Další z textů o participační demokracii je z knihy R.Gorskiho a představuje mimo jiné některé z myšlenek Murraye Bookchina.

O vzájemné spojitosti koncepce participační demokracie a anarchismu je možné mluvit v mnoha aspektech. Zaprvé, anarchisté si zvolili za svůj cíl reorganizaci společnosti, ve které by se lidé stali svobodní v realizaci svých vlastních záležitostí. Jejich boj na sebe bere většinou podobu směrem k samosprávě zdola v místech bydliště a v podnicích, během doby obsáhne také vytváření samostatných společností a vlastních sociálních center. Každé autoritářství je vnímáno jako zbytečné v mezilidských vztazích, což znamená, že zde není místo pro akceptaci existence vlády a kapitalismu. Hlavní organizační zásadou je dobrovolnost a přímá demokracie, kterou ovšem není možné chápat jako číselný diktát většiny.

Zapojení anarchistů v zakládání továrních výborů a dělnických rad během ruské revoluce v roce 1917 (a také později v konfrontaci s bolševiky), v hnutí okupací továren v Itálii v roce 1920, stejně jako v organizování dělnických samospráv v revolučním Španělsku roku 1936 bylo přesně to samé, co současná politologie nazývá termínem participační demokracie, pouze se týkaly pracovišť. Analogické je to v případě anarchisty zaváděných družstev, ve kterých má každý zaměstnanec rovný hlas během shromáždění týkajících se administrativních záležitostí, voleb a odvolávání z funkcí, a také při přerozdělování zisků. Podobné procedury byly přítomny pod vlivem stejné filozofie „libertinské školy“ v západní Evropě a USA. S anarchismem sympatizující architekt Alvar Aalto vytvořil podle vzoru anarchistické struktury ve svých pracovnách, ve kterých spoluexistovala přímá demokracie a autonomie spontánně se organizujících zaměstnaneckých kolektivů. Všude tam, kde měli reálný vliv členové anarchistického hnutí na podobu územní samosprávy (Pařížská komuna 1871, rolnická městečka a obce v republikánské části Španělska z let 1936 – 1939), to znamenalo předání moci do rukou samotných obyvatel. Všechny větší struktury se stávaly sdružením sdružení, budované svobodně „zdola nahoru“. Bylo to a stále zůstává popřením logiky fungování státních struktur, stejné návrhy jsou přítomné v teoretických plánech skoro všech klasiků anarchismu. Piere-Joseph Proudhon psal v roce 1848 o „zavádění úkolovaných mandátů pro delegáty každé společnosti“, Bakunin zase chválil demokracii zdola v autonomních obcích atd. Identická tvrzení nalezneme v programech různých anarchistických federací.

V nedávné minulosti přímá demokracie určovala zájem amerického myslitele Murraye Bookchina. Narodil se v roce 1921 v New Yorku, spoluzakládal Institut sociální ekologie v Plainfield. Je považován za tvůrce od 70. let rozvíjených koncepcí libertinského municipalismu a s ním těsně související sociální ekologie. Municipalismus je podle jeho názoru anarchismem města a obce. Je to komunální systém samospráv obyvatel. Na samém počátku vysvětluje, že slovem demokracie nemá na mysli „demokracii jako reprezentaci“ v jakékoli formě, ale spíše demokracii „tváří v tvář“. Takový proces je možné vytvořit „kolem lidových shromáždění zformovaných pro přijímání rozhodnutí všemi dospělými v dané společnosti. Zde by mohli lidé sami rozhodovat, jak mají být realizovány veřejné záležitosti. Shromáždění by byla přehledná a otevřená k veřejné analýze“. Důležitým aspektem libertinské samosprávy je konfederace: „Byly by realizovány vzájemně závislé konfederace. Samosprávy by vysílaly delegáty s úkolovaným mandátem od voličů a ti by byli okamžitě odvolatelní v případě nesplnění mandátu. Na konfederační radě by delegáti předložili politiku jednotlivých shromáždění. Rozhodnutí přijatá městskou radou mohou být čistě administrativní“.

Janet Biehl, libertinská municipalistka, uveřejnila v 90. letech své názory následujícím způsobem: „Chceme kultivovat určitou politickou sféru, která je v současnosti neexistující sférou, ve které se obyčejní lidé setkávají, aby diskutovali, debatovali a mluvili o problémech, které jsou pro ně v daném okamžiku důležité. Sféru, ve které mohou přímo určovat společnou politiku a zformulovat to, na čem se domluvili, aby ji potom uvedli do života“. Biehl je přesvědčená, že tyto ušlechtilé, morální strategie jako ekologické zemědělství, družstva, LETS systémy, alternativní technologie a vše, co je tomu podobné, jsou marným úsilím, pokud je nespojuje boj za libertinské přeměnění lokálních samospráv. „Proto rozvíjíme duální demokraticko – politickou sílu, která se střetne s národním státem“.

Janet Biehl

Bookchin si myslí, že význam demokracie byl zmanipulován a není v souladu, aby byla chápana ve smyslu „vlády“, což je přijímání rozhodnutí menšinou. Snaží se odpovědět na otázku, jakým způsobem má společnost přijímat dynamická rozhodnutí týkající se veřejných záležitostí. Rozhodl se také vyřešit téma konsensu, protože v přesvědčení mnoha lidí je alternativou pro demokracii, alternativu chápe jako „absenci vlády“ a volné formy osobní autonomie v souladu s druhými. „Nepopírá, že konsensus může být výhodný v situacích, když se jedná o málopočetné skupiny lidí, které se vzájemně znají. Avšak připomíná vlastní zkušenosti, když jsou tyto skupiny větší, tehdy je metoda konsensu nerealizovatelná. Jeho funkčnost spadá na nižší úroveň nejzdrženlivějších návrhů. Aby byly akceptovány, musí se každý shodnout nebo se vzdát hlasování v této záležitosti. Navíc tato metoda umožňuje působení autoritářských sil a manipulaci často ve jménu autonomie a svobody.“

Jmenujme zde jednu ze známých záležitostí, a to konkrétně Clamshell Aliance, hnutí vytvořené proti atomové elektrárně Seabrok v 70. letech ve městě New Hampshire. Byl to konsensus spojující tisíce lidí. Barbara Epsteinová nazvala hnutí Clamshell „prvním hnutím bez aktů násilí v americké historii“. Bookchin osobně potvrzuje, že na konsensus měli vliv především quakeři a členové anarchistického kolektivu z Montague v Masachussets. Byli zodpovědní z manipulace členů Clamshell. Ve skutečnosti předáci Clamshell odsunuli stranou práva a myšlenky nespočetného množství jednotlivců.

Menšina disidentů byla často delikátně tlačena nebo psychologicky nucena k rezignaci využít právo hlasovat v kontroverzních otázkách v daném problému. Mám na mysli hlasování založené na právu veta, kdy může stačit jedna osoba, aby zablokovala dané rozhodnutí. V důsledku toho byli disidenti zastrašováni, což se v praxi nazývalo „odsunutí stranou“. Opozice raději ustoupila, než aby hlasovala v souladu se svými názory. To znamená, že se zřekli veřejných práv. Nejedno rozhodnutí v Clamshell bylo přijato tímto způsobem.

Konsensus podkopává jeden z nejvitálnějších aspektů každého dialogu, možnost vyjádřit nesouhlas na dané téma. Aktivní dialog byl nahrazen „smutným“ monologem. V procesu přijímání rozhodnutí může hlasováním poražená menšina otevřeně představit svoje důvody nesouhlasu. V případě konsensu menšina taková práva nemá!

Proto tvořivost důležitá pro demokracii zaniká pod vlivem jednoty konsensu. Nakonec bude jakákoli svobodná mysl přeměněna ve jménu konformismu „vůli celku“. Připomeňme si názor Rousseaua, že „člověk může být přinucen ke svobodě“.

„Ve skutečnosti předáci hnutí Clamshell dokázali ukrýt své vedení hlavně proto, že ho nikdy nedefinovali do demokratického konce.“ Měl být mnohem libertinštější než demokracie, ale přinesl neveřejné donucování a odchod mnoha aktivistů.

„Důvodem zkázy byla také organizační neurčitost, která přinášela jednoduchý přístup k hlasování, a tím vedla organizaci k příliš velké elastičnosti, zbavila ji páteře. Nebylo překvapením, že jsme já a mnoho dalších anarchistů z Vermont došli k závěru, že se konsensus v určitém smyslu stává prokletím.“ Cílem Bookchina je dojít k určité rovnováze v anarchistické činnosti:

„Musíme akceptovat nejen sociální rozměry anarchismu, ale také jeho politické aspekty: demokracii. Anarchismus trpící deficitem v demokratických rozměrech může znamenat méně než jen soubor jednotlivců. Žádná společnost nemůže existovat bez institucí.“ Podle jeho názoru příliš často „vysvětlujeme cíl a potřeby, zatímco formy institucionalizovaných sdružení a jejich uskutečnění zůstávají stále nejasné“. Ostře kritizujeme ty anarchistické směry, které se nachází pod vlivem krajního individualismu nebo antitechnologické a primitivistické ekologie. Jsou vhodné pro „yuppies – mladé lidi volných soutěží, kteří se ještě teprve osvobozují před dospělostí a hledají existenční zkušenosti“.

Libertinský municipalismus má především zbourat zdi ghetta svazující anarchismus: „Společnost musí mít hmatatelné struktury, prostředky a metody dosažení cílů. Musíme postavit arénu pro konfliktní situace a pro racionální řešení. Pokud se nám nepodaří rozšířit demokratické rozměry anarchismu, ztratíme šanci nejen vytvořit živoucí hnutí, ale také připravit lidi pro revoluční praktiky v budoucnosti. Komunální demokracie se má rozrůst v rozhodný konflikt se státem, pomoci přechodu od negativní svobody k pozitivní svobodě.“

Libertinský municipalismus má antikapitalistický charakter, protože „kapitalismus nám nezajistí všeobecné a demokratické instituce, které potřebujeme“.

Murray Bookchin

Libertinská samospráva se má odrážet také v ekonomice, všeobecná shromáždění mohou sama kontrolovat výrobu v rámci oboru. Takové hospodářství se zároveň odlišuje od nacionalizace, která umocňuje etatismus (státnost) a vede k byrokratickému systému vlády, stejně i od anarchosyndikalistického postoje, který by předal hospodářství do rukou dělnických sdružení, které by mohla usilovat o realizaci kapitalistických předsevzetí. „V navrhovaném hospodářství mohou obyvatelé na svých shromážděních přijímat rozhodnutí týkající se ekonomie, nevedeni podnikovými zájmy (což by mohlo vést k favorizování určitých předsevzetí) ale zájmem všech podniků jako celku.“ Není to ovšem jediný bod pohledu v rámci tohoto proudu.

Další americký publicista, Michael Albert, autor mnoha knížek o anarchistické ekonomice a tvůrce parekonomie (participační ekonomie) spojuje koncepci anarchosyndikalismu a municipalismu. Popisuje možné varianty spolupráce dělnických samospráv s lokálními samosprávami. Také v programu americké Strany zelených se odvolávají na myšlenky municipalismu a sociální ekologie a je tam přítomný prvek nezávislých družstev, jakož i komunálního hospodářství kontrolovaného obyvateli.

Další věcí budící největší kontroverze je otázka účasti na volbách. Libertinští municipalisté říkají, že lokální politika sebou přitahuje účast ve volbách do samospráv města nebo obce. Naznamená to ovšem, že když se zapojí do obecní nebo městské společnosti, tak se ještě nemusí aktivně zapojit do činnosti státních orgánů. Podobně jako vytváření anarchosyndikalistických odborů na pracovištích ještě neznamená zapojení se do kapitalistické formy výroby.

Bookchin uvádí příklad francouzské revoluce z let 1789 – 1794, aby připomněl, že městské „distrikty“, vytvořené za monarchie s cílem urychlení voleb do generálního stavu, byly v průběhu 4 let přeměněny v revoluční instituce založené na mandátní demokracii. Toto hnutí za přímou demokracii bylo zničeno v červnu 1793 zradou jakobínů, nikoli autoritářstvím monarchie, která tyto struktury založila s jinými cíli.

V Burligtonu (USA) v roce 1989 vystoupil poprvé Bookchin s volebním programem „Burlington Greens“. Vyjádřil v něm návrhy decentralistické kontroly městských financí, nízkoprocentních půjček na nákup a rekonstrukci bytů, ekologické programy výstavby a plán výstavby sítě propojující okolní farmáře se spotřebiteli, aby se rozvíjela lokální agrokultura.

Bookchin přitom akceptuje argumenty tradičních anarchistů pod podmínkou, že mluví o volbách do státních orgánů a nikoli do lokálních samospráv. Souhlasí s názorem, že revolucionáři v parlamentě, ať by byly jejich prvotní úmysly jakékoli, skončí jako správci kapitalismu. Kompromisy nevyhnutelně způsobí, že se stanou neschopnými svobodně pracovat a jsou poddajnější korupci. Aktivita na lokální úrovni, „blíž obyvatelům“, dává větší šanci pro realizaci požadavků, pro které byli zplnomocněni.

Volební platforma musí být založena podle názorů Bookchina na tom, že série požadavků reprezentují cíle, za které daná skupina bojuje. Především na radikální demokratizaci řízení města prostřednictvím shromáždění obyvatel a podrobení městské rady těmto shromážděním. Nestačí se jenom odvolávat na participační demokracii, program musí obsahovat vlastní cíle týkající se té či oné obce. „Série výrazně preciznějších požadavků musí být neoddělitelnou součástí při dosahování každého dlouhodobého cíle, který fundamentálně přetváří společnost. Nesmí jím být ovšem reformování současného systému, ale jeho nahrazení libertinským.“ Zvolení radní musí též usilovat o vznik městských zákonů, ve kterých budou sepsány zásady participační demokracie. Po upevnění nových zásad navrhuje Bookchin sabotování a odmítnutí vykonávat rozhodnutí radnice a založení lokálních hlídek obyvatel.

Rafal Gorski a jeho kniha Bez Państwa

Musíme ještě krátce pospat, jaké organizační formy přijalo hnutí sympatizující s libertinským municaplismem a sociální ekologií. V roce 1974 byl založen Institut sociální ekologie v Plainfieldu (v americkém státě Vermont). Studií, jejichž program obsahuje ekologické a sociologické problémy, alternativní ekonomii, historii sociálních hnutí a generová studia se od roku 1994 neúčastní jenom lidé z USA a Kanady, ale také z Etiopie, Japonska, Uruguaje, Puberta Rica, Řecka, Austrálie atd., kde byl před několika lety založen analogický institut. Skupiny municipalistů působí v Berlingtonu a Syracuse ve státě New York. V roce 1993 se poprvé účastnili lokálních voleb. První z kandidátů Howard Hawkis získal 2,5% hlasů ve své čtvrti a druhý Tom Sullivan (indián z kmene Mohawků) získal 17% hlasů. Navázali spolupráci s Konfederací sousedských sdružení. Další skupina působící v Montrealu v Kanadě, “Ekology Montreal“, druh antistrany prosazující hesla libertinského municiaplismu. V roce 1990 postavila 21 kandidátů v lokálních volbách. Celkem získala 7% hlasů, a jeden z nich, Dimitri Rossopoulo,s získal 20% ve svém distriktu. „Ekology Montreal“ vydává také časopisy, organizuje výstavy, diskusní setkání týkající se komunálních problémů, feminismu, pacifismu a alternativní ekonomie. Na jedné z konferencí hostili také členy samospráv z Porto Alegre z Brazílie. V Německu působí municipalisté v levicové Straně zelených (není případ české Strany zelených – poznámka překladatele), ti tvoří organizaci Ökologishe Linke ve Frankfurtu s Juttou Ditfirtovou v čele. Od roku 1989 existuje v italské Mantui Libertinský institut lokální a menšinové autonomie, vydává magazín „Radici“ a spolupracuje s volební iniciativou „Civic List“. Od roku 1993 působí Sociální kooperace a společenská samospráva. V rámci sítě sociální ekologie působí od roku 1988 Red de Ecologia Social v Montevideu v Uruguaji, jehož členové pochází z anarchistické skupiny „Comunidad del Sur“ založené již v roce 1955. Členové skupiny žijí v „Casa Encuento“, kde probíhají různé workshopy, setkání a výstavy. V srpnu 1998 proběhla v Lisabonu konference zasvěcená požadavkům libertinského municipalismu. Účastnilo se jí 125 lidí z USA, Kanady, Belgie, Norska, Portugalska a Španělska. S přednáškou „Libertinský municiaplismus alternativa pro kapitalistický municipalismus“ vystoupil představitel anarchosyndikalistických odborů CGT. Zatímco s ostrou kritikou municipalismu vystoupily další anarchosyndikalistické odbory, CNT.


Přeložil Květoslav Vobořil

Zdroj: Kniha Rafala Gorského Demokracja Uczestniczaca v samorzadzie lokalnym (Participační demokracie v lokální samosprávě)

Související články na csaf.cz:
Město patří nám!
Samospráva jako permanentní opozice
Podzimní volební bláto
Participační ekonomie a osvobození pracující třídy
Libertinský municipalismus - rozhovor s Janet Biehl