Zamyšlení se nad některými principy a důsledky azylové a imigrační politiky Evropské Unie v širším kontextu; kritický pohled na tuto politiku, názorová východiska na kterých je stavěna; relevantní fenomény a alternativní pohledy na řešení

Předmětem této práce je zamyšlení se nad některými principy a důsledky azylové a imigrační politiky Evropské Unie v širším kontextu. Cílem je přinést kritický pohled na tuto politiku EU, přiblížit zejména názorová východiska na kterých je stavěna, zevrubně popsat relevantní fenomény a načrtnout alternativní pohledy na řešení otázky migrace a volného pohybu osob v (nejen) v Evropě, respektive EU. Volným pohybem osob se rozumí „nejen právo cestovat a pobývat v rámci Evropského společenství (ES), ale především právo pracovat, podnikat a usazovat se na území kteréhokoli členského státu“.[1]

Tento volný pohyb v rámci EU však není zaručen zdaleka všem, nýbrž jen „vybraným“ jedincům, mezi které patří občané členských zemí EU, ti jsou ovšem pro účely této práce zcela irelevantní, proto se nadále budeme věnovat pouze osobám nemajícím status občana EU.

Kritéria pro možnost dané osoby volně se pohybovat po prostoru Evropské unie (ve smyslu výše zmíněné citace), jsou posuzována podle mnoha mezinárodních norem, úmluv a nařízení. Mezi nejvýznamnější patří či patřily například : Amsterodamská smlouva, Smlouva z Nice, Dublinská dohoda ( I. i II.), Tamperský a Haagský program atd., dále také samozřejmě vnitřními zákony dané země – v České Republice například zákon o azylu či zákon o pobytu cizinců.

Evropská unie má k dispozici samozřejmě i represivní mechanismy, které mohou být použity při porušení některého z jejích předpisů a nařízení. Občan třetí země, který nemá přechodné či trvalé povolení k pobytu v EU, se musí vrátit do své země původu. Měl by tak učinit na dobrovolné bázi. Pokud tak neučiní, má EU k dispozici speciální program, který stanovuje minimální standardy nucené repatriace.

Dohody o znovupřijetí jsou bilaterální dohody mezi EU a nečlenskou zemí. Jejich hlavním cílem je zajistit vypovězení nelegálních imigrantů. Zavádějí povinnost pro nečlenskou zemi bez jakýchkoli formalit znovu přijmout své vlastní občany či osoby, které v této zemi pobývaly. Tyto země na oplátku získají fondy na přijetí těchto osob. V současné době má EU dohody o znovupřijetí uzavřeny s Hong Kongem, Macaem, Srí Lankou a Albánií. Probíhají jednání s řadou dalších zemí.[2]

Tudíž je patrná snaha evropského společenství chránit se před možným přílivem žadatelů o azyl či pracovních migrantů pomocí těchto restriktivních nařízení. Je to dalším dílem do mozaiky, kdy euro-americký typ kapitalismu uvrhá miliony lidí do bídy a nouze a parazituje na nich, avšak odmítá se k této černé práci hlásit a nést zodpovědnost – a dělit se o blahobyt vybudovaný na troskách „třetího světa“ právě s jeho obyvateli. A tak se i Evropská unie pod rouškou bezpečnosti snaží neprodyšně uzavřít do pevnosti, kam nedoléhá jejich křik. Tato pevnost díky schengenské dohodě pomalu „rozpouští“ své vnitřní hranice, posiluje však ty vnější... Schengenská úmluva umožňuje policejní spolupráci, výměnu informací, dozor a přeshraniční stíhání. Posilování vnějších hranic má samozřejmě negativní dopad na regiony vně EU přímo s ní hraničící.

Lidsko-právní organizace se mohou donekonečna snažit o posun vpřed na poli poskytování azylu potřebným, o dohled nad dodržováním lidských práv, avšak tato „lidská práva“ jsou paradoxně formulována zeměmi a organizacemi přímo odpovědnými za katastrofální situaci v mnoha zemích, odkud se do Evropy pokoušejí dostat zoufalí lidé. „Ač je na jednu stranu rozhodně správné, že se vedou kampaně za legalizaci pobytu tzv. ilegálních přistěhovalců (z případných důvodu rozdělení rodiny, negativního dopadu na děti, již proběhlé asimilace v dané zemi atd.) na druhou stranu tyto kampaně přispívají k chápání ilegálního pobytu jako něčeho, co musí daný „ilegál“ změnit. Avšak je potřeba přivést veřejnost k zamyšlení se nad tím, zda –li je vůbec fakt, že je komusi odmítnuto svobodně vstoupit, žít a pracovat v té či oné zemi ospravedlnitelný“.[3]

Nyní k názorovým východiskům, na kterých je tato restriktivní imigrační politika zemí EU stavěna. Nutno na úvod podotknout, že v pozadí politických úmluv a dohod jsou vždy zájmy elit, nikoli občanů. To samozřejmě platí i pro imigrační a azylovou politiku. Zásady a nařízení, týkající se imigrační politiky, jsou povětšině prezentovány jako snaha o řešení rostoucího počtu žádostí o azyl, nelegálních přistěhovalců i mezinárodního zločinu, tudíž snaha o zajištění bezpečnosti.[4] Otázkou je – čí bezpečnosti? To, že je jako ohrožení bezpečnosti vyzdvihován růst počtu žadatelů o azyl či zoufalých lidí, kterým nezbývá nic jiného než „ilegálně“ imigrovat je opravdu cynické. Spojování imigrantů, či cizinců obecně, s kriminalitou je už ohraný, avšak stále bohužel účinný trik hrající na strunu xenofobie.

Nyní se od xenofobie, jakožto společenského jevu, dostáváme k jednomu z klíčových názorových východisek restriktivní imigrační politiky – a je jím nikdo jiný než starý známý – nacionalismus. Nacionalismus nutně musí ukázat příslušníky jiné kultury jako hrozbu „národu svému“ jinak by neměl před kým „svou kulturu“ chránit a ztrácel by tak vlastně svůj smysl. Současný „oficiální“ nacionalismus „alespoň v podání politiků zemí EU “ nepoukazuje otevřeně (otázku zda-li jen kvůli politické korektnosti necháváme nezodpovězenou) na hrozbu ze strany imigrantů z důvodu kulturní odlišnosti, nýbrž kvůli ohrožení domácího trhu, kde přece musejí mít přirozeně zaručenou přednost „domácí“. Samozřejmě fakt, že (nejen) státy EU nutí země „třetího světa“ k otevření trhu a tudíž k otevření jednoduché cesty k „vítězství“ nad tamními domácími producenty, je ponechán stranou bez povšimnutí.

Dále je třeba věnovat pozornost fenoménu, který je pro naše téma - imigraci a migraci - zcela primární a zásadní. Je jím globalizace. Globalizační tendence směřují k vytvoření ničím neregulovaného, globálního volného trhu. Tento globální volný trh však nutně predikuje, stejně jako kapitalismus sám o sobě, sociální nerovnost. Pro účely naší práce je to nerovnost, kdy na jedné straně stojí tzv. „západní svět“ jako úspěšný predátor a na druhé straně zdecimovaný a znásilněný tzv. „třetí svět“. Působení politických, a lobbistických kruhů onoho „západního světa“, mělo, či má za následek bídu onoho „třetího světa“.

Pro ilustraci se pokusme tedy načrtnout velice zjednodušený konkrétní případ : Argentina požádá v době silné ekonomické recese o půjčku MMF a SB, tyto instituce souhlasí, avšak pod podmínkou uskutečnění neoliberálních reforem za účelem otevření se volnému trhu. To má poté za následek totální zhroucení ekonomiky této země, protože domácí producenti nemohu absolutně konkurovat mezinárodním koncernům v jakémkoliv hospodářském odvětví. Tudíž se někteří obyvatelé Argentiny pokusí emigrovat do zemí „západního světa“ a pokusit se začít zde nový život. Ale jaké mají možnosti když přijedou například do EU? Nemluvíme nyní o pár jednotlivcích, ale o „mase“ , tudíž dlouhodobá pracovní víza či jakékoliv jiné páky, krom zažádání o azyl pro umožnění volného pohybu (ve smyslu výše zmíněném) po evropské unii, neexistují. Z definice uprchlíka: (osoby, která by podle závazných norem azyl měla obdržet) : „Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 rozumí osoby, které opustily svou zemi původu na základě oprávněné obavy z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, politického názoru nebo příslušnosti k určité sociální skupině“[5] vyplývá, že azyl nedostanou. Tudíž budou deportovány zpět do země původu.

Na tomto velice zjednodušeném příkladu se dá názorně ukázat, jak se globalizovaný kapitalismus a jeho strukturální součásti (např. EU) vyhýbá odpovědnosti pomocí populistických (politicky motivované přiznávání statutu uprchlíka), xenofobních (ohrožení pracovního trhu) a pokryteckých (co na tom, že jsme jejich bídu způsobili my) postojů, kterými ovlivňují veřejnost.

Je třeba si uvědomit, že migrace a imigrace je přirozeným projevem touhy člověka po lepším životě. Mnohdy zápasem o holé přežití.

Lze tedy tento problém uzavřít s konstatováním, že je třeba reforem, které současné fungování EU promění na sociálně a ekologicky zodpovědnější? V žádném případě ne, když si uvědomíme, že EU vznikla právě proto, že kapitalismu už přestaly stačit málo ohebné hranice států; "Co neroste, umírá" je dnes mantrou a proto je naivní myslet si, že se dobrovolně zastaví toto nafukování, které sice znamená relativní zbohatnutí části lidstva, ale vždy na úkor několikanásobně většího počtu zbídačených a znásilněných. Planeta ale není nafukovací a kapitalismu nemůže nabídnout neomezené množství přírodních zdrojů, natožpak lidí. Co to znamená pro lidi na obou stranách 'pevnosti', si není těžké domyslet. Je proto nejvyšší čas tento proces zastavit a nad alternativami se tentokrát zamyslet pořádně, stát a kapitalismus nevyjímaje.

1) http://www.mvcr.cz/eunie/azyl.html
2) http://www.euractiv.cz/bezpecnost-a-spravedlnost0/link-dossier/azylov-a-imigran-politika
3) http://noii.org.uk/
4) http://www.euractiv.cz/bezpecnost-a-spravedlnost0/link-dossier/azylov-a-imigran-politika
5) http://www.unhcr.cz/zakladni/?cid=33

13.3.2008 Mstislav Bezducha

Rasismus Teorie