Vyjádření jednoho ze squatterů zadržených a odsouzených kvůli obsazení dlouhodobě chátrajícího domu v Praze v Apolinářské ulici.

24. září 2009 byl na webu milada.org zveřejněný text informující, že část lidí zadržených v obsazeném domě v Apolinářské podala odpor proti trestním příkazům. Mimo jiné se zde píše, že odvoláním proti rozsudku stíhaní lidé hodlají obhajovat legitimitu squattingu na poli legislativy. Toto prohlášení však je značně zavádějící, jeho smysl se dá vyložit několika různými způsoby a navíc i mezi squattery a squatterkami, kterých se to týká, jsou na celou věc různé pohledy. I já jsem jedním ze zadržených a ve zkráceném procesu odsouzených squatterů, a proto bych nyní rád předložil osobní pohled na celou záležitost. Věřím, že díky tomu se může předejít mnohým nedorozuměním, a doufám, že tím zároveň zajistím kontinuitu veřejné diskuze o otázkách, které squatting vyvolává a snaží se na ně odpovídat.

Boj překračující zákonné meze

V době, kdy jsem společně s ostatními vnikl do budovy v Apolinářské s cílem ji osquattovat, jsem to vnímal jako jeden ze způsobů konfrontace státu a kapitalismu. Považoval jsem to za vědomé překročení zákonné normy a zpochybnění hodnot soukromého vlastnictví. Rozhodně mým záměrem nebylo aktem obsazení budovy vyvinout tlak na zákonodárce, aby zreformovali zákon, který nyní squatting kriminalizuje. Ani v momentě, kdy byl později u soudu vůči mé osobě vynesen rozsudek podmíněného trestu, jsem neustoupil ze své protikapitalistické a protilegislativní pozice. Za opuštění této pozice nepovažuji ani následné podání oporu proti trestnímu příkazu. Tímto odporem totiž nehodlám usilovat, aby zákonodárci zreformovali legislativu ve prospěch squattingu, ale podávám jej s vírou, že tím mohu dosáhnout zmírnění rozsudku proti mé osobě. Jde tedy čistě o způsob, jak se bránit útoku státní mašinérie a zmírnit tím případné poškození mé osoby, nikoliv o volání po novém zákoně či reformě toho stávajícího.

Jsem sociálním anarchistou, neboli anarchistickým komunistou, což mimo jiné znamená, že rozhodně nehodlám vkládat energii do reforem jednotlivých zákonů a už vůbec ne do snahy definovat a vytvářet jejich obsah. Z anarchistické perspektivy sice vnímám některé zákony jako více utlačující než jiné, nicméně všechny bez výjimky považuji za podstatnou součást stejného kapitalistického systému, o jehož odstranění usiluji. Každý zákon proto vnímám jako zavrženíhodný.

Ano, zákon kriminalizující squatting sice považuji za projev útlaku - budu se proti němu bouřit, vědomě ho bez výčitek porušovat, konfrontovat ty, co prosazují jeho dodržování či trestají ty, co jej dodržovat odmítají. Nikdy však nebudu volat po tom, aby na místo tohoto zákona byl dosazen zákon jiný, i kdyby byl ke squatterským aktivitám sebevíce tolerantnější! Pokud bych tak činil, znamenalo by to opuštění pro-revoluční pozice a dobrovolné přijmutí pozice reformistické, projevující se snahou podílet se na „kosmetikých“ úpravách kapitalismu a snahou vyhnout se přímé konfrontaci pro-kapitalistických sil a struktur.

Úsilí věnované reformování kapitalismu - byť třeba i jen prosazováním pozměňování zákonů - není ničím jiným než snahou, jak docílit, aby se kapitalistické otroctví stalo mírnější, v důsledku však zůstaly nedotčeny základy, na kterých je ono otroctví vystavěno. Jsou to právě zákony, které tyto základy otrockého systému tvoří – to ony hájí pozice privilegovaných vrstev společnosti, zajišťují existenci kapitalistických hodnot, vztahů i hierarchických organizačních struktur. Nelze proto počítat, že to mohou být zrovna zákony, skrze něž docílíme emancipace.

Třídní boj, nikoliv reformismus

Tím, co zde píši, nezpochybňuji, že má smysl vést odpor proti represivním, např. proti-squatterským zákonům. Jistě to smysl má! Co však zpochybňuji, je údajná smysluplnost volání po „pro-squatterských“ zákonech, které by měly nahradit ty stávající protisquatterské.

Smysl vidím v aktivitě směřované proti systému zákonodárství jako celku, nikoliv jen proti jeho částem se snahou jej poupravit tak, aby byl méně utlačující. Jako anarchista nehodlám volat, aby klec (čti kapitalismus!), ve které jsem nucen žít, umožňovala drobné zlepšení mé životní situace. Ale volám po tom, abych v této kleci nemusel žít vůbec. Život v sebekrásnější kleci totiž bude vždy životem nesvobodným – tedy životem, který nehodlám obhajovat! Neusiluji proto o vznik či reformu zákona, ale o svobodné prostředí umožnující svobodný rozvoj – tedy něco co mi žádný zákon nikdy nemůže umožnit!

Veškeré boje přibližující lidskou společnost svobodě byly vždy vedeny mimo legislativní systém formou přímých akcí. Tedy akcí odmítajících zprostředkování prosazovaných požadavků zastupiteli či jakýmikoliv zákony. Jako příklad by mohl sloužit anarchistický boj za osmihodinovou pracovní dobu. Tento boj byl sice veden různými způsoby - od stávkování, demonstrování, sabotování, až k přímým střetům se zaměstnavateli a policií. Vždy však jeho smyslem bylo vyvinutí takového tlaku na státy a zaměstnavatele, aby akceptovali požadavek pracujících – tedy to, že nebudou pracovat déle jak osm hodin denně. Cílem pracujících tehdy nebylo podílet se na tvorbě „zákona o osmihodinové pracovní době“, který by byl zahrnut v legislativním systému. Jejich cílem bylo, aby jimi vznesené požadavky byly akceptovány, respektovány a nebylo zaměstnavateli či státem činěno nic, co by je negovalo. To pracujícím zajišťovala jejich možnost kdykoliv opakovaně využít stávku či jinou formu přímé akce v momentě nerespektování jejich požadavků - nikoliv vznik zákona jakéhokoliv druhu. Jejich boj byl bojem třídním, vedeným mimo legislativní rámec a v důsledku proti legislativě jako celku. Stejně tak squatteský boj je z mého pohledu protilegislativní. Tudíž pokud jej vedu, tak nevyžaduji, aby zákonodárci posoudili, zda je či není legitimní. Legitimita squattingu podle mě není odvozená od posudku zákonodárců, ale od charakteru squatteskéhých aktivit. Posudek zákonodárců je proto pro mě nepodstatný. Ať je jakýkoliv, tak neovlivňuje mé přesvědčení o legitimitě squattingu.

Za anarchistický komunismus, nikoliv za „umírněný kapitalismus“

Co jsem uvedl, se nevylučuje s tím, že si uvědomuji pozitivum toho, když odpor vedený proti kapitalismu, státu či jeho jednotlivým zákonům zapřičiní, že zákonodárci udělají ústupky ze svých požadavků, některé zákony zreformují a zmírní tím státní útlak proti své opozici – tedy mimo jiné i proti anarchistům a anarchistkám. Zajisté nám taková situace částečně dá nové možnosti pro antikapitalistické aktivity, nicméně kapitalismus zůstane zachován a náš boj nedosáhne konečného cíle – anarchistického komunismu.

Je důležité si konečně uvědomit podstatný rozdíl mezi tím, když někdo přímou akcí tlačí zákonodárce, aby zrušili konkrétní zákon (a upustili od jeho prosazování a trestání těch, kteří jej porušují), a tím, když někdo společně se snahou zrušit nějaký zákon zároveň volá po tom, aby na jeho místo byl dosazen zákon jiný.

Za podstatné v celé věci tedy považuji, z jakých pohnutek a za jakým účelem je antikapitalistický boj (což zahrnuje i boj proti zákonům) veden. Vychází-li ony pohnutky z touhy docílit zhroucení systému, který veškeré zákony produkuje, pak to považuji za možnost hodnou podpory. Vychází-li však ony pohnutky z touhy po úpravě zákona či jeho nahrazení zákonem jiným, pak to považuji za problém! Rozhodně se nehodlám podílet na správě otrockého systému udržovaného při životě právě soustavou zákonů – proti-squatterských, pro-squatterských i těch, které se squattingem vůbec nesouvisí. Od toho zde jsou nejrůznější politické strany a další zastánci statusu quo, nikoliv anarchisté a anarchistky.

Upřímně jsem opravdu zklamán, že i v anarchistickém prostředí zůstává tento mnou zastávaný postoj některými lidmi nepochopen. Ještě víc mě pak mrzí, že toto nepochopení některé jedince vede k odklonu od důsledného protikapitalistického boje k podpoře boje za „svobodnější kapitalismus“ s „tolerantnějšími zákony“.

Od defenzívy k ofenzívě

Zohledním-li vše, co jsem výše uvedl, pak nutně musím dojít k následujícímu závěru. Na začátku jsem naznačil, že mé odvolání se proti rozsudku je v podstatě sebeobranou před útokem státu a snahou zmírnit destruktivní dopady tohoto útoku. Pokud se mi v následujícím soudním procesu podaří vybojovat mírnější trest nebo ještě lépe žádný trest, pak ztratím důvod nadále vést svůj boj v aréně vymezené státem (u soudu), za pomocí prostředků, které mi stát přidělil (obhajoba založená na zákon nepřekračujících postupech). Logicky se pak budu snažit přesunout zpět tam, kde budu moci pokračovat v přímé konfrontaci kapitalistických sil. Tedy v první řadě mimo legislativní prostor, protože jedině tam se dá vést boj proti legislativě v jakékoliv podobě i proti politicko-ekomomickému systému, který je legislativou hájen a udržován při životě.

Poznámka na závěr

Vše, co jsem zde uvedl, je můj čistě subjektivní pohled a rozhodně si nenárokuji tvrdit, že stejný pohled mají i ostatní ze zadržených a stíhaných squatterek a squatterů! Jsem přesvědčen, že část z nich má naopak názor jiný. A právě i to je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl prezentovat vlastní pohled. Chci prostě ukázat, že projednávaná záležitost není tak jednoznačná a černobílá, jak se mnohým může jevit. Závisí nyní čistě na ostatních squatterkách a squatterech, zda se stejně jako já pokusí svůj pohled vyjádřit. Upřímně řečeno: Přeji si to a věřím, že to může být přínosné.