„Byla jsem pozvána do Los Angeles, abych přednášela o mrzačení ženských genitálií a souhlasila jsem - i když pro mne bylo těžké o tom mluvit. Byla jsem vyslankyní dobré vůle OSN proti obřízce, ale jakmile jsem o ní začala mluvit, objevily se bolestné vzpomínky. Tehdy jsem svou matku o obřízku dokonce prosila, protože všichni tvrdili, že mne to očistí. Nebyla jsem ještě o mnoho větší než koza, když mne matka držela, zatímco mi jedna stará žena odřízla poštěváček a vnitřní stydké pysky a ránu zašila. Nechala jen malinký otvor pro moč a menstruační krev. Tehdy jsem neměla ponětí, co se stane, protože jsme o tom nikdy nemluvili.“

„Byla jsem pozvána do Los Angeles, abych přednášela o mrzačení ženských genitálií a souhlasila jsem - i když pro mne bylo těžké o tom mluvit. Byla jsem vyslankyní dobré vůle OSN proti obřízce, ale jakmile jsem o ní začala mluvit, objevily se bolestné vzpomínky. Tehdy jsem svou matku o obřízku dokonce prosila, protože všichni tvrdili, že mne to očistí. Nebyla jsem ještě o mnoho větší než koza, když mne matka držela, zatímco mi jedna stará žena odřízla poštěváček a vnitřní stydké pysky a ránu zašila. Nechala jen malinký otvor pro moč a menstruační krev. Tehdy jsem neměla ponětí, co se stane, protože jsme o tom nikdy nemluvili. Toto téma je tabu. Má krásná sestra Halimo na to umřela; nikdo z mé rodiny to nikdy nezmínil, ale já vím zcela přesně, že buď vykrvácela nebo zemřela na infekci. Ženy midgaan, které obřízku provádějí, k tomu používají žiletku nebo o kamen nabroušený nůž. Midgaan jsou v somálské společnosti nedotknutelné, protože jsou z kmene, který nepochází od Proroka Mohameda. (…) Až po letech boje mi bylo jasné, že se jedná o opravdové zmrzačení. Ale stále jsem měla strach o tom mluvit – bála jsem se, že se mi stane něco strašného, když mlčení prolomím. (…) Genitálie neobřezané dívky jsou považovány za nečisté a škaredé. [Moje matka] věřila, že mi zajistí budoucnost – matky pro své syny chtějí obřezané ženy. Také věřila, jako všichni z našeho lidu, že to nařizuje Korán.“

Takto své traumatické zážitky popisuje Waris Dirie, dcera somálského kočovného kmene Darod, která ve čtrnácti letech utekla od rodiny před hrozbou nucené svatby se starším mužem. Z rodné pouště se přes Mogadišo dostala až do Londýna, kde se zprvu živila posluhováním u příbuzných a následně byla objevena jako modelka, čímž se stala známou po celém světě. Dnes své popularity využívá v boji proti ženské obřízce. Waris Dirie je svobodnou matkou, snaží si uchovat tradice a některé zvyky své země, modlí se k Alláhovi a své matce zákrok nezazlívá.

Co je ženská obřízka?
Abychom složitou problematiku mrzačení ženských genitálií lépe pochopili, je nutné se seznámit s různými druhy ženské obřízky. Typ sunna (klitoridotomie) obnáší odstranění nebo rozříznutí předkožky poštěváčku (klitorisu) a někdy bývá považován za srovnatelný s obřízkou u mužů. Existuje řada debatních skupin na internetu, kde je diskutován jeho přínos u příliš velké předkožky a k tomuto zákroku se u dospělých žen z důvodu zvýšení sexuální citlivosti přiklání i malá část lékařské obce. Se záměrem zcela opačným (omezení masturbace) byla tato obřízka prováděna u malých děvčat např. v USA, a to až do konce padesátých let minulého století.
Druhý typ, klitoridektomie (excize), je širší zákrok a zahrnuje částečné nebo úplné odstranění vnější části klitorisu, předkožky a částí nebo celých vnitřních stydkých pysků. Je vcelku běžný v subsaharské a východní Africe a na Arabském poloostrově.
Nejtěžší podobou je tzv. infibulace (faraónská obřízka), kdy jsou odstraněny veškeré vnější genitálie (klitoris, předkožka, vnější i vnitřní stydké pysky) a pochva je uzavřena sešitím obřezané tkáně. Ponechává se pouze malý otvor, který umožní odtok moči a menstruační krve. Po obřezání jsou ženám často svázány nohy po dobu 40 dnů, aby tkáň mohla hladce srůst. Někdy je žena před svatbou „otevřena“ ostrým nástrojem porodní bábou nebo manželem, někdy se tak stane následkem proniknutí penisu. Po styku nebo porodu může být opět „zašita“.
Méně známé jsou další formy jako např. popálení nebo zjizvení genitálií či roztržení vagíny, které byly nebo stále jsou praktikované u některých izolovaných etnických skupin a původních obyvatel Austrálie, Afriky nebo Latinské Ameriky. Někde má ženská obřízka naopak jen symbolickou podobu a je součástí ceremonií (přidržení nože v genitální oblasti, bodnutí klitorisu pro získání kapky krve, ostříhání části ochlupení či lehké zjizvení genitální oblasti).
Obřízka je většinou prováděna u děvčat starých čtyři až osm let, převážně v nesterilních podmínkách a laickýma rukama. Zejména infibulace může vést k infekcím, vykrvácení, těžkým zjizvením tkáně, neplodnosti, nakažením chorobami včetně přenosu viru HIV, komplikacím při porodu, ztížení menstruace a močení a podle drtivé většiny odborných studií omezuje prožívání sexuální rozkoše.
Důležitý je psychologický aspekt ženské obřízky. Řada dívek během zákroku utrpí těžká psychická traumata a následkem šoku z „operace“ může dojít ke změně jejich chování, jsou tišší a poslušné, což je v řadě komunit oceňováno jako správný projev ženskosti. Traumata jsou někdy zmírňována doprovodnými slavnostmi, dárky a pozornostmi pro dané děvče či děvčata. Pravděpodobně nejvýraznější psychologický efekt pro ty, které zákrok přežily, je ale pocit přijetí vlastními lidmi, uspokojení z udržení tradice a kultury a způsobilost pro manželství, jež je pro tyto ženy v budoucnosti často jedinou možností. Naopak nepodstoupení obřízky může vést k zavržení ženy komunitou a následnému duševnímu strádání.

Kde a proč dochází k ženské obřízce
Ženská obřízka je široce praktikována v některých zemích Afriky (Somálsko, Egypt, Súdán, Etiopie, Senegal, Tanzánie, Džibuti, Mali, Sierra Leone, Nigérie, Ghana, Pobřeží slonoviny, Uganda) a na Středním Východě (Egypt, Omán, Jemen, Spojené arabské emiráty). Setkat se s ní můžeme i v částech Asie (Indonésie, Srí Lanka, Malajsie) a zřídka v Latinské Americe u přistěhovalců a některých domorodých kmenů. V řadě těchto zemí k ní stále a hojně dochází navzdory zákazu a někdy i velmi tvrdým trestům (na Pobřeží slonoviny minimálně pět let vězení a až dvacet let v případě úmrti oběti, v Guinei celoživotní nucené práce a trest smrti, umře-li oběť do 40 dnů po zákroku). Pro místní vlády má uplatňování těchto zákonů nízkou prioritu a vinice a viníci se z důvodu soudržnosti komunit často nedají identifikovat. Jinde ženská obřízka zakázána není nebo probíhají snahy o přenesení do sterilního prostředí lékařských ordinací. Odpůrci zákazu argumentují jejím přesunem do ilegality a tudíž zhoršením hygienických podmínek a někteří v něm vidí příklad kulturního imperialismu Západu.
Ve většině západních zemí je zakázán jakýkoliv typ ženské obřízky, ovšem např. v USA lze provést typ sunna na přání dospělé ženy ze zdravotních důvodů. V Austrálii, Kanadě, Dánsku, Francii, Itálii, Nizozemí, Švédsku, Velké Británii, Německu nebo USA k obřízce dochází mezi příslušníky přistěhovaleckých komunit, prováděna je i infibulace, a to buď ilegálně nebo je děvče za tímto účelem posláno „domů na prázdniny“. Statistika nevládní organizace Terre des Femmes z roku 1999 hovoří např. o 20 700 obřezaných ženách v Německu, z toho byla dvěma tisícům obřízka provedena na jeho území a asi 5500 dívek pod 15 let jí je ohroženo.
Statistika Amnesty International hovoří o více než 130 milionech obřezaných žen po celém světě, každý rok dochází ke dvěma milionům zákroků. Pro přesnější popis situace je dle mého názoru třeba rozlišovat typy obřízky, což tato statistika bohužel nečiní. V některých zemích jsou obřezány prakticky všechny ženy – v Somálsku se až na výjimky jedná o infibulaci, ovšem v Indonésii o typ sunna nebo symbolickou obřízku. V arabském světě je praktikována obřízka sunna.
K ženské obřízce dochází napříč komunitami různých náboženských vyznání. Můžeme se s ní setkat u některých muslimů, ale naopak v Saúdské Arábii, na jejímž území islám vznikl a kde žije jedna z nejkonzervativnějších muslimských společností, praktikována není. V Etiopii se vyskytuje např. mezi kopty (tedy křesťany) a v dalších zemích u animistů.
Navzdory rozšířenému veřejnému názoru a také přesvědčení osob praktikujících obřízku i jejich obětí, se u ní nejedná o záležitost podmíněnou příslušností k islámu nebo jiné víře, ale o zvykovou praxi danou místními kulturními a společenskými hodnotami a pověrami. Důvody pro její provedení jsou různé: zabránění nebo omezení sexuální tužby žen, zvýšení sexuálního prožitku mužů, údajně zlepšená hygiena (někde dokonce není neobřezaným ženám dovoleno dotýkat se potravin a pitné vody) nebo je součástí rituálů u příležitosti dosažení dospělosti (východní, střední a západní Afrika), kde je doprovázena podrobných výkladem role ženy. Jinde panuje přesvědčení, že narozené dítě v sobě nese prvky obou pohlaví. U chlapců je předkožka penisu považována za ženský a u děvčat klitoris za mužský element. V pubertě jsou tyto znaky odstraněny, aby bylo pohlaví jedince zcela jasné. Jako další důvody se uvádí domnělé zvýšení plodnosti žen nebo údajná nebezpečnost klitorisu (dotkne-li se penisu, muž prý zemře, stejně tak dítě při porodu). Společnosti, ve kterých je praktikována infibulace, jsou silně patriarchální a je v nich hluboce zakořeněna představa o nevěře neobřezaných žen a jejich hrozbě pro čest rodiny. Obřízka je podmínkou vstupu do manželství, které je často jedinou možností pro ženu, jak se ekonomicky zabezpečit.

Ženská obřízka a islám
Mezi muslimskými intelektuály a intelektuálkami je klitoridektomie považována za hanebnou a nebezpečnou. Klitoridotomie je ale značně rozšířená a chápaná jako protějšek mužské obřízky, která je u muslimů běžná. Pro Islám jsou otázky čistoty (jak ve fyzickém, tak i duchovním smyslu) velmi důležité a hygiena a zdravotní nezávadnost jsou tedy jedním z jeho pilířů, který se podle jednoho článku na internetu, na který jsem při rešerších k tomuto příspěvku narazila, projevuje např. v oblasti osobní hygieny: mluví se zde o manikúře a pedikúře, pravidelné koupeli i u žen v době menstruace, mytí rukou před jídlem atd. Jedná se o nábožensky podmíněné hygienické příkazy, které se objevují u většiny kultur z geograficky podobného prostředí a jejichž smysl je v dodržování určitých postupů, které mohou v tropickém a subtropickém podnebí často rozhodovat o životě či smrti jednotlivce. Mezi další nařízení tohoto typu patří například zákaz konzumace vepřového masa, které se v horkém prostředí nejrychleji kazí a hrozí smrtelnou otravu.
Obřízka sunna je ve zmiňovaném článku uvedena jako součást ženské hygieny s následným zdůvodněním: „Je velkou ctí a velmi užitečná pro manžele i manželku. Ve skutečnosti pro celou rodinu a národ. Je ctí pro ženy, jejichž přirozenost si ji žádá. (…) Klitoridotomie je nejlepší kosmetikou pro ženy. (…) Omlazuje ženy středního věku, kterým nebyla provedena již dříve. Udržuje jejich mysl a myšlenky čisté a umožňuje řádnou a pozornou realizaci jejich náboženské oddanosti. Prodlužuje jejich mladistvý vzhled. Jejich obličeje poté září. A chrání před páchnoucím pohlavním sekretem, který může odrazovat nebo odpuzovat jejich manžele. (…) Nenechte se ovlivnit hlučným a senzacechtivým nesouhlasem stoupenců Ďábla a jeho nevědoucích a domýšlivých zástupců. Je základním právem žen.“ Podmínkou je sterilní a odborné provedení. Tato bigotní a dětinská „argumentace“ mi více než připomíná řeči mého „oblíbence“ z východních Čech pátera Jaroslava Knittla o „moudrých“, protože bohabojných mladých dívkách, jejich „přirozené“ roli matek, které nezalidní jen Zemi, ale zejména nebe a vzorných manželkách světicích, jež jsem pro pobavení zpracovala do článku pro osmé číslo anarchofeministického časopisu Přímá cesta (zájemkyně a zájemci nechť srovnají rétoriku obou příspěvků). Infantilita a naprostá inkompetence se u některých duchovních projevuje očividně napříč různými náboženstvími…
Velmi zajímavou polemiku nabízí americká Liga muslimských žen. Uvádí několik faktů: jakékoliv formy ženské obřízky jsou výrazně staršího původu než samotný islám. Korán jako text obsahující většinou obecné směrnice nikde neuvádí ani ženskou, ani mužskou obřízku. Na druhou stranu zmiňuje manželský sexuální vztah jako vzájemné uspokojení považované za dar Alláha a řada výroků Proroka Mohameda poukazuje na důležitost poskytování a přijímání rozkoše během intimních styků mezi manželem a manželkou. Proto tvrdí, že „jakýkoliv čin, který narušuje uspokojivý sexuální vztah, odporuje podstatě islámu založené na Koránu a chadíthech (tedy ověřených příběhů z Mohamedova života – pozn. AD)“.
Ospravedlnění ženské obřízky islámským učením se opírá zejména o tento chadíth: Jedna žena prováděla v Medině obřízku. Prorok jí řekl: neřezej příliš, protože takto je to lepší pro ženu a více žádoucí pro manžela. Podle řady učenců tento chadíth ale nesplňuje přísné podmínky na to, aby mohl být považovaný za nesporný. Někdy jsou dokonce všechny chadíthy zmiňující ženskou obřízku považovány za neautentické. Z citace nevyplývá, o jaký typ obřízky se jedná a podle Ligy muslimských žen ji v žádném případě nelze použít na obhajobu infibulace. Kromě toho je velmi obecná a neposkytuje žádný přesný návod na provedení obřízky. Dále argumentuje, že i kdyby Prorok tato slova skutečně pronesl, z analýzy textu vyplývá, že činí pouze prohlášení, které nelze přeložit ve smyslu nařízení ženské obřízky. Navíc se traduje, že Mohamed nedovolil obřezat žádnou ze svých dcer.
Liga muslimských žen dokonce připouští diskusi o tom, že jakákoliv forma ženské obřízky ve skutečnosti porušuje základy islámu: „Islám je náboženstvím, které zaručuje bezúhonnost lidské bytosti – jak těla, tak duše. Ženská obřízka tuto bezúhonnost narušuje a uráží Alláha Stvořitele, jehož stvoření nepotřebují žádná vylepšení.“ K tomu připojuje několik praktických pochyb o obřízce sunna: u genitálií mladého děvčete a zejména dítěte je prakticky nemožné rozlišit mezi předkožkou a samotným klitorisem. Kromě toho může obnažený poštěváček stimulovaný třením o látku vést k pocitu bolesti a nepohodlí u dané dívky a tudíž nutně nevede k argumentovanému zvýšení sexuálního prožitku.
Nezbývá než konstatovat, že ačkoliv islám těžké formy ženské obřízky zakazuje a ani ohledně typu sunna nepanuje zcela jednotný názor, vypadá praxe bohužel často zcela jinak a to zejména ve velmi chudých oblastech a mezi lidmi s nízkým nebo žádným vzděláním. Tento rozpor komentuje Liga muslimských žen následně: „Následkem patriarchálních vlivů je sexualita ženy něčím, co nepatří jí, ale je spíše s konečnou platností kontrolováno dominantní mužskou postavu v její rodině. Korán jasně říká muslimům, že nikdo nemůže nést břemeno jiných ve smyslu hříchu, zneuctění nebo hanby.“

Jak zabránit dalšímu mrzačení dívek a žen?
Jak již bylo zmíněno výše, zákony zakazující ženskou obřízku se v praxi obvykle z různých důvodů míjejí účinkem. O to smysluplnější mi připadnou projekty jako např. u nevládní organizace Tostan (www.tostan.org), která se na lokální úrovni potýká s konkrétními příčinami praktikování ženské obřízky. Spolupracuje se zástupci a zástupkyněmi místních komunit v Senegalu, kde se od roku 1997 asi 1200 vesnic (600 000 osob) dobrovolně vzdalo obřezávání dívek a žen a směřuje k vymýcení nucených svateb a provdávání nezletilých. Více než 500 obcí své rozhodnutí deklarovalo dokonce veřejně. Programem Tostan se inspirovaly i některé vesnice v Burkině Faso.
Celé hnutí začalo účastí několika žen na programu šíření gramotnosti, jehož součástí byly i přednášky o reprodukci a zdravotních následcích ženské obřízky. Na konci kurzu se jedna skupina studentů a studentek rozhodla pro rozpracování tématu ženské obřízky a byla podpořena místním imámem, který tento zvyk označil za podmíněný kulturou a ne vírou. Do své práce ženy zahrnuly vlastní zkušenosti a začaly se o ně dělit s ostatními obyvateli vesnice. Výsledek se dostavil v podobě kolektivní ceremonie celé obce, která takto ohlásila konec ženské obřízky. Imám a další představitelé komunity poté začali jezdit po okolních vesnicích a ideu tohoto projektu šířili dále.
Opět vidíme, že v boji proti ženské obřízce i dalším neduhům v zemích Jihu musíme opakovat stále stejnou mantru: kvalifikovaná pomoc obětem, šíření gramotnosti, svržení patriarchátu, zvýšení sebevědomí a nezávislosti žen, potažmo posílení ekonomické soběstačnosti obcí a regionu a to vše za podmínky individuálního přístupu v režii místních obyvatel. Nesmíme ale ani zavírat oči před problémy na vlastním evropském či severoamerickém dvorku – s rostoucím přílivem migrantů z Jihu se podobné praktiky stále častěji provozují i zde. Přistěhovalecké rodiny si jimi potvrzují svou příslušnost ke kultuře, v níž už nežijí a v níž z určitých důvodů ani nebyly schopny žít. Náboženské a kulturní rituály včetně ženské obřízky mohou sloužit jako potvrzování vlastní identity v opozici vůči okolnímu světu.
Nakonec si neodpustím jednu poznámku: ačkoli se řada západních feministek ženskou obřízkou intenzivně zabývá a existuje řada zajímavých projektů, zůstává mi v kontextu zde uvedených i neuvedených faktů rozum stát nad postojem některých z nich, které ji akceptují. Známá australská feministika Germaine Greer v rozhovoru pro britský levicový deník Guardian tvrdila, že je ženskou obřízku třeba přijmout jako kulturní projev určitých komunit, do jejichž života nemáme právo zasahovat a které musíme respektovat. Proti mrzačení ženských genitálií vystupují ženy a muži po celém světě, lidé vzdělaní i nevzdělaní, různého náboženského vyznání nebo ateisté, ve městě i na venkově. Nezaslouží si spíše naši podporu, než abychom se schovávali za pláštík falešné tolerance k cizím kulturám? A navíc, co to vlastně je ona „kultura“? Něco, co se nevyvíjí a nereaguje na podněty zevnitř i zvnějšku? V takovém případě bychom zde ještě upalovali čarodějnice... a pokud by první feministky tuto kulturu respektovaly, nemohly by nikdy prosazovat ženskou emancipaci a rovnoprávnost.

Alice Dvorská

A-kontra 2/05