Přinášíme zajímavý a inspirativní pohled na téma (nejen) současné ekonomické krize, jehož autorem je známý sociolog, ekolog a kritik neoliberalismu Jan Keller.

Co všechno se skrývá za růstem Růstu


Zásluhou Václava Bělohradského zdomácněla u nás formule růst Růstu. V rovině ekologické, která je pro ty, kdo mají oči k vidění, zajisté nejnázornější, označuje tendenci modernity (či přesněji moderní tržní ekonomiky) expandovat za jakoukoliv mez a ignorovat přitom přirozené hranice, které jsou dány uzavřeností pozemské přírody a stabilitou tempa přírodních cyklů.
V rovině filosofické označuje růst Růstu vážnou poruchu lidského myšlení. Jde o tendenci, na kterou mezi jinými upozorňoval už Max Weber. Sledování lidských hodnot je vytlačováno instrumentální racionalitou. Ta se neptá po cíli našeho jednání, pouze dodává recepty na to, jak vše dělat rychleji, účinněji a co nejlaciněji. V případě peněz jde o to, aby plodily stále více peněz. Zcela bez ohledu na to, k čemu budou vůbec využity, či dokonce zda budou nějak využity. Tam, kde se protíná filosofická rovina s ekologickou, má růst Růstu podobný efekt jako rakovinné bujení. Svým vlastním rozrůstáním dříve nebo později způsobí zánik organismu, bez něhož nemůže sám existovat.
Dnešní světová finanční krize je názornou ukázkou mechanismu růstu Růstu. Hezky nám dokumentuje, do jak vysokých obrátek se dokáže moderní ekonomika dostat při opisování bludných kruhů, v nichž se podle běžného pohledu standardních ekonomů stále úspěšněji reprodukuje. Pokud bychom parafrázovali jedinečný příměr Václava Klause, mohli bychom říci, že krize je jako chřipka, která sama přejde (v rakovinu). Pokud chceme tento začarovaný kruh, jehož jsme všichni součástí, popsat konkrétně, musíme sestoupit z úrovně filosofické a ekologické do mnohem přízemnější roviny sociologie. Zato v ní jednotliví aktéři růstu Růstu vystupují ve svém zdaleka nejslušivějším úboru – docela nazí.

Jak hezky svižně růst

Zdaleka nejjednodušší způsob, jak zvýšit zisk firem, tedy jejich vlastníků a akcionářů, spočívá ve stlačování platů zaměstnanců. I když nám o tom Jan Švejnar zatím neměl čas nic říci, ve Spojených státech stagnují platy zaměstnanců už po celou jednu generaci. Přibližně jedna třetina námezdních sil tam dnes pobírá mzdu na úrovni prahu chudoby.
Americké firmy se tak chovají pochopitelně proto, aby obstály v konkurenci s evropskými a asijskými firmami. Musely nějak zareagovat na skutečnost, že podniky ve Francii platí svým zaměstnancům stále méně a že mzdy zaměstnanců v Německu již po několik desetiletí stagnují. Proč jsou německé a francouzské firmy vůči svým řadovým zaměstnancům tak skoupé? Rozhodně to nedělají ze zlé vůle. Musejí si udržovat konkurenceschopnost vůči firmám americkým a dalším, které platí stále méně.
Zatímco platy běžných zaměstnanců jsou snižovány kvůli vyšší konkurenceschopnosti, platy hrstky nejvyšších řídících pracovníků jsou zvyšovány kvůli větší motivaci. Spojené státy jdou v tomto ohledu příkladem. Jestliže počátkem devadesátých let pobíral hlavní manažer velké firmy ročně tolik jako zhruba čtyřicet jeho zaměstnanců dohromady, v roce 2000 už měl na výplatní pásce příjem, jehož výše odpovídala příjmu více než čtyř set jeho řadových pracovníků.
Tato rafinovaná dělba práce a příjmů přispěla jednak k tomu, že USA zbohatly za posledních třicet let o více než trilión dolarů, jednak k tomu, že 95 procent z této pohádkové sumy skončilo v kapsách pouhých pěti procent nejbohatších Američanů.
Toto je první výsledek růstu Růstu: Na jedné straně se hromadí tak obrovské finanční přebytky, že firmy a banky už nemají v reálné ekonomice prostor, kam je investovat. Na straně druhé vede stagnace příjmů z práce k rostoucímu zadlužování obyvatelstva. Z nejnovější knihy amerických ekonomů Johna Fostera a Freda Magdoffa nazvané Velká finanční krize. Příčiny a následky se mohou díky čerstvému vydání v češtině čtenáři dozvědět, že úhrnný dluh domácností, bank, firem a státu v USA již svou sumou přesáhl hrubý domácí produkt vyprodukovaný za jeden rok všemi zbylými zeměmi planety.
Po této informaci teprve oceníme nekonečnou moudrost našich ekonomických expertů, kteří po celá léta odpovídali stereotypně na obavy z raketového růstu zadlužování českých domácností: „Nic se přece neděje, americké domácnosti jsou zadluženy mnohem více.“

Jak zatraceně rychle růst

Stlačování platů zaměstnanců sice umožňuje jejich šéfům, aby si mezi sebe rozdělili o to více a stali se pracovně ještě motivovanějšími, skutečně velké peníze se však dají získat někde jinde. Rok co rok jich spousta proteče docela bez užitku veřejnými rozpočty.

Tady na ně bohatí zatím nedosáhnou, a proto je třeba tyto toky vhodně přesměrovat. Nejkratší cestou k tomu je „modernizace“ sociálního státu.
Proč je nutno sociální stát zmodernizovat? Protože na jeho provozování není dostatek financí. Proč na jeho provozování není dostatek financí, když na jiných místech se hromadí tolik peněz, že pro ně soukromí investoři marně hledají využití? Otázka se zamítá, odpovídají pravicoví ekonomové, kteří nemají čas věnovat se prkotinám.
Ptejme se proto jinak. Jak by mohl mít sociální stát dostatek peněz na své fungování, jestliže ze stagnujících příjmů zaměstnanců nelze platit vyšší daně ani pojistné a jestliže prudce rostoucí příjmy hrstky nejbohatších jsou krok za krokem osvobozovány od placení daní i pojistného?
Přiškrcování toku peněz do veřejného sektoru, z něhož je vyživováno zdravotnictví, školství, sociální péče či průběžné penzijní systémy, není výsledkem náhodného souběhu okolností. Je součástí strategie, která má doširoka otevřít tento prostor soukromým iniciativám.
Nebylo by nijak moudré stlačit zaměstnancům mzdy na úplné minimum. Je třeba ponechat jim tolik, aby z toho mohli odevzdávat příspěvky firmám, které se rozhodly podnikat třeba se školným, ale také v oblasti zdravotního či penzijního pojištění anebo na poli sociální péče.
Prohlubující se chudoba veřejného sektoru je tedy jen druhou stranou obrovských příležitostí, které se otevírají byznysu s našimi strachy a obavami ze stáří a z nemoci a také s naší touhou dopřát svým potomkům stejné či vyšší vzdělání, než jaké máme sami.
Podnikat v oblasti klasické výroby není zdaleka tak atraktivní a pohodlné, jako věnovat se byz -nysu v oblastech, kde přímo zákon může donutit občana na podnikatelské aktivity soukromých fondů každý měsíc přispívat. Je-li neviditelná ruka opatřena pro větší slávu trhu kulatým razítkem státní moci, peníze se jen sypou. Proto jsme dennodenně přesvědčováni, že stát je ten nejhorší správce, zatímco soukromé fondy nás za mírný poplatek zahrnou komfortem ohledně vzdělání, zdraví a spokojeného stárnutí. Proč téměř padesát mirostoucí liónů Američanů zůstává bez jakéhokoliv zdravotního pojištění, to se z náborových letáků soukromých pojišťoven nedozvíme. A bývalý odborář, dnes prezident Asociace penzijních fondů Jiří Rusnok nevysvětlí, proč v americkém ráji soukromých penzijních společností nemají dnes čtyři pětiny méně kvalifikovaných zaměstnanců zajištěn žádný starobní důchod.

Jak růst až do nebe

Důsledkem svižného růstu zisků na úkor zaměstnanců je zadlužování domácností. Předpokladem otevření služeb veřejného sektoru soukromému byznysu je rostoucí zadlužení státu.
Ani v jednom z obou případů až donedávna nebylo rostoucí zadlužení ekonomy vnímáno jako problém, ale jako účinný nástroj na řešení problémů.
Jak to funguje v případě zaměstnanců? Je hezké přidat majiteli a akcionářům firmy na úkor pracovníků, kterým se platy sníží. Nepříjemné je, že lidé a domácnosti s nízkými platy nebudou moci nakupovat zboží a služby této ani jiných firem. Řešením je domácnosti prostě zadlužit. Jejich zadlužení přináší další obrovské zisky finančnímu sektoru.
Jak to funguje v případě veřejných služeb? Když chudí i bohatí přestávají na jejich fungování přispívat, musí si stát na chod zdravotnictví, školství a sociální péče stále více půjčovat. Ochotně mu na vysoký úrok půjčí ti samí, kteří se zbavili povinnosti platit daně odpovídající jejich příjmům. Tímto způsobem zvyšuje také zadlužení veřejných služeb prosperitu finančního sektoru.
Prostě čím větší tlak na zadlužení domácností i veřejných služeb, tím vyšší zisky třetího, který se směje.
Tím vším se ovšem jen vyhrocuje problém ze všech nejzá -važnější. Co s penězi, kterých je v rukách úzké skupinky těch nejschopnějších už tolik, že nemohou být dostatečně výhodně proinvestovány ani stavbou dálnic (na které nejsou peníze), ani stavbou škol a nemocnic (na které už vůbec nejsou peníze).
Způsob, jak růst až do nebe, byl nakonec přece jen vynalezen. Nese jméno „kasinový kapitalismus“. Velké kapitálové rezervy byly vrženy do víru spekulací, ze kterých – pokud jde všechno dobře – lze získat nekonečně více než z obyčejné výroby a z poskytování běžných služeb. Dokonce ještě více než z výroby a prodeje zbraní. A to už je co říci.
Počínaje sedmdesátými lety 20. století se krůček po krůčku nenápadně změnilo postavení bank a dalších finančních institucí. Předtím fungovaly jen jako nepostradatelný doplněk sektoru výroby. Po finanční stránce zabezpečovaly fungování reálné ekonomiky. Najednou jsou z nich šarlatáni, kteří se věnují „hře s finančními skořápkami“. Jednotlivé fabriky a celé koncerny se stávají jen pěšáky na šachovnici v jejich luxusním kasinu, které je otevřeno dvacet čtyři hodin denně.
Finance už nejsou přičinlivým služebníkem výroby, získaly nadvládu nad výrobou, začínají si od počátku osmdesátých let uvědomovat ti chytřejší z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. Z finančních spekulací lze získat neskutečně velké sumy dalších peněz. Lze tím přímo astronomicky urychlit růst Růstu. Ovšem jen za předpokladu, že všechno půjde dobře. Bylo tudíž vyvinuto mnoho nástrojů, jak riziko stále odvážnějších spekulací alespoň trochu snížit. Slavné finanční deriváty, které umožňují přenos rizik na druhé, jsou jejich modelovou formou. Smíchat úvěry různé bonity a rozředit nejriskantnější z nich těmi aspoň trochu spolehlivými, to je velké umění čarodějů tržní prosperity. Může vést k růstu Růstu bez hranic, anebo také – ke kolapsu celého systému. Ke kolapsu, který s sebou strhne celé části reálné ekonomiky a potopí loď světových financí. Špičkoví manažeři finančních institucí, rychle se vzdalující na zlatých záchranných člunech, pak se slzou v oku pozorují domácnosti a celé firmy a sektory ekonomiky beznadějně se potápějící do bezedných hlubin svých nezodpovědných dluhů.

Nic neroste do nebe

Není to tak dávno, bylo to v roce 2004, necelé tři roky před vypuknutím světové finanční krize. Hlavní strážce amerického finančnictví Alan Greenspan na adresu kasinové ekonomiky prohlásil: „Nejenom že se jednotlivé finanční instituce staly méně zranitelnými vůči otřesům ze strany průvodních rizikových faktorů, ale dokonce i finanční systém jako celek se stal odolnějším.“ Alain Greenspan se prostě spletl. To se může stát každému. V případě drobného omylu jeho a jeho kolegů je následkem ekonomická pohroma, která možná bude hlubší a ještě více devastující, než byla ta ve třicátých letech minulého století.
Opravdu to nikdo ze špičkových expertů nečekal, ale přece jen se to přihodilo. Lidé, kteří dostali od renomovaných bank vysoké úvěry na pořízení vlastního domu, i když se dobře vědělo, že je nebudou schopni splácet, skutečně nebyli schopni své úvěry splácet.
Už se nikdy nedozvíme, zda úžas bankéřů nad touto skutečností byl zcela upřímný, anebo byl pouze hraný. V prvém případě by měl vzniknout nový obor, něco jako psychiatrie bankovnictví. V případě druhém ani nový obor vznikat nemusí. Stačilo by aplikovat kriminalistiku důsledně na svět velkých financí.
Zatím se však děje něco úplně jiného. Spojené státy a po jejich vzoru další „ekonomicky vyspělé“ země pumpují astronomické sumy ze státních rozpočtů do finančních institucí stojících na pokraji krachu. Někteří méně šikovní bankéři byli potrestáni tím, že se z nich stali obyčejní poradci šéfů bank s příjmem na hranici pouhého miliónu dolarů měsíčně.
Mezitím se rozbíhá krajně zajímavá diskuse na téma Kdo za to může. Proti sobě v ní stojí dva tábory. Podle jedněch byli bankéři příliš lační po penězích a prostě to v tomto ohledu pro tentokrát přehnali. Stoupenci tohoto tábora zřejmě navrhnou vychovávat a do služeb národa přijímat pouze takové bankéře, kteří se přihlásí k myšlenkám Matky Terezy. Bude to vzrušující experiment, kdy skromnost, skrovnost a uměřenost zvítězí na poli bankovním nad hamižností a nenasytnou lačností.
Druhý tábor tvrdí, že kolaps bankovnictví a financí má zcela jiné příčiny. Došlo k němu v důsledku příliš silných zásahů státu. Toto je parketa Václava Klause. Experti tohoto druhu sice zatím nevysvětlili, která pravidla kasinového kapitalismu je třeba deregulovat, mají-li chudnoucí zaměstnanci splácet půjčky, na něž si evidentně nevydělají, ale takové drobnosti po odbornících snad nemůžeme ani chtít. Prostě bylo v USA zoufale málo trhu a za Bushovy vlády převládalo ještě více ono zhoubné socialistické rovnostářství než pod předsednictvím Čunka u lidovců. Ponechme naše dva tábory v jejich vášnivé při a podívejme se, co na to všechno říká zdravý selský rozum a dokonce i někteří ekonomové.

Růst Růstu ve slepé uličce

Jsou-li peníze vpleteny do kola mechanismu růstu Růstu, vede to dříve nebo později k nahromadění takových finančních zisků na jednom pólu společnosti, že je zhola nemožné nejen je utratit v luxusní spotřebě privilegovaných, ale dokonce je nelze ani uplatnit formou investic do reálné ekonomiky. Odvrácenou stranou jejich kumulace je stagnace příjmů domácností velké části zaměstnanců a chudnutí veřejného sektoru celých států. Ani v tak bohaté zemi, jako jsou Spojené státy, není pak možno kvůli stagnující kupní síle obyvatelstva stavět další a další továrny, dálnice, školy a obchody. Za dané situace by nepřinášely investorům dostatečný zisk.
Protože však peníze jsou zákonem růstu Růstu puzeny k tomu, aby se dále množily, přesunují se do oblasti finančních spekulací. Zde mají vyhlídky na to, že se mohou rozmnožovat za jakoukoliv představitelnou mez. Svět financí se tak stále více odděluje od reálné ekonomiky poskytující klasické zboží a služby. Vytváří spekulační bubliny, například právě onu hypoteční, která se nedávno tak proslavila.
V rámci systému růstu Růstu není možno tyto spekulační bubliny jednoduše propíchnout. Ještě dříve, než samy prasknou, je nutno pokusit se přelít peníze z nich tam, kde budou méně ohroženy. Protože v reálné ekonomice už příliš místa není, děje se to tak, že se na jiném místě nafoukne bublina o něco větší. Ti, jejichž peníze do ní dorazí včas, mohu na tom královsky vydělat.
Snahy o regulaci finančnictví mají v tomto systému pranepatrnou šanci. Takové regulace by snižovaly příležitosti těch největších majetků růst ještě rychleji. Pro jejich haldy peněz by pak nebylo už naprosto žádné využití. Nelze je rozpouštět v platech mizerně placených zaměstnanců, či injekcemi do beznadějně podvyživeného veřejného sektoru. To prvé by přece ohrozilo konkurenceschopnost firem, to druhé by snížilo investiční příležitosti pro soukromé fondy v oblasti zdravotnictví, školství, vězeňství, sociální péče apod. Obojí by šlo přímo proti logice růstu Růstu.
Je docela pravděpodobné, že nafukování bublin stále větších a stále iluzornějších nelze provozovat donekonečna. Ve hře je totiž už jen jediná pojistka, která celý kasinový systém jistí. Touto poslední pojistkou je tisk a v tomto smyslu je bezpochyby správné hovořit o tisku jako o hlídacím psu a strážci demokracie. Jedná se pochopitelně o tisk bankovek, jimiž se stát snaží zachránit krachující finanční sektor.
Růst Růstu už minul poslední křižovatku a s neviditelnou nohou triumfálně sešlapující plynový pedál zcela neomylně zabočil do slepé uličky.