Island nemá bohatou historii anarchistických aktivit, ale spontánní odpor proti represivním institucím svou historii na ostrově má, stejně jako všude jinde na světě. Island je jedním z mnoha post-koloniálních států, který získal nezávislost na Dánském království, když bylo Dánsko okupováno armádou Hitlerovy třetí říše během druhé světové války. Ještě předtím, ve 13. století, byl Island pod nadvládou Norského krále. Anarcho-antropolog Harold Barclay píše o Islandu, jako o unikátním příkladu sice vrstevnaté, ale ve svém duchu anarchistické, společnosti (v díle The State). Ta byla řízena správci, jejichž moc výhradně závisela na jejich osobní popularitě. Veškerá rozhodnutí správci přijímali před shromážděním a rozhodnutí se stalo zákonem pouze pokud ho lidé schválili. Tento systém si nevydržoval represivní složky - ani policii, ani armádu. Správci mohli své následovníky „uplatit“ maximálně tím, že jim dali potraviny a nápoje, a tím že během shromáždění předváděli svědomitou práci. Pokud jejich popularita klesla, dostali se mimo hru.

Dlouhá historie kolonialismu a krátké trvání demokracie nepřineslo Islanďanům příliš porozumění a víru v „sílu sebe-organizace“. Jako kdekoliv v západní demokracii, i na Islandu probíhají parlamentní volby pod taktovkou místní elity, bohatí vlastní banky a skrze banky vlastní i domovy obyčejných lidí. Přesto, že má Island pouhých 300 000 obyvatel, naše politická a ekonomická sféra je shnilá tak jako kdekoliv jinde. Možná zde máme méně fundamentalistických křesťanů než ve Spojených státech, ale pokud přijde na věc, nejsou naši parlamentní „zastupitelé“ o nic míň fundamentalističtí v přesvědčení o své pravomoci přijímat rozhodnutí za všechny obyvatele ostrova.

Jediné pouliční nepokoje, které Island pamatuje, se odehrály před budovou parlamentu, když vláda vstupovala do NATO. Levicově smýšlející lidé sváděli bitvy s policií a s pravicově orientovanými. Policie použila slzný plyn, aby odehnala dav dál od budovy. Dříve tu bylo aktivní antimilitaristické hnutí, které se organizovalo proti přítomnosti vojenské základny USA, ale poté co armáda USA opustila ostrov, z něho zbyla malá skupina mírových aktivistů. V minulosti působilo na Islandu i Socialistické hnutí, ale dnes z něho zbylo pouze pár ortodoxních individuálů. Na Islandu nikdy nefungovala žádná organizovaná anarchistická skupina – až do dnes. V souvislosti s výše zmíněným spontánním odporem bych rád zmínil skupinu 60ti farmářů a statkářů, kteří obrátili v trosky přehradu, postavenou vládou a energetickým závodem na překrásné řece, bez svolení místních obyvatel. Celé hodiny pracovali farmáři za pomocí lopat a traktorů, aby nakonec vyhodili do povětří jádro přehrady. Celá skupina tehdy přijala odpovědnost za svůj skutek, přesto nikdy nebyli postaveni před soud a přehrada nebyla nikdy obnovena. To se odehrálo v roce 1970.

Národní energetické závody společně s vládou plánovaly po celá léta přehrazení ledovcových řek, aby vyrobily elektřinu pro těžký průmysl. Ministerstvo průmyslu spekuluje o Islandu jako o žhavém místě pro výrobu levné energie, která by se moc hodila nadnárodním společnostem těžkého průmyslu. Navzdory bouřlivým protestům, začaly s výstavbou jedné z největších přehrad v Evropě a hyper-hutě pro tavbu hliníku na východě Islandu. Na stavbě se podílí pochybné korporace Alcoa, Bechtel a Impreglio. Přírodní vědci a inženýři, kteří znaleckými reportážemi vystupovali proti projektu, přišli o svá zaměstnání. Když Impreglio začalo v kopcích detonovat místo pro základy hráze, považovali lidé boj za prohraný.

Až do doby, kdy 3 anarchisté vtrhli do konferenční místnosti hotelu Nordica, kde prominenti hliníkového průmyslu spolu s pohlaváry islandské vlády zasedli k jednacímu stolu. Anarchisté dali elitářům jasně najevo, že zde nejsou vítáni a pokydali obleky zasedajících zelinkavým jogurtem. Anarchisté se činem za záchranu Islandu dostali do podvědomí obyčejných lidí. Média nevěděla jakou pozici k události zaujmout. Přesto, že aktivisté byli k médiím velmi sdílní, otázky nakonec znovu směřovaly směrem k podpoře výstavby přehrad. Tato skupina složená z několika domorodců a enviromentalistů z jiných koutů Evropy pokračovala v přímých akcích namířených proti výstavbě přehrady a hliníkové hyper-hutě. Taková forma protestu byla pro islandskou společnost totální novinkou. Lidé se připoutávali k náklaďákům a šplhali na jeřáby, aby zastavili výstavbu. Takové jednání nebylo pouze proti pracovní etice Islanďanů, tohle bylo borcení pravidel, aktivisté si brali zpět to co jim bylo odcizeno – možnost podílet se na rozhodování. Policie nevěděla jak ve svých reportážích nazvat aktivisty poutající se ke stavostrojům. Nevěděli jak si poradit s odhodlanou a věcnou občanskou neposlušností. Protestní skupina kempovala kdesi nahoře v kopcích a nedostávalo se jí zvenčí žádné podpory. Nikdo s nimi nechtěl mít nic společného, takže byli téměř vyhladovělí a soustavně pronásledováni policií. Až mnohem později zjistili další enviromentalisté, jak mnoho znamenaly aktivity skupiny pro boj proti výstavbě přehrad a pro nadcházející intriky prominentů těžkého průmyslu.

V létě 2006 se odehrál další protestkemp zaměřený proti výstavbě přehrady. Tentokrát se ho účastnilo mnohem více Islanďanů a aktivisté ze zahraničí dostali mnohem větší podporu. Také média prezentovala události mnohem pozitivněji a projevila porozumění taktice přímé akce. Policie zareagovala na nenásilné protesty velmi paranoidně a to neušlo pozornosti veřejnosti. Po tomto létě plném přímých akcí, které zastavily výstavbu další přehrady – investora to přišlo draho, byla média znovu plná reportáží zvýhodňujících výstavbu. Chyběly výpovědi geologů, jejichž průzkum prokázal, že přehrada měla být postavena na geologicky aktivním podloží. Přesto se vláda třásla před publikem, když byla dotázána, proč mělo být rozhodnutí o výstavbě přehrady tak rychle uzavřeno. To dalo obyvatelům východního Islandu energii, aby znovu ukázali své znepokojení a požadovali podložená fakta ohledně bezpečnosti přehrady a reálných ekonomických dopadů na okolí.

Navzdory protestům byla výstavba přehrady v hornaté oblasti poblíž města Kárahnjúkar dokončena v září 2006 a panenská příroda byla zaplavena ve jménu „pokroku“. Ale energetické závody to neuspokojilo. Energie vyrobená turbínami přehrady vystačila pouze na provoz slévárny hliníku Alcoa. Místní energetické závody pokračují ve výstavbě geotermálních továren a zkušební vrty plundrují přírodu v různých oblastech Islandu – pravděpodobně posledního kousku zachovalé divoké přírody v Evropě. Hliníkoví magnáti mají s Islandem velké plány. Plundrují krajinu, aby získali surový materiál,a potom ho dovezou na Island, kde je levná energie a ohebná vláda.

Léto 2007 bylo opět létem nesouhlasu s expanzí těžkého průmyslu na Islandu. Hnutí Záchrana Islandu (Saving Iceland) bylo znovu aktivní. Podrobnější informace v anglickém jazyce naleznete na našich webových stránkách: www.savingiceland.org

Paralelně s těmito aktivitami funguje na Islandu už několik let anarchistická knihovna. Nachází se v centru Reykjavíku v budově, kterou vlastní mírové hnutí (a prostory poskytuje zdarma). Knihovnu provozuje skupina zvaná Andspyrna (v překl.: Odpor). Andspyrna se také zabývá překladem a publikací anarchistické literatury do Islandštiny. V roce 2005 Andspyrna publikovala knihu od Nicholase Waltera: About Anarchism a booklet, jehož originální název je: Revolutionary Self-theory. V srpnu 2006 publikovala Andspyrna islandskou verzi textu od crimethinc: Days of War, Nights of Love. Sepsala novou knihu na téma: úvod do občanské neposlušnosti a přímé akce, která jde právě do tisku a v současnosti urychleně pracuje na překladu knihy The State od Herolda Barclaye. Před tím, než se Andspyrna vrhla do publikační činnosti, vytvářela plakáty na rozličná témata jako nacionalismus, sexismus a anarchismus a šířila jejich fotokopie. Také několik let distribuovala ziny a knihy. Naše knihovna je financována převážně benefity z koncertů velmi čilé undergroundové scény v Reykjavíku.

Autor:
Siggi
(punknursester@gmail.com)
P.O.Box 35
101 Reykjavík
Iceland