4.7. se v Praze konala demonstrace proti násilnému vyklizení squatu Milada. Přinášíme stručný popis akce, přepis proslovu a text na místě rozdávaného letáku.

Na 4. července byla do Prahy svolána protestní demonstrace, která měla vyjádřit nesouhlas s násilným vyštváním squaterrů z vily Milada a zdemolováním objektu. Tato akce měla být také podporou myšlence obsazování dlouhodobě nevyužívaných domů.

Kolem druhé hodiny odpoledne se začali na Palackého náměstí scházet první lidé sympatizující se squttingem. O půl hodiny později jich na místě bylo asi kolem dvou set. S médii pohovořil „zástupce“ squatterů z Milady, ostatní účastníci s médii nekomunikovali na protest proti některým bludům, které média v souvislosti s děním kolem squatu šířila. Na místě byla improvizovaně instalována výstava fotografií z vyklízení squatu. Kvůli zvedajícímu se větru však neměla dlouhého trvání.

Demo za Miladu

Lidé přišli s transparenty „Šlapete nám po svobodě“, „Squatting není problém, squatting je řešení“, „Milada žije v našich srdcích“ a řadou piketů. Jeden student AVU zde odhalil velkoformátový obraz Milady. K dispozici byl i infopanel vyvracející nesmysly, které se o vyklízení Milady objevily v médiích.

Demo za Miladu

Ústředním bodem akce na Palackého náměstí byl projev doprovázený hřměním blížící se bouře. Přepis proslovu si můžete přečíst níže. Taktéž přinášíme text letáku, který se na demonstraci rozdával přítomným a kolemjdoucím.

Demo za Miladu

Po skončení veřejného protestu v centru se část účastníků přesunula na chátrající statek Cibulka v pražských Košířích. Tam proběhla protestní párty, na níž zahrály dvě kapely a byla opět instalována výstava fotografií. Obsazení Cibulky bylo jednorázové, po produkci se zde přítomní rozešli. Někteří se vydali na koncert ve strahovském klubu 007, který byl benefitem právě na Miladu.

Na Cibulce za Miladu

Připomeňme, že statek Cibulka byl již od 90. let centrem alternativní kultury. V loňském roce se pokusila o jeho oživení skupina mladých lidí, která připravovala v objektu se souhlasem majitele kulturní projekty. Záměr přerušil zcela nevyjasněný zásah Policie ČR v noci 14. listopadu 2008, při kterém byla skupina mladých lidí bezdůvodně napadena policisty. Postup policie vyvolal okamžité protesty.

Protestní akce ohledně Milady budou pokračovat.

Demo za Miladu


Proslov na demonstraci:

Ráda bych vás tady všechny přivítala. Všechny vás poznávám, ostatně znám vás už z médií. A co vy, také se poznáváte? Rozeznáváte v sobě necitelné parazity, kteří si nátlakem vymohli přesun do centra města?

Vidíte vedle sebe feťáky a nemakačenka? Také si myslíte, že squateři jsou vlastně vyděrači, kteří v době povodní plýtvali vzácným časem ministra? Také si myslíte, že squatting je vlastně něco jako terorismus? Že ne? V tom případě asi patříte k těm, kteří uplynulý týden prožívali trochu jinak než velká část českých médií.

Tento týden pro nás byl především týdnem smutku. Náhradní objekt je fajn, ale Milada pro nás nikdy nebyla pouhým objektem. Představovala pro nás domov, byla jedenáct let místem, kde se odehrávaly naše koncerty, divadelní představení, přednášky a diskuse, naše lásky i naše nenávisti. Ruině, o niž se nezajímal ani její majitel, vrátil kolektiv squaterů život a smysluplné využití. Jenže pak, po jedenácti letech si pro Miladu přišli. Najatí náckové z bezpečnostní agentury rozkopali, rozřezali, pochytali, vyházeli a rozbili to, co jsme jedenáct let vytvářeli. Represe se tentokrát chopila soukromá firma, státní policie jí službičkovala a dělala zeď, aby ji nikdo náhodou nerušil při ničení věcí a ohrožování lidí na životě. Už jsme mnohokrát slyšeli hesla ve stylu pomáhat a chránit, nyní aspoň vidíme, komu stát pomáhá, co chrání a proti komu.
Mysleli jsme často během toho týdne na lidi, kterým vzala domov velká voda. Rádi bychom jim nějak pomohli. I my jsme přišli o domov, sebrali nám ho ale lidé a násilím. Nechtěli jsme přidělávat žádné problémy právě v době povodní. Nebyli jsme to ale my, kdo poslal na Miladu právě v této době komando rasistických násilníků s jediným cílem: vyhodit alternativní kulturu na dlažbu.

Neprosili jsme o žádné úlevy, privilegia či náhradní objekty. Nikdy jsme nežádali o žádné granty na kulturní aktivity, které jsme vyvíjeli. Chtěli jsme jen nechat na pokoji v objektu, o který jeho majitel nejevil zájem, který teď nechal najatou agenturou značně poškodit a který nyní dost možná nechá srovnat se zemí. Jistě, mnohokrát jsme už slyšeli o tom, že požadavky squaterů jsou nemístné už od prvopočátku, protože se jedná o neoprávněné užívání cizího majetku. Jenže mluví-li se běžně o soukromém vlastnictví, říká se zároveň, že majitel se má o svůj majetek starat, že vlastnictví zavazuje. Squatting ovšem vždy reaguje až na situaci, kdy se majitel o svůj majetek nestará a nechává jej pustnout. Majitel v takovém případě porušil svůj závazek a nemůže se divit, pokud se někdo pokusí lépe využívat a spravovat to, o co neprojevil zájem. Připomeňme si, že stát vyvlastňuje i využívané stavby a pozemky v tzv. veřejném zájmu, přičemž tímto veřejným zájmem je nejčastěji dálnice pro hlučná auta vypouštějící ze svých výfuků jedovaté plyny.

Když vidíme tu spoustu nevyužívaných domů a zároveň tu spoustu lidí bez domova, vyvolává to mnoho otázek, které se týkají právě onoho soukromého vlastnictví, jímž nám tak často šermují před očima.

Proč mají mít někteří lidé miliardy na účtech, zatímco jiní umírají hlady? Proč mají mít jedni možnost prostřednictvím svých majetků ovládat životy druhých? A konečně proč má planeta Země, náš společný domov, umírat pod nánosem skleníkových plynů? Jen proto, že se je některým soukromým vlastníkům vyplatí ve velkém vypouštět? Jak výstižně napsal filozof Václav Bělohradský: „Od okamžiku, kdy jsme poprvé viděli Zemi ze satelitu jako malou planetu, kde je život jen úzkou křehkou vrstvičkou na jejím povrchu, pojem soukromý statek je nelegitimní. Co může být soukromého na takové planetě?“ Squatting bereme právě jako příspěvek k hledání světa, v němž bude pojem potřeb důležitější než pojem majetku, světu, který nebude rozparcelovávat naše domovy (ať už se jimi myslí obydlí nebo planeta Země) na zboží a prodávat je v různě zabalených balíčcích. Připomeňme si teď, co pro nás Milada znamenala. Byla naším domovem a představovala pro nás jednak možnost jednak místo alternativní kultury, jednak protest proti situaci s bydlením, kšeftování a spekulaci.

Pokud jde o alternativní kulturu, byla Milada domovem nejen alternativních hudebních stylů, ale třeba také básníků a výtvarníků. Byla okrajovým prostorem, který umožňoval experiment a zároveň dával tvůrcům to, co nezbytně potřebují, nemá-li jejich dílo zplanět: bezprostřední kontakt s publikem. Milada byla živým kulturním organismem, kde se potkávali a svými myšlenkami vzájemně obohacovali lidé různého zaměření. Byl to poslední prostor svého druhu. Chtěli jsme pokračovat v tradicích avantgardy a undergroundu a spoluvytvářet živou alternativní kulturu pro 21. století. Pokud jde o situaci s bydlením, obsazování prázdných domů pro nás představuje protest proti situaci, kdy je jedna ze základních lidských potřeb, bydlení, vystavena naprosto přemrštěným požadavkům.

Zatímco na ulicích umírají bezdomovci, s některými byty se spekuluje. Zrušení regulací nájemného a ekonomická krize hrozí tím, že o střechu nad hlavou přijde řada dalších lidí. Tak, jako nás shazovala ze střechy bezpečnostní agentura, mohou zítra u vašich dveří zazvonit nějací soukromí pochopové – ať už bezpečnostní služba, nebo exekutoři. Nevidíme důvod, proč s tím souhlasit. Nevidíme důvod, proč proti tomu něco neudělat. Právě něco udělat je těžištěm přístupu, kterému říkáme squatting. Nechceme se svou situací čekat, až se někomu uráčí se o nás zajímat. Nechceme se poníženě doprošovat. Nechceme se donekonečna ptát, co ještě smíme a co už ne. Chceme otevírat prostor pro svobodu, chceme ve spolupráci s ostatními probojovávat nové možnosti. Víme, že pokud lidé v minulosti něco změnili, nebylo to poníženým požadováním, ale jasně vyjádřeným postojem a aktivitou, spoluprací a sebeorganizací – sociálním hnutím. Jak už jsme řekli, ač jsme za nový prostor slušně poděkovali, nebyl naším cílem. Tím cílem bylo udržení Milady, z níž jsme byli vyhnáni a která byla zpustošena nájezdem žoldáků z bezpečnostní agentury. Jestliže ovšem teď nový prostor máme, pojďme jej společně využít. Pojďme ukázat, že squatting nemá nic společného s mediálními nadávkami, které jsme na svou adresu slyšeli. Pojďme vysvětlovat jeho pravý význam, ukazovat úspěšné příklady squatů a přispět k tomu, aby za Miladu vzniklo třeba deset dalších squatů, které budou mít oporu ne ve stovkách, ale v tisících lidí a půjde je jen stěží vystěhovat. Pojďme ukázat, že alternativní kultura může být zajímavá pro široké spektrum lidí. Pojďme ukázat, že nejsme banda parazitů, jak nás nyní líčí, ale že naše aktivita může pro velkou část společnosti znamenat přínos. Prostor, který jsme dočasně získali, je otevřeným prostorem. Chcete rozvíjet svoji kulturu a máte pocit, že pro ni nemáte prostor? Pojďme si o tom promluvit. Řešíte nějaký sociální nebo ekologický problém a myslíte si, že by jej nejúčinněji vyřešila aktivita větší skupiny lidí? Přijďte se o tom společně poradit. Nový prostor zcela jistě nebude místem zázraků na počkání. Bude přesně tím, co si z něj uděláme. Nemluvme ale jen o novém prostoru, který z naší strany znamená ústupek, ale rozhodně ne konec. Naším domovem není jedno místo, ale celé toto město.

Město, které je plné kamer, ale také odvážných lidí. Město, které je plné bohatství a příležitostí, ale také chudoby a sociálních problémů. Město, ve kterém tisíce lidí nemají střechu nad hlavou, město, ve kterém je zároveň mnoho prázdných domů. Město, ve kterém není od tohoto týdne ani jeden squat.

Ptáme se proč? Naše aktivita nekončí u oplakávání Milady a přijetí náhradního prostoru. Náš odpor pokračuje hledáním dalších možností. Od začátku tohoto týdne je tohle město bez squatů. Ptáme se: Na jak dlouho?


Leták rozdávaný na demonstraci:

Víte, co vlastně squatting je?
Proč je kolem squatu Milada tolik humbuku?
Chtěli bychom vyvrátit pár mediálně živených stereotypů, které jsou kolem celé záležitosti šířeny, a nastínit principy, na jejichž základě myšlenka squattingu pracuje.

„Domy, které squateři obývají, nejsou v jejich vlastnictví.“
Jednou ze základních myšlenek squattingu je využívání dlouhodobě chátrajících objektů, o které jejich majitel neprojevuje zájem. Tyto domy se často nacházejí ve stavu, kdy je k nevyhnutelná jejich rekonstrukce. Squateři tedy svým působením často zabraňují jejich chátrání nebo úplné devastaci. Squateři neplatí majiteli objektu nájemné, ale pomyslnou protihodnotou je práce, kterou odvádějí.

Uspořádání společnosti, do kterého jsme se narodili, nám předkládá hodnoty k respektování, aniž by nám dalo možnost si jejich legitimitu ověřovat. V této společnosti, při stupni technického pokroku a ekonomického bohatství, může a měl by bydlet každý. Důvodem bohatých center měst a chudých předměstí, existence lidí bez domova, neplatičů nájemného a těch, kteří se musí dramaticky uskromňovat, aby měli na nájem, je nerovnoměrné rozdělení společenského bohatství. Důležitým aspektem je také spekulace s nemovitostmi, kvůli které zůstává mnoho domů prázdných, dokud se nenajde dostatečně solventní kupec, což může trvat mnoho let. Někdy do té doby dům spadne, někdy je ponechán samovolnému zničení, když je například památkově chráněn.

Neodvozujeme právo na bydlení ani tak z žádných platných zákonů a dokumentů (i když i v nich je ustaveno), ale z morálního přesvědčení, svědomí a z prosté logiky.

„Na squatu Milada se užívali drogy, hlučné koncerty rušily okolí, kolem domu byl nepořádek…“
Na squatu Milada se její obyvatelé a spřátelení snažili vytvářet centrum alternativní kultury: poskytovat prostor marginálním hudebním stylům a nekomerčním akcím různého druhu. Uskutečnil se zde bezpočet koncertů, diskuzí, divadelních představení, sítotiskové workshopy, konala se pravidelná promítání, probíhalo zde pravidelné vaření jídla pro lidi bez domova.
V současné době se zavírá několik alternativních klubů a kulturních center, ubývá tedy míst pro nezávislou nekomerční kulturu, kterou je třeba podporovat. Komercializace, která se týká všech aspektů našeho života, na kulturu působí negativně: řídí se mnohdy hlavně ekonomickými aspekty („prodejností“), a mnohdy se proto motá v kruhu a nabízí jen málo nového.
Milada poskytovala lidem zázemí k rozvoji alternativní kultury, ze které vychází mnoho významných umělců.

Squat Milada byl v dlouhodobém procesu rekonstrukce, takže se v jeho okolí nacházely věci, které měly být později využity uvnitř domu. Kolem něj byly uskladněny dočasně, z nedostatku jiných prostor k umístění.

Užívání drog je věc každého jednotlivce. Na Miladě se jejich užívání nikdy nepodporovalo a nikdy se tam drogy neprodávaly. Drogy jsou realitou téměř v každém klubu v Praze, někteří návštěvníci je vyhledávají a užívají. Milada, jako místo pořádání hudebních akcí, nebyla v tomto ohledu ničím výjimečným.

„Squatteři jsou podivné existence, které usilují jen o to, žít si bez problémů odlišným způsobem života, sami pro sebe, bez ohledu na okolní společnost.“
Squatting je snaha změnit paradigma: „Chceš bydlet? Vezmi si hypotéku!“ Usilujeme o to žít jinak, usilujeme o to, aby to bylo respektováno a umožněno komukoliv, kdo se tak rozhodne.
V některých zemích západní Evropy (např. Anglie, Holandsko) je právo squatovat zakotveno v legislativě, čemuž předcházela léta bojů s vládami a úřady, které bylo nutné vybojovat, aby toho bylo dosaženo.
Zároveň je squatting záležitostí negování zažitého tím, že stojí na komunitním soužití, sebeorganizování se a principu „Do it yourself“ (Udělej si sám).

PŘEMÝŠLEJTE KRITICKY O TOM, CO NÁM SERVÍRUJÍ MASMÉDIA!
HLEDEJTE TAKÉ POHLEDY Z „DRUHÉ STRANY“!
PŘEMÝŠLEJTE O PRAVIDLECH STÁVAJÍCÍHO SPOLEČENSKÉHO USPOŘÁDÁNÍ, KDO JE TVOŘÍ, KOMU SLOUŽÍ A PROČ ZPŮSOBUJE TOLIK PROBLÉMŮ JE OPUSTIT! ZPOCHYBŇUJTE TATO PRAVIDLA!

PRAHA.SQUAT.NET
WWW.MILADA.ORG


Prohlášení kolektivu Milada k dočasným prostorům v Truhlářské (6.7.2009)

Široce medializovaná zpráva o tom, že squatterům a squatterkám z Milady byl poskytnut náhradní prostor, postrádá několik podstatných faktů:

Tři byty a sklepní prostory, poskytnuté pouze do konce roku, nejsou žádnou náhradou za Miladu. Jsou dočasným řešením tíživé situace bývalých obyvatel a obyvatelek Milady.

Kolektivu Milada se ale za posledních pár dnů výrazně rozrostl. Už jej netvoří těch patnáct lidí, kteří na Miladě bydleli. Dnes je nás několikanásobně více.

Naším cílem nadále zůstává získání nového prostoru. Prostoru svobodného, kde bude moci být provozováno kulturně-sociální centrum podobně, jako tomu bylo na Miladě. Prostoru bez regulací a omezení, vyhlášek a nařízení, reklam a vstupného. Prostoru pro okrajovou kulturu, experimenty, výstavy, přednášky.

O Miladu nás svým zásahem připravil stát. A je to zase stát, po kom požadujeme adekvátní prostory o srovnatelné velikosti a dostupnosti, jako byla Milada. Buď nám budou poskytnuty, nebo si je vezmeme. Na další dny, týdny a měsíce se chystá řada akcí na podporu tohoto požadavku.

Pojďte do toho s námi!