A ke druhému svátku vánočnímu ještě druhá báseň anarchistického klasika. Tentokrát především pro všechny evangelíky (evangelice), husity (husitky) a české bratry (české sestry) mezi našimi čtenáři a čtenářkami: oním mistrem Jenem, s nímž si to anarchistický básník přelomu 19. a 20. století cítil potřebu vyřídit, není totiž nikdo jiný než Jan Hus... a báseň je poněkud nečítanková.

(Před výročím Husovy smrti)

Mistře Jene, teologu,
pět set let již upálený,
vínem politou svou tógu,
teplou ještě po objetí ženy,
růžemi si dneska zdobím krvavými...

Světlá noc je... Modré moře vlahé
nad hlavou mou blýská světy nesčetnými...
A jak tělo nahé,
dívčí tělo přítulné a křehké,
větřík táhne mimo, hladí moje čelo,
vniká pod můj šat a celuje mi tělo
nevýslovně volné, nevýslovně lehké
s duší svobodnou...

Pohanská noc zpívá,
zpívá v krvi, zpívá v míze mého těla,
duše moje celá křídla rozestřela,
silný hledím v dálku.
Tam se rodí Vítěz. Hledím, hledím v dálku...
Z údolí slz vzejde, z pekla, kde teď vzlyká
člověk zbitý, zaprodaný, směšná troska síly,
vzejde hrdý, nebude hrát roli mučedníka,
vzejde silný, povede své, aby zvítězili
v bitvě poslední...

Mistře Jene, žádná reformace,
žádný mnich a žádný plamen hranic
nespasí to, co již stojí vratce
a co spadne ve přílivu vánic
radostných a světlých jak tah bílých ptáků.
Nadchází již chvíle,
vrátí se k své síle
člověk zrazený,

Dvakrát tisíc let již leží v křeči
pod černými věžemi, z nichž civí hejna draků,
dvakrát tisíc let se týmže jedem léčí:
nejlepší, co v sobě cítí,
nejlepší, co může zříti,
proklíná mu,
vyčítá mu,
velí vymýtiti
kasta poblouzněná...

Kdysi se již zdálo, že se konec blíží,
v nečistých snech mnichů kralovala Žena,
vzdorovala kříži.
Po druhé tu Kristu voda z boků tekla,
Petrus hýřil, skála měkla –
člověk byl však nepřipraven.
Nové přišlo poblouznění,
klesal znaven
v starou nemoc, v stará snění
o říši, jež z toho světa není,
nebeská – – –

Mistře Jene, podepřel jsi Krista,
pro pastory zásluha to jistá,
ale mně jsi cizí.
Za tebe dnes potlesk sklízí
radikální advokáti, antisemitičtí redaktoři,
vůdcové i podvůdcové, jimž se české strany koří,
doktoři a profesoři od reálné politiky,
helvíti, již odkoukali katolíkům dobré zvyky,
vlastenecká elita.

Vyvěsí ti praporečky, zapálí ti lampióny,
v žurnálech svých rozhoupají rozehřáté zvony:
vždyť ti všichni tolik cení
pevné přesvědčení – – –

Mistře Jene, teologu,
svoji tógu
růžemi si zdobím krvavými;
chci dnes všemi smysly svými
píti noc, jež hvězd je plna,
vůni, kterou dýše nezdolaná země:
aby vlahé touhy vlna
zazpívala ve mně:
o těch vášních plápolavých,
silných, velikých a zdravých,
jimiž člověk vzrůstá;
o duších, jež revoltují,
pro dobrý boj meče kují,
kde tma hustá.

Nový Kult, 1901