Projev ČSAF na prvomájové demonstraci v Praze. K samotné akci se v nejbližší době vrátíme samostatným článkem.

Nescházíme se dnes proto, abychom slavili svátek lásky. Nepřišli jsme sem ani oslavit den boje pracujících. Smyslem dnešní akce už vůbec není více či méně skrytá předvolební kampaň. Setkáváme se tu z mnohem prozaičtějších důvodů – s cílem zabránit demonstraci neonacistů, nebo ji aspoň co nejvíce ztížit.
Všichni moc dobře víme, proč jsme se tu setkali. Bylo by podceňováním vaší inteligence opakovat vám, za kolik zločinů je zodpovědný nacismus a fašismus. Je rovněž zbytečné připomínat, že současní pohrobci těchto ideologií se snaží své vzory napodobit. Je pravda, že ani zdaleka nedosahují jejich úspěchů v podobě milionů obětí. Avšak každý lidský život, který zničí, je obrovskou a ničím nenahraditelnou ztrátou.
Víme rovněž, že i kdyby se neonacisté a neofašisté vzdali z taktických důvodů svého rasistického násilí, budou jejich cíle dál stejně nehumánní. Nikdo z nás nechce žít v diktatuře, nikdo z nás si nepřeje omezování svobody kohokoli jen kvůli politickému blouznění oněch podivných lidí, kteří si o sobě myslí, že jsou nadlidé.
Namísto historických faktů či hrozeb plynoucích z programu neonacistů si připomeňme spíše kořeny jejich ideologií. Právě ty ve spojení s fanatismem dělají nacismus nacismem a fašismus fašismem.
Prvním z těchto kořenů je zbožštění moci. Moc pro fašisty a nacisty nepředstavuje pouhý prostředek k dosažení něčeho, ale tvoří hodnotu sama o sobě. Moc nad lidmi není omezována, ani stydlivě skrývána, ale naopak stavěna na odiv. Nacističtí a fašističtí diktátoři, ale i třeba vůdci malých neonacistických skupinek, jsou lidé zamilovaní do své moci. Jedná se přitom o prazvláštní vztah s až sadomasochistickými rysy. Vůdce vystavuje svůj lid co největším rizikům, utrpením a strázním. Lid si to nechává líbit, ba dokonce se mu to líbí a je na to hrdý. Vůdce chce vést lid k utrpení. Fašisté věří, že skrze něj bude národ očištěn od slabých a nemohoucích a povznese k výšinám nesmrtelnosti. Prostřednictvím utrpení a bolest vznikne nový člověk, nezatížený morálkou. Aby nezdegeneroval, musí vést neustále války, které jediné zajišťují neustálé zocelování. Už jen zde je nacistický ideál absurdní – co budou nadlidé dělat, až nebude žádný soupeř, se kterým by mohli válčit? Zdegenerují, nebo začnou válčit sami proti sobě? Nacismus tak není ničím jiným, než perverzní oslavou smrti – a to jak cizí, tak i vlastní. Není náhodou, že většina nacistických idolů skončila svůj život sebevraždou.
S mocí se v nacismu pojí hierarchie. Každý člověk má mít své určené místo. Ti, kdo by uspořádanost narušovali, budou bez milosti zlikvidováni, i kdyby se jednalo o bývalé spolubojovníky a kamarády, jako se to stalo SA-manům. V takovém světě je poslušnost tou nejdůležitější vlastností a vůle na nic se neptat tou největší ctností. Nacistický svět má být přehledný a fungovat jako stroj bez zadrhnutí, ve kterém budou všechna nepasující kolečka náležitě „opravena“. Jen škoda, že nám nacisté už nikdy neřekli, k čemu má tento stroj vlastně sloužit. Snad na větší slávu vůdce, snad pro lepší fungování samotného stroje. Jisté je jen to, že se jedná o stroj na likvidaci některých lidských skupin.
S tím souvisí další hodnota, kterou je jednota. Aby mohl tento nacistický stroj fungovat, vyžaduje od svých lidských zdrojů jednu nutnou vlastnost – a tou je jednota. Jednota není pro nacisty a fašisty výsledkem spojení různých lidí v úsilí o nějaký společný cíl. Není pro ně dočasnou záležitostí doplňovanou kritičností a různorodostí. Jedná se o jednotu, která podle nich vyvěrá ze stejnosti – z toho, že jsou všichni členy jednoho stejného národa, takzvaného společenství „krve a půdy“. K jednotě má zavazovat odkaz předků i zájem nadosobní instituce jménem stát. Tato jednota tak v žádném případě nevychází z jedince, ale z jeho potlačení a není vyjádřením jeho vůle, ale jejím absolutním popřením.
Jednota ale neexistuje podle nacistů jen tak. Jednota umožňuje nacistům označit všechny, kteří se jim nelíbí, za cizorodé prvky, které národní jednotu narušují. Takto chápaná jednota je jednotou vymezenou proti někomu jinému, cizímu, odlišnému. A fašisté a nacisté nedovedou přijmout jinakost jinak, než že se jí buď slabošsky podřídí (v případě svého vůdce), nebo že ji prohlásí za podřadnou a snaží se ji zlikvidovat. Jejich jednota tak je jednotou domněle nadřazených proti těm, kdo byli prohlášeni za podřadné. Nadlidé se mají podle nacistů semknout proti podlidem. A musíme přiznat, že jeden nadlidský výkon se jim přitom obyčejně vskutku povede: přijdou o většinu toho, co označujeme jako „lidství“.
Připomeňme si také, že fašismus a nacismus nemohou existovat bez války, ať už se jedná o skutečná bojová jatka na frontách nebo jen o pouliční napadání jiných lidí. Samotný jejich vztah k politice je totiž válečný – buď si podmanit ostatní, nebo se jimi nechat přemoct. Buď zabít, nebo být zabiti. Válka umožňuje mobilizovat všechny zdroje, manipulovat s lidmi, ospravedlnit bezpříkladnou míru kontroly nad vším a nad všemi. Válka se podle nacistů nevede jen pro výboj, pro porážku nepřátel a pro kořist – především se vede pro sebe samu. Válka a násilí jsou vlastním smyslem fašistické a nacistické politiky, bez ní by byly nacismus a fašismus nepředstavitelné. I v dnešní době známe mnoho příkladů, kdy neonacistické bojůvky napadají jednotlivce jen tak, pro potěšení z násilí. A jsme bohužel často také svědky toho, jak většinová společnost jejich akce přehlíží a bagatelizuje.
Setkáváme se dnes nejen proto, že se děsíme nacistických a fašistických zločinů, nejen proto. že solidarizujeme s oběťmi dnešních neonacistů a že chceme říct jasné NE! politickým ambicím krajní pravice. Setkáváme se rovněž proto, že odmítáme hodnoty, na nichž jsou neonacismus a neofašismus postaveny. Je-li vůbec ospravedlnitelné, že má v některých sférách života existovat moc, musí být neustále vystavena kritice a kontrole a může být připuštěna jen tam, kde je naprosto nevyhnutelná. Vzhlížení se v moci je projev reálné ubohosti – jen pokud nejsem jistý sám sebou, potřebuji nějaký vnější lesk dodaný panstvím nad druhými.
Rovněž jednota v některých ohledech je přípustná jen jako výsledek svobodné volby a jen tehdy, pokud je doplněna růzností v jiných ohledech. I my se od sebe vzájemně lišíme, protože jsme svobodní lidé. Proti neonacistické hrozbě však vystupujeme společně a stojíme při sobě.
Nemáme ani potřebu vytvářet si obraz nepřátel. I mezi samotnými neonacisty mohou být lidé, které prostě jen pobláznila nesmyslná ideologie nebo se k tomuto hnutí dostali z jiných důvodů. Nejsou našimi nepřáteli, tím je jejich ideologie a hnutí. Jim osobně přejeme sílu zbavit se předsudků, co nejbrzčí vystřízlivění ze špatného snu a co nejkratší myšlenkovou kocovinu.
Odmítáme rovněž válku. Naším cílem je společnost míru. V takové společnosti jistě budou existovat konflikty (protože společnost bez konfliktů by byla mimo jiné nepředstavitelně nudná). Budou se ale řešit konstruktivním způsobem a nikoli vyhlazováním odpůrců.
Na druhé straně odmítnutí moci a války a důraz na svobodu, různost a mír neznamenají změkčilost a ustupování těm, kdo nás chtějí svým násilím ovládnout. Proto jsme se dneska setkali, abychom dali najevo, že nás si neonacisté nepodmaní a že se jich bát nebudeme. Nesmíme však zapomínat na jedno – že antifašistické aktivity stejně jako další aktivity, které se snaží prosadit hodnoty opačné oproti těm neonacistickým, nejsou záležitostí pouze prvního máje. Jde o to rozšiřovat prostor svobody tři sta šedesát pět dní v roce.