Anarchistická federace

První máj... A co dál?

První máj v Praze, to byla tentokrát antifašistická demonstrace pořádaná Československou anarchistickou federací. Jaká byla? Můžeme být spokojeni? A co udělat pro to, abychom s příštím prvním májem mohli být ještě spokojenější?

První máj v Praze, to byla tentokrát antifašistická demonstrace pořádaná Československou anarchistickou federací. Jaká byla? Můžeme být spokojeni? A co udělat pro to, abychom s příštím prvním májem mohli být ještě spokojenější?

V minulosti bývaly anarchistické první máje zaměřené jak anarchisticky (a též anarchopunkově, se vším dobrým i špatným, co k tomu patří), tak i antifašisticky. V roce 1992 v Praze se jednalo o vítězství nad neonacisty, v roce 1999 o „slavnou porážku“ uštědřenou policisty, kteří neonacisty bránili, přičemž anarchistická protidemonstrace tehdy významným způsobem přispěla ke zviditelnění hrozby plynoucí z politizace neonacistické scény. Naopak fiaskem byl loňský první máj v Brně, kde se sešla necelá stovka anarchistických antifašistů, jimž organizátoři oznámili, že kvůli výhrůžkám policie akci ruší. Neonacistům se tak, spíše symbolicky, postavila jen skupinka ani ne dvou desítek ekologů, anarchistů, autonomů i členů Strany zelených.

Proti fašismu, proti rasismu – ANTIFA!

Letos se neonacisté rozhodli vydat do Prahy, kde uspořádali demonstraci a pochod „za práva dělníků demokratické mládeže“. Zda si tak hloupý účel shromáždění vymysleli sami nebo zda jde o zmatený překlad z němčiny se můžeme jen dohadovat. Že to ale s tou „demokratickou mládeží“ nebude tak horké, dali jasně najevo v pozvánce, v níž označili demokracii za „teror“ a proti ní vytýčili heslo „proti teroru teror“. Pro státní orgány tak vznikl jasný zákonný důvod jejich demonstraci rozpustit (odchýlila se od účelu shromáždění). Spoléhat se na státní orgány, že se budou řídit svými vlastními zákony, by ale nebylo nejen moc anarchistické, ale ani příliš logické. Znamenalo by to totiž zapomenout na minulé zkušenosti, kdy stát nejen neonacistické demonstrace umožňoval, ale jeho policie na nich fungovala jako jakási neonacistická ochranka.

Proto Československá anarchistická federace svolala protidemonstraci na stejné místo, na jakém se měli sejít neonacisté (Palackého náměstí), avšak o dvě hodiny dřív. Cílem bylo náměstí, na němž se mohou konat demonstrace bez nahlášení, zablokovat. Pochopitelně, že se jednalo spíše o přání a snahu, vzhledem k velikosti náměstí, počtům policie a předpokládané účasti se počítalo s tím, že se zdaří spíše minimální varianta: co nejvíc neonacistům znepříjemnit jejich setkání.

A to se také vydařilo. Dvě stovky odpůrců fašismu se setkaly v jedenáct hodin a jejich počet do třinácté hodiny, kdy oficiálně začínala neonacistická demonstrace, přesáhl 300. (Odhadovat přesné počty je vždycky obtížné. Média informující o anarchistické akci se pohybovala v rozmezí od 150 do 400 osob, přičemž počty neonacistů udávala stejná, nebo o něco nižší. Samotní neonacisté udávají 400-500 vlastních demonstrantů a 200 odpůrců. Podle některých svědků obou shromáždění bylo ovšem neonacistů více než antifašistů. Nehodláme se nechat zatáhnout do virtuálního boje na téma „Heč, nás bylo víc“. Necháváme na čtenářích, aby si udělali obrázek sami.) Viditelné byli zejména anarchisté, punks a také aktivní skupina antifašistických skinheads (i s transparentem), ale na náměstí byla i řada dalších mladých lidí. Zviditelňovala se ovšem také Strana zelených, ač organizátoři dali jasně a veřejně najevo, že si na demonstraci propagaci politických stran nepřejí a někteří jiní účastníci to respektovali (třeba trockisti nebo lidé z Humanistické strany). Náměstí v té chvíli patřilo několika černorudým vlajkám a také piketům s hesly jako „Náš odpor není národní“, „Útok na fašismus = obrana lidství“, „Národní ‚socialismus‘, ‚autonomní‘ nacionalismus – jiná maska, stejné svinstvo“ či „Kein Reich – Kein Volk – Kein Führer!“

Na úvod demonstrace zazněl projev Československé anarchistické federace, který se zaměřil na hodnoty, na nichž stojí fašismus (autoritářství, falešná jednota, válka), a postavil proti nim různost, kritiku moci a také mír, který ovšem neznamená pacifismus, ale zahrnuje v sobě i odhodlání bránit se. Následovalo vystoupení „anarchistické Jiřiny Švorcové“, tedy aktivisty, který zarecitoval básně Neumanna a Nezvala, a „anarchistické Anety Langerové“, folkového zpěváka Miloše, který hrál pro zájemce déle než hodinu. Čekání na neonacisty pomohlo zkrátit i hraní s míčem.

Ale pak už nastala třináctá hodina a v druhé části náměstí se začali srocovat neonacisté. Náměstí totiž bylo rozděleno policií a jejími zábranami do dvou jakýchsi „ohrádek“ – jedna pro jedny „extremisty“, druhá pro druhé. Jasněji už stát nemohl dát najevo, že antifašisty pokládá za stejné „exoty“ jako neonacisty. I tak se ale na Hitlerovy pohrobky, jejichž řady postupně rostly (nakonec asi na 300 kusů) a začaly se vlnit značným počtem praporů v barvách schwarz-weiss-rott (černá-bílá-rudá, jedná se o tzv. „barevný kánon nacismu“ schválený samotným Adolfem Hitlerem v dobách nacistické třetí říše. Lepší způsob, jak definovat svůj „národní odpor“ si čeští neonacisté opravdu vybrat nemohli. Možná by bylo vhodné uvažovat o novém názvu – například Nadnárodní odpor či Německý odpor – nebylo by nutné ani měnit zaběhnutou zkratku NO. Ovšem je také pravda, že v názvu Národního odporu není nikde jasně řečeno, o jaký „Národ“ se má vlastně jednat. Je však celkem jasné, že rozhodně ne o český), snesl pokřik hesel i nadávek – a také trocha shnilé zeleniny a plastových lahví... neonacisté ale část této munice házeli zpět mezi antifašisty. Oba tábory se pod bedlivým dohledem policie překřikovaly asi hodinu.

Pak se neonacisté i antifašisté vydali na pochod. Oba průvody přitom končily na náměstí Kinských, kam dorazili dřív anarchisté, cestu jim ale přehradila policie. Policejní řady obstoupily už pochod, kterému po cestě Smíchovem mávali (nejen) místní Romové, asi aby lidem jasně naznačil, že by se k nám neměli přidávat. V obklíčení antifašistické demonstrace policisté pokračovali i na náměstí Kinských, kde dělali problémy i s odchodem lidí, kteří potřebovali odejít na záchod nebo spěchali na vlak z Prahy. I přes mohutnou policejní asistenci nicméně antifašisté „přivítali“ neonacisty (když se ti konečně doplazili na náměstí) dalším skandováním a pak společně odešli na Anděl. Stále uniformnější stoupence neonacismu, šašky, kteří by v případě skutečného nástupu nějakého nového Hitlera čekal osud povražděných SA-manů z třicátých let, čekal ještě kraťounký projev varující před přívalem uprchlíků („lidských sarančat“) a před vlivem jakéhosi tajemného zlého člověka, kterému říkali jen „ten někdo“, protože prý „na vyslovení jehož jména jsou zákony“, každopádně však prý má „ďábelské plány“.

Škoda rány, která padne vedle?

Anarchisté se nepokusili vyprovokovat střet, i když vzhledem k agresivitě policistů i neonacistů by nebylo nic snazšího. Proč se ale pouštět do předem prohraných bitek, které potěší leda tak policejní mlátičky? Řada účastníků na demonstraci nebyla příliš zkušená, pro některé to byla jejich první demonstrace. Je potěšitelné, že byli ochotni vystoupit proti fašismu a bylo by zbytečné a hloupé vystavovat je nepřiměřeným rizikům. Pochopitelně by se nám více líbilo, kdyby se sešlo třeba několik tisíc antifašistů (což není vůbec nereálné) a mohli jsme se skutečně pokoušet o blokádu, v mezích možností ale byla akce jednoznačným úspěchem.

O tom, jak agresivní byla policie, svědčí i to, že napadla členku Strany zelených, kterou sotva kdo může podezírat z nějaké militantnosti. Obrázek matky zmlácené sadistickým policistou před očima jejích dětí (ponechme teď stranou otázku, jestli je rozumné brát na takovou demonstraci děti) zvedl ze židle leckoho a vzhledem k tomu, že zmlácená je kandidátka na poslankyni a zaměstnankyně Úřadu vlády, nepodařilo se přejít její napadení mlčením a řečmi o „extremistech“. Nakonec útok vyvolal správné otázky dokonce i v tak režimních novinách, jakými je MF Dnes. „To by se to zametalo pod rohožku, kdyby terčem byla nějaká anonymní anarchistická ‚lůza‘,“ napsal tam den poté Jan Jandourek. „A kdyby Jacques nebyla Jacques? Bylo by ticho“ – tak se jmenoval článek jinak pravičáckého zástupce šéfredaktora Viliama Bucherta. A religionista Ivan O. Štampach rovnou napsal: „policie (se) v posledních letech demaskuje jako úderná pěst anonymní Moci proti občanům... Policie v podstatě zahájila občanskou válku proti ochráncům lidských práv.“ Ve skutečnosti vede policie občanskou válku proti antifašistům už dlouho, je ale hezké, že si toho všimli i v MF Dnes.

Jak dál?

Z našich vlastních řad bylo několikrát kritizováno, že je zbytečné dělat na prvního máje antifašistickou demonstraci a poskytovat tak médiím, policistů i neonacistům nechtěnou štafáž. První máj je připomenutím boje dělníků za osmihodinovou pracovní dobu, kterou dnes všichni berou jako samozřejmost. Že mají tuto „samozřejmost“ jen díky neúnavnému boji anarchistických a dalších dělnických „extremistů“ si uvědomuje málokdo. Právě toto máme na prvního máje připomínat – že svobody, které dnes pokládáme za samozřejmé, vůbec samozřejmé nejsou a že je máme jen díky tvrdému boji našich předchůdců, který někteří z nich zaplatili vlastním životem.

Na této kritice něco je. I když srocení národně-odporných vlajkonošů mohlo na někoho působit hrozivě, nemylme se a nevěřme jejich natřásání. Sami píší o sobě na svých stránkách: „Hnutí, které kdysi bývalo silné a o němž si mnozí myslí, že je silné dodnes, je v troskách.“ Jestliže letos bylo lepší uspořádat první máj jako antifašistickou akci, můžeme to příští rok úspěšněji zopakovat, anebo můžeme udělat vlastní demonstraci zaměřenou především na propagaci anarchistických názorů.

Především si ale musíme uvědomit, že první máj – který mnozí vnímají jako nejdůležitější anarchistický svátek vůbec – není ničím jiným než výsledkem aktivit z celého předchozího roku. Nebudeme-li v příštím roce aktivní, nemůžeme čekat ani úspěch na prvního máje. Anarchistická aktivita totiž není záležitost jednoho dne v roce, ale trpělivé, kontinuální aktivity, oné „drobné práce“, o níž v jiných souvislostech mluvil už buržoazní tatíček Masaryk.

Nalijme si čistého vína. Naše hnutí zdaleka není „v troskách“. Mnohé projekty docela dobře fungují. Problém je spíše v rozdělení práce. Mnoho aktivit dělá malé množství lidí, kteří se přitom unavují, „opotřebovávají“ a buď časem odpadnou, nebo si vypěstují mentalitu zdeptaných, unavených a osamělých aktivistů pohrdajících neaktivním okolím, mentalitu, která příliš neodpovídá anarchistickým myšlenkám vzájemnosti, solidarity a rovnosti. Přitom proti tomu existuje snadná pomoc – každý z nás se může zamyslet, čím může a chce přispět anarchistickému hnutí. Jaká činnost by mě bavila a naplňovala, která z pestré palety československých anarchistických aktivit mi je blízká? Pak už jen zbývá podat pomocnou ruku.
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Social Screenings: Orlando (1992)

25. 2. 2020, Praha

Promítání. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

Pátek 13. pro Food Not Bombs Kolín

13. 3. 2020, Kolín

Koncert a party na podporu místní buňky Jídla místo zbraní …(více)

8. Anarchistický festival knihy

23. 5. 2020, Praha

TBA you can contact us! …(více)