Karel Hynek Mácha jako básník relativismu, marxismu a homosexuality

Karel Hynek Mácha jako básník relativismu, marxismu a homosexuality

Nedávno uplynulo sto sedmdesát let od vydání Máje (23. dubna 1836) a v listopadu si připomeneme stejný počet roků od smrti vlasteneckou elitou nepochopeného (nebo až příliš dobře pochopeného?) tvůrce. Co nám dnes může dát dílo, které je od nás tak časově vzdálené? A lze v něm vůbec najít, po tolika letech jeho reflexí a přemílání, něco alespoň trochu nového? Těžko. Přesto se ale pokusme Máchu číst.

Vztahy a nicota
Co v Máchově Máji zaujme na prvním místě, je všudypřítomný relativismus. Lidský jedinec žije svůj život v různých vztazích (relacích), a jak je z různých vztahů nahlížen a posuzován, tak se různě jeví. Ústřední příběh je zcela jiný z pohledu loupežníka a otcovraha, jiný z pohledu jeho milé, jiný z pohledu lidu, který přihlíží jeho popravě, jiný z pohledu žalářníka, jejž osud loupežníka dojme, a konečně jiný z pohledu samotného básníka.
Nestřetá se tu pravda s mocí či legalita s legitimitou, Máchův Máj není příběhem nevinné oběti. Je příběhem člověka, který je nevinen subjektivně právě tak, jako je objektivně vinen. Střetávají se zde různé logiky, různé příběhy, aniž by jeden byl oprávněnější druhého. Drama života je tvořeno právě jejich narážením, jejich stýkáním a potýkáním – vyplývá z konfliktu různých legitimit.
Tento relativismus si nachází i svébytné básnické prostředky. Těmi je opakování různých pasáží skladby – ovšem ve změněných kontextech. Není to prosté, v dobové poezii tak časté opakování básnických figur, jaké nalezneme třeba u Karla Jaromíra Erbena, kde mají nanejvýš stupňující význam. Jde o posouvání smyslu. Verše o klobouku a kvítí, pérech a plášti mají jiný význam pro roztouženou Jarmilu, jiný pro dav sledující popravu obávaného loupežníka. Vroucný popis země čteme jinak, když jej vyslovuje odsouzenec ve své poslední hodině, a jinak, když jej s výčitkou za odsouzencovu smrt opakuje básník. A popis májové přírody, i když řečený stejnými slovy, má rozdílný význam, když se v této přírodě nachází krásná dívka a když je tato příroda kulisou pro setkání básníka s lebkou jeho hlavního hrdiny.
Sankcí relativity všech věcí je to, co se „nic“ nazývá, lidská smrtelnost. Děsu ze smrti, který mrazí každou vzpouru, se nevyhne žádná lidská bytost. Takový děs přitom na jedné straně posvěcuje již nedosažitelný život, činí z něj něco nereálně krásného. Na straně druhé jej však znesmyslňuje – co je to za život, když končí v tom, co se nic nazývá? Končí-li věčným spánkem, není sám jen snem, přeludem, nesmyslem?
Ovšem právě konečnost lidské existence se Máchovi zdá být důvodem k lásce. Jak píše v jednom zápisku: Já miluju květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde; – člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy; já miluju – více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž – není. – Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl nahlédnouti, léč – – –
Nejpodstatnější je v tomto pozoruhodném fragmentu pochopitelně jeho poslední slovo. Podmínka vzájemného porozumění je obecně nesplnitelná. Lidé do sebe vzájemně narážejí, poněvadž si nerozumějí, nejsou schopni se vzájemně plně pochopit, vnímat své shodné vlastnosti a ocenit své odlišnosti. A tak zůstane Máchovi zklamání – myslel-li si, že někomu porozuměl, musí záhy pochopit, že se jednalo o iluzi. Jak píše v jiném fragmentu:
Hledám lidi, mém jak ve snu žili,
bez srdce larvy najdu jen; –
A dvojnásob nesplnitelnou se podmínka porozumění jeví být ve stávající společnosti. Člověk jako společenská bytost naprosto nejedná svobodně a s plným vědomím o souvislostech a dopadech svých činů, ale naopak jako poloosleplá, manipulovaná loutka, vědomá si jen výseče skutečnosti. I zdánlivě nejsvobodnější tvor na světě – loupežník, zbojník, dokonce pán lesů – nerozhoduje volně a racionálně o svých činech. Nejenže byl už do této své pozice uvržen okolnostmi. Nahodilá surovost života jej přivede k otcovraždě a trestu společnosti neunikne ani on. Na extrémní situaci popraveného loupežníka se ale ukazuje obecná absurdita a tragičnost lidského údělu, jak potvrzuje básník závěrečným ztotožněním s postavou Viléma.

Odboj proti otcům
Relativismus Máchova Máje je v tomto smyslu celkem dobře známý. Relativita ale neznamená, že je všechno jedno. Mnohočetnost vztahů, v nichž člověk existuje a jedná, nevylučuje vinu, pouze ji rozostřuje a znejasňuje. Vina v Máchově Máji je přesto celkem zjevná – hlavním viníkem je zároveň první oběť, loupežníkův otec. A věru nejde jen o to, že právě rukou jeho byl Vilém vyvržen, že moderně řečeno zanedbal, nebo spíše zcela ignoroval své otcovské povinnosti ve výchově a zaopatření svého dítěte. Ani jen o to, že synovi svedl jeho (budoucí) dívku.
Tyto dvě velké, ale přece jen dílčí viny poukazují k jeho zásadní vině na Vilémově osudu, která není výslovně uvedena: k vině za to, že jej zplodil, a tím „vyvábil“ do daného světa, do společenských struktur, které byly Vilémovi cizí a zachovaly se k němu macešsky – protože jinak se k němu ani zachovat nemohly. Byl to Vilémův otec, kdo uvrhl svého syna do jeho prvního vězení – do světa, v němž starší generace panuje nad produkcí života a jeho okolností a společenské instituce vládnou nad distribucí smrti. Mohou ji ovšem pouze přerozdělovat a uspíšit, žádný člověk se jí nemůže vyhnout.
Jestliže bývalý romantický básník Karl Marx psal v Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta, že Lidé dělají své vlastní dějiny, ale nedělají je libovolně, ne za okolností, jež si sami zvolili, nýbrž za okolností přímo předem daných a zůstavených. Tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra, Karel Hynek Mácha již šestnáct let před ním ukázal svět, ve kterém se lidé rodí jako hříčky do rukou nehodných předchozích pokolení a nechápající společnosti, do cizího světa a nepochopitelných okolností, tak strašně náchylní spadnout do propasti vin, jejichž hloubku si nejsou s to ani uvědomit.
Vilém svého otce zabil – zdá se však, že to není příliš vhodný způsob vzpoury, nehledě na fakt, že to udělal omylem. Mácha je mnohem rafinovanějším vzbouřencem. Bouří se proti kolektivnímu otci – národu. Přestože provedl předzpěvem své básně úlitbu dobovému vlastenectví, byla shledána nedostatečnou a jeho dílo čekalo zavržení. Máchova relativizace nejzákladnějších hodnot, jeho romantizace zločince totiž narazila jako kosa na kámen mravního vědomí a kvazitotalitní politické intence rodící se české národní společnosti.
Ano, kvazitotalitní – neboť každá tvorba národa je svého druhu kvazitotalitní. Národ sám lze totiž definovat jako kvazitotalitu organizovanou kolem jazyka. A pro české prostředí s jeho klopotnou prací na samotné konstrukci jazyka to platí dvojnásob. Jedná se o tvorbu určitého diskursu, o řád významů a konotací, který implikuje, jaké způsoby chování, jednání a vztahování se ke světu jsou esenciálně (má se za to, že vrozeně, ač se jedná o zjevný konstrukt) správné a jaké mají být naopak vyloučeny jako neodpovídající národní podstatě/povaze.
Máchova romantizace zločince nebyla pochopena jako estetický čin, ale v prvé řadě jako ohrožení počestné a čisté národní estetiky radosti a budovatelství (ono Kollárovo příslovečné Pracuj každý s chutí usilovnou na národu roli dědičné) rozkladným poukazem k relativitě zápasů, skutků a vin, k posledním věcem člověka a k existenci lidského neštěstí široce přesahujícího malé národní poměry, ba vůbec horizont našich obrozenců.
Osamělý loupežník odsouzený k smrti neví nic o národním kolektivu, stojí tváří v tvář smrti sám a žádnou útěchu mu nemohou skýtat filologické pře o správné používání zdvojeného či jednoduchého v nebo o psaní j místo g. Nezajímá jej ani, co vyplývá z podvržených rukopisných památek pro znalost o starobylosti jeho předků. Neškolený vyvrženec řeší mnohem zásadnější otázky než vzdělaní budovatelé šťastných národních zítřků a důkladní padělatelé jeho velkých včerejšků. Jeho samota je paradigmatem lidské existence, právě tak jako jeho vina, zatímco družnost, neosamělost a nevinnost českých obrozenců je falešnou hrou a umělým konstruktem, který beztak neobstojí před tváří toho, co se „nic“ nazývá. Nahlédnutím osamělosti individua a relativity věcí, jejichž mírou je (a dodejme: musí se ustavit) slovy starořeckých sofistů jen a jen jeden každý jednotlivý člověk sám, jako by Mácha předjímal o necelých deset let pozdější dílo svého současníka, radikálního individualisty Maxe Stirnera. S tím podstatným rozdílem, že Stirner osamělost jedince vítal, zatímco Mácha se jí děsil.
Kvazitotalitnost českého národního obrození se projevuje především jeho panstvím nad slovem, nad jazykem, tedy nad lexikální základnou pro formulaci myšlenek a předávání zkušeností. Jak později uvádí americký anarchoprimitivista John Zerzan, proces přeměny vší přímé zkušenosti do nadřazeného symbolického vyjádření, jazyka, monopolizuje život. Jako ideologie jazyk skrývá a ospravedlňuje, čímž nás nutí vzdát se našich pochybností o jeho nároku na platnost. Je v samém kořeni civilizace, je to dynamický kód její odcizené povahy. Jako ideologické paradigma je jazyk základem vší masivní legitimizace nezbytné k tomu, aby civilizace držela pohromadě.
Obrozenci produkcí a reprodukcí jazyka a na něj navázaného diskursu fakticky produkovali a distribuovali pravdu ve smyslu ideologické nadvlády. Mácha jim tento monopol rozbil a mistrným použitím jejich vlastní zbraně – jazyka – ukázal pravdu zcela opačnou, než byla ta jejich. Proti jejich životním vzorům, proti světu, kde platí pravidla a jejich sebemenší přestoupení vyvolá tvrdou oplatu, z níž se lze vykoupit jen kajícným přistoupením na jejich platnost (právě tento svět se vší archaickou patinou reprodukoval Karel Jaromír Erben), postavil příklad zločince, který má svou subjektivní pravdu, viníka, který nepociťuje vinu a ve skutečnosti je obětí. Nadto se nebál s tímto zločincem ztotožnit. Proti teologické útěše v bohu nebo vlastenecké útěše v budoucích pokoleních postavil zoufalství bezdětného loupežníka tváří v tvář nicotě.
Jinými slovy: nikoli zabít otce, ale přerůst ho – naučit se zacházet s jeho nástroji lépe, než to umí on sám. Převrátit svět z hlavy na nohy, od únikových konstruktů jako bůh nebo vlast směrem k pochopení lidského údělu. Ne ale revolučním činem, nýbrž silou slov.

Láska – ke komu vlastně?
Máj je ovšem především báseň milostná. Láska by měla člověka povznášet nad jeho neradostný úděl a pomáhat mu překonávat jeho osamocenost. Vždyť klasická heterosexuální láska je především spojením s jinou osobou, z něhož vychází ještě jiná lidská osoba. Jistě, můžeme se spokojit s vysvětlením, že Máchův Máj je básní lásky romantické, zklamané, odloučené a překažené. Otázky však zůstávají. Čím to, že Jarmila je v textu takřka ignorována a působí jen jako dekorace ve Vilémově dramatu? Proč je její smrti ve srovnání s tou Vilémovou věnován zcela mizivý prostor? Jak to, že sám Vilém si na ni vzpomene především ve výčitce za to, že klesla dřív, než jsem ji znal, a pak v té souvislosti, že ona na něj určitě zapomene, tedy jen v nedůvěře, že mu nebude dělat živý pomník coby vzpomínající a do minulosti pohroužená bytost?
To není láska, to je žárlivost a majetnictví – vždyť Viléma nezajímá, co je s jeho milou, jak na nastalou situaci reaguje atd. Můžeme to přičíst mužské sebestřednosti – zdá se však, jako by se skutečné vztahy týkaly v Máji především mužů. To muži se s nějakým citem, ba vášní vztahují k Vilémovi. Tak plavec a patrně Vilémův přítel, který kvůli němu prokleje Jarmilu. A především strážce, kterého Vilémův osud ovlivní nadosmrti – reagoval by snad žalářník takto na kdejakého zločince? V Máchově popisu žalářníkova přibližování se k nevnímajícímu a šeptajícímu vězni dochází dokonce k přímému fyzickému „spojení“ mezi vězněm a žalářníkem, byť se jedná o ucho a ústa a básník nenaznačuje milostný smysl tohoto spojení. Co je ovšem snaha porozumět druhému než jiná podoba erótu?
A konečně tu je vztah samotného básníka, který Viléma dlouho a účastně sleduje a v závěru se s ním ztotožňuje a připojuje se k němu v závěrečném zvolání Hynku, Viléme, Jarmilo! Nelze se zbavit dojmu, že Jarmila je zde opět jen do počtu a skutečný básníkův vztah se týká jen Viléma. Jde o pouhé ztotožnění? Báseň je přece o lásce. O lásce, která může být opěvována přírodou, avšak je zrovna tak „nepřirozená“ jako (opětovaná!) láska slavíka k růži v úvodních verších básně, ovšem nikoli pro přílišnou různost zúčastněných, ale naopak pro jejich přílišnou podobu. Kým tedy byla opětována láska Hynkova a Vilémova? Karel Hynek Mácha, muž hluboce zklamaný z intenzivního vztahu se svou dívkou, se zde jeví jako jinotajný, či dokonce neuvědomělý opěvatel stejnorodé, homosexuální lásky.
Zdá se zkrátka, že jsme na prahu možné obnovy antického kulturně ustaveného uznání, ba podpory lásky mezi muži. Obnovy skryté, naznačené a nedořečené – a přece existující v logice básníkova díla. A to nejen kvůli zklamání z heterosexuální lásky, přítomnému implicitně u hlavního hrdiny a explicitně u samotného autora. V kontextu díla má homosexualita ještě jeden smysl. Z těchto vztahů nevznikají děti, vrhané do nepřízně zlého světa, vstříc nekontrolovatelným okolnostem a do spárů vlastní absurdní smrtelnosti. Příklon k homosexualitě tak můžeme číst jako důsledné domyšlení máchovské vzpoury proti otci, jako popření otcovství za současného zachování lásky. Homosexuální láska skvěle zapadá do Máje – je dokonalou láskou, láskou, která není prostředkem k dalšímu (např. k plození dětí), ale je sama sobě účelem.
A tak můžeme číst Máchův Máj ne jako součást vnucovaného „národního dědictví“, jehož omíláním je v hodinách českého jazyka a literatury utvářen moderní český národ, ale jako učebnici vzpoury proti utlačující a determinující minulosti, jako dobře zašifrovaný manuál odboje, který zpochybní vnucovanou „přirozenost“ našeho společenského světa.