24. června proběhla v celém Česku stávka. Jak vypadala? A byla úspěšná?

Na úterý 24. června vyhlásily mnohé odborové svazy stávku proti reformám současné vlády. Podle prvních odhadů odborů se do stávky zapojil asi milion lidí. Stávkovalo se ve zdravotnictví, na železnici, v některých městech se úplně či částečně zastavila hromadná doprava, práce se na hodinu zastavila v mnoha továrnách a úřadech, nekonaly se prohlídky na některých hradech a zámcích, pražští taxikáři zablokovali letiště, zemědělci překvapili blokádou pražské magistrály a dál by se dalo pokračovat. Požadavky stávkujících byly různé, zpravidla se však týkaly některého z aspektů asociálních vládních reforem – privatizace fakultních nemocnic, poplatky za návštěvu lékaře, pozdní odchod do důchodu, reforma financí, která přilepšila jen těm bohatým a ostatním sáhla zas hlouběji do kapsy, a tak dále.

Stávkující a stávkokazi

Zapojili se jak odboráři, tak i odborově neorganizovaní pracující. Někteří lidé práci nezastavili, avšak svou solidaritu s požadavky stávkujících vyjádřili alespoň vylepením plakátů na svém pracovišti. Počet lidí, kteří se ke stávce přidali, je nezanedbatelný, ať se vláda snaží jakkoliv tento počet bagatelizovat. Avšak na mnoha místech se ukázala nejednotnost pracujících. Co si od vládních reforem slibují jejich zastánci s průměrnými či podprůměrnými platy, je záhadou. Snad je pocit, že jsou zajedno s mocnými, povznáší na jejich úroveň, i když v reálu jsou na tom škodní. Pak tu jsou ti, co mají za každé situace ocas stažený mezi nohami, nechtějí na sebe upozorňovat, přidělávat si problémy či nedej“bože“ rozhněvat si zaměstnavatele. Nelze se jim divit, často živí rodinu a jsou rádi alespoň za nějakou „jistotu“ stálého příjmu. Takové lidi zaměstnavatel snadno zastraší či z jejich řad získá stávkokaze, jak jsme tomu byli svědky i nyní. Někde dostávali řidiči hromadné dopravy dokonce jednorázové prémie, když se do stávky nezapojí.

stávka

Opomíjet se nesmí ani fakt, že se v Čechách po období bolševické diktatury nevytvořila žádná stávková tradice a vědomí solidarity mezi pracujícími, kteří by si byli vědomi, že boj jedněch se týká i druhých. Mainstreamová média se v této zemi navíc vždy staví buď přímo či nepřímo proti odborům. A odborové svazy samotné prokázaly ve své většině impotenci jak v dílčích sociálních střetech, tak i v boji proti neoliberálním vládním opatřením. Nejvyšší vedení odborů je často liknavé a málo radikální, což mnohé pracují vedlo k otázce „K čemu ty odbory vlastně jsou?“, k vystupování z nich či nezájmu do nich vstupovat. Smutným faktem však zůstává i skutečnost, že mnozí pracující přijali život pod heslem „pracuj a konzumuj“ a nechají bez odporu na sobě dříví štípat. Vzhledem k tomu všemu je tedy milionová účast na stávce nad očekávání překvapivá.

Arogance moci

Ke stávce se sice přidalo mnoho lidí, avšak její dopad byl minimální. Jedna hodina prostě nestačí. I za tu hodinu stačila média zaznamenat reakce rozhořčených cestujících, kteří nechtěli tu chvíli počkat a víc než solidarita s lidmi, kteří bojují i za ně, je zajímali jejich bezprostřední sobecké zájmy. V některých médiích takoví lidé dostali větší prostor než stávkující. Že tím jdou vlastně sami proti sobě, jim zjevně nedocházelo. Mimo krátkého zastavení dopravy však byl dopad stávky minimální a většina stávkujících tu hodinu měla v práci branou jako neplacené volno.

Toho si jsou samozřejmě vědomi i představitelé vlády. Hodinová stávka jim sice může ukázat, že jsou u mnohých nepopulární, ale po zkušenostech s odbory, které k opravdu radikální formě protestu za celých 18 let nepřistoupili, si z toho málo co dělají. Přesně podle našich očekávání vláda stávku de facto ignorovala a omezila se jen na několik arogantních prohlášení. Premiér Topolánek se nechal slyšet, že opravdu „tato země je ohrožena - ale ne reformami, nýbrž nedostatkem reforem.“ Primátor Prahy Bém prohlásil, že stávkující „svůj malý počet nahradili šikanováním obyvatel." Náměstek ministra zdravotnictví v televizním vysílání zcela zpochybnil počet stávkujících a řekl, že ho stávka utvrdila v tom, že se musí pokračovat v zahájené cestě reforem.

stávka

Představitelé opoziční sociální demokracie, prokapitalistické strany, která za své vlády prosazovala pravicovou politiku, i když v pomalejším tempu, se postavili na stranu stávkujících. Bylo by však naivní myslet si, že tak činí z nezištných důvodů – podpírají tím své koaličně-opoziční handrkování, loví volební preference a navíc v čele největší odborové centrály sedí senátor za tuto stranu.

Zapojili se i anarchisté

Československá anarchistická federace (ČSAF) se rozhodla stávku podpořit. Na webu ČSAF se objevilo prohlášení a výzva ke kritickému připojení se ke stávce, natištěno bylo množství letáků a samolepek. Členové a členky se ke stávce postavili aktivně, nejen že se do ní přímo zapojili, také informovali o anarchistickém pohledu na vládní reformy, které jsou jedním z asociálních projevů kapitalistického systému. Některé skupiny ČSAF i sympatizanti obratem přispěli informacemi o svých aktivitách.

stávka

ČSAF Východ: Do úterní stávky a akcí proti asociálním vládním reformám se zapojili/y všichni členové a členky ČSAF -Východ. Dva členové zvolili tichou podporu stávkujícím několikahodinovým odmítnutím práce. Jeden člen se oficiálně zapojil do celodenní stávky Asociace samostatných odborů a podílel se na blokádě magistrály u náměstí I.P.Pavlova v Praze. „Byl to moment překvapení, počkali jsme až padne zelená. Zablokovali jsme nejdříve přechod, abychom potom naházeli balíky slámy na ulici a zatarasili magistrálu“. Ti, kteří/které se nemohli/y přímo zapojit do stávky, podpořili/y protesty rozdáváním letáků ČSAF, výzdobou samolepkami a street-artem ve Svitavách, České Třebové, Ústí nad Orlicí, Brandýse nad Orlicí, Chocni a Vysokém Mýtě.

stávka

ČSAF Střed: Sérii akcí namířených proti reformě a na podporu stávky vyhlášené na 24.6., zahájili členové ČSAF a naši sympatizanti 18. června v Kolíně, kde bylo rozdáno kolem 300 letáků ČSAF „Proti reformě časově neomezenou generální stávkou“ před vlakovým nádražím. Během týdne se v kolínských ulicích objevily také samolepky z dílny ČSAF vydané k této příležitosti. Další akce pokračovala 20. června v Čáslavi, kde se podařilo rozdat přibližně 500 letáků, a druhý den v sobotu rozdali členové ČSAF asi 400 letáků v Kutné Hoře. Během víkendu byly samolepkami proti reformě vyzdobeny také čáslavské a kutnohorské ulice. V den stávky 24.6. členové a sympatizanti ČSAF již hodinu před stávkou šířili letáky na autobusovém nádraží v Čáslavi jak mezi cestujícími, tak i dopravními zaměstnanci. Zároveň byly letáky rozdávány před supermarketem Lidl. Před 13. hodinou osmičlenná skupina doráží na čáslavské vlakové nádraží, kde přes přechodovou lávku vyvěšuje transparent s nápisem „Generální stávkou proti reformě“ a nad nádražím zavlála anarchistická černorudá vlajka. Cestujícím a zaměstnancům ČD byly rozdány letáky za generální stávku. V půl třetí po ukončení stávky, se po společné fotografii rozcházíme do svých domovů. Tento den se nám podařilo rozdat mezi lidmi kolem 400 letáků.

stávka

Královédvorská skupina ČSAF píše: „Ve městě jsme vylepili samolepky, do schránek jsme rozdávali letáky a také je dávali na místní výlepní plochy.“ Podobná informace přichází i od pražské skupiny ČSAF. Samolepky a letáky proti reformě se dále objevily v Děčíne, Pardubicích, Hradci Králové, Trutnově, Kladně, Berouně, Poděbradech, Nymburce, Karlových Varech, Tachově, Světlé nad Sázavou, Zruči nad Sázavou, Vlašimi, Českých Budějovicích, Znojmě, Ostravě, Orlové, Tanvaldě, Brtnici, Jihlavě, Žďaru nad Sázavou, Humpolci, Chrudimi a dalších městech.

Přišlo nám i pár ohlasů od sympatizantů. Jeden nám například poslal fotografie a report ze stávky MHD v Brně, kde vyvěsil několik letáčků ČSAF. Další popisuje, jak se postavil ke zveřejněné výzvě ČSAF: „Zašel jsem za kolegou, o němž vím, že je v odborech, s dotazem, zda odbory v našem podniku něco plánují na den stávky. Prohlásil, že se nikdo k ničemu moc nemá. Nakonec slovo dalo slovo a rozhodli jsme se, že do stávky půjdeme. Naši nejbližší spolupracovníci (celé patro administrativní budovy) s nápadem souhlasili. V den stávky jsme si připíchli na oděv stužky s nápisem „Stávka“ a vyvěsili plakáty na dveře kanceláří. Během hodinové stávky jsme si píchli odchod a setrvali na pracovišti v přátelské debatě.“

stávka

Stávka je za námi. A co dál?

Odboroví předáci se nechali slyšet, že stávka byla úspěšná. Co do počtu lidí, kteří se zapojili v poměrech, jež jsme popsali, to úspěch určitě byl. Viděno ale optikou dosaženého cíle vyhráno rozhodně a ani v nejmenším není. Vládní politici dle předpokladů pokračují ve své aroganci a hodinová stávka je nechává chladnými. Názor lidí je nezajímá v otázce reforem stejně jako v otázce zbudování americké radarové základny. Asi málokdo počítal, že si před tímto protestem sedne vláda na zadek a začne vycházet vstříc i ledem, kteří se nepohybují v nejvyšších příjmových vrstvách. Doufejme, že v lidech tato arogance místo rezignace vzbudí spíš zdravý vztek, který dají najevo při dalších protestech a stávkách.

Odborový předáci sice nekonkrétně mluví o dalším odporu vůči vládním reformám. Povedou však pracující do další stávky nebo je od ní budou spíše zrazovat? Sociálním demokratům v čele odborů by jejich strana mohla mít později za zlé, že se pracující naučili domáhat se svých práv účinnými prostředky. Není si jista, zda by se to jednou neotočilo proti ní samé, až by se dostala opět k moci.

Stávka z 24. června bude úspěšná jedině tehdy, když bude následována dalšími kroky, nejlépe časově neomezenou generální stávkou, jíž se vláda již nebude moci arogantně vysmívat.