Zamyšlení člena ČSAF nad rolí anarchistů při protináckovských protestech.

Severočeské město Ústí nad Labem má za sebou neonacistický pochod pořádaný organizací Autonomní nacionalisté. Již několik týdnů před pochodem se představitelé zastupitelstva společně s iniciativou V Ústí neonacisty nechceme rozhodli iniciovat svou kampaň, jejímž záměrem bylo přimět obyvatelstvo Ústí nad Labem, aby se k neonacistické provokaci otočilo zády a přenechalo neonacistům a neonacistkám volné ulice. Naneštěstí byli ve svých snahách dost úspěšní a mnoho lidí opravdu raději neonacistickou provokaci ignorovalo na místo toho, aby na ni reagovalo organizovaným odporem.

I přes pokrytecké výzvy, aby ústecké obyvatelstvo v den pochodu zůstalo doma či rovnou odjelo z města, se však nakonec přece jen v ústeckých ulicích sešlo víc jak sto lidí, kteří se rozhodli dát najevo, že neonacistické hrozbě nestačí ukázat záda. S čím se však setkali? Na místo podpory pouze s tvrdým zákrokem policie, která opět projevila svou brutalitu.

Proti pochodu nácků Ústím

Situace v Ústí nad Labem tedy byla více než alarmující - část antifašistické opozice byla policií „odklizena“ z ulic, další část raději do ulic ani nevyšla a neonacistický pochod tak mohl nerušeně proběhnout. Neonacistická lůza tím získala důvody slavit vlastní částečný úspěch a celá situace se pro ně snadno mohla stát výzvou k opakování podobných akcí. Je totiž logické a praxí ověřené, že neonacistické hnutí se rádo vrací tam, kde má volný prostor pro svou působnost – tedy tam, kde se „odpor“ antifašistické opozice z velké části zakládá na nesmyslné taktice žádný skutečný odpor neklást a raději přenechat neonacistické lůze volné pole působnosti.

Přiznejme si, že situace, která vyvstala v Ústí nad Labem, není z antifašistické perspektivy nejpříznivější. Namísto nic neřešící rezignace je však potřeba čerpat inspiraci z míst, kde je situace lepší. Jako dobrý příklad by mohly posloužit německé Drážďany. Neonacistické hnutí zde rozhodně nemá volné pole působnosti a každá z nacistických provokací přiláká do ulic antifašistickou opozici tvořenou studenty, anarchisty, odboráři, důchodci a dalšími skupinami protifašisticky smýšlejících. Narozdíl od velké části české společnosti si zde lidé často uvědomují skutečnost, že důsledný boj proti neonacismu musí být v režii obyčejných lidí – pracujících, studentstva a nezaměstnaných – nikoliv v režii politických stran a represivních složek státu. Je tedy na čase podobný přístup aplikovat i do českého prostředí. Důležité je však nezapomenout při tom, že náš boj by se neměl omezovat pouze na vystupování proti (neo)nacismu. Ten totiž představuje pouze jednu z podob, kterou na sebe může vzít stát a nespravedlivé třídní uspořádání společnosti. Boj proti neonacismu je potřeba vnímat jako součást boje proti státu a třídním systémům v jakýkoliv podobách bez ohledu na to, zda si ti, co je budují, říkají demokraté, marxisté nebo národní socialisté. Antifašistické aktivity by neměly být vnímány jako samostatné politické hnutí, ale spíše jako jedna z mnoha částí hnutí za všeobecnou emancipaci.

Anarchistická role v ústecké kauze

U lidí tvořících anarchistické hnutí často bývá zvykem, že tvoří militantní, neboli bojovné čelo antifašistických shromáždění, která reagují na neonacistické provokace přímo v ulicích, kde k nim dochází. V případu Ústí nad Labem tomu však pro tentokrát bylo jinak! I když některá média všechny přítomné označila za anarchisty, žádná z anarchistických skupin či federací působících v Česku se aktivně nezapojila do organizování blokády neonacistického pochodu či jiného způsobu masového antifašistického odporu.

Proti pochodu nácků Ústím

Antifašistická iniciativa tak byla přenechána především ústeckému obyvatelstvu neorganizovanému v rámci anarchistických skupin. Na základě toho se v praxi ukázalo, že na jednu stranu někteří lidé z lokalit, ve kterých k neonacistickým provokacím dochází, mají tendenci se spontánně stavět na odpor, na druhou stranu je zřejmé, že jejich snahy jsou často ochuzené o širší početní podporu, o bojovnost a praxí nabyté zkušenosti – tedy o hodnoty, které by mohlo nabídnout právě anarchistické hnutí.

Je proto zřejmě načase, aby v rámci anarchistického hnutí probíhala diskuze, zda v současnosti praktikovaná taktika „přenechávání iniciativy neorganizovaným lidem žijících v ohrožených lokalitách“ je opravdu přínosná. Nabízí se zde otázka: Není spíše efektivnější předávat dosud neorganizovaným lidem své zkušenosti přímo v ulicích, místo stahování anarchistických aktivit z veřejného prostoru a „sázení“ na spontaneitu neorganizovaného odporu lidí, kteří sice mají vůli se bránit neonacistickému teroru, ale nedisponují nezbytnými prostředky a postrádají zkušenosti? Od těchto lidí bychom jistě měli očekávat spoluúčast v boji - neměli bychom je z něj vylučovat, protože jde o boj společný, nicméně nelze očekávat, že zkušenosti, které naše hnutí získávalo během mnohaleté praxe oni mohou sami čerpat z „vakua“. Anarchistické hnutí proto v této věci může sloužit jako zdroj inspirace a praktické pomoci a zároveň může aktivitám dávat militantní charakter, který zabrání, aby došlo k jejich degeneraci a směřování ke kontraproduktivním aktivitám ve stylu těch, které organizovala iniciativa V Ústí neonacisty nechceme.