Úvaha člena ČSAF o událostech posledních týdnů

Nejčastějším argumentem, jímž masmédia útočí na squatterské hnutí, je porušování zákona. Tomu se samozřejmě nedivíme, prorežimní média plní v každém systému tutéž funkci - zajišťují status quo. Je však zvláštní, že řada lidí tento fakt mechanicky papouškuje bez toho, aniž by si uvědomila, že ono porušování zákona je pro nás, anarchisty, nevyhnutelné - chceme-li něco skutečně změnit.

I když máme na rozdíl od jiných tuzemských antiautoritářských a anarchistických skupin či jednotlivců méně radikální rétoriku a v ideovém směřování jsme volnější, přece jen zůstáváme revoluční anarchistickou organizací. Jako taková bude vždy ze strany systému pronásledována, ba co víc - zákony daného systému nikdy nebudou nastaveny tak, aby existenci této organizace umožňovaly bez neustálé kriminalizace, buzerace a špehování. Jelikož zákony současného režimu netvoříme my - obyčejní lidé, ale úzká ekonomicko-politická elita, jsou poplatné výhradně jejich zájmům. O nahrazení státních zákonů principem volné dohody ani nemluvě. Kapitalismus zkrátka nedává možnost volby.

S tím souvisí také současná kauza squatu Milada. Zákon!, zákon!, křičí každý prorežimní novinář... ale podívejme se na veškerá sociální a politická hnutí, která v současném světě existují. Podívejme se na veškeré dějinné zvraty, revoluce, divoké stávky pracujících či radikální demonstrace. Jaké úspěchy by asi mělo hnutí Greenpeace, pokud by se nedopouštělo přestupku či trestného činu poškozování cizí věci nebo neoprávněného vstupu na cizí pozemek? Co by dokázala ekologická organizace Realita.tv, kdyby se nedopouštěla trestných činů krádeže? Jak by uspěli třeba dělníci ve Francii, kteří nedávno zamkli svého šéfa v kanceláři, aby si vyjednali lepší podmínky, kdyby se na něm nedopustili omezení osobní svobody? Změnilo by se něco, pokud by se zúčastnění lidé drželi tehdy platných zákonů? Na otázku nechť si každý odpoví sám...

Stát zlikvidoval poslední squat v Česku, čímž antiautoritářské hnutí postavil do ryze defenzivní pozice a de facto mu vyhlásil válku. Squatteři přišli o část svých osobních věcí, s řadou z nich bylo ze strany policie a bezpečnostní agentury zacházeno velmi brutálně. Plánovaná benefiční diskotéka byla kvůli politické objednávce z vyšších míst málem zrušena a musela být přesunuta a rozlučková akce na opuštěném hřišti před Miladou byla bezdůvodně napadena policií. V této situaci již nelze jednat s ohledem na platné zákony. Stát svým chováním již zcela zlikvidoval svou vlastní legitimitu. V následující situaci je jeho hysterie více než podivuhodná. Čeká snad, že budeme chodit po náměstí se zapálenými svíčkami a zpívat mírové protestsongy?

Jako by systém zapomněl, jak to chodí, když nastoupí bezpráví a represe. Stačí si vzpomenout na brutální zásah na benefičním punkovém koncertu v klubu Propast v roce 1996. Stačí si vzpomenout na mučení na policejních stanicích po antiglobalizačních demonstracích v roce 2000. Veškeré tyto akce antiautoritářské hnutí zradikalizovaly a daly vzniknout novým silám, organizacím a subjektům.

Jak již bylo napsáno výše, problém spočívá v tom, že i kdybychom se snažili do regulí kapitalistického systému vejít, nebyli bychom s to naše aktivity vyvíjet. Zkusme si představit teoretickou situaci, kdy si kolektiv Milady squat za několik milionů koupí a založí si kvůli němu občanské sdružení (možnost vlastnit něco kolektivně bez vytvoření právnické osoby v současném systému neexistuje), stále by museli jednotliví členové kdesi prodávat svou práci - anebo se snažit opatřit si prostředky na obživu a správu squatu formou kulturních aktivit a benefičního prodeje, což by v praxi znamenalo dennodenní strach o to, kdy přijde obvinění z nelegálního podnikání, krácení daně či cokoli jiného, co se zrovna těm nahoře nebude líbit.

Právo volby. To je to, co kapitalismus nedává. Jelikož kdyby jej dával, mohli by toto právo využívat i ti, kteří o něm dnes jen tajně sní a volba svobody a samosprávy by se mohla rychle rozšířit. Politici by pak velmi rychle pocítili na vlastní kůži, co znamená heslo "oni potřebují nás, ale my nepotřebujeme je." A že si máme založit stranu, která bude v rámci "demokracie" hájit naše zájmy? Na to lze odpovědět jen metaforicky: Chceme zbořit dům a postavit nový, ne se dohadovat, zda bude lepší rudá nebo modrá fasáda.