Říjnové číslo nástěnných novin A3 je venku. Tématem je squatting.

Poté co byl 30. června 2009 vyklizen poslední kulturně-politický squat v Česku (squat Milada), tak squatterské hnutí začalo projevovat svou touhu získat nové autonomní prostory. Někteří jedinci se rozhodli nezůstat jen u pouhého snění a na místo toho podnikli pokusy jak jednoho ze svých cílů dosáhnout.

Nejvýraznějším z těchto pokusů se stala snaha vytvořit squat z bývalých lázní v Apolinářské ulici v Praze. I přes to, že se této akce zahájené 12. září 2009 zúčastnilo několik stovek lidí, nepodařilo se nový squat obhájit. Squatterské plány totiž narušila policie a zabránila tomu, aby byly plně rozvinuty. Tito narušitelé nejenže nový squat „zabili“ již po přibližně 14ti hodinách po jeho „narození“, ale také při svém řádění rozdali mnoho ran obušky, vyzkoušeli si, jaké to je šlapat po lidské důstojnosti, a také pozatýkali mnoho lidí, z nichž některé poslali před soud. Od soudu několik desítek lidí odešlo s rozsudky v podobě podmíněných trestů nebo přidělenými 80 - 100 hodinami obecně prospěšných prací. Část odsouzených však proti rozsudku podala odpor. Soudní proces tím tedy byl znovu otevřen a je otázkou, co bude u jeho konce.

Squatting jako protisystémová opozice

Policejní brutalita, zastrašování, šlapání po lidské důstojnosti a soudní přidělování trestů je pro squatteské hnutí záležitost nepříjemná, nikoliv však překvapivá! Postupy policie a soudů v souvislosti se squattováním v Apolinářské byly sice brutální a nelegitimní, nikoliv však v rozporu s tím, jaká je úloha těchto institucí. Touto úlohou je obhajoba statusu quo, tedy potlačování iniciativy všech, kteří zpochybňují údajnou legitimitu stávajícího systému a konfrontují instituce, které zajišťují jeho existenci. Squatteři a squatterky jsou součástí širšího okruhu lidí, jenž tvoří právě tuto proti-sytémovou opozici. Není proto překvapující, že policie a soudy využívají všech dostupných prostředků, aby zabránily realizaci squatterských záměrů. Mezi tyto prostředky patří mino jiné právě i fyzické násilí, vyvolávání atmosféry strachu, mediální manipulace či kriminalizace.

A čím že vlastně squatteři a squatterky sami sebe staví do proti-systémové pozice, jenž je trnem v oku vládnoucích elit a státních represivních složek? Především svou snahou zpochybňovat tzv. „nedotknutelnost soukromého vlastnictví“, které se v kapitalistické společnosti stalo jakousi „posvátnou krávou“. Squatterská filosofie je stavěna na přesvědčení, že kapitalismus soukromé vlastnictví výrobních prostředků, půdy a nemovitostí staví nad zájmy společnosti a že toto vlastnictví je v důsledku protisociální. Díky němu totiž narůstá sociální nerovnost, která se projevuje prohlubováním propasti mezi chudými a bohatými. Konkrétním příkladem této propasti je i fenomén bezdomovci přeplněných ulic, které jsou zároveň tvořeny spousty dlouhodobě nevyužívaných budov. Jinými slovy: Zatím co jedni vlastní tolik statků, že nejsou schopni jich využívat a nechají je chátrat, tak druzí nemají přístup ani k tomu nejzákladnějšímu, co potřebují k uspokojení svých potřeb. Squatteři a squatterky proto negují kapitalistické soukromé vlastnictví a prosazují správu budov (ale také např. půdy) realizovanou takovým způsobem, aby dokázala uspokojit potřeby všech jedinců tvořící společnost. Samozřejmě tuto správu realizují tak, aby zároveň s uspokojováním potřeb jedněch nebyli utlačováni druzí. Právě z tohoto důvodu si pro squaty vybírají budovy dlouhodobě nevyužívané, u kterých se dá předpokládat, že by se bez squatterské iniciativy staly obětí procesu chátrání či spekulativních praktik. Tento squatterský přístup je vyvrácením mýtu o anti-sociálnosti squattingu. Zároveň poukazuje na anti-sociálnost kapitalismu, jehož zastánci raději nechají budovu bez využití chátrat místo toho, aby ji poskytli k užití těm, kteří to potřebují, nebo by budovu rádi smysluplně využily ke kulturně-sociálním aktivitám.

Důsledný a nekompromisní boj

Tzv. kulturně-politický squatting se často snaží zasadit své snahy do širšího protikapitalistického rámce. Nevnímá squaty jako autonomní ostrůvky svobody, které jsou konečným cílem squatterských snah. Squatty se tak stávají jedním ze způsobů boje proti anti-sociálnosti kapitalismu a jsou též částečným praktickým výdobytkem boje za právo bydlet a kulturně se rozvíjet. Důsledné squatterské snahy se však nespokojují z částečnou autonomií uvnitř squatu, protože i ta je stále obklopená kapitalistickou realitou. Realizace squattů je proto často vnímána jako jeden z mnoha způsobů konfrontace kapitalismu se snahou jej odstranit. Důslednost tohoto boje mimo jiné spočívá i v tom, že neusiluje o pouhou změnu legislativy z proti-squatterské na legislativu ke squattingu tolerantnější, ale vystupuje proti jakémukoliv zákonodárnému systému, jenž je vnímám jako nedílná součást kapitalismu. Nejde zde však o pouhou negaci stávajícího systému, ale také o snahu vytvářet alternativu v podobě rovnostářského společenského uspořádání fungujícího na principech antiautoritářství a lidové samosprávy.

A3 (říjen 2009) ke stažení ZDE