznit a dostanete to stejné!

Řekové se nepodají snadno a je šance, že se situace vymkne zpod kontroly vládců tohoto světa. Zvláště pokud se sociální nepokoje budou prodlužovat. Tehdy „nákaza“ může přeskočit na další země. Existuje šance na něco většího, protože se nyní protesty rozšiřují na stále širší vrstvy společnosti a okupace podniků a státních institucí se může stát normou, ne výjimkou, jak tomu bylo během poslední revolty před rokem. Bez přebírání podniků, jako zázemí, se žádná revoluce nemůže udržet, nemluvě o její přeměně v regulérní sociální revoluci.

Generální stávka v Řecku

Dlouhá a hluboká destabilizace ekonomické situace v této zemi, jak jsem psal na začátku, může způsobit destabilizaci celého regionu a později celé EU (především když je Řecko hraničním členem eurozóny). To způsobí další vlnu světové krize, kterou už systém nemusí ustát, protože už nyní se vzpamatovává ze závažných ran uštědřených poslední krizí. Tehdy na scénu musí vkročit ostatní radikální hnutí v ostatních zemích EU i celého světa. Samotné Řecko může bojovat dlouho a vážně poškodit kapitalismus, ale nedokáže zvítězit. Tehdy bude hodně záležet na zručnosti aktivistů v ostatních zemích v přesvědčování rozzlobených lidí k samostatnému řešení problémů. Na lidech záleží, jak využijí současné systémové krize. Jestli půjdeme směrem k emancipaci, nebo si sami necháme nasadit větší jařmo. Žel zde existuje obrovská hrozba autoritářství, a především nacionalistická hnutí a také sociální demokraté se budou snažit zpacifikovat vzbouřené lidí dalšími prášky proti bolesti přinesenými na tácu pohádkami o „kapitalismu s lidskou tváří“. Systém potřebuje zlého a hodného policajta.

Teď je těžké cokoli předvídat, ale jedno se zdá jasné – je důležité se angažovat v budování organizačních zárodků, které budou již nyní získávat podporu mezi pracující třídou a chudými, které je budou sjednocovat bojem. Naším bojem, protože přeci většina z nás žije pod hranicí minima, často bez práce či pracuje s nevýhodnými smlouvami, bez šance na bydlení.

Nikdo to za nás neudělá. Nemá smysl se oblbovat tím, že „nějak bude“. Jestli se nezačneme angažovat, nebude nic – tedy nic dobrého. Politika nesnese zahálení, dříve nebo později se, jestliže budeme čekat na spásu, objeví nový Vůdce nebo nová Strana, která využije hněvu lidí. A tehdy bych nechtěl být na místě těch, kteří se dožijí tohoto momentu. Zde se jedná o hru s největší sázkou a řecká vzpoura je jen předkrmem toho, co nás čeká. Proto pozorně sledujme a připravujme se! Protože lehké to nebude – v tom jediném si můžeme být jisti.

Xavier (cia.bzzz.net)

Generální stávka v Řecku

Z polského originálu přeložil a upravil Květoslav Vobořil