Anarchistická federace

Ženy v revoluci – Na příkladu íránského povstání

V revoluční situaci, kdy se bortí starý řád a teprve zvolna ustavuje nový, dochází k různým dalekosáhlým změnám. Celá společnost se ocitá v pohybu a na určitou dobu se hroutí mnoho jejích autoritářských prvků. Alespoň na jistou dobu – dokud se pevně neustaví nová moc a neuvrhne společnost do nového panství, mnohdy ještě utlačivějšího než bylo to předrevoluční.

V revoluční situaci, kdy se bortí starý řád a teprve zvolna ustavuje nový, dochází k různým dalekosáhlým změnám. Celá společnost se ocitá v pohybu a na určitou dobu se hroutí mnoho jejích autoritářských prvků. Alespoň na jistou dobu – dokud se pevně neustaví nová moc a neuvrhne společnost do nového panství, mnohdy ještě utlačivějšího než bylo to předrevoluční.
Jednou z opor jakéhokoli existujícího sociálního řádu je patriarchát – tedy nadvláda mužů nad ženami, spojená nejen s výslovně sexistickými pravidly platnými v jednotlivých společnostech a nespravedlivým rozdělením ekonomických možností, ale také s výrobou a distribucí kulturních konstruktů a stereotypů přisuzovaných lidem ne na základě jejich individuality, ale členství ve skupině dané pohlavím. Obhájci (a obhájkyně) patriarchátu hovoří o jeho „přirozenosti“ – je to ale prazvláštní „přirozenost“, když je až příliš často pociťována jako nespravedlivá a škodlivá a když jsou některé její projevy postupně odstraňovány. A když se navíc po každém významnějším společenském pohybu značně otřese.
Revoluce totiž vedou k nebývalému prolomení patriarchálních bariér a ke společenské aktivizaci žen. Tak tomu bylo v prvních deseti letech husitského hnutí, kdy ženy velmi aktivně veřejně vystupovaly na straně radikálů a rovněž se vzdělávaly (papežský legát napsal, že by svou znalostí Bible zahanbily nejednoho katolického kněze). Francouzské revoluce se ženy nejen účastnily, ale jejich část zformulovala vlastní požadavky zaměřené na rovnost mezi muži a ženami. Ženy se rovněž zapojily do některých, často i velmi bojovných aktivit dělnického hnutí (významná byla mimo jiné jejich role v Pařížské komuně), a to přesto, že se v něm projevovaly mnohé rysy mužského protekcionismu a nadřazenosti. Angažovanost žen se silně projevila během ruské revoluce. Ve Španělsku bojovaly během občanské války tisíce příslušnic údajně „něžného pohlaví“ na frontě a jiné vytvářely své vlastní struktury – mimo jiné velmi významnou anarchistickou organizaci Mujeres Libres, věnující se celému spektru komunitních aktivit. Zajímavé ovšem je, že značnou angažovanost (byť ne na frontě, ale četnými sociálními aktivitami v zázemí, včetně veřejného ponižování mužů, kteří neodešli bojovat) vykazovaly i ženy na druhé straně – tedy stoupenkyně klerikálně nacionalistické reakce. Jejich působení bylo vlastně v rozporu s ideologií klerikálních nacionalistů, kteří vnímali ženy jako pouhé pasivní objekty.
Není nejlepším dokladem pro nepřirozenost patriarchátu právě to, že ženy začnou být aktivní, i pokud se kvůli svým sociálním kořenům ocitnou v hnutích, která jsou výslovně proti ženské aktivitě? Ostatně, v současném neonacistickém hnutí tomu není jinak. Přestože nacistická ideologie stojí na podřízené roli žen, je vyžadována jejich aktivita v boji proti „židovskému spiknutí“ – až do bílé revoluce, po které se ženy vrátí k plotnám a do porodnic...
Obhájci „přirozenosti“ patriarchátu by nicméně mohli poukazovat na rozdíly mezi kulturami a na to, že co je vlastní jedné kultuře, je odmítáno v jiné. Problém spočívá v tom, že pod pojmem „kultura“ se pro někoho skrývá jakýsi nehybný a všemocný kolos, který zcela určuje lidské bytí a vnímání, podobně, jako ho pro některé ortodoxní marxisty určovala „třída“ a pro některé magory „rasa“ nebo „národ“. Jednotlivé kultury se přitom vyvíjí a vzájemně se ovlivňují a navíc jsou jen jedním z činitelů, které ovlivňují život člověka. Určitá podoba kultury může jistě významně potlačovat lidskou svobodu, stejně tak jako jiná kultura může působit emancipačně. Vnímat člověka jako zajatce své kultury, z níž nemůže uniknout a kterou nemůže přetvářet, se ale příčí zjištěným faktům i zdravému rozumu. Mnohdy to navíc může souviset s novými podobami rasismu, protože takto vnímáme vždy jen ty druhé, nikoli sami sebe (proto také obdařujeme západní kulturu někdy až nadměrnou svobodností, ačkoli ta je spíše důsledkem tvrdých bojů minulých staletí než plodem nějaké „kultury“). Jestliže je člověk socializován do určité kultury a vnímá svět v jejích pojmech, je jeho lidství výsledkem miliony let trvající evoluce a obsahuje cosi, co platnost jednotlivých kultur značně přesahuje. To si lze doložit na mnoha příkladech. Čím si vysvětlit například to, že se ženy bouří proti místu, které jim určují islámské kultury a společnosti?
Na sklonku sedmdesátých let 20. století došlo k velmi významné revoluci v Íránu. Ta vstoupila do dějin jako „islámská“. Ne zcela právem – původně šlo především o vzpouru proti autokratickému režimu šáha Rézy Páhlavího, proti mučírnám jeho tajné policie a všeobecnému sociálnímu útlaku. Jeho diktatura byla nicméně modernizační, a ideologie modernizace byla tedy zdiskreditována. Ideologií většiny sociálního hnutí, které proti šáhovi povstalo, se tak stal islámský klerikalismus usilující o vytvoření „islámské republiky“. Stojí za to si všimnout, jak moc byly v revoluci aktivní ženy – a to na obou stranách vnitrorevoluční fronty, jako bojovnice za islám i jako aktivistky za osvobození žen.

Tradice...
Íránské dění bývá někdy vnímáno jako modelový příklad, či možný vzor pro podobné revoluce v islámských zemích. Tím být může ale také nemusí, je třeba uvědomit si jeho specifika. Obyvatelstvo Íránu není narozdíl od obyvatel zemí Blízkého východu arabské, ale perské, i když původní perský státní útvar (kde byl mimochodem státním náboženstvím zoroastrismus a např. historik Bernard Lewis pokládá tento stát za první, kde došlo ke značnému propojení státu s náboženstvím a s prosazováním pravověrnosti) byl zničen už v polovině sedmého století arabskými nájezdy a perskou kulturu čekala islamizace a další proměny způsobené vnucováním kultury podmanitelů (Lewis je přirovnává k dopadům normanského ovládnutí Anglie na kulturu Anglosasů v 11. století). Írán je navíc (nepočítáme-li arabský státeček Bahrajn) jedinou zemí, kde je zcela převládajícím (od roku 1501 státním) náboženstvím šíitská větev islámu. Její kněží mají tradičně velkou nezávislost na politické moci panovníka (šáha) a naopak silné vlastní ekonomické a politické postavení. To také začali intenzivně uplatňovat v opozici proti různému imperiálnímu vměšování, především ze strany Ruska a Anglie (např. v letech 1891-1892, když panovník udělil monopol na výrobu tabákových výrobků britské společnosti, dokázali jej islámští duchovní dotlačit ke změně jeho rozhodnutí vydáním fatwy, která zakazovala kouřit).
Roku 1906 došlo v Íránu k první blízkovýchodní revoluci, která si kladla za cíl spoutat monarchii ústavou, tehdy se rovněž snad poprvé v íránské společnosti začaly významněji angažovat ženy. Opět zde ale významnou roli sehráli kněží. Ti také roku 1925 pomohli ve svržení panovnické dynastie a nastolení plukovníka Rezy Chána na místo starých šáhů. Příliš si tím ovšem nepomohli, protože nový vládce se rozhodl pro modernizaci a přibližování Evropě, mimo jiné zakázal roku 1934 zahalování žen. Tyto reformy vyvolaly vznik levicově nacionalistického hnutí, které vyvrcholilo za vlády jeho syna Muhammada Rézy Páhlavího, který nastoupil roku 1941. Roku 1951 se předsedou jeho vlády stal Muhammad Mossadek, který se snažil uskutečnit požadavky lidového hnutí znárodněním Anglo-íránské ropné společnosti (coby nástroje okrádání íránského lidu o přírodní bohatství země) a pokoušel se o pozemkovou reformu. Když se jej šáh s podporou Britů pokusil sesadit, vypuklo na jeho podporu lidové povstání, které Páhlavího vyhnalo. „Pořádek“ obnovila armáda až roku 1953 (opět s britskou a tentokrát také americkou podporou), která vyhnala Mossadeka a k moci znovu dosadila šáha.
Ten usiloval o pokračování své dvoukolejné strategie – na jednu stranu se zavděčit duchovním a na druhou stranu modernizovat zemi. Neuspěl ani v jednom. Program „bílé revoluce“, vyhlášený roku 1963, který měl radikálně změnit íránskou společnost a obsahoval (vedle pozemkové reformy, boje s negramotností, volební reformy, ale také privatizace) i emancipaci žen, narazil na ostrý odpor duchovenstva. Jako nesmlouvavý kritik proslul zejména Rúholláh Chomejní. Šáh sice hnutí potlačil a Chomejního vyhnal do exilu, jeho porážka ale byla jen dočasná a Chomejní si udržoval svůj vliv kázáními pouštěnými v mešitách z magnetofonových kazet. Proti šáhovi navíc stála i světsky orientovaná levice, která nesouhlasila s jeho pravicovým a prozápadním kurzem, osobní rozmařilostí a také s nelítostnými represemi režimu a jeho tajné policie Savak.
Na roli žen v íránské společnosti lze nahlížet z různých úhlů pohledu. Íránský básník a kritický myslitel Réza Bahrání kupříkladu tvrdil, že v íránské tradici je mužská sexualita a sexuální identita zdrojem mužské moci, přičemž je založena na potlačování ženských sexuálních tužeb, ne na jejich uspokojování. Žena je programově zaháněna do ústraní, nebo je přímo objektem mužského násilí. Četné patriarchální instituce podle Bahráního navíc zapříčinily, že se většina žen s touto svou rolí v podstatě ztotožnila.
Íránská feministka Farah Azárí upozornila na podstatný význam rodiny. Ta se v šíitském islámu stala nástrojem pro kontrolu žen, které jsou ztotožňovány se sexem a tím také s pokoušením muže. Jejich sexualita je v islámu vnímána jako zdroj nepořádku. Před ním se šíitská společnost musí chránit – proto důraz na panenství žen a rodinu.
Americká historička Nikki Keddie připomněla význam reforem z šedesátých a sedmdesátých let, zejména pak „Zákon na ochranu rodiny“ z roku 1967, který byl novelizován roku 1975. I když pochopitelně tyto změny shora nepřinesly skutečnou rovnost mezi mužem a ženou, přesto znamenaly značný pokrok – zaútočily na polygamii a velmi zlepšily pozici žen, pokud jde o rozvod. Ženy se rovněž vzdělávaly a získávaly zaměstnání mimo rodinu. Všechny tyto změny se ovšem týkaly především městské střední třídy a mnohem méně žen z nižších vrstev – ovšem i na jejich postavení měly určité pozitivní důsledky.
Ženy se účastnily i aktivit protišáhovských levicových stran a zakládaly v nich své vlastní skupiny. Je ovšem zajímavé, že i sekulární levice sice ve svých programech hovořila o právech žen, prakticky ale stála v cestě kampaním, které by za tato práva bojovaly, protože je pokládala za rozdělující a odvádějící od boje o moc. Problémy spojené s emancipací žen se měly řešit až po ovládnutí státu. Není tedy divu, že až do revoluce byly nejviditelnější ty politicky aktivní ženy, které pocházely ze středních vrstev a byly spojené s nenáviděným šáhovým režimem. Symbolem odporu proti šáhovu režimu se stalo zahalení a čádor či hidžáb tak začaly nosit i některé sekulárně orientované ženy.

...a revoluce
Čas šáhova režimu vypršel na počátku roku 1979. Předcházela tomu řada bojů, počínaje už roku 1977 vítězstvím obyvatel slumu v Teheránu nad policií, která je chtěla vyklidit. Následovaly islamistické protesty, při nichž v prosinci 1977 policie zastřelila asi čtyřicet lidí. Když se v reakci na tehdejší pokles ekonomiky masově rozšířily stávky, pokusil se šáh čelit situaci vyhlášením stanného práva a povoláním armády. Jen přilil olej do ohně – když 8. září 1978 došlo na střelbu vojáků do tisícihlavého davu protestujících, vyvolal ještě větší vlnu stávek, včetně zastavení práce v ropném průmyslu, které poslalo ekonomiku země do kolen. Dvoumilionový dav protestujících táhl na hlavní město Teherán, kam došel 11. prosince 1978. Šáha začala opouštět armáda a jeho režim byl stále zřetelněji neudržitelný. Když to pochopil, uprchl 16. ledna 1979 do Egypta, kde o rok později zemřel. V únoru byli jeho stoupenci definitivně svrženi.
Revoluce zdánlivě otevřela stavidla svobody. Vedle prozatímní vlády, jejíž šedou eminencí se stal z exilu se navrátivší Chomejní, vznikly rady pracujících (nazývané šóry). Převládající ideologií hnutí se stal ovšem politický islamismus. Prozatímní vláda, kterou podporovaly i levicové síly, ale rozhodně nechtěla zůstat prozatímní. Cílem islamistů bylo vytvořit islamistický režim, a proto postupně potlačili nezávislou moc šór i ostatní strany a vytvořili teokratickou diktaturu, „islámskou republiku“, která byla oficiálně vyhlášena už v březnu 1979. K jejímu definitivnímu upevnění pak přispěla dlouhá a krvavá válka s Irákem (1980-1988). Přízračná kombinace archaických náboženských tradic s moderním aparátem represe vytvořila v Íránu z osvobozující revoluce jeden z nejutlačovatelštějších systémů dnešní doby. Výsledkem byl slovy historičky Janet Afary a politologa Kevina B. Andersona stát, který „spojoval tradicionalistickou ideologii (islám) s antiimperialistickým diskursem levice, ale také se vybavil moderními technologiemi organizace, dohledu, válčení a propagandy.“
Ženy se angažovaly na straně revoluce, a to i v řadách islamistů. Jejich přítomnost ve veřejném prostoru na té „správné straně“ zaskočila samotného klerikály – co mají dělat se svými stoupenkyněmi, které je sice podporují, ale už svou politickou aktivitou vlastně popírají myšlenky, za něž bojují? I starý revoluční vůdce Chomejní musel změnit své názory na postavení žen – zatímco dříve je chtěl zahnat do domácností, nyní souhlasil s jejich veřejnou rolí. Pochopitelně za předpokladu, že se ve veřejných i osobních otázkách podřídí islamistické ideologii. Zahaleným ženám bylo umožněno pracovat, vzdělávat se, volit a nosit zbraň – samozřejmě výměnou za naprostou loajalitu. Ideálem režimu byla morální, „čistá“, do značné míry asexuální revoluční gardistka, napadající jinou, nezahalenou a svobodomyslnější ženu. Žena, která je schopná zastat svého válčícího muže na „domácí frontě“. Dodejme, že propagovaná asexuálnost způsobovala vážné problémy i v rámci režimem propagovaných nukleárních rodin – některé politicky angažované a nábožensky zanícené ženy odmítaly oproti tradičním vzorcům uspokojovat sexuální požadavky svých manželů.
Jak upozornila politoložka Farideh Farhi, ženské tělo se stalo jedním z hlavních bitevních polí pro politiku režimu. Proto připustil omezenou účast žen ve veřejné sféře – s podmínkou, že budou už svým oblečením potvrzovat systém. Zároveň udělal z osobního politické – a to přesně opačným způsobem než západní feminismus druhé vlny, neboť cílem zde nebylo osvobodit ženy, ale posílit kontrolu nad nimi. Zákon na ochranu rodiny byl hned měsíc po triumfu revoluce zrušen a nahrazen islámským právem zahrnujícím polygamii, zrušení rozvodu iniciovaného ženou, posílení moci otců a manželů a možnost sňatku dětí (nejnižší věk nevěsty byl stanoven na devět let). Je jasné, že režim, ke kterému to poukazovalo, byl pro sekulární ženy nepřijatelný a že předtím, než byl ve své úplnosti nastolen, muselo dojít ke konfrontaci.

Mezinárodní den žen, 1979
Je zajímavé, že v polemikách o slavení či neslavení 8. března jako mezinárodního dne žen se v českém prostředí neozvala připomínka 8. března 1979 v Íránu (nebo o tom alespoň pisatel těchto řádek neví). Toho dne začaly spontánními setkáními na středních školách a teheránské univerzitě a následnými pochody masivní protesty světsky orientovaných žen (a jejich stoupenců mezi muži) proti režimu, který byl u moci vlastně jen měsíc a už začal omezovat jejich práva. Islamisté si totiž začínali vynucovat zahalování žen a Chomejní krátce předtím prohlásil za zrušený zákon na ochranu rodiny a zpochybnil právo žen na rozvod. Jeho diktatura byla ještě v plenkách, ale už kousala. Není tedy divu, že 8. března 1979 zněla teheránskými ulicemi kritická hesla: „Naší kulturou je svoboda, zůstat doma je hanba!“ „Svoboda a rovnost jsou našimi nezadatelnými právy!“ „Budeme bojovat proti nucenému zahalování – pryč s diktaturou!“ „Už na úsvitu svobody jsme nesvobodné!“ „Den ženské emancipace není ani západní, ani východní – je mezinárodní!“ „Svoboda nepřipouští pravidla a omezení!“ Aby byla akce rozprášena, musely revoluční gardy střílet do vzduchu.
Další demonstrace následovaly 10. a 11. března. Jejich účast se odhaduje na dvacet, ale někdy až na padesát tisíc žen a jejich sympatizantů. Proti jejich svobodomyslným heslům se ozýval příznačný pokřik islamistů a islamistek: „Zahalte se, nebo budete bity!“ Násilí z jejich strany skutečně přišlo na řadu – feministická demonstrace byla napadena noži, islamisté po ní házeli kameny a dokonce stříleli. Mužští podporovatelé shromáždění obklopili a snažili se ho bránit, nakonec byl ale pochod zrušen.
I poražená akce ale měla smysl. Islamisté načas přestali vnucovat zahalování (netrvalo to ovšem dlouho). Především ale násilí proti ženské demonstraci poprvé velmi jasně ukázalo světu, o co v Íránu jde a jaký režim chtějí islamisté vytvořit.

Člověk nebo sociální vztah?
Pisatel těchto řádek strávil v poslední době hodně času překladem televizní debaty mezi umírněným anarchistou Noamem Chomskym a poststrukturalistickým filosofem Michelem Foucaultem a přemýšlením o jejich názorech. Mám-li jejich slova co nejvíce zjednodušit, první z nich hájil existenci lidské přirozenosti, která je nadána svobodou nebo přinejmenším možností svobody, zatímco druhý z nich upozorňoval na důležitost sociálních vztahů a kulturních vazeb, které jakoby si člověka do jisté míry utvářely k obrazu svému. V takovém světě není důležitá individualita, ale struktury.
Dodejme, že Foucaultovy argumenty byly velmi přesvědčivé. K podobnému přístupu máme sklon asi všichni, zejména pokud se jedná o cizí kultury – položit při jejich výkladu naprosto nepřiměřený důraz na to, co „je“ odlišuje oproti „nám“ namísto vnímání vnitřních odlišností mezi „nimi“, které by třeba ukázaly, že někteří z „nich“ jsou nám možná bližší než někteří z „nás“. Na takovém přístupu jsou ostatně založeny všechny rasistické, nacionalistické a kulturalistické demagogie.
Kladení důrazu na struktury a sociální vztahy navíc může působit velmi realisticky – především ovšem tam, kde tyto struktury fungují. Jakmile se začínají rozpadat, všechno je najednou trochu jinak. Lidé, které tradiční řád vytlačil na okraj, najednou začnou být aktivní a to způsoby, které nikdo předtím nečekal. Ženy jsou modelovým a velmi významným, ale rozhodně ne jediným příkladem.
Sociální a kulturní vztahy jsou samozřejmě důležité – významnou měrou určují orientaci lidí. Ty, které se prosadí, mohou vést k tomu, že se lidové úsilí zvrhne v pravý opak svých kýžených cílů. Mohou zavést jednou rozpoutanou revoluční energii do služeb autority a útlaku. Jenže, jak zpívali Werich a Voskovec, „nikdo nic nikdy nemá míti za definivní.“ Člověk je ve své podstatě bytost svobodomyslná a tvořivá. Ti, kdo to nechtějí uznat a označují to za pouhý ideologický předsudek, jsou pak vždy v pokušení souhlasit s existujícím řádem a jeho strukturami jako autentickými projevy jednotlivých „kultur“. To byl právě ostatně případ Michela Foucaulta, relativně dlouho nadšeného nejen íránskou revolucí, ale přímo i islamistickým hnutím a jeho „politickou spiritualitou“ a neschopného si uvědomit (nebo alespoň veřejně připustit), jaké nové formy útlaku s sebou islamismus přináší. Janet Afary a Kevin B. Anderson tvrdí, že za toto jeho intelektuální selhání může mimo jiné neuznávání významu genderu, což je jistě pravda. Nemá ale nakonec obojí pramen v jeho přílišném důrazu na kulturní a společenská určení člověka a podceňování svobody?
Chomejní i Foucault jsou již dávno po smrti. Islámský režim v Iránu podstoupil jisté reformy, ty jsou ale zcela nedostatečné. Ženy jsou stále utlačovány, a to velmi brutálním způsobem. Na druhou stranu neutichá ani tvrdě potlačovaný odpor. Není v silách tohoto jednoho článku obojí zmapovat, a tak jen upozorněme na dva křiklavé příklady obojího.
V neděli 15. srpna 2004 byla veřejně oběšena šestnáctiletá Atefeh Rajabi za „účast v činech, které jsou neslučitelné s cudností“ – jinými slovy za předmanželský sex. Dívka neměla obhájce a její soudce jí na popravišti osobně nasadil kolem krku oprátku. Íránský stát se neúspěšně snažil lhát, že dívce bylo dvaadvacet let a její vraždu schválil i nejvyšší soud...
V úterý 8. března 2005 došlo v Teheránu k připomínce mezinárodního dne žen, kterou podporovaly i demokratické studentské iniciativy. Akce byla protestem proti postavení žen v Íránu. Bylo zde zatčeno asi padesát účastnic a účastníků...

Ondřej Slačálek

Hlavní zdroje
Farhi, Farideh (1994). Sexuality and the Politics of Revolution in Iran, in Tétrault, Mary Ann (ed.): Women and Revolution in Africa, Asia and the New World, Columbia, dostupné v knihovně Gender Studies v Praze.
Keddie, Nikki R (2000). Women in Iran Since 1979, dostupné na internetu.
Lewis, Bernard (1997). Dějiny Blízkého východu, Praha
Kropáček, Luboš (1996). Islámský fundamentalismus, Praha.
Schmidt, Michael. Nábožensky fundamentalistické režimy. Poučení z íránské revoluce 1978-1979, A-kontra 6/2002, dostupné na internetu.
Janet Afary a Kevin B. Anderson: Islamistická pokušení. Nový pohled na vztah Michela Foucaulta a íránské revoluce, Literární noviny č. 53/2004 (dostupné na internetu).
Chomsky, Noam – Foucault, Michel – Elders, Fon: Člověk, moc a spravedlnost, připravuje k vydání nakladatelství Intu.

A-kontra 2/05

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy