Rozhovor o historii squatingu ve Velké Británii, ale také o vztahu mezi squatingem a anarchistickým hnutím v této zemi, průběžnou změnou zákonů majících dopad na squating, a squating v rámci ostatních sociálních hnutí.

Jim žije v Londýně v Anglii a dlouhodobě pracuje v tzv. “Poradně pro squatery“ ( Advisory Service for Squatters, A.S.S). Rozpovídal se s námi o historii squatingu ve Velké Británii, která se píše již od 14.století. Toto interview se také zabývá vztahem mezi squatingem a anarchistickým hnutím v této zemi, průběžnou změnou zákonů majících dopad na squating, a squating v rámci ostatních sociálních hnutí.

Poradna pro squatery je kolektiv neplacených dobrovolníků a dobrovolnic, kteří/é denně poskytují squaterům a bezdomovcům informace nezbytné pro život na ulici. Poradna funguje od roku 1975 a vyrostla na základech skupiny, která se zabývala podobnou problematikou již od roku 1960. Zabývá se publikací Squaterovy kuchařky, jejíž 12. číslo právě vyšlo a která již od roku 76 vychází ve 150-tisícovém nákladu. Poradna poskytuje tipy a triky, jak osquatovat dlouhodobě nevyužívané prostory, poskytuje squaterům právní základ, podporuje je při obraně vyklizovaných autonomních zón a upozorňuje na šikanování bezdomovců ze strany policie.

Aaron: Proč nezačít od samotného začátku? Tedy od roku 1381?

Jim: Squating byl jedním z klíčových hybatelů rolnických revolt. Byla to originální forma opečovávaní půdy. Nová myšlenka, o jejíž realizaci se zasloužil fakt, že si tehdejší mocnáři nárokovali vlastnictví půdy. Myšlenka squatingu byla od samého počátku opozicí k uzurpování a ovládání půdy a osad, kdy začali být lidé omezováni hranicemi a ploty a začali si říkat toto je moje půda a tamto je tvoje půda a vešlo v platnost dědické právo z otce na syna. Squating má tedy na ostrovech bohatou historii. Všichni už jistě slyšeli o Diggerech v 17. století. V roce 1999 jsme uspořádali velkou akci k 350-ému výročí revolty Diggerů. Co pro tebe znamená 1. duben?

Aaron: Apríl? Den šprýmů?

Jim: 1.duben je dnem Diggerů. V tento den se Diggeři vzbouřili. A odvedli mnoho práce. Christopher Hill napsal knihu “ The world turned upside down“ (Svět se obrátil naruby). Dílo není jen o Diggerech, ale o všech radikálních hnutíh 17. století. Díky této knize a stejnojmenné písni od Leona Rosselsona se tisíce lidí začalo považovat za Diggery. Co je často opomíjeno – polovina 17. století nebyla pouze v duchu občanských revolt a válek, ale také ji sužoval hladomor. Lidé postiženi hladomorem byli ti, kteří nejtrpčeji nesli pozůstatky Anglické revoluce. Někteří z řad Diggerů byli před Anglickou revolucí celkem dobře zajištěni a válka je přivedla do nouze.

Aaron: Často jsem slyšel o Diggerech v kontextu historie anarchismu. Řekl by jsi, že existuje nějaká spojitost mezi hnutím Diggerů a tím, co je nám známé jako anarchismus?

Jim: Co slyšíme ještě častěji, že Ranteři byli “prvotní anarchisté“. A to pokládám za chybnou interpretaci. Nemyslím si že byli diggeři anarchisté, vždyť usilovali o zřízení státu. Jednou z radikálních ideí Diggerů byla náklonnost a podpora mládeže, což bylo v rozporu se zaběhlými praktikami. Na kritiku Diggerů bych ještě zmínil, že se zdá, že neměli co říci k pozici ženy ve společnosti. Winstanley používá termín “lidstvo“ a míní tím ženy i muže.[1] Před světovými válkami pracoval pro ženu (šéfovou) což bylo velmi neobvyklé. Poté co byly Diggerské osady poraženy, několik nejznámějších Diggerů ztratilo zájem o práci pro “ženského proroka“ té doby.

Aaron: Co třeba městské squatování? Existuje zde také dlouholetá tradice?

Jim: Myslím že ano. Např. 19. století bylo bohaté na povětšinu individualistické squaterské projekty. Poté se staly fenoménem více organizované projekty a o squatingu začalo být víc slyšet. Ať už se jedná o individuální nebo hromadné obsazování dlouhodobě nevyužívaných budov, když už se lidé do něčeho takového pustili, pohlíželo se na jejich činy z politického úhlu.

Squaterské hnutí existovalo po první světové válce. Kolem roku 1945 se dá mluvit o velkém hnutí, které bylo dost násilně potlačováno Churchillovou vládou. Hnutí si říkalo Vigilante[2]. Myslím že hlavní ideou bylo ostražité pátrání po opuštěných objektech a upozorňování bezdomovců na tyto domy. Vigilante mělo své kořeny v Brightonu a u jeho zrodu stáli anarchisté, což znamenalo násilnější represe, než s jakými se například setkal Squater Camp roku 1946, který začal ve velkém a přežil až do padesátých let. V té době byly squatovány všechny druhy objektů, včetně vojenských základen a základen královského letectva, které byly po válce opuštěny. Lidé do nich vnikli a prostě se tam zabydleli, tak jako v mnoha dalších komplexech budov.

Skvrnou na Squater Campu 46 o které často slyšíme, bylo jeho zneužití Komunistickou stranou (KS). V květnu 46 se KS, která byla v té době mnohem mocnější než nyní, začala navážet do squatingu. Ve skutečnosti se mnoho členů KS podílelo na squatování, ale elita strany se do něho navážela, přičemž tvrdila, že “socialismus je prioritní“ a podobně. Jenomže do září squaterství natolik zpopularizovalo, že i elitáři z KS si řekli: „Sakra, nebude lepší se svézt na téhle módní vlně?“

Takže zorganizovali tyto velkolepé squaty: Duchess of Bedford Mansions poblíž parku Regents a dva hotely v Bloomsbury, místa která dosud sloužila jako kancelářské objekty (Bedford Mansions byl později opět pronajat bohatým). Tohle přineslo KS velkou mediální publicitu, protože v té době stál pronájem bytu asi 1,5 libry, což bylo pro obyčejné pracující příliš a nemohli si to dovolit. Poté co policie obklíčila tato squatovaná místa, bylo na Trafalgar Square svoláno masové shromáždění na podporu squaterů.
Během několika dnů bylo po všem, protože byli zadrženi takzvaní vůdci a KS se znovu obrátila zády a nechala napospas lidi které zneužila jako kanónenfutr. Takže takhle nějak “ovlivnily“ elity Komunistické strany squating 40. let – přifařily se pozdě a vzdaly brzy.

Aaron: Kdo stál u zrodu squatersví v r. 46? Byli to převážně vojáci, kteří se vrátili z války?

Jim: Ano.

Aaron: A co to znamenalo pro další léta? Bylo to první velké politické squaterské hnutí?

Jim: Jakým způsobem bylo to hnutí politické – myslím, že bychom nejprve měli porozumět squaterskému hnutí v Británii, které se v mnohém liší od zbytku Evropy. Po většinu času a pro většinu lidí je squatování o bydlení. O zoufalém nedostatku ubytovacích prostor, o tom to vždy bylo. To je více či méně zřetelně politické téma, do kterého zasahují všichni možní lidé. Což se nedá zcela říci o squaterství v západní Evropě. Tady na ostrovech má squating odlišný charakter než, například v Německu, kde je otevřeně politickou záležitostí. Ovšem, že i u nás se jedná o politický akt – zabydlování prázdných budov, které jsou v takzvaném soukromém vlastnictví, nebo jsou státním majetkem – je politickým aktem. Ale to není způsob, jak na to většina britských squaterů historicky nahlíží. Je to spíš o dělání věcí, které musíme dělat aby jsme měli střechu nad hlavou a lidi to vytáčí, že nemají kde žít a tady jsou budovy, které evidentně nikdo nepotřebuje.

Aaron: Jak se měnily zákony týkající se squaterství? Jak se Britská monarchie se squaterstvím vypořádává?

Jim: Pravdou je, že squaterství tu nikdy nebylo a stále není zločinem [3](přesto, že se ho v minulosti snažili kriminalizovat). Sqaterství by nemělo mít nic do činění s policií, přestože je policie neustále v souvislosti s ním zmiňována.

V 70. letech byly snahy squaterství kriminalizovat a ve Skotsku se to povedlo. Zasloužil se o to Skotský zákon o povolení vstupu na soukromý pozemek, který vešel v platnost po čistkách a vyklizování svobodných zón, jako pojistka toho, že je lidé znovu nezabydlí. Takže v současnosti ve Skotsku ve skutečnosti squaterství neexistuje. Squating je ilegální i v USA, ale překvapivě se tam stejně squatuje. Kvůli bydlení moc lidí nesquatuje, ale chudí si často obdělávají nevyužívanou půdu, aby si zajistili potraviny a další důležité věci pro potřeby komunity.

Aaron: Takže vstup na soukromý pozemek se tady neřeší?

Jim: Ale ano, vstoupit na určitá místa je zločin. Však víš, např. objekty Ministerstva obrany, vojenské základny, zahraniční ambasády a pod.. Také věznice. Musíš vstoupit na pozemek věznice! Také vstup na železniční trať je zločin. Takže existují jistá místa, na která je vstup zakázán zákonem, ale obecně nemůže být vstup na nějaký pozemek považován za zločin. Takže když někde uvidíš nápis: „Vstup na tento pozemek bude soudně stíhán (Trespassers will be prosecuted)“, tak je to blbost. Vstup na pozemek nemůže být soudně stíhán. Může být maximálně přestupkem, ne zločinem.

Aaron: Zmínil jsi se, že se v 70. letech pokusila vláda squaterství kriminalizovat...

Jim: Ale nepovedlo se, museli od toho upustit. Bylo to v souvislosti se zmíněnou kriminalizací vstupu na soukromý pozemek – jenomže to by bylo v Anglii a ve Walesu velmi obtížně proveditelné. Vlastně nemožné. Vskutku by to rozložilo základ všech zákonů týkajících se pronájmu půdy. Takže co ve skutečnosti vzešlo z tohoto úsilí byla kampaň proti kriminalizaci vstupu na soukromý pozemek. V podstatě ani nebyli schopni kriminalizaci prosadit. Přesto policajti lidi neustále přesvědčují, že zákony byly změněny, a to je důvod proč stále informujeme lidi, že je squating legální, nezbytný a svobodný. Legální, ale ne uzákoněný – jinými slovy, je věcí občanské neposlušnosti, ne zločinem.

Aaron: Když jsi porovnával britské squaty a squaty jinde v západní Evropě, vzpomněl jsem si na ono vymezení, ke kterému došlo v Kanadě mezi individualistickými squaty a politickými squaty.

Jim: Neřekl bych individualistické. Existují komunitní typy squatingů, které nejsou zjevně politické. Ve skutečnosti někteří lidé, kteří squatují, v tom politiku nevidí, ale myslím, že jejich činy politické jsou. Lidé jednají bez toho, aby byli ideologicky vymezeni, dělají to protože ty budovy jsou prázdné a oni potřebují střechu nad hlavou. Nebo je na nějakém pozemku prostě binec, a lidé potřebují zahrádku a jejich děti si nemají kde hrát.

Aaron: Proč lidé squatují?

Jim: Lidé squatují z rozličných důvodů. Existují dokonce squateři-lifestylisté – lidé, kteří squatují protože je to baví. Nejsou k tomu donuceni, je to jejich životní styl a chtějí žít ve squatu. Můžeme se také setkat s lidmi, kteří mají možnost nějakého alternativního bydlení, ale nemají možnost žít způsobem, jakým chtějí – v komunitě s lidmi, kteří na různých věcech spolupracují. V naší poradně ale zjišťujeme, že takových lidí je minimum. Většina squatuje, protože je k tomu donutila tíživá životní situace.

Aaron: Byl v Londýně vždy nedostatek sociálního či dostupného bydlení?

Jim: Termín “dostupné bydlení“ je v současnosti v Anglii fakt populární. Přirovnal bych to k termínu “veřejné školy (public schools)“, které jsou ve skutečnosti soukromé – tak jako “dostupné bydlení“ je ve skutečnosti NEdostupné.

Aaron: Měli některé squaty v posledních letech velký vliv na dění v Londýně?

Jim: Ano, např. Huntley Street. Byly toho plné noviny. V osudnou noc, kdy byl vyklizen, proběhly solidární akce po celém světě. To bylo v roce 1978. V té době bylo mnoho velkých squatů. Dalším byl Freston road v západním Londýně, jehož obyvatelé přišli s Unilaterální deklarací nezávislosti. Po Organizaci spojených národů požadovali uznání nezávislosti, jako samostatného státu. Lidé kteří zastupovali squat před londýnským koncilem byli nazýváni ambasadory a každý byl ministr něčeho. Nejvíc bylo ministrů alkoholu, pokud si dobře vzpomínám. Freston road vydával nejlepší squaterský plátek zvaný Corrugated Times.

Aaron: Fungují ještě nějaké squaty 60. a 70. let?

Jim: Ne. Ale pokud by lidé v některých squatech, hlavně v jižním Londýně, shromažďovali důkazy o společném zabydlení, mohli tyto zóny fungovat dodnes. Jenomže chyběla evidence společného vlastnictví a tak došlo k vyklizení. Původní majitel má 12 let na to aby projevil o nemovitost zájem.

Aaron: Znamená to snad, že pokud si lidé uhájí místo po 12 let, je potom jejich?

Jim: Ano. Je to sice trošku komplikovanější – před třemi lety změnili zákony, takže pokud se jedná o registrovanou půdu, tak je to mnohem obtížnější. Ale pokud půda není registrovaná, nebo pokud je registrovaná a dvanáctiletého zabydlení bylo dosaženo před říjnem 2003, poté se její stávající obyvatelé mohou efektivně stát majiteli. ...ale musejí mít důkazy o společném zabydlení. Mnoho zón bylo ztraceno díky tomu, že lidé neevidovali společné vlastnictví.

Aaron: Jak dlouho funguje Poradna pro squatery (Advisory Service for Squatters)?

Jim: Od roku 1975. Poradna vznikla odtržením od Poradny pro squatující rodiny (Family Squatters' Advisory Service), kterých bylo v r. 68 mnoho a soustřeďovaly se na zpřístupňování opuštěných objektů rodinám bez přístřeší. Vznikla rozepře, jestli je legitimní, když squatují pouze rodiny, nebo jestli na to mají právo i jednotlivci. Před dvěma a půl lety se přestěhovala poradna do svého současného působiště.

Aaron: Zajímají mě také squaterská sociální centra. Mají v Londýně také dlouhou historii?

Jim: Ano i ne. Zapsali se do historie spíš mimo Londýn. Koncept sociálních center se objevil teprve před několika lety. Asi nikdo by neřekl, že zde existují dlouho. V minulosti se proslavily spíš lokální squaterské skupiny. Při pohledu na nedávnou minulost ale objevíme kompletně zasquatované ulice a bloky domů, kde po krátké době vznikaly svobodné zóny a sociální centra. Něco takového se dělo na protest proti M – 11, jednalo se tehdy o squating se silným politickým podtextem a do Londýna to přineslo taktiku a kampaň proti automobilismu. Byl to velmi specifický druh squatingu a zasloužil se o zrod sociálních center. V současnu ale většina sociálních center nejsou squaty. V této souvislosti mě sere, že někteří vyprofilovaní anarchisté hází špínu na tyto centra. Takže chci zároveň vzkázat všem vyprofilovaným lifestyle anarchistickým squaterům: VY PRO MĚ NEJSTE SQUATEŘI! Squating je mnohem větším světem a pohybuje se v něm tak široké spektrum různorodých lidí o jakém jste nikdy ani nesnili! Žijete v malým zasraným anarchistickým ghetu! Některý lidi jsou naštvaný, že údajný svině z legálních (nájemných a hypotékou zatížených) sociálních center poškodily ideu sociálního centra. Což působí rozvratně. Squatovaná, nebo legální sociální centra – oboje mají své nedostatky a problémy, tak jako své výhody. Ve squatovaných sociálních centrech se můžeme řídit svou vlastní inspirací, bez toho abychom museli prodávat horu piv, aby byly prachy na zaplacení účtů. Na druhou stranu nemívají dlouhého trvání, takže nemohou být dlouhodobou inspirací pro různé kampaně, hnutí a život v komunitě.

Aaron: Jedná se v případě squatovaných sociálních center a squatovaných domů o kompletně rozdělené hnutí?

Jim: Ne v Londýně, ale mimo Londýn bylo do obsazování domů za účelem vybudování sociálního centra zapojeno mnoho lidí, kteří nepotřebovali squatovat kvůli bydlení. Například Leeds a Manchester. Ale věci se mění. Anglická velkoměsta, která měla tradičně menší problémy s dostupností bydlení než Londýn, nyní čelí krizi která je kompenzovaná nárůstem squatingu za účelem bydlení. Také v Bristolu a Brightonu vždy existovaly velké squaty zabydlené za účelem získání střechy nad hlavou.

Aaron: Squating se mi někdy jeví jako výsada anarchistického hnutí.

Jim: V tom vidím problém. Lidé si neuvědomují jak široké spektrum různých lidí squatuje. Prosím nemyslete si, že se teď snažím bagatelizovat nějaká squaterská sociální centra – to ne. Ale většina velkých squatů v minulosti vzniklo za účelem získání střechy nad hlavou, i když nahlédneme až do 40-ých let. V Londýně, Brightonu, Bristolu a dnes i v Leedsu a Manchesteru.

Otázky kladl žurnalista Aaron Lakoff.
Audio verzi najdete na [http://www.radio4all.net/proginfo.php?id=26900]

Překlad: Tonda Kováč

---

[1] V angličtině používal termín “mankind“ pro lidstvo, čímž se snažil nahradit dodnes zaběhlý termín “man“ (man jinak znamená muž). V té době se setkal s nepochopením.

[2] vigilant-bdělý, ostražitý, opatrný

[3] pouze Anglie a Wales, ve Skotsku je kriminalizováno