Přinášíme text přílohy časopisů Amaro Gendalos a A-kontra, který dnes rovněž vyšel v deníku Britské listy. Jeho *.pdf verze je ke stažení ZDE (0,98 MB). ...

ÚVOD

„Chceme svět, ve kterém bude mnoho světů. Svět, do kterého se vejde jak náš svět, tak i světy ostatních: svět, ve kterém nás bude slyšet, ale jenom jako jeden z mnoha hlasů.“

O zapatistickém povstání v nejjižnějším mexickém státě Chiapasu již byly popsány tuny papíru. Proč tedy k tomuto množství přispíváme dalšími stránkami? Jednak se domníváme se, že myšlenky, které nám zapatisté nabízejí, jsou jedny z nejinspirativnějších, s jakými kdo v poslední době přišel. Kombinují nové i staré: prastaré zvyky, tradice a hrdost mayských indiánů s brilantní politickou analýzou současných neduhů světa. Přicházejí s novými nápady, jsou tvůrčí a v žádném případě ne nudní. To je snad nejvíce odlišuje od ztuhlých politických teorií, které jsou často několik desítek let staré a neberou si poučení ze současného vývoje. A to platí jak pro marxleninistické teorie, tak pro dnešní modlu zvanou „volný trh“, jejíž ideologové svá pochybení záplatují a záplatují, ke kořeni problému se ale nechtějí nebo nemohou odvážit podívat.

Druhým důvodem je výročí deseti let ode dne, kdy maskovaní indiáni i maskovaní bílí* sestoupili z hor a představili se mexické a světové veřejnosti. Od té doby se potýkají s řadou problémů, ale dali sobě i nám novou naději. Naději, že má smysl „něco dělat“, postavit se proti zaběhnutému řádu věcí, i když se nám okolí snaží namluvit, že to nemá cenu.

Nemůžeme a ani nechceme tvrdit, že jsou zapatisté novými spasiteli světa a neobracíme se k nim jako na věrozvěsty lepších zítřků. V Chiapasu jsme také nikdy nebyli, a přesto, že jsme o nich přečetli velké množství materiálů, ať už z jejich vlastní dílny nebo od vnějších pozorovatelů, komentátorů a podpůrných skupin, vedli o nich řadu diskusí a nakrátko se s nimi setkali při příležitosti druhého Mezikontinentálního setkání proti neoliberalismu a za lidskost ve Španělsku v roce 1997, necítíme se kompetentní vynášet soudy a tento článek prezentovat jako neomylnou pravdu. Jistě jsme nebyli schopni vyčerpávajícím způsobem zabrat všechny souvislosti zapatistického povstání, jistě se v tomto článku značně projevily i naše politické názory, jistě by někdo jiný zpracoval dané téma odlišně. S nejlepším vědomím a svědomím ale předkládáme kompilaci toho, co považujeme za důležité sdělit.

Sympatizanti zapatistů jsou často považování za nenapravitelné revoluční romantiky a snílky a samotné zapatistické hnutí za velkou nafouknutou mediální bublinu bez vážnějšího obsahu. S tímto si dovolujeme nesouhlasit. Zapatistické hnutí je revolučním pokusem jdoucím ke kořenům problému a nesnaží se získat moc. Tímto se odlišuje od veřejnosti známých revolučních pokusů, které dříve nebo později skončily ve slepé uličce násilí, korupce, totality a nakonec se jejich protagonisté stali těmi, které zpočátku kritizovali. Zapatisté jsou v tomto kontextu velmi důležitým bodem, který nám nastiňuje zcela jinou cestičku, lépe řečeno tisíce jiných cest. Přichází s novými myšlenkami a strategiemi, prakticky ověřuje alternativní společenská uspořádání a inspiruje utlačované a vykořisťované po celém světě. Pokud mezi sebou dokázaly najít společnou řeč různé mayské kmeny mluvící odlišnými jazyky a mající rozdílné zvyky a kulturu, proč by ji nemohly najít i jiné národy a rasy?

Zapatisté jsou tak ohromnou výzvou i pro náš boj proti rasismu. V samotném zapatistickém hnutí se dokázali sblížit bílí intelektuálové z měst s rolníky z mayského venkova a vytvořit spolu silné hnutí, které si z obou kultur a sociálních prostředí vzalo jejich pozitiva, to, co na nich bylo rozvíjející, osvobozující a přínosné. Zapatistické hnutí dokázalo znovu dodat sebevědomí těm, pro něž měla mexická společnost a neoliberální světový trh pouze postavení marginálů na okraji společnosti. Dokázalo rovněž přijít s požadavkem kulturní a společenské autonomie mayských oblastí a jejich vlastní samosprávy. To by mohlo být dosti inspirativní i pro boj menšin u nás.

DĚJINY MEXIKA

Chceme-li poznat současnost, je třeba porozumět minulosti. Na tomto úsloví se shodlo tolik lidí, že dnes zní již jen jako banální a stokrát opakovaná pravda. Ne všichni se podle ní ale řídí. Až příliš často jsme svědky vnímání událostí bez podstatných souvislostí, bez zřetele na to, jak na ně působily různé faktory z minulosti a jaký dopad budou mít na naši budoucnost. Takový přístup nesdílíme a rádi bychom se mu vyhnuli.

Jestliže totiž povstání vychází z kultury, tradic a odporu indiánských* obyvatel Mexika a zapatisté se zároveň již svým názvem hlásí k přední osobnosti revolučního hnutí z počátku dvacátého století, domníváme se, že si nevystačíme pouze se současným pohledem a že je třeba podívat se i do historie – třebaže nám může na první pohled připadat ze současného hlediska odtažitá.

Nejen Řecko a Řím

U nás je pohled do mexické minulosti dvojnásob potřebný a inspirativní. Stále zde totiž přežívá ve své podstatě rasistický přístup, stavějící do popředí Evropu a její civilizaci a naopak opomíjející jiné kultury, často velmi vyspělé a zajímavé, ale smetené evropskými zbraněmi. Toto přesvědčení o nadřazenosti kultury bílé Evropy nad ostatními (tzv. europocentrismus) se pak podepisuje i na nadřazeném a nesnášenlivém přístupu mnohých Evropanů k menšinám v samotné Evropě. V lepším případě je přitom způsobený ignorancí, v horším případě záměrným přehlížením všeho, co tuto představu nabourává. Srovnejme si jen čas, který nás ve školních lavicích učili o antice a kolik jsme se dozvěděli o ve stejné době existujících neevropských kulturách. Kolik času jsme strávili šprtáním se jmen a činů evropských středověkých a raně novověkých králů a kolik nás toho naučili o jejich současnících mimo Evropu?

Významnou mexickou civilizací časově souběžnou s evropským starověkem byli Olmékové. Ti žili na území dnešního Mexika zhruba v letech 1200-500 př. n. l. Archeologické památky svědčí o tom, že po sobě zanechali sídliště v podstatě městského typu, a také velmi svéráznou a velmi vyspělou kulturu. O té existují sice kusé, ale velmi různorodé doklady – od rozměrných a těžkých soch až po dobové písmo a kalendář.

Po zániku olmécké kultury sehrálo rozhodující vliv město Teotihuacan, které vzniklo kolem roku 150 n. l. Počet jeho obyvatel je odhadován na 200 000 lidí (ve své době ohromné číslo). Bylo velkým střediskem řemesla a obchodu (mnoho zboží se dostalo i mimo Střední Ameriku). Obdobný význam ale město mělo i jako náboženské a kulturní centrum. Okolo roku 750 n. l. bylo dobyto, vyrabováno a jeho velká část zničena požárem. I poté ale kultura Teotihuacanu významně inspirovala následující civilizace a ještě po více než sedmi staletích byly jeho trosky poutním místem aztéckých králů.

Pozdější Toltékové postupně prošli takřka celým mexickým územím až na Yucatanský poloostrov a jejich centrum Tula až do svého zničení v roce 1168 sehrávalo velmi významnou roli. V době příchodu Španělů se o Toltécích vyprávěly legendy, byli považováni za vysoce kulturní národ a Aztékové je prohlašovali za své předky. Značný význam měl ale Yucatan především v době největšího rozkvětu kultury Mayů, od nichž svůj původ odvíjí současné obyvatelstvo Chiapasu (Mayům je věnován zvláštní rámeček). Ti jsou někdy označováni za „americké Řeky“ – dlužno dodat, že nejen v narážce na jejich organizaci do menších městských států, ale také na jejich vzdělanost a kulturu.

Mayská civilizace Mayská kultura vzkvétala na území velikém asi jako současné Německo: v oblasti Guatemalské vysočiny, v níže položených tropických pralesích v dnešní severní Guatemale a na mexickém Yucatanském poloostrově. První Mayové se objevili okolo roku 300 př. n. l. a byli silně ovlivnění předchozí olméckou kulturou, od níž pravděpodobně převzali písmo a kalendář, obojí později zdokonalili. Okolo roku 250 n. l. došlo na východě dnešního státu El Salvador k sopečnému výbuchu natolik silnému, že před ním a jeho následky uprchlo do nížin na 30 000 lidí a s sebou přinesli své civilizační výdobytky a poznatky (mj. koncept stupňovité pyramidy) a přizpůsobili se novému prostředí. Brzy začaly vznikat první městské státy a období let 300 – 800 n. l. platí za zlatý věk mayské kultury. Existovala řada městských států, např. Copán, Tikal, Yaxchilán, Chichén Itzá a také Palenque na území dnešního Chiapasu. V roce 615 n. l. zde na trůn nastoupil vládce Pacal a za jeho dlouhé vlády a následující vlády jeho synů se město stalo velkým a mocným střediskem, které spravovalo okolní přilehlé oblasti. V Palenque se nachází mnoho staveb, bohatě zdobených malovanými plastikami a štuky. Mezi nejkrásnější patří Chrám nápisů. Podle mayské tradice mělo podsvětí devět stupňů, a proto má i pyramida devět mohutných stupňů. Centrem mayského městského státu bylo dané město, které spravovalo své okolí s několika podřízenými menšími městy, ale hlavně roztroušenými rolnickými sídly. Společnost byla řízená zejména politickými a hospodářskými a nikoli náboženskými záležitostmi. Rolníci, kteří využívali zavodňovací systémy, představovali základ celé společnosti. Pravděpodobně společensky výše stáli umělečtí řemeslníci (malíři, štukatéři nebo výrobci oblečení a šperků). Uznávaní byli palácoví a chrámoví sluhové, knihovníci, učitelé, dvorní historici a kněží ovládající aritmetiku, hieroglyfické písmo a kalendářní systém. Počtem nejmenší, politicky ale nejvýznamnější byla aristokratická třída. Kromě klasických činností (reprezentace, správa státu, vedení válek apod.) musel vládce provádět řadu rituálů a vynikat v míčových hrách. Koncem devátého století začali na mayské území pronikat různé kmeny ze severu, jako poslední z nich Toltékové, kteří Chichén Itzá prohlásili za své hlavní město a velkolepě ho přestavěli. V letech 800 – 900 n. l. z nám neznámých důvodů zanikla mayská kultura v jižních nížinách a řada měst zůstala opuštěná. Okolo roku 1200 vzniklo na Yucatánu nové mayské hlavní město Mayapan s asi 12 000 obyvateli. To bylo roku 1461 dobyto poddanými knížaty a stát se rozpadl na šestnáct nezávislých malých států. V roce 1511 dorazili na Yucatán první Španělé a v roce 1519 známý dobyvatel Hernán Cortés. Na dobytí mayského území se významně podílel Francisco de Montejo, veterán z Cortésovy družiny, a jeho synové. V roce 1550 byl už celý Yucatán ve španělských rukou. Mayské tradice ale žily dál, zejména na venkově a reakcí na zničení starých písemností byla samostatná indiánská literatura v latince. Takto vznikly tzv. Knihy jaguářího kněze.

Nejmocnější říší se nicméně stal útvar vytvořený Aztéky. Tento původně malý kočovný kmen navzdory různým protivenstvím, kterým musel čelit, vytvořil mohutnou říši, ovládanou konfederací tří měst – mohutného souostrovního města Tenochtitlán na území dnešního města Mexiko a dále Texcoka a Tlacopanu. Významný byl zejména Tenochtitlán, v němž vedle vladařů žilo na půl milionu obyvatel. Aztékové vytvořili velmi vyspělou kulturu a také poměrně rozsáhlou říši zahrnující většinu území dnešního Mexika. Jejich dobyvačná politika byla ještě posilována náboženstvím, které přikazovalo lidské oběti – a právě oběti válečných zajatců byly bohu války Vicilopočtlimu zvláště milé. Slavná říše Aztéků měla ale i svůj rub. Její zkáza byla zčásti připravena i vlastním náboženstvím, které věstilo návrat boha Kvecalkoatla (původně toltécký legendární hrdina, u Aztéků bůh vědění a kněžství vyhnaný krutým Vicilopočtlim). Ještě hmatatelnější a nebezpečnější byla ale zášť podmaněných mexických kmenů, jejichž příslušníci byli podrobeni aztécké nadvládě, pokud jim nebylo rovnou zaživa vyrváno srd