Již nějakou dobu se na našich stránkách neobjevil článek z anarchistické teorie a praxe. Abychom tuto mezeru vyplnili, předkládáme text, který vyšel v již zaniklém časopise ČSAF Existence.

Často se tvrdí, že anarchismus je sice hezká myšlenka, ale naprostá utopie, která nemůže být nikdy uskutečněna. Všude spousta anarchistické teorie, ale prý žádný příklad opravdu fungující anarchistické společnosti. U některých lidí, a není jich zrovna málo, je toto nejčastější předsudek vůči anarchistické myšlence. Podíváme-li se ale do historie a zkoumáme-li některé události a hnutí v dnešním světě, zjistíme, že v tomto bodě kritikové nemají pravdu. Již od začátku je ale nutné k dané problematice přistupovat s předpokladem, že nic není dokonalé, vše má své chyby – někdy viditelné, mnohdy skryté.
Dál je důležité si uvědomit, že z hlediska anarchie v praxi není nikterak podstatné, zda se něco označuje za anarchistické či nikoli. Kdybychom se pídili pouze za nálepkou, daleko bychom se asi nedostali. Podstatné jsou principy, podle nichž lidé žijí, pracují, sdružují se a rozhodují. Jistě nebude na škodu, když tyto principy, které jsou deklarovány snad v každém anarchistickém manifestu, zopakuji: předně jde o solidaritu čili vzájemnou pomoc, poznání toho, že lidé si nemají být nepřáteli, ale naopak si mají vzájemně pomáhat a sdružovat se v zájmu svém osobním; a o maximální svobodu jednotlivce, samozřejmě s přihlédnutím ke svobodě těch ostatních; z organizačních principů jmenujme decentralizaci, systém autonomie a federace, rozhodování zdola, samosprávu... Vedle toho můžeme označit principy, které by přítomné být neměly, a které jsou bohužel běžnou součástí dnešního kapitalistického světa – útlak, sociální nespravedlnost, vykořisťování, autoritářství, militarismus, diskriminace atd.

Revoluční minulost

Chceme-li pátrat v historii po přítomnosti anarchistických principů ve společnosti, bude asi nejlepší začít až v druhé polovině 19. století, kdy již byly anarchistické myšlenky nějakým způsobem definovány a zároveň povstalo široké lidové hnutí za sociální spravedlnost. V době předcházející bychom jistě mnohé příklady také nalezli, ale jejich hodnocení by bylo mnohem složitější vzhledem ke vzdáleným dobovým společenským a náboženským hlediskům. Uplatňování anarchistických principů v praxi je nejčastěji vázáno na revoluční události a zpravidla končí represivním terorem kontrarevolučních sil.

Prvním, i když velmi diskutabilním příkladem, by mohla být Pařížská komuna. 18. března 1871 došlo v Paříži k revoluci – byla svržena vláda buržoazie. Moc v Paříži se dostala do rukou ústředního výboru národní gardy zvoleného ozbrojenými dělníky a řemeslníky hlavního města. 26. března došlo k volbám do rady Komuny a o dva dny později byla oficiálně vyhlášena Komuna. Ústřední výbor prohlásil, že období jeho moci skončilo a odevzdává vládu Komuně. V radě byli jak zastánci silné revoluční diktatury, tak i menšina proudhonovců, kteří byli odpůrci teroru proti nepřátelům revoluce a odmítali nutnost revoluční diktatury. Armáda byla nahrazena národní gardou. Nejvyšší orgán, rada Komuny, byl zvolen podle všeobecného hlasovacího práva. Člen rady, který se neosvědčil, mohl být svými voliči odvolán. Komuna odstranila starou policii, o pořádek ve městě se starali ozbrojení dělníci sami. Byla provedena odluka církve od státu. Po celou dobu své existence byla Pařížská komuna nucena vést vyčerpávající zápas s kontrarevolucí ve Versailles, to jí nedovolovalo plně rozvinout všechna sociálně hospodářská opatření. Všechny podniky, jejichž majitelé uprchli z Paříže, byly odevzdány dělníkům. Komise práce utvořená radou Komuny uváděla v těchto podnicích do chodu výrobu a umisťovala sem nezaměstnané. Dělníci společně s administrativním vedením vypracovávali výrobní plány a stanovili zásady vnitřní organizace. V těch dílnách, kde majitelé zůstali, nařídila Komuna kontrolu hodnocení práce. Vydala nařízení o povinném bezplatném vyučování. Byly otevřeny nové školy a učitelům se zvýšily platy. Taktéž vypracovala plán na zřízení jeslí a mateřských škol pro děti dělnic a provedla celou řadu jiných opatření prospěšných pracujícím. „Májový týden“ znamenal konec všem nadějím – Komuna byla i přes hrdinný odpor, do nějž se zapojily ženy i děti, poražena; desetitisíce komunardů, i těch, kteří byli jen podezřelí ze sympatií ke Komuně, byly popraveny a mnoho dalších bylo posláno do dalekých kolonií na nucené práce.

I přes značnou nerozvinutost tamního anarchistického hnutí se anarchismus stává jednou z hlavních sil ruské revoluce v letech 1917-1921. Přesto jej převálcuje jeho revoluční souputník, bolševismus, který byl na rozdíl od anarchismu jednotný a dobře organizovaný. Bolševická státní správa se ale stává zárodkem stalinské byrokracie a velice rychle nabírá kontrarevoluční charakter, který vede k zmasakrování machnovského revolučního hnutí na Ukrajině, dělnických protestů a stávek a revoluční komuny v Kronštadtu.

Příklad první socialistické revoluce se už ale nezadržitelně šíří světem a v Itálii vede v roce 1918 k revoluční generální stávce, která dává vzniknout dělnické samosprávě v podobě továrních rad.

V Německu probíhá v letech 1918-1919 dělnická revoluce, které se snaží komunistický Svaz Spartakus vtisknout socialistický charakter. Marxistická teorie této organizace utvářená Rosou Luxemburgovou se přibližuje anarchismu, jehož exponenti jako Erich Mühsam a Gustav Landauer hrají významnou úlohu v Mnichovské republice rad. O potlačení revolučních sil se nakonec postarala vládnoucí sociální demokracie.

Největších úspěchů však anarchismus dosáhnul během španělské sociální revoluce v letech 1936-1937. Ačkoliv se v politické sféře nechal díky mylnosti dominantní anarchosyndikalistické ideologie zatáhnout do spolupráce s liberální buržoazií při obraně republiky před fašistickým nebezpečím, ve sféře hospodářské se pracující – inspirovaní touže anarchosyndikalistickou ideologií – pustili do obrovského experimentu vyvlastnění průmyslových podniků, služeb a zemědělských statků a jejich samosprávného řízení na kolektivistických principech. Experiment to byl dalekosáhlý, týkal se až devíti miliónů lidí a z větší části byl i úspěšný. Paralelní existence státní kontroly, která byla v rukou buržoazie a jí přisluhujících sil (včetně vedení anarchistických organizací CNT a FAI) a která si nad samosprávným experimentem zachovávala značnou kontrolu, nakonec vedla k jeho zadušení prostřednictvím státní represe a opětovných restitucí zespolečenštěného majetku.

Anarchie tady a teď

Cílem anarchistů není revoluce, ta je jen prostředkem. Jejich skutečným cílem je život ve svobodné společnosti, která by fungovala na výše uvedených principech. Někteří, a nemusí to být nutně jen anarchisté, se však nechtějí spokojit s tím, že jejich cíl je snem, kterého se možná jednou dočkají, ale spíše čeká až na jejich děti či vnuky a vnučky. Chtějí se již nyní zbavit alespoň dílčím způsobem svazujícího kapitalistického a státního systému; již nyní chtějí žít podle hodnot, které uznávají a které jsou v protikladu k těm oficiálně protěžovaným; již nyní se chtějí osvobodit, jak je to jen možné; přestat být otroky či pány. Bohužel nás obklopuje určitá, opravdu ne právě růžová realita, ze které se, jestliže se zrovna nenacházíme v situaci zralé na revoluční zvrat, jen tak nevymaníme.

Je možné docílit již tady a teď svobodného a plnohodnotného života? Každý rozumně uvažující tvor nutně dojde k závěru, že bez revoluční změny asi ne. Nikdy nebudeme svobodní, dokud nebudou svobodní i ostatní. Nikdy nebudeme žít v klidu a míru, dokud nad námi bude viset hrozba v podobě represivního aparátu systému.

Přesto je však možné již zde a nyní vytvářet formy a struktury svobodného světa. Je nutné si ale uvědomit, že samy o sobě k osvobození nepovedou, mohou se však stát prostředkem v revolučním hnutí, či školou a zdrojem zkušeností pro vytváření svobodné společnosti.

Podívejme se nyní, jak se dají některé anarchistické principy aplikovat v současné společnosti a jakých podob může nabývat samosprávné a svobodné sdružování lidí. Na jedné straně se mohou lidé nechat inspirovat anarchismem, na straně druhé by se anarchismus měl nechat inspirovat konkrétními sociálními projekty a experimenty, které jako anarchistické ani na první pohled vypadat nemusí.

Snaha o osvobození by ale neměla vést k úniku, k virtuální realitě, k vytváření si izolovaných světů, ve kterých se budeme cítit svobodně – a přitom budeme nadále ovládáni a vykořisťováni. Bez revolučního rozměru a vědomí jsou takovéto svobodné „životní styly“ jen tlacháním o svobodě a rebelií, která vlastně žádnou rebelií není.

Družstva

Jednou z forem svobodného a samosprávného sdružování lidí jsou bezesporu družstva. Jejich počátky lze vysledovat v první polovině 19. století. V Anglii se začala rozvíjet především družstva spotřební, kdy si spotřebitelé snažili zlepšit svoji sociální pozici vyloučením překupníků zboží. Druhý typ družstev – výrobní – byl charakteristický především pro Francii. Spotřební i výrobní družstva však nabývala mnoho podob, z nichž některé jsou pro anarchisty nepřijatelné a jiné zas odpovídají jejich snahám a představám.

Z anarchistických pozic ideální družstvo je takové, které je plně samosprávné, tj. že každý člen má stejný podíl na rozhodování a zároveň v něm pracuje (u družstev výrobních). Vyskytují se totiž i taková družstva, v nichž pracují členi i nečleni nebo dokonce jen nečleni – členi pak tvoří jenom jakési vedení podniku. U spotřebních družstev dochází často k tomu, že ve snaze o získávání co nejlevnějšího zboží zakládají sama výrobní či zpracovatelské podniky, v nichž panují klasické kapitalistické vztahy a zájmy zaměstnanců jdou proti zájmům družstevníků-spotřebitelů, kdy se ve snaze o co největší úsporu projevují tendence omezování mezd. V neposlední řadě stojí za připomenutí tzv. státní družstva, která jsme znali z dob nedávno minulých a v nichž skutečná samospráva byla omezována zásahy a rozhodnutími „shora“.

Plně samosprávná výrobní družstva zajišťují princip „žádný sluha, žádný pán“ a umožňují svým členům spravedlivé (jak to dovolují ekonomické vztahy s okolím) ohodnocení jejich práce, například takovým způsobem, že je jim vyplácena běžná mzda a každý rok je mezi ně rozdělen zisk podniku, který jinak běžně shrábne kapitalista. Avšak i přes tento ideální obraz (který byl například zpodobněn ve filmu „Hej Rup“ Voskovce a Wericha) mnohá družstva neměla dlouhého trvání a potýkala se často se stejnými problémy, kterými jsou především nedostatečné kapitálové prostředky při jejich zakládání, což neumožňuje plnohodnotný rozvoj podniku a konkurenceschopnost, a potom také tlak kapitalistických kruhů na likvidaci nepříjemné konkurence, která je navíc zcela odlišného ražení. V neposlední řadě chyběly družstevníkům obchodní znalosti potřebné k uplatnění jejich produktů na trhu.

Samostatnou kapitolou jsou pak družstva vznikající v revolučních dobách vyvlastňováním výrobních prostředků a jejich převodem pod správu lidí, kteří s nimi pracují.

V současnosti jsou družstva či jejich různé obdoby zpravidla jednou, i když málo výraznou a preferovanou, formou podnikání etablovanou do kapitalistického systému, bez jakékoliv celospolečenské solidarity a revolučního náboje. Přesto však je třeba se těmito ekonomickými formami zabývat při uvažování nad podobou ekonomických vztahů ve svobodné společnosti.

Anarchistický pohled na zakládání družstev tak zvaně tady a teď byl různý. Elisée Reclus (1830-1905) míní, že „většina „kooperací“, konzumních a jiných sdružení dělnických skončila špatně nebo aspoň odvrátila mnohé od revolučního zápalu mladých let. V tom spočívá jejich největší nebezpečí, neboť lidská povaha je ochotna chopit se nejbližších záminek, aby se vyhnula risikům boje. Je tak snadné uvelebit se při „dobrém díle“ a vyhýbat se činnosti a nebezpečím, jež kynou z toho, věnujeme-li se zcela revoluční věci. Řekne se, že je třeba především, aby kolektivní podnik prospíval, a pomalu se upadá v drobnou činnost hokynářskou; chce se přeměnit svět a zatím se mění člověk v obyčejného kramáře.“ Naopak například Enrico Maletasta (1853-1932) o podobných projektech napsal: „Mám za to, že na počátku revolučních událostí jsou (zavedené) kooperativy velice užitečné, že učí pracující, jak se starat o své vlastní záležitosti, organizaci jejich práce a dalších aktivit jako zkušené organizace schopné provozovat distribuci výrobků a sloužit jako nervová centra pro velké počty lidí.”

Quebecké družstevní hnutí

Jestliže budeme hledat na mapě, kde se družstevní hnutí nejvíce rozmohlo mezi obyvatelstvem, jistě musíme ukázat na kanadský Quebek, kde je přibližně 3300 družstev, která měla v roce 1990 obrat 11,6 miliardy dolarů, což je zhruba 8% HDP.

Drahokamem v družstevní koruně je federace Caisse Populaire Desjardins. Tento kreditní svaz je finančním ochráncem celého hnutí – předtím, než Caisse přišla na scénu, nebyla družstva nijak významněji úspěšná. Caisse Populaire byla započata v roce 1900 hrstkou chudých vesničanů a 20 dolary vkladu, nyní má 5,4 milionu členů v 1 500 místních záložnách sdružených ve 14 regionálních federacích. Caisse Populaire je se svými 40 000 zaměstnanci největší „soukromý” zaměstnavatel a je jedinou finanční institucí v 675 obcích. Má podstatnou roli v zachování venkovského a zemědělského života. Bez půjčky od své místní záložny by mnohem méně dělníků vlastnilo své domovy a ani mnoho ostatních forem družstev by neexistovalo bez těchto finančních zdrojů.

Dalším družstevním sektorem velkého ekonomického významu je zemědělství. Zvláště po první světové válce začali být zemědělci ždímáni překupníky. Jedinou cestou, jak překonat tento druh parasitismu, bylo spojit se společně do zásobovacích a obchodních družstev. Dnes více než 60% veškeré produkce (38 000 zemědělců) patří těmto organizacím. Některá družstva poskytují zboží a služby pro farmy jako například naftu, stroje a osivo. Jiná vlastní mlékárny a zpracovatelské podniky, mnohé z nich jsou největšími ve svém oboru.

Družstva mimo jiné hrají důležitou roli v životě domorodých komunit. Předtím, něž se začala rozvíjet, byli místní lidé závislí na Hudson Bay Company ohledně zboží a obchodování s kožešinami a ostatními produkty. Nyní již existuje 16 domorodci vlastněných a řízených družstevních asociací s účastí více než 5000 rodin.

Studentské družstevní hnutí bylo založeno v roce 1983 jako prostředek poskytování levnějších knih či počítačů pro vysokoškolské studenty. Tato skupina také provozuje knihkupectví, služby a studentskou jídelnu. Členstvo nyní čítá na 540 000 studentů. Z převážné části spočívá na dobrovolnících. Toto hnutí druhotně slouží jako jakýsi druh školy pro družstevníky.

Dělnická družstva byla v Quebeku od roku 1946, skutečné hnutí nastoupilo v 80. letech. V současnosti je 170 dělnických družstev s 7 260 členy. Většina z nich je koncentrována v lesním průmyslu, který zahrnuje pily, drtičky dřevních pilin, sázení stromů a ohromné školky pro jedle a borovice. Samosprávná družstva také existují v tisku, zpracovatelském průmyslu, taxislužbě a skleníkaření.

Bytová družstva začala být budována v 70. letech jako prostředky poskytující levné a samosprávné byty, jako alternativa ke státnímu sociálnímu bydlení. V neposlední řadě jsou tu dvě pojišťovací družstva. Ta jsou přímými potomky společností vzájemné pomoci vytvořenými zemědělci a řemeslníky před více něž 150 lety.

Tato družstva mají s anarchismem málo společného, avšak kvůli konkurenci od družstev byly kapitalistické podniky nuceny přijít s podobnou úrovní cen a služeb. Také velký význam má mnohdy jednočlenný volební hlas, což je v opozici ke kapitalistickému konceptu moci založenému na počtu držených akcií. Jedním z principů je vzájemná pomoc, lze zde nalézt koncepty místní kontroly, federalismu a samosprávy (to poslední v případě dělnických družstev). Důležitými aspekty quebeckého hnutí jsou solidarita a zachování komunity. Založení místních družstev bylo mnohdy důležité k udržení zemědělského způsobu života proti útokům urbanismu a kapitalismu.

LETS

Zvláštním typem družstva je tzv. LETS (Local Exchange Trade System), jehož moderní podoba vznikla v obci Counterbay poblíž kanadského Vancouveru, která roku 1983 díky vysokému kursu kanadské měny a novým zákonům o dřevařském průmyslu, na němž byla závislá, náhle zchudla. Stagnace místní ekonomiky vyvolala rapidní nárůst nezaměstnanosti. V obci ale byla řada lidí, kteří nabízeli zboží a služby a těch, kteří o ně měli zájem, avšak na obou stranách chyběly peníze, a tak skupina místních obyvatel vytvořila systém, který zachránil městečko před kolapsem. Lokální systém výměnného obchodu umožnil směnu zboží a služeb bez pohybu peněz. Od té doby se alternativní ekonomické systémy založené na podobných principech uchytily na mnoha místech Anglie, Kanady, USA, Holandska a dalších zemí.

LETS vychází z předpokladu, že opravdové bohatství komunit leží v dovednostech jejich příslušníků, nikoli v množství peněz, které jsou k dispozici. Povzbuzuje talent a iniciativu, mimo jiné zkušenosti ukazují, že členové LETS nemají pouze užitek z obchodu, ale navíc poznají nové lidi ve svém okolí, čímž dochází k prohlubování vztahů v komunitě. Na některých místech v Anglii mají dokonce tyto systémy podporu obecních rad, protože pomáhají rozvoji místního hospodářství.

LETS je tedy neprofitní členskou organizací založenou na myšlence vzájemné podpory v budování komunity ve prospěch všech členů. Může nabývat různých podob, ale zpravidla je veden koordinační skupinou, která doplňuje a vydává katalog nabídek dovedností jednotlivých členů a stará se o vedení jejich „účtů“. Každý účastník systému začíná s nulou na účtu, na němž jsou poté zaznamenávány veškeré transakce.

Jako prostředek obchodování je používána fiktivní měna (říkejme tomu např. kredity). Přijetím služeb uvnitř LETS účastník souhlasí s poskytnutím protislužeb nebo zboží stejné hodnoty. Ohodnocování se může systém od systému lišit. Nejjednodušší je svázat kredity s národní měnou. Další přístup spočívá v časovém hodnocení – jedna hodina práce rovná se jeden kredit. Někdy dochází ke kombinaci mezi národní měnou a kredity (např. hotovost může pokrýt nákup materiálu a v kreditech se zaplatí práce). Rozhodovat může i to, jak je prodávaná práce „příjemná“. Variant je mnoho a každá má své výhody i nevýhody, proto si každý systém pro svou potřebu hledá ten nejoptimálnější způsob. Lidé většinou sami rozhodnou, jak ocení svoji práci nebo výrobek. Výhodou systému je pružné ohodnocení vzhledem k různým kritériím a také to, že obchodující se většinou spolu znají a tak vědí, co mohou žádat. Koordinační skupina nijak nezasahuje do ohodnocování, celá odpovědnost leží na lidech nabízejících zboží nebo práci.

Jakmile je práce skončena či zboží prodáno, vypíše se šek na dohodnuté množství kreditů. Ten se pak pošle do centrálního registru – kupujícímu jsou kredity odečteny a prodávajícímu přičteny. LETS je samoregulační, neboť umožňuje nahlédnout do účtů ostatních, což funguje jako prevence, aby lidé neutráceli aniž by vydělávali či naopak. Je žádoucí, aby členové systému čas od času přetáhli stav účtu přes nulu. To znamená, aby změnili stav konta z negativního na pozitivní a naopak. Tímto se zabrání stagnaci systému. Navíc neexistuje žádná penalizace za negativní bilanci.

Žádný člen není povinen přijmout nabídku k obchodu. Všichni jsou oprávněni zúčastnit se jakýchkoli schůzí koordinační skupiny. Pro případy zadlužení např. v době nemoci existuje podpůrný sociální účet.

Komuny

Vedle družstev jsou v souvislosti s anarchií v praxi zmiňovány především tzv. komuny. Ale i ty mohou nabývat různých podob, které mohou být často anarchistickým představám vzdálené. Komuna je zjednodušeně řečeno větší či menší společenství lidí, kteří spolu chtějí žít na základě nějakého prvku, který je spojuje. Takovým prvkem může být společný životní prostor, společné vlastnictví, společná práce, ideologie, víra nebo duchovní cesta či pouze podobný životní názor a styl, a nebo, což bývá nejčastější, je těch prvků hned několik. To je také příčina poměrně těžké klasifikace jednotlivých komun. Mimo jiné jsou známé komuny velikostí malé i velké (několik stovek či dokonce tisíc členů), umístěním městské, venkovské i sídlící stranou civilizace, dobou trvání staré několik set let i zanikající po jednom měsíci, zaměřením politické, ekologické, duchovní, umělecké či naprosto bez zaměření, s vlastnictvím odděleným, částečně společným i úplně společným, naprosto izolované a soběstačné i natolik zapojené do svého okolí, že lidé kolem nemusí mít o existenci komuny vůbec tušení.

Pokus o jakési roztřídění komun se objevil v časopise Autonomie. Za prvé jsou zde uvedeny komuny spojené ekonomickou a společenskou výhodností. Žije-li více lidí pohromadě, většina nákladů je nižší, také domácí práce jsou méně náročné díky střídání se a existují další výhody, jako vzájemná pomoc při hlídání a výchově dětí, podpora a pomoc při nemoci apod. Společné pro tento typ komuny je, že svůj hmotný i nehmotný majetek si každý při vstupu do komuny ponechává, rovněž tak své příjmy. Na chod společných „částí”, například stravování, nájem atp., každý přispívá stejně, případně podle závazné dohody mezi členy. Všichni mají svůj příjem mimo komunu.

Pak jsou tu komuny spojené společným vlastnictvím. Takovou je například jedna komuna v Německu, kde žije asi 40 dospělých a 15 dětí ve velkém venkovském komplexu. Nový člen při příchodu sám rozhodne, co ze svého majetku dá komuně a co si ponechá. Při svém odchodu pak věnované věci či peníze dostane nazpět, pokud to již není možné, dostane nějakou náhradu. Vlastní pak pouze osobní věci, vše ostatní je společné. Platí zde skutečně plně „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb”. Jednotliví členové mají zaměstnání buď vně komuny – potom celý svůj příjem odevzdávají, nebo pracují přímo pro komunu (vaří, starají se o děti předškolního věku, pěstují zeleninu, chovají dvě krávy, mají truhlárnu a zámečnickou dílnu). Pro obyčejný nenáročný život zde člověk nepotřebuje „ani korunu“, vše mu poskytne komuna, která nakupuje ve velkém a tedy velmi lacino; každý může mít místnost pro sebe, pokud o to stojí, většinou ale všichni žijí v malých skupinkách o 3 až 5 lidech; šatny jsou plné odloženého šatstva, jak pro dospělé, tak pro děti, všech velikostí, setříděné a neustále doplňované; doprava – komuna vlastní deset motorových vozidel, od malého autobusu pro společné výlety až po motorky a babetu, dále asi třicet kol. Několik místností zabírá komunální knihovna, vzniklá hlavně z knih, které si přinesli členové. Pokud někdo chce něco navíc, může si vzít peníze ze společné pokladny, což je volně přístupná krabice s penězi a sešitem k zapsání, kdo a kolik si vzal. Velice složitý a zdlouhavý je režim přijímání nového člena, s několika zkušebními a čekacími termíny. Rozhoduje se zde konsensem. Jednou týdně se všichni schází, aby řešili a rozhodli podstatné záležitosti a problémy, přičemž rozhodnutí je učiněno pouze až tehdy, když souhlasí naprosto všichni. Jednotlivé náměty, o kterých se předpokládá, že budou obtížně a zdlouhavě řešitelné, dostane k „předrozhodnutí” některá z menších, asi desetičlenných skupin – očekává se, že na čem se shodne deset lidí, bude pravděpodobně přijatelné pro všechny.

Komuny spojené společnou prací jsou například některá výrobní družstva či ekofarmy. Komuny spojené potřebou bydlet mohou být malé skupiny přispívající například na společný nájem či squateři, kteří společnými silami obsadili prázdný dům a společně ho obývají.

Mezi komuny spojené touhou po uměleckém vyjádření můžeme zařadit například UFA Fabrik – na přelomu šedesátých a sedmdesátých let obsadila skupina mladých lidí bývalé filmové ateliery firmy UFA v západoberlínské čtvrti Tempelhof. Komuna funguje jako jakési centrum alternativní kultury v tom nejširším slova smyslu. Alternativní způsob života se tu prolíná s uměleckými aktivitami. Komuna má vlastní zelinářskou zahradu, hospodářské zvířectvo, pekárnu, mateřskou školku a základní školu, poradnu pro nastávající matky i přestárlé lidi, zařízení na recyklaci vody i vlastní ekologické zdroje energie. Na druhé straně tu je divadlo, kabaret, kino, restaurace, pořádají se tu výstavy, koncerty, happeningy, setkání s kulturou třetího světa.

Dál nalezneme komuny spojené touhou po návratu k přírodě, které tvoří zpravidla tzv. primitivisté, kteří po předchozí dohodě a teoretické přípravě odejdou do opuštěné divoké přírody, kde zkouší přežít vlastními silami, pouze s pomocí základních nástrojů.

Konečně uveďme komuny spojené společnou spiritualitou. Jedná se o různorodá více či méně organizovaná společenství, jejichž členy spojuje společné náboženství, víra nebo podobná duchovní cesta. Mohli bychom sem zařadit různé kláštery, ášramy, duchovní komunity a sekty. Důležitou součástí života v takové komuně jsou společné motlitby a meditace. Jedním z jejích obecných rysů je pevný a zpravidla i přísný režim vnucovaný členům ať už otevřeně nebo skrytě. Komuna čerpá příjmy buď z příspěvků dárců nebo ze své výrobně-obchodní činnosti, případně z majetku, který přinesli noví členové, neboť ti jí ho musí zpravidla všechen odevzdat.

Je ale potřeba mít na paměti, že toto je jen pokus o jakousi klasifikaci, ale i na něm je vidět, že pojem komuna nemusí mít automaticky anarchistický rozměr, přesto však některé anarchistické prvky velká část komun obsahuje.

Squatting

Samostatnou kapitolou je již zmiňovaný squatting. Snahou squaterů je především řešit svou bytovou situaci, a to nezákonným obsazováním prázdných domů. Jejich čin je mimo jiné projevem postoje, který jasně říká, že bydlení je právo. Navíc mnozí z nich nechtějí zůstat pouhými pasivními obyvateli a pokouší se v obsazeném domě realizovat útočiště alternativní kultury a radikálního antiautoritářského hnutí. Squateři nemusí být nutně anarchisty, často je jejich čin projevem spontánní revolty vůči pochybným kapitalistickým hodnotám. Přesto je nejviditelnější část squaterů politicky aktivní: bývá zvykem vidět na obsazených domech transparenty a prapory, mluví se zpravidla o nepřijatelné vládě peněz a právu na bydlení. V nejednom ze squatů můžete posedět v improvizovaném baru či čajovně, vyslechnout koncert či přednášku, shlédnout výstavu. Kulturní akce jsou zde velmi živé, působivé a autentické. Prostředí a často „revoluční“ nálada squatu k tomu maximálně přispívají. Vše se dělá svépomocí. Jsou-li nějaké výdaje, hradí se ze sbírek mezi obyvateli squatu a sympatizanty, případně z benefičních akcí ve squatu i mimo něj. Squateři podle svých možností opravují objekt a napravují následky jeho dlouhodobého chátrání. Někdy se snaží svůj pobyt legalizovat.

Squaty mají i další funkci a tou je vyzkoušet si a praktikovat komunitní způsob života. Všem je však dopřáno maximální soukromí. Každý squat je samozřejmě něčím specifický, v každém fungují nějaké společné vztahy, přesto se dá říci, že cíleným obsazováním domů vzniká okruh lidí, dá se říci hnutí, kde funguje v plné míře princip solidarity. Boj o jeden squat je zároveň bojem o osud všech ostatních, bojem se státním represivním aparátem ve službách kapitálu.

Anarchistická organizace

Anarchistické principy se projevují – jak jinak – především v anarchistickém hnutí a v tom, jak se anarchisté organizují. V rámci celého hnutí existuje množství větších či menších organizovaných skupin, projektů a také řada neorganizovaných jednotlivců. Každý si v hnutí hledá takové místo, které mu nejvíce vyhovuje a podle toho se případně sdružuje s ostatními, či jen s nimi nějakým způsobem spolupracuje, ale také může stát úplně mimo.

Anarchisté se organizují především v místních skupinách, které se pak spojují ve federacích. I u nás na tomto principu federace a autonomie fungují všechny „celorepublikové“ anarchistické organizace. Anarchistické federace jsou charakteristické absencí jakékoliv hierarchie či nějakých privilegovaných funkcí a postů. Všichni členi jsou si rovni, každý může prezentovat své postoje a má stejnou možnost ovlivňovat chod a směřování organizace. Například v Československé anarchistické federaci (ČSAF) se její členové organizují v tzv. regionech, které si řídí samy svou práci, s ostatními regiony pak udržují soustavnou komunikaci, navzájem se informují prostřednictvím interního věstníku a diskutují. Společné kampaně a celkové směřování organizace se pak projednává na sjezdech celé federace, jichž se může zúčastnit každý člen – závěry těchto sjezdů jsou pak ještě dodatečně potvrzovány celou členskou základnou v referendu. V ČSAF navíc existují tzv. pracovní skupiny, které se věnují konkrétním projektům (např. vydávání časopisů, podpora stíhaných aktivistů (Anarchistický černý kříž), příprava kampaní…) a jsou zodpovědné celé organizaci. Všechny funkce jsou volené a jejich nositelé jsou kdykoliv odvolatelní. V podstatě na stejných organizačních principech fungují i anarchistické odbory či některé jiné organizace.

Vytváření takovýchto organizačních struktur odráží snahu anarchistů, aby jejich prostředky odpovídaly cíli a učí jednotlivé aktivisty osvojovat si anarchistické principy v praxi. V neposlední řadě jsou takto budovány paralelní struktury, které třeba jednou nahradí současný státní a kapitalistický systém.

Některé anarchistické skupiny ale nechtějí pracovat jen v teoreticko-politické rovině a tak zakládají různé praktické projekty. Například jedna skupina belgických anarchistů se rozhodla, že by se vedle přímých akcí a výměny informací mohla pokusit uvést do každodenního života anarchistickou praxi a zároveň tak prezentovat konkrétní alternativu. A tak v létě 1992 vzniklo „Anarchistické hospodářské společenství (AHS)“ (parodie na EHS – Evropské hospodářské společenství) coby síť pracovních skupin organizovaných na anarchistických principech: nalezli byste tu zahradnický kolektiv (rozsáhlá městská zeleninová zahrada, jejíž produkce je dále distribuována), spotřební družstvo (kolektivní nákup kvalitního jídla umožňující úspory), mobilní kuchyně (logistická podpora pro akční skupiny, které jsou zapojené do kampaní a stávek), kolektiv vyrábějící potravinové produkty (marmelády a víno z ovoce), kolektivní kuchyně (vegetariánské jídlo jednou týdně, bar). Další plány byly vysněny, ale nerealizovány: například společná doprava, recyklace oblečení… Byl zajištěn pronájem domu, který se stal místem setkávání a debat, z nichž se vyklubaly na světlo světa další aktivity (např. skupina na podporu uprchlíků). Živě se diskutoval problém, jak být skutečně nezávislí na všudypřítomné kapitalistické ekonomice – nikdo nechtěl skončit v alternativním zeleno-kapitalistickém táboře.

Praktické anarchistické principy se dají vysledovat i v různých subkulturních proudech či jejich částech, i když ty přes svou kulturní okrajovost většinou zůstávají v izolaci. Stírá se tu hranice mezi producenty a konzumenty, někdo se věnuje hudební produkci, jiný vydávání fanzinu či distribuci nahrávek, které jsou pokud možno co nejlevnější… Každý se snaží něčím přispět své subkulturní komunitě. Svobodomyslné a solidární prostředí těchto komunit a často i přístup k alternativním médiím pak některé jejich příslušníky přivede až k otevřené angažovanosti v rámci antiautoritářského hnutí.

Food not Bombs

Zpočátku anarchistickým projektem, který se rozšířil po celém světě, především pak v Severní Americe a Evropě, a který jak teoreticky tak především prakticky demonstruje solidaritu mezi lidmi, zvláště pak s těmi, jež byli vytlačeni na okraj společnosti, je Food not Bombs (FNB, Jídlo místo zbraní). Desítky aktivních skupin pod touto hlavičkou se věnují v městských parcích, na ulicích a v jídelnách podávání bezplatné vegetariánské nebo veganské stravy. Je to pozitivní forma protestu proti stálému financování pokusů s novými zbraněmi vedle rozrůstajícího se hladu a zvětšujícímu se počtu bezdomovců; protestu proti kapitalistickému systému, který si lidského života cení méně než materiálního bohatství. Základními zásadami, které spojují všechny kolektivy FNB, jsou: úplná rezignace na používání násilí, nediskriminování nikoho v přístupu k rozdávané stravě a skupinové rozhodování konsensem umožňující nezavádět do organizace elementy hierarchie. Každá skupina má právo na vlastní výklad těchto zásad podle svých lokálních podmínek. Jelikož neexistuje centrální řízení ani vedoucí pracovníci, každý člověk může navrhovat nové způsoby řešení problémů a způsobů jednání. Aktivisté FNB se věnují získávání surovin, pokud možno bezplatně (například neprodaná zelenina, která by skončila na smetišti), přípravě jídla a následně jeho rozdávání na místech, kde se shromažďují lidé, kteří ho mohou potřebovat. FNB tak ukazuje, že příčina hladu není v nedostatku potravin, ale v jejich špatné distribuci poznamenané kapitalistickou ekonomikou.

I když je činnost FNB společensky uznáníhodná, přesto se její aktivisté setkávají s častými represemi. Viditelné je to především ve Spojených státech, kde je snaha vyhnat bezdomovce z center měst a izolovat je ve špinavých předměstích. FNB, která je pro ně první a nejčastěji jedinou linií obrany, se tak stala oblíbeným objektem policejních útoků (např. v Seattlu, Santa Cruz, Ft. Worth, Berkeley či Salt Lake City). V San Francisku v letech 1988 - 1995 bylo zatčeno více jak 725 osob. Důvody k zadržení byly různé – chybějící povolení k rozestavění stolků na náměstí, k rozdávání letáků a nejčastěji používaný důvod – chybějící povolení k sanitární kontrole potravy a povolení na její rozdávání v parku. Šéf místní policie nakonec i odkryl skutečnou příčinu represí, když řekl, že „hlavním cílem FNB není rozdávání jídla, ale popularizování anarchistických názorů, což nemůžeme povolit.“

Na konci roku 1992 začali členové FNB ze San Franciska společně s lidmi z Koalice pro bezdomovce aktivní squaterskou kampaň pod názvem Homes Not Jails (Domy místo cel). První budova byla obsazena před svátkem díkuvzdání (poslední čtvrtek listopadu 1992). Akce tohoto typu výborně ukazují, že tisíce lidí by nemusely spát na ulici, kdyby nebyla politika těch, kteří se zabývají nemovitostmi, vedená bezohlednou touhou po maximálním zisku. Tyto akce úplně potírají oficiálními kruhy podporovaný mýtus příčin bezdomovectví ukazujíc lidem zbavených ubytování, že mohou bojovat za změnu své situace a nejen bezradně čekat na almužnu.

Také u nás existují aktivní kolektivy FNB, které podávají každou neděli jídlo bezdomovcům a sociálně slabým. Aktivisty FNB můžete potkat v Praze, Plzni, Brně a dalších městech.

Svobodná hnutí celého světa

Zabýváme-li se otázkou anarchie v praxi, nesmíme opomenout aktivity, které se za takové většinou neoznačují, přesto však vykazují mnohé z anarchistických principů – samosprávu, rovnost, organizaci zdola, vzájemnou solidaritu apod. Na celém světě je jich nepřeberné množství. Některým se dá z anarchistického pohledu mnohé vytknout, ale jedna věc zůstává nepopiratelná – každý takovýto spontánní čin je skutečným krokem vpřed na cestě ke svobodné společnosti. Tyto iniciativy a hnutí bychom v žádném případě neměli podceňovat či zanedbávat, naopak je musíme podporovat, studovat a učit se od nich – zároveň je však respektovat a to především vzhledem k tradici a specifičnosti dané části světa.

Lidové samosprávné projekty a hnutí mohou nabývat různých podob (např. guerrilové zahrady v New Yorku, sociální centra a Ženská banka v Senegalu, kibuc Samar v Izraeli či hnutí za navrácení půdy lidem, kteří se o ni starají či by tak chtěli činit) – od malých s čistě lokálním rozsahem až po taková hnutí, která mají nadnárodní charakter. Stojí tu vedle sebe hnutí domorodých obyvatel, které se vyskytuje s různou intenzitou a projevy ve všech koutech světa, stejně jako spontánní nepokoje pracujících.

Připomeňme si například události v ruském Vyborgu. V roce 1997 pracující převzali kontrolu nad továrnou, všechny dílny pokračovaly ve výrobě, včetně jedné z nejvyspělejších technologií na světě, která vyrábí unikátní, ojedinělý papír. Po mnoha letech hladu a bídy začali po převzetí továrny dělníci konečně dostávat pravidelný plat. I přes útoky ozbrojených složek se jim dařilo pokračovat v produkci.

O svá práva se ale umí hlásit i nezaměstnaní, což dokazují například nepokoje ve Francii v roce 1998, kdy během vlny protestů požadovali zvýšení podpory v nezaměstnanosti, vyplacení jednorázové prémie a nová pracovní místa.

Vize budoucnosti

Jak bylo možné vidět, anarchistické snahy a principy jsou více či méně ve společnosti přítomné. Jde jen o to, s jakou mírou uvědomění si souvislostí jsou reflektovány a jaký je jim nechán prostor pro plné rozvinutí a masový nástup. Kapitalistický systém, stejně jako ten státně socialistický však takový prostor neposkytují, naopak se ho snaží všemožně okrajovat a svobodné a samosprávné aktivity pronásledovat či korumpovat a etablovat do své náruče. Pro anarchisty je každý svobodný a samosprávný projekt velkou výzvou, příležitostí k projevu solidarity a (často více či méně kritické) podpory a zároveň velkou školou při budování vize budoucí svobodné společnosti, kde již vykořisťování a útlak nebudou mít místo.

Zdroje:
D. Guérin – Anarchismus: Od teorie k praxi, nakladatelství Solidarita, 1999
Pařížská komuna, časopis Tunel č.5, 1996
F. Modráček – Samospráva práce, 1918
J. Macek – Socialismus, 1925
L. Gambone – Quebecké družstevní hnutí, 1995
Vašek Jansta – Komuny a komunity, Autonomie č.18, 1995
Alternativní kultura – 11. část, Komuny a komunity, filmový dokument ČT
Squatting, Existence č.4, 1999
J. Johanisová – Jakou hodnotu mají peníze?, Alternativa č.18, 1996
L.E.T.S., Autonomie č.20, 1996
Role ČSAF v anarchistickém hnutí, Existence č.7, 1999
Belgický kolektiv, Alternative libertaire, jaro 1998
Food not Bombs, Existence č.7, 1999
Pracující se brání ozbrojeným složkám, Existence č.7, 1999
Jak francouzští nezaměstnaní porazili vládu?, Solidarita č.4, 1998

Existence č.14 / léto 2002