Český překlad následujícího textu vznikl již před bezmála dvěma lety a ačkoli nebyl uveřejněn a šířil se jen v nepočetných „kruzích“ českých anarchistických aktivistů, vyvolaly myšlenky v něm obsažené již nejednu debatu. Proto jej nyní uveřejňujeme na našich stránkách jako podnětný diskusní materiál.
Je třeba říci, že jako takový sám vznikl, že se nejedná o nějaké věčné pravdy určené k tesání do kamene, ale o úvod do diskuse o budoucí anarchisticko-komunistické (pro někoho „utopické“) společnosti. Tato diskuse probíhala v naší sesterské organizaci Anarchist Federation, myslíme si ale, že je inspirativní i pro jiné anarchisty i u nás. Dlužno dodat, že sama Anarchist Federation některé myšlenky z tohoto úvodu zřejmě poněkud přehodnotila, což se projevuje na jejích jiných textech „oficiálnější“ povahy – zejména v jejím manifestu, který by měl koncem roku vyjít i v češtině.
Doufáme, že diskuse bude pokračovat.

Úvodem

Během procesu McLibel (soudní proces s aktivisty, kteří vydali leták proti společnosti McDonald´s v polovině 90tých let, pozn. překladatele) bylo naznačeno, že není nic špatného na pěstování kuřat v líhních, pokud se v těchto podmínkách už narodila. Kuřata, která nikdy neviděla dvůr farmy, nevyrůstala v normální slepičí rodině, neslunila se v seně (jak to kuřata dělávají) a nebála se chladného deště, nemohou, ačkoli by podle této definice měly, být stresována tím, že takové věci nepoznala. Vlastně se nedá říct, že trpí, protože pokládají své přeplněné přístřešky za jediné možné místo, kde by mohla žít a neočekávají od života nic víc. Zdá se to být příhodnou analogií k lidským podmínkám za tyranie kapitalismu a státu. Ti, kdo vedou uvolněný a příjemný nebo dokonce dekadentní způsob života, necítí žádný pocit viny za to, že připravují světové chudé a utlačované o svobodu a dokonce i o základní prostředky pro přežití. Je to jako kdybychom, nemaje žádnou zkušenost se sebeurčením a rovností, byli šťastní bez nich.

A skutečně je těžké si v této kleci představit jak jinak by svět mohl vypadat. Ačkoli jsme schopni velké tvořivosti, stát, šéfové a jejich média nás krmí zobézňující, hnijící a kanibalskou stravou hesel: "spravedlivé denní práce a spravedlivé denní mzdy", "normálního rodinného života" a "konzumuj nebo zemři", jejichž vymyšlené hodnoty skrývají skutečnou obscénnost života, ve kterém ve skutečnosti strádáme. I navzdory tomu ale vidíme, že jsme skutečně sériová kuřata, předurčená pouze k tomu stát se zlatými McNuggets. Ale revolucionáři vědí, že máme sílu prorazit přístřešek a pak vytvořit něco lepšího než "humánní alternativu", "právo" pohybovat se po dvorku a klást vajíčka kde chceme a dokonce i než být následováni po dvorku některými z našich vlastních kuřátek. Toto odpoledne přiložme naše černé korálkovité oči k klíčové dírce našeho kuřecího přístřešku a podívejme se na jednu z mnoha možných alternativních budoucností ve světě za zdmi - rovnostářskou a libertinskou společnost.

Tady protentokrát s kuřecí analogií skončeme. První věcí, kterou je třeba udělat, je vysvětlit stanovisko, které Mike a já zastáváme v diskusi o budoucí společnosti. Částečně odmítáme pseudodarwinistický přístup, se kterým někteří političtí myslitelé přistupují k popisu "ideálního"světa. Když ateistická společnost devatenáctého století objevila, že zákony evoluce vládnou přírodnímu světu, pokusila se je rozšířit na lidskou společnost jako na součást tohoto světa. Od té doby (velmi teď zkracujeme a zjednodušujeme) sílil názor, že lidská historie byla sama od sebe procesem nezastavitelného vývoje směrem k vyšším a pokročilejším formám společenské organizace: od feudalismu přes kapitalismus, státní socialismus a konečně ke komunismu, jak to předvídal Marx. Kropotkinovi se zdálo, že už za kapitalismu rozvíjí lidská společnost formy dobrovolné společenské spolupráce, které předtím neexistovaly: například zemědělská družstva a nadnárodní obchodní syndikáty, a, ještě lépe, dobrovolnické organizace jako mezinárodní Červený kříž nebo záchranářské služby.

Protože tyto formy obcházely stát v době, kdy se většina lidí hlásila k podpoře vlády, byl to důkaz, že nakonec a nevyhnutelně učiní vládu přebytečnou. Tento naivní optimismus vyvstal z hlubokého přesvědčení, že lidská společnost je ovládána a řízena přirozenými, vskutku "morálními" zákony, které budou mít za následek masivní otřes, díky kterému pracující třída nakonec převládne svým právem prvorozeného. Takový názor na nevyhnutelný a nezdolný zákon přírody ignoruje fakt, že určitými hříčkami přírody se lidské bytosti jako jednotlivci i jako součásti společnosti mohou, do omezeného rozsahu, zcela vyhnout svému "osudu" a vytvářet budoucnost tak, aby vyhovovala jejich touze a vůli, vědomě a úmyslně. To není případem kuřat, která přijímají svůj osud, to je jednoduše fakt, který jsme rozvinuli do toho bodu, že můžeme porozumět naší evoluci v pojmech biologie a naší historii v pojmech moci, politiky, vykořisťování a tak dále. Proto, když dostane příležitost, může dělnická třída změnit budoucnost. Názor vycházející z "přírodního zákona" také ignoruje fakt, že ti, v jejichž zájmu je potlačovat jakýkoli impuls směrem k sebeuspokojení a uspokojení společnosti kolem sebe v pracující třídě vědomě jednají tak, aby to zastavili. Zacelují praskliny ve zdech kuřecích přístřešků, abychom nemohli vidět alternativní budoucnosti. Mají na to moc. My máme moc překážet jim a zničit je. Na těchto procesech ale není nic "přirozeného" nebo nevyhnutelného.

Nevyhnutelná není ani revoluce, což je důvod, proč musí být revoluce vytvořena revoluční organizací a kulturou. A není ani nic nevyhnutelného na tom, jak se bude organizovat porevoluční společnost. Nevládne tomu žádný přírodní zákon. Tak, jako nevěříme tomu, že lidské bytosti jsou "přirozeně" sobecké, ani tomu, že zvítězí zákon džungle, ani tomu, že stát je tu proto, aby chránil slabé, nevěříme ani v "přirozené" lidské nutkání ke spolupráci mezi rovnými, které je potlačováno státem a šéfy. Lidská společnost je hierarchická, nerovná, utlačovatelská, homofobní a patriarchální i tam, kde stát a peníze nikdy neexistovaly. Domníváme se, že přesný charakter porevoluční společnosti bude vybrán a uskutečněn rozvážnou a vědomou vůlí těch, kdo ji budou vytvářet. Ne-"vyvine" se, ani nebude předmětem nějakého jiného "přírodního zákona", pseudobiologického nebo sociologického. Bude vědomě vybrán. Až revoluce zvítězí, kdybychom si pak vylili náš destruktivní a konstruktivní vztek ničením konkrétních šedých architektonických budov dokud se neunavíme troskami, bude to proto, že si to vybereme, ne proto, že by to byl náš osud. Proto se musíme rozhodnout přestavět svět, uzpůsobený tak, abychom v něm my i zbytek přírody mohli žít, ale zároveň tak zranitelný našimi vrtochy. Konečně, a to je nejdůležitější, musíme předvídat a pak se rozhodnout vytvořit osvobozenou globální společnost s něčím víc než s běžnými nezbytnostmi, které nám odsouhlasí všichni revolucionáři, jako "žádnou vládu" a "žádné peníze", "žádnou homofobii, sexismus nebo rasistickou úzkoprsost". Musíme pochopit, co to znamená v pozitivních a optimistických pojmech: to znamená řekněme "tvůrčí", "vzrušující", "uspokojující" jak "společnost", tak "jedince". Je jistě skoro nemožné si představit nejen jak budeme žít, ale také jak budeme vypadat jako lidé. Nejsme pod vládou kapitalismu "sami", protože kurví každou lidskou interakci a vztah, vytváří a zvětšuje nejistotu, nenasytnost, žárlivost, touhu ovládat a strach z neznámého, jako kdyby to byly "přirozené" podmínky a emoce, abychom s nimi my, "zvířecí" tvorové, žili. Odlišná společnost by vytvořila odlišný druh lidství od chvíle svého zrození. Dnes zkoušíme představit si sami sebe bez okolních sociologických rysů, které nás kurví. Musíme si představit takovou společnost, v níž nejsme taková na hovno kuřata, abychom se museli učit létat.

Mezilidské vztahy a jedinec ve společnosti

Především se zaměříme na to, jaký bude mít porevoluční jedinec vztah k celé společnosti. Jestliže bychom se narodili bez předsudků, které nám jsou vnucovány od počátku, a navíc do světa, kde by jedinými poznanými hodnotami byly ty zrozené z rovnosti a svobody, předpokládali bychom, že svět, jeho krajina a jeho lidé zde žijí a baví se bez toho, aby jejich životu byla vlastní nějaká hodnota. Jednoduše bychom "byli" na světě. Neměli bychom strach z neznámého a netvořili kvůli němu bohy, neměli bychom zkušenost rasistické úzkoprsosti nebo mzdové války proti "jiným", protože by tu nebyli žádní "jiní", pouze naše globální společenství. Pocit strachu může takřka zmizet, pokud nám nebude “někdo” nebo “něco” ubližovat. Popisovali bychom svět racionálně, ne v pojmech pověr a skrytých významů, vždy dychtiví zabezpečit a vylepšit naše místo v něm. Pokud by nás nikdo neohrožoval, naše převládající pocity by se pohybovaly mezi klidem a extází, protože jedinci by si mohli vědomě vybrat, jaké pocity chtějí prožívat a mohli by si vytvořit vhodné prostředí k jejich navození. Velký stres jedince nebo společenství by byl momentem společenské krize pro globální společenství. A také může docházet ke stresům, například v obdobích přírodních katastrof. Ale to by mohlo být řešeno v globálním společenství, schopném soucitu a praktické pomoci bez návratnosti, protože by se stres a bolest a strach ze stresu a bolesti stali nepříteli společnosti. Ovšem že nemůžeme být šťastní pořád. Když však lidé takto kritizují "utopie", snaží se tím ve skutečnosti obhájit status quo. Neusilujeme o "štěstí" samotné, ale o nezbytné podmínky pro jeho vyvolání nebo přinejmenším pro klid, který mnoho lidí na světě nikdy nepoznalo, a pokud ano, tak s vědomím, že tento duševní klid jim může být vzat tak rychle, jak přišel. Budeme žít v "novém". Nebudeme usilovat nebo mít ambice po osobním uspokojení nebo úspěchu, ale namísto toho se budeme těšit z toho, co děláme a budeme i hrdí na to, když naše práce učiní ostatní lidi šťastnými nebo zdravějšími.

Je to společensky vymyšlený strach, co činí život tak nesnesitelným. Zodpovědný není jenom kapitalismus a stát, ale také rané bojující společnosti, v nichž byla poprvé žita "společnost" a někdo se rozhodl převzít moc a vytvořit "společenský pořádek" ve svém zájmu. Až mnoho generací po revoluci pochopíme, že oddanost štěstí všech ostatních i našemu vlastnímu skrze převzetí libertinských ekonomických a společenských hodnot nás osvobodí od způsobů chování, které nyní pokládáme za normální. Kdyby bylo normální cítit se osobně spokojeným a opečovávaným svým společenstvím, neusilovali bychom o to stát se nepostradatelnými a neměli bychom být vnímáni podle toho, jak jsme užiteční a šikovní. Nechtěli bychom být ve výlučném sexuálním vztahu na celý život, mohli bychom spát s kýmkoli bez citového obsahu nebo ohledu, protože bychom se nebáli toho, že nás nikdo nebude chtít, ani že nenajdeme atraktivního a fyzicky schopného partnera při údajném hledání dobrých genů bez ohledu na to, jestli je příjemné s ním trávit čas a milovat se. Budeme se zamilovávat? Není tento proces něčím, prostřednictvím čehož zahalujeme tajemstvím a glorifikujeme něco, co je kombinací biologické potřeby a sociologického tlaku na dávání se dohromady? Možná budeme stále cítit silné pocity týkající se druhé osoby, které jsou navzdory všemu jedněmi z nejpříjemnějších, jaké lze v kapitalismu cítit. Nebudou už ale založeny na idealizovaném obrázku věrného, zdravého a přitažlivého partnera. A nebudeme cítit společenský tlak na to, abychom navždy zůstali v tomto vztahu nebo pocit selhání a zrady, budeme-li chtít experimentovat mimo něj. Nebudeme vlastnit nikoho druhého, protože nám prvek kontroly bude cizí. Budeme moci růst mimo toho druhého, ale "neopustíme" ho kvůli tomu, na rozdíl od stavu, kdy jsme součástí každého smutku a štěstí toho druhého.

Filosoficky myslící lidé budou schopni klást otázku, jaké přesně vztahy bude mít jedinec k celé společnosti, lépe než já. Vím ale, co budou znamenat politicky. Budou znamenat konec politiky. To znamená, že tu nebude konflikt mezi tím, co chce jedinec a tím, co chce "většina". Nebude žádná většina, pouze společnost. Tam, kde bude prostor a zdroje pro každého, aby dělal to, co chce a potřebuje, tam to bude dělat. Možná, že to bude znamenat rozpad společenství na dvě nová, to však bude chápáno jako proces růstu a svobodného vyjádření, protože zde nebude "status quo" k udržení, ani nikdo, kdo by měl zájem ho udržovat. Každý možný způsob k uspokojení jedince bude využit, a když bude nakonec potřeba více zdrojů, času nebo čehokoli než je dostupné, pak se každý ve společenství pokusí vyhovět jejich štěstí. A pak, i když budou odkázáni na méně, budou vzdáleni tomu cítit se zklamáni nebo v konfliktu se svým společenstvím, protože to si jich bude vážit a bude jim rozumět. Pokud to tak cítit nebudou, pak je na společenství, aby prozkoumalo, proč je tato osoba nespokojená, ne na této osobě, aby se pokoušela odejít. Konflikt vychází z nerovného nebo zdánlivě nerovného nedostatku zdrojů, náklonnosti, pozornosti apod. Nemůžeme mít vždy nadbytek, ale to, co máme, bude pro každého.

S myšlenkou konfliktních zájmů souvisí rozhodování v porevoluční společnosti. Většina anarchistů a někteří leví komunisté jsou skutečně fetišističtí v otázce potřeby otevřeného a neparlamentního/nezastupitelsko-demokratického rozhodování. To vychází ze správné analýzy, že stát je z větší části zodpovědný za naše odcizení od rozhodovacího procesu, tedy za naše zbavení moci. Ovšem anarchisté, kteří se snaží požadovat "přímou demokracii", "zodpovědné delegáty", nebo vágněji "skutečnou demokracii" pro porevoluční společnost, jsou poněkud mimo. To, o co půjde v budoucí společnosti není forma rozhodování, ale jeho obsah. To je velmi dobře zdůvodněno v článku ve Workers Playtime "What is Wildcat" (Rozšířený Subversion v předběžné verzi.). Tam je zdůrazněno, že ti, kdo chtějí správnou demokracii "ctí moment rozhodnutí a pokládají revoluci za vytvoření nového rozhodovacího procesu (…). Nechápou revoluci jako proces vytváření nových forem aktivity." Revolucionáři jsou někdy dychtiví řešit vnímaný "konflikt" "spravedlivým" způsobem skrze společenství namísto toho, aby sáhli ke státu. To ukazuje, že "spravedlnost" je více než abstraktní koncept, který v kontextu existuje pouze prostřednictvím státu, dokonce i když to chápeme v kontextu "práva". Ale "konflikt" a jeho "řešení" existují ve zcela odlišném kontextu, když jsou odstraněny koncepty vlastnictví, zisku a nedostatku.

Přejděme k otázce vlastnictví. V našem politickém slovníku máme frázi "společné vlastnictví", ale jakékoli vlastnictví znamená majetek. To, že něco "vlastníte", dává smysl pouze když to máte a někomu jinému je to odepřeno. V komunismu budeme globálním společenstvím a, dokud nepřiletí marťané, aby se zmocnili Země a oloupili lidstvo, nemá smysl mluvit o jakémkoli druhu vlastnictví. Není to jen sémantika, ukazuje to slabost mnohé revoluční rétoriky, to, že se podvědomě stále vyjadřuje v pojmech buržoazních práv na majetek. To bylo ilustrováno nedávnou neformální debatou, kterou jsme měli v ACF. Jedna z účastnic nadhodila, že kdyby něco měla, například hrnec, že, pokud by ho ona sama vyrobila, pak by bylo jeho užívání na ní a ne na jejím společenství, a to i navzdory tomu, že hlína, z níž by byl vyroben, by patrně byla "vlastnictvím" společenství. V tomto smyslu by jej vlastnila. Nikdo se proti tomu v tu chvíli nepostavil a zdálo se být přesvědčivým argumentem, že po revoluci budou dva druhy vlastnictví, individuální a společenské. Ani nás nenapadlo, že se diskuse dostala úplně mimo mísu. Měla by smysl jedině tehdy, kdyby jí někdo chtěl hrnec vzít, ať už proto, že "nemá" svůj nebo proto, že ten její mu připadá "atraktivnější", a proto "cennější" než ten, který má on. Stále jsme předpokládali přítomnost nedostatku a hrabivosti jako projev bohatství a blahobytu. Koncept bohatství znamená, že by tě někdo po revoluci chtěl nebo potřeboval okrást. Co naše diskuse postrádala, bylo pochopení života bez těchto motivů. I kdybychom měli intuitivní schopnost porozumět tomu, co bude pociťovat komunistická psychologie, stále nám chybí nezbytný jazyk k vyjádření našeho vztahu ke světu. Nový globální jazyk porevoluční společnosti nebude mít slova, které by šlo přeložit jako "vlastnit", "přijít o něco", "spravovat" a "potřebovat" tak, jak v současnosti těmto slovům rozumíme. Tak, jako lidé nebudou vlastněni v zákonných nebo společenských vztazích, nebudou mít ani předměty; ty budou používány nebo užívány námi nebo někým jiným, s nímž máme společný zájem.

Zpět k demokracii - když už jsme se zbavili konceptu "vlastnictví", koncept "konfliktu" vypadá radikálně jinak. Rozdíly v názorech, potřebách a touhách ukazují vzrušující oblasti k prozkoumání a k pokusům uspokojit, ne vytvořit soukolí rozhodování a zodpovědnosti. Abychom citovali ze stejného článku: "demokracie nemá nic společného s komunistickou revolucí - je formou politického zprostředkování ve společnosti rozbité kapitalistickými společenskými vztahy, v nichž jsou lidé odcizení od své výrobní činnosti, od sebe samotných a od ostatních, od života samotného. Komunistická revoluce je potlačením těchto společenských vztahů a politiky jako oddělené 'privilegované sféry'”.

Jestliže jsme už odstranili nebo minimalizovali citovou a fyzickou nejistotu života a pokusili se zpochybnit bázlivou mentalitu, kterou nám daly, změní se také jiné věci. Zcela jistě také zmizí potřeba rodiny. Výchova nových jedinců bude jistě záležitostí společenství. Rodička, která dítě počala a porodila, by neměla mít právo jej kontrolovat. Když se narodí, ať už zdravé nebo nezdravé, plánované nebo neplánované, stane se dítě členem společenství a společenství jej bude vzdělávat v tom, co se potřebuje a chce učit, dokud se nenaučí dost na to, aby o sobě dospěle rozhodovalo. Společenství to může dělat lépe než nukleární rodina nebo dokonce i než rozšířená rodina (jejíž hodnota je v každém případě mýtem, protože rodiče nebo patriarcha zde mají většinou stále většinu kontroly a dítě je rodinným zdrojem umísťovaným tak, jak rodina chce nebo potřebuje). To neznamená, že děti nebudou blízké dospělým a budou znát pouze své učitele, ani to, že nemluvňata budou vyrůstat v noclehárnách. Znamená to, že si od časných let bude dítě vytvářet svazky podle svého věku, mimo těch se svou matkou, která mu dala život. Ta jej nebude pronásledovat, když učiní tyto své volby kvůli tomu, že bude odmítnuta nebo že se bude cítit odmítnuta. Můžeme se rozhodnout, že nebudeme řízeni biologickými nutkáními - reprodukovat se, kontrolovat a chránit náš "produkt" - zejména když nám bezpečí a štěstí dá v životě jiné možnosti než reprodukovat idealizované obrázky nás samých. Pokud jsme dobří v dělání dětí šťastnými, shluknou se kolem nás. Pokud nejsme zajímaví, vyberou si jiné "rodiče".

Technologie a vzdělávání

V současnosti je způsob, kterým žijeme, diktován způsobem, jakým je organizována kapitalistická společnost. Technologie, které nám jsou dostupné, ať už se jedná o auto, Internet nebo mikrovlnku, se vyvinuly, aby vyhovovaly existujícímu pořádku. Mnoho lidí je nuceno, ať už chtějí nebo nechtějí, jezdit do práce, užívat elektronickou poštu nebo vařit jídlo tak rychle, jak je to jen možné. To, jestli si skutečně užíváme řízení, žvanění na Internetu nebo pojídání mikrovlnné ovesné kaše je vedlejší. Jsou možnosti, u kterých není možné, že by se nás mohly týkat. V budoucí společnosti by naše představivost nebyla zatěžována pracovní morálkou, stresem nebo konkurenční mentalitou kapitalismu. Nudná práce by byla omezena na minimum a až ji budeme dělat tak rychle, jak je jen možné a s co nejmenší námahou, budeme mít o to více času na to dělat zajímavé věci mnoha způsoby, z nichž některé mohou být delší, ale za to uspokojivější, a jinými, pokud budeme chtít být efektivnější, než nám umožňuje kapitalismus. Abychom to mohli dělat, budeme potřebovat vhodné technologie.

Nedokážeme si vážně představit budoucí společnost bez vynálezů a objevů, které jsou výsledky myšlení lidí za kapitalismu a před ním? Otočit ručičky hodinek zpět ke světu bez umělých hmot, syntetických léčiv a látek, bez elektroniky? Je zjevné, že to, co je na technologii tak nepřijatelné, je její rozsah, v němž je užívána k neužitečným, škodlivým a ponižujícím věcem. Většina technologie, kterou dnes máme, je přímým výsledkem snahy o zisk. Metoda, která něco vyrobí dříve, počítá rychleji, myje běleji je tu proto, aby se lépe prodávala, ne aby zlepšila naše životy - technologie vytvořená bez ohledu na dopady na životní prostředí a na lidi, kteří ji mají vyrábět a používat. To může být velmi odlišné, pokud zničíme kapitalismus. Pak bude důležitá jak užitná hodnota technologie, tak i její dopady na společnost a životní prostředí. Elektronický průmysl je dobrým příkladem, jak kapitalistické vylepšování pomohlo lidem, ale zároveň je zotročilo. Máme kardiostimulátory a naslouchátka, telefony a nahranou hudbu, mixéry a jezdící schody, dispečerská zařízení a radary na pomoc mořským záchranářům. Nic z toho by neexistovalo bez elektroniky nebo výroby elektřiny. V tomto případě bude třeba například rozhodnout, jestli můžeme mít počítačové čipy užívající toxicky vyráběná paliva s použitím chemikálií nebo napájené fosilními palivy. Rozhodneme se, že potřebujeme počítače a najdeme ekologicky přijatelnou metodu nebo dokážeme pro naše budoucí životy najít alternativu k elektronice a počítačům?

Mnoho z toho může být zodpovězeno ve světě, kde tempo života a technologického pokroku bude pomalejší. Příliš mnoho výrobků, které jsme vyrobili ke spotřebě existuje jen proto, že mohou být prodány ve značném množství a konkurovat podobným produktům od jiné společnosti. Budoucí technologie bude založena na potřebě a bude víc času na to přijít s dobrým řešením problému. Půjde vytvořit věci, které pomohou jedinci nebo většině lidí, ne pouze masovému spotřebitelskému trhu a ne proto, že jedinec je dost bohatý na to, aby si je mohl dovolit.

Dalším problémem s dnešní technologií je to, jak je skrývána nebo jsou informace o ní zkreslovány, což slouží jednotlivým vědcům v jejich snaze uchránit svou elitní pozici nebo společnostem, chtějícím udržet znalosti a zisk pro sebe. Potřebujeme najít takové technologie, které by byly přístupné a pochopitelné pro tolik lidí, kolik je jen možné. Tímto způsobem nebudeme závislí na jejich tvůrcích nebo vynálezcích. Bakunin tvrdil, že politická svoboda je závislá na tom, abychom předešli nadvládě akademií "nejvýznamnějších představitelů vědy", že dokonce i ti nejlépe smýšlející géniové budou zkorumpováni privilegii, které člověk získá členstvím v akademii. Ačkoli mluví o vědě a legislativě organizace společnosti, to samé platí i pro technologii. Jakmile bude technologie setrvávat v rukou několika expertů, bude obtížné hlídat, aby společnost nezačala být vedena jejich přáními, jakkoli dobře míněnými. To neznamená, že každý jedinec bude cvičen i v těch nejnepatrnějších detailech každé technologie, což je navíc nemožné, ale že bude třeba zjistit, jaká technologie má největší dopad na to, jak společnost funguje a je organizována. Ale nevyhnutelně to znamená značné pochopení organizace produkce paliv, komunikace atd. každým. Kropotkin říká, že se musíme vyvarovat oddělení "duševní práce" od "manuální práce". Uživatelé technologie musí znát teorii a výzkumy, které ji podepírají. Vynálezci technologie si musí být vědomi společenského dopadu uvedení jejich myšlenek do praxe. Tak bude v ideálním případě uživatel a vynálezce jedním a tím samým.

Kropotkin přešel k popisu toho, jak jsou lidé z pracující třídy zbaveni tvořivosti, zatímco vyšší třídy jsou učeny pohrdat manuální prací (a lidmi, kteří ji vykonávají), což je pravdou dodnes. Zdůrazňuje také oddělení vědců od inženýrů v čistých a aplikovaných oborech. Ačkoli tyto myšlenky dnes nejsou ničím světoborným, popisuje také, jak toto oddělení skutečně potlačuje tvořivost. Jak může být zlepšen nějaký model, nemá-li většina lidí nejmenší ponětí o tom, jak funguje ten existující? Také zmiňuje, že většina školní práce se zdá být irelevantní, a že je rychle zapomenuta, jakmile si lidé začnou otupovat mozek vyloženě netvůrčí prací nebo jakmile většina lidí nemá čas nebo zdroje přemýšlet a používat tvůrčí myšlenky, že teorie je živena praktickým uplatněním a naopak, že oddělení umění od vědy je ke škodě obou.

Musíme mít program základního vzdělávání, který bude zahrnovat výuku počítání a psaní pro všechny a vysvětlování organizace společnosti a jejích technologií již od raného věku. Máme vizi nové společnosti, která může fungovat pouze tehdy, pokud redefinujeme jak vzdělávání, tak práci. Vzdělávání by prospělo, pokud by sebou neslo vytváření něčeho zjevně užitečného, zábavného nebo zajímavého pro společnost a dávalo tak dětem smysl pro to, že jsou částí společnosti, ne že by je jen v průběhu výuky učila, jak být částí společnosti. Bylo by užitečné společnosti a bylo by jí oceňováno. Děti by přispívaly společnosti od počátku svých životů, a proto by se učily mít postoj a nové názory na tuto společnost. Ale nejen u dětí. Volný čas od nezbytné společenské práce může být využit odpočinkem nebo nicneděláním, ale právě tak k uskutečňování zajímavých aktivit v umění nebo vědě, sám nebo s ostatními, ať už hrou nebo s předvídaným praktickým účelem. To může být jen ku prospěchu jedince i společnosti.

Jak vytvoříme a zpracujeme nezbytné zdroje v nové společnosti? Jistě tu budou geografické oblasti, kde budou z logických důvodů zpracovávány určité široce potřebné zdroje na rozdíl od jiných. Vezměme si produkci oceli, která je nyní často prováděna blízko uhelných dolů, protože zde je palivo potřebné k její výrobě z železné rudy. Řekněme, že se rozhodneme, že potřebujeme ocel a nemáme jinou možnost, jak ji vyrobit, než spalováním uhlí z železné rudy. Jak by to budoucí společnost udělala? Nikdo by nepokládal za rozumné pro budoucí společnost, aby produkovala ocel v každé lokalitě (připomnělo mi to teď strašlivý maoistický experiment s tavicí pecí v každé vesnici..…). Ale znamená to, že by za to byla zodpovědná společenství, žijící v blízkosti přírodních zdrojů? Stanou se bezděčně odborníky na výrobu oceli jen kvůli tomu, že žijí náhodou právě tam? Rozhodně ne - namísto toho by bylo na zodpovědnosti některých jedinců z ostatních oblastí pracovat malou část svého života v tomto průmyslu. Důsledkem toho by bylo, že výroba by musela být co nejjednodušší k naučení – byla by vysoce automatizována díky technologickým vynálezům, umožňujícím, aby byla prováděna s co nejmenší řemeslnou zručností. To je v kontrastu k současnosti, kdy je určitá práce často pokládána za řemeslo, aby se chránily zájmy a mzdy pracujících, přičemž se automatizace (celkem oprávněně) chápe jako hrozba pro jejich živobytí.

Myšlenka průmyslových prací může pomoci čelit problému mystifikace odřemeslnění technologie, která, což by někteří primitivisté patrně namítali, je pádným argumentem pro alternativní odtechnologizování společnosti. Ocelářská oblast, namísto toho, aby byla ponurým a izolovaným regionem jako je tomu nyní, by se mohla záměrně stát úspěšným kulturním centrem díky tomu, že by ji navštěvovalo a pracovalo v ní mnoho odlišných lidí z různých regionů. Lidé navíc nebudou vyrábět ocel celý den, ani nebudeme mít tak stupidně dlouhou pracovní dobu jako máme nyní, a tak budou mít mnoho času na jiné věci. To pomůže vynahradit netvůrčí povahu práce samotné.

Jak můžeme produkovat a rozbíjet technologii v budoucnosti? Vezmu si příklad ze své vlastní zkušenosti, konkrétně z výroby mluvícího počítače, který je řízen pohybem končetin, což by pomohlo zejména osobám s mozkovou obrnou, které nemohou mluvit, aby komunikovaly jednodušeji. Používají se přitom masově vyráběné domácí počítačové technologie, programovací software a speciální trojrozměrné pohybové senzory původně navržené pro piloty bojových letounů, nyní ale využívané pro všechny druhy měření, pro rehabilitaci a pro vytváření animací. Peníze potřebné na výzkum musí být získány z vládních uskupení nebo od charity, takže finanční zdroje jsou omezené a jednorázové. Není v zájmech univerzity prozrazovat detaily návrhu předtím, než je dokončen nebo přinejmenším dokud nejsou publikovány výsledky, ani v zájmu ostatních institucí, aby to dělaly. To znamená, že spolupráce je omezená. Senzory zdaleka nefungují perfektně - měly by být bezdrátové, lehčené a (v kapitalistických pojmech) lacině dostupné. Objevuje se nová trojrozměrná senzorová technologie, v níž jsou všechny tyto věci, ale jen proto, že může být využita v masově vyráběných počítačových hrách.

A teď si představme, že by byl takový vynález užitečný v budoucí společnosti. Jak by se to všechno dělalo jinak? Začněme tím, že potřeby invalidních lidí by byly před zábavou z videoher, a že by se neplýtvalo zdroji na vývoj zbrojní technologie. Prvotním problémem by bylo dát co nejšířeji vědět, že tu je problém komunikace s lidmi s motorickým handicapem, aby se dali dohromady jedinci se zájmem podílet se na hledání řešení. To by ovšem zahrnovalo i lidi s tímto handicapem. Podílení se by mohlo být lokální i globální, to závisí na úrovni komunikace možné v budoucí společnosti a na obtížnosti úkolu. Řešení by nemuselo být nezbytně omezeno na existující technologii, a tak by senzory mohly být navrženy specielně pro daný úkol. Výsledky by byly okamžitě dostupné ve všech etapách výzkumu.

Zůstávají tu pro tento příklad a jemu podobné nějaké otázky? Jak se lidé dozví o problému? Nyní je často necháváno na vědcích, aby určili problém a přinesli řešení. V jiných případech si musí konkurovat zájmové skupiny, aby ukázaly své potřeby, takže spolu pak charity bojují o pozornost médií. Měli bychom seznam neřešených problémů. Jak by byl vůbec seřazen podle důležitosti? Co kdyby nikdo neměl zájem na vykonání úkolu, které by bylo prospěšné pro jednu skupinu, ve které by však nebyl nikdo, kdo by jej byl schopen vykonat? Mohla by společnost pokládat takový úkol za nezbytný a jakkoli nutit lidi s potřebnými znalostmi, aby jej vykonali? Co kdyby tu byl zájem, ale tito lidé by dělali jiné věci nebo by skupina neměla všechny potřebné odborné znalosti? Může být náš vzdělávací program dost flexibilní na to, aby počítal s touto situací?

Na výše uvedené a jiné otázky tu nebudu odpovídat. Co s méně "užitečným" výzkumem? Měl by mít každý možnost dělat, co ho zajímá nebo bude budoucí společnost potřebovat nějakou podobu etické komise? Co když si někdo bude myslet, že způsobem, jak najít lék na nějakou nemoc je nakazit jí opici? Nebo když bude chtít pro legraci vyrábět geneticky upravená modrá rajčata? Proč ne? Kdo určuje, co je "etické"? Budeme mít v komunistické společnosti etiku? Budeme-li pouze obnovovat v "přijatelném" směru, nebude nová společnost také krátkozraká? Pokud bude práce v průmyslu organizována tak, jak je popsáno výše, budou potřeba nějací lidé na to, aby dávali pozor kdo je kde, co dělá atd.? Také je tu stále problém zrušení odborného základu od "zkušeného" pracujícího až po "technologa" - někoho, kdo má navrhovat a udržovat automatizovaný systém výroby! To klade před libertiny určité problémy, protože se potřebujeme vyhnout tomu, aby byla moc koncentrována v něčích rukou, takže tyto aspekty potřebují být dále diskutovány.

Vlastnictví a distribuce zdrojů

Malthusiánský pohled na lidskou společnost říká, že kvůli několika dravcům nelze zabezpečit každého jedince přiměřenou potravou, přístřeším apod., protože populace roste a roste. Tento názor je stále dost převládající a ospravedlňuje nerovnost, z níž mají někteří prospěch a někteří jiní s ní bojují. Kropotkin to zdůraznil ve svém pohledu na budoucí společnost, která, díky vylepšené technologii, bude schopna skutečně zabezpečit rostoucí světovou populaci. Domníval se, že by každé společenství mohlo být ve skutečnosti více či méně soběstačné, dopravu potravin pokládal z větší části za produkt snahy o zisk a za nepotřebnou, pokud by zdroje šly do kolektivního obdělávání půdy bez motivace ziskem. To je patrně příliš optimistický pohled, jak na to bylo časem poukázáno. Od té doby vzrostla městská populace, tedy ti, kteří nepěstují potraviny ve velkém a venkovská populace poklesla (neproduktivní trend, proti kterému bezvýsledně pozvedl svůj hlas). K tomu bychom dodali, že jeho práce je významná pouze pro vypořádání se se severní polokoulí. Na jihu je půda přetěžována dokonce více než v jeho dnech. Konec kapitalistického zatěžování by mohl být částečným řešením, ale samotné klima činí nemožným, aby měli všichni lidé na světě, pokud by měli být soběstační, lokálně dostupnou stejně výživnou stravu, o chuti nemluvě.

Samozřejmě chceme odstranit plýtvání se zdroji, které se v současné době týká dopravních luxusů; například rychle se kazící jídlo jako banány. Ale fakt, že nejsou domácí v severní Evropě neznamená, že bychom je nemohli jíst. Ve skutečnosti bylo i s technologií z dob Kropotkina možné počítat s tím, že by velké zemědělské oblasti mohly být přeměněny na skleníky. Představme si, že vezmeme kus skla, jaký dnes zhruba tvoří čelní sklo u auta a postaví se z něj skleník, aby se v něm pěstovala avokáda, grepy a datle. A dokonce i potraviny, které už nyní rostou v relativně chladném klimatu ve sklenících, rostou ve sklenících snadněji a ještě snadněji, pokud jsou chráněny před škůdci. Představme si roztavení všech pokladen, bankomatů, aut a tanků a použití jejich kovů k instalaci podzemního vytápění polí: venkovní centrální vytápění s uzavřeným vodním systémem, který by nebyl nákladný, poháněné převážně odpadky ze společenství, jehož potravinám by pomáhal růst. Tolik k mrazivému severu a teplému jihu. Ve vyprahlých nebo přetížených oblastech by ovšem potraviny musely být zpočátku dováženy a lokální živobytí bude muset být doplněno podporou. Pokud to ale srovnáme s rozsahem plýtvání pohonnými hmotami, k němuž dochází nyní dopravováním zboží globálně z oblastí lacině výroby tam, kde budou prodány se ziskem, nevypadá doprava kvalitních a chutných potravin a dokonce i vody tam, kde jich je třeba, tak špatně. Ve velmi dlouhodobém horizontu by nyní opuštěné regiony mohly být při vhodném plánování učiněny plodnými.

Vytváření našeho prostředí

Utopičtí myslitelé často popisují převážně vesnickou společnost vzhledem k tomu, že správně rozpoznávají bídu městského života v kapitalismu a touží po bližších a klidnějších vztazích s přírodou. Znemožňuje je ale městský život a chceme skutečně převážně venkovské prostředí? Jsou jistě žádoucí menší rozdíly mezi městy a vesnicemi v technologii a výrobě. Patrně bychom měli mít malé továrny a dílny ve vesnicích. Mnoho lidí je ale silně oddáno městskému životu a necítí se jím být příliš odcizeno. Spíše je frustrováno faktem, že to, co nabízí, si mohou nejlépe užívat ti, kdo mají peníze. Město bude mít stále mnoho co nabídnout i tehdy, až motivem nebude zisk, protože soustředění lidí může vést ke kulturní a architektonické různosti a možnosti experimentovat s různými způsoby života. Soustředění bohatství ve městě, které nyní působí tak úpadkově a symbolizuje blahobyt, bude rozděleno více rovnostářsky (zdravotní kluby, opery, okrasně vyzdobené restaurace). Kde dříve byly bloky kanceláří, nákupní střediska, továrny, administrativní budovy, místí vládní úřady a policejní stanice, můžeme vybudovat parky plné květin a stromů, vnitroměstské zahrady plné bylin a zeleniny, parkové rybníky a venkovní oblasti pro shromažďování, s krásnými stavbami pro přístřeší, oblasti pro představení, tanec, pikniky. Můžeme pro naše vlastní využití přizpůsobit užitečně velké nebo tvarované budovy, jaké už existují pro elitářské účely, pokud nebudou zničeny v procesu revoluce.

K omezení psychologické vzdálenosti mezi městem a vesnicí bude zachováno mnoho hlavních komunikačních tepen jako silnice a železnice, ačkoli jich bude také mnoho zničeno, zejména okružní silnice; ty nenapravitelně zničily mnoho přírodní půdy, ale stanou se přebytečnými, až kamiony nebudou převážet zboží kvůli zisku. Pojem "dojíždějící" bude zastaralý a cestovatelé se už nebudou chtít vyhnout městům a městským centrům, ale budou chtít prožít to, co jim mohou nabídnout. Doprava výrobků a lidí už nebude uspěchaná, ale radostná. Budou znovu otevřeny průplavy a vodní cesty už nebudou přístupné pouze privilegovaným, stejně jako všechny možné čluny a loďky, které budou chápány jako obecní zdroj a prostředek pro trávení volného času. Soukromá auta už budou ovšem dávno zrušena, ale ekologická auta budou shromážděna v rámci obce a dostupná jedincům a malým skupinám, které budou chtít po vlastní ose uniknout z města anebo naopak jet do města z venkovských oblastí. Dopravní síť bude vynikající, což povzbudí lidi k trávení vzrůstajícího volného času cestováním a prožíváním nových zkušeností a konečně k tomu, aby měli kontrolu nad tím, kde a jak žijí, což je ve skutečnosti volba odepřená většině kvůli volbě posedlé kulturou kapitálu. Zrušení chudého bydlení a postupné vznikání nápaditě projektovaného a kvalitního bydlení a pohodlí nakonec vymýtí kvalitativní rozdíl mezi městským a vesnickým životem. Nejen že už se nikdy nevyskytne bydlení ve vesnických slumech, ale nebude napodobována ani "malebnost" vesnických chalup; budou nahrazeny moderními stavbami s přírodou inspirovanými tvary nebo tvary, které budou příjemně kontrastovat přirozenou křivkou hor, tvrdými útesy skal nebo neživými rovinami obdělávané půdy podle toho, kde budou postaveny. Nejen že výškové budovy budou vyhozeny do vzduchu a ti, kdo v nich byli donuceni bydlet, do nich sami dají rozbušku, ale také pseudogruzínské kartónové krabice jednotek pro nukleární rodiny, které jsou pokládány za bohaté bydlení mezi těmi, kdo se chtějí stát vyšší střední třídou budou nahrazeny různými městskými budovami navrženými podle celého města a podle způsobu života, který si vyberou lidé, kteří v nich budou žít. Například jednotky pro lidi, kteří žijí sami budou navrženy pro úplný život, ne jako pokoje v domech někoho jiného nebo s rozkouskovaným příslušenstvím, snášeným dokud jim nezačne "skutečný život" tím, že vstoupí do vztahu. Jednotky pro společný život, kde lidé sdílí vaření a volný čas a někdy i spací prostor, protože společnost jiných se stane radostí spíše než záležitostí vytrvalosti, domy pro několik lidí různého věku, kteří se rozhodnou žít spolu s lidmi, o něž se starají a z jejichž společnosti mají radost.

Některé velké budovy, které už existují a jsou atraktivní, budou znovu použity, přičemž část potěšení z nich bude dáno jejich ironickým využitím. Banky se stanou centry pro distribuci potravin. Herny budou přeměněny v kina (pokud nebudou chtít celé komunity hrát Bingo bez peněz). Koncertní haly a divadla, postavené akusticky pro tento účel, budou znít neelitářskou hudbou a představeními. Majestátné domy a velké hotely se stanou kulturními centry, jejich recepce a jídelny by byly použity k účelu, k němuž se hodí nejvíce - k organizování velkých asijských jídelních festivalů; v jejich ložnicích by se ubytovávali cestovatelé, kteří by vyprávěli příběhy, mluvili a vyvolávali debaty o iniciativách, které zlepšily kvalitu života v místech, která navštívili.

Paláce v Kurdistánu, pyramidy, mešity a středověké katedrály budou přeměněny na paláce radosti. Konec soukromé hrabivosti je umožní naplnit pohovkami a polštáři, bazény teplé vody, světlem a hudbou pro požitky lidského těla, k prožití a probádání celého rozsahu a různosti individuální sexuality (ale bez jakéhokoli konceptu "normální" a "úchylné") a k erotickým výstavám (otázka umění versus pornografie bude vyřešena, až muži ztratí společenskou, ekonomickou a psychologickou moc a ženy následně získají moc definovat, co je vzrušuje a co je vede k tomu, že se cítí zranitelnými nebo zpředmětněnými). Proč nepoužít tyto dobře vystavené, ale elitářské stavby tímto neuctivým způsobem? Byly postaveny pro nepřítele, ale životy a umem obyčejných lidí - umem, který bychom se mohli zkusit znovu naučit, protože moderní výroba vymýtila mnoho řemeslných technik známých našim předchůdcům. Měli bychom oslavovat tato umění zesměšňováním změněných budov rovnostářským hýřením a radostmi, zapovězenými těm, kteří je stavěli. Měli bychom se také naučit stará řemesla a stavět krásné nové budovy, jejichž struktura, motivy a umístění by odrážely rovnostářské principy.

A konečně přírodní prostředí. Mohli bychom dát do pořádku mnoho škod způsobených následkem spěchu. Nemám dost technologických znalostí, abych to skutečně určil a abych zhodnotil vstup těch, kteří se zabývali tím, jak by to fungovalo. Vím ale, že to bude muset být plánováno velmi dlouhodobě, protože potřebujeme vytvořit vyrovnané životní prostředí. Je nám například říkáno, že úpadek živých plotů poškodil britskou divočinu, živé ploty jsou ale samy nepřirozené a relativně nedávné v britské historii a nemusí se nutně dobře začleňovat do veřejného zemědělského programu. Podobně utrpělo mnoho druhů kvůli tomu, že byly odvodněny rybníky statků a vesnic, ty ale byly samy o sobě formou exploatace životního prostředí. Nemůžeme žít bez využívání našeho životního prostředí, každé společenství si bude muset osvojit jak ztracené, tak nedávno vynalezené technické znalosti tak, aby se vyhnuly přehnané exploataci. To si ovšem vyžádá globální spolupráci s tím, jak se naučíme znát cenu v globálním dopadu za přehnanou lokální exploataci. Jisté je to, že nebudeme žít primitivistickým způsobem, protože budeme mít zdroje, které budou sdíleny a budeme rozvíjet ekologickou, životní prostředí zohledňující technologii k tomu, abychom žili pohodlně.

Kultura

Je pro mě velmi složité představit si mnoho aspektů porevoluční kultury. Co bude stimulem pro změnu a růst, pro umělecká nebo kulturní hnutí a pro místní různorodost? Podívejme se na to, co je hnacím motorem různých kulturních forem, které pokládáme za inspirativní v této společnosti. Podívejme se na protestní hudbu nebo na world music, která se v mnoha případech stala dynamičtější v reakci na imperialismus; podívejme se na blues, inspirované chudobou, ghettizací a vykořisťováním černých Američanů. Umělecká hnutí dvacátého století, která odpovídala na politické a filosofické úrovni státu, kapitálu a absurditě života na průmyslovém západě; kulturu gayů a lesbiček a také feministek, která urazila míle v otázce "práva" žít určitým způsobem života a ve vytvoření nových pravidel, umožňujících nám vypořádat se se sexistickou, homofobní a úzkoprsou kapitalistickou kulturou. Rock´n´rollovou hudbu ve všech jejích různých podobách, které mají ve svém srdci vyjádření generačního napětí a napětí mezi (většinou) heterosexuálními partnery: punkrock, který vše posunul dál v prudké reakci proti politickému statutu quo. Seznam pokračuje. Ale co bude provokovat takové silné tvůrčí reakce po revoluci, až spolu budeme žít harmoničtěji?

Přírodní svět vždy inspiroval kulturní formy: lidová vyprávění a písně o boji o přežití s živly a nebezpečnými zvířaty, užití přírodních barev a tvarů ve výzdobě, zvuků a smyslovosti v hudbě, úplného překreslení krajiny v obrazech. Může být spravedlivě řečeno, že privilegovaní udělali to nejužívanější z toho i proto, že měli volný čas a spoustu zdrojů, které budeme po revoluci sdílet a které nás bezpochyby budou inspirovat ke sdělování našich reakcí ostatním lidem. Nemůžeme ale neustále vymýšlet nové příběhy o jezerech, horách a narcisech, protože to by byla společnost dokonce ještě nudnější, než když člověk strávil svůj čas před televizí.

Jiná velká inspirace, jíž v nějaké podobě po revoluci budeme po revoluci pociťovat, je láska a fyzická touha. Mnohé v současné kultuře je odvozeno z homofobních a šovinistických názorů, které nejsou jen nepřístojné, ale také omezené. Pokud se týče tvorby, vnucují sexualitě normu a povahu sexuálního vyjádření, což stále dodává odvahu k odchylování se. To ovšem skončí, vzhledem k tomu, že politická, ekonomická a sociální nadvláda uplatňovaná muži a heterosexuálními páry, vskutku "páry", zcela přestane. Ale změna půjde ještě hlouběji. S tím, že se staneme v narůstající míře sociálními zvířaty, usilujícími být jedinci jednajícími jako součást společenství, spíše než jako součást uzavřených rodinných jednotek, negativní emoce a zkušenosti, které jsou dnes spojené s láskou, a tak jsou to pocity dané kulturně, se také změní. Mluvím o bolesti z odmítnutí a marného úsilí o vybranou "přítelkyni", jejíž chlad je příčinou naší bolesti. Tento odpor a podezírání našeho objektu zalíbení, který nás odmítá, zejména zaměřený heterosexuálními muži proti ženám, je výsledkem kombinace sexuální moci a frustrovaného sexuálního vyjádření. V nové společnosti už nebude výlučné páření na celý život společensky zamýšlenou perspektivou. Sex bude znamenat experimentování, fyzickou různost, radost a uznání pocitů všech ostatních - nikoli nezbytně ale citový závazek. Sex proto bude méně citově stresový a jednodušeji dosažitelný. Taková společnost bude ale hůře tlačena k vytváření velkých děl umění a kultury vznikajících v této citově mučené společnosti. Nedokážu si představit úchvatné opery, rockovou hudbu, poesii, příběhy atd., které budou inspirovány zcela šťastnými lidmi, dávajícími jeden druhému svobodu být šťastný s tím druhým i trávením času o samotě.

Pravděpodobně se budeme stále bavit různými hrami a také sportem a určitou fyzickou námahou. Budeme se tím bavit s větším smyslem pro společenství a s menším smyslem pro soupeření. Repríza fotbalového poháru s hluboce machistickým nemelodickým skandováním z modrého prostoru pro fanoušky na ty na rudém prostoru bude jednou z největších komedií. Ve skutečnosti, kdyby jen proto, že mužské hlasy jsou mnohem hlučnější než ženské, ve společenstvích veškeré pokřikování rychle vymizí. Pokud budeme s něčím souhlasit, vyjádříme to kreativně a takovým způsobem, že budou slyšeny všechny hlasy, mužů, žen, schopných i invalidů.

Nové kulturní formy se nevyhnutelně objeví spolu s tím, jak se kultura globálně uchová a vynalezne nové formy. Tyto formy budou spojeny nespočetnými způsoby s jinými formami lidmi, kteří budou cestovat, aby se je naučili a předváděli. Fyzické umělecké formy, takové jako tanec, mohou být pro obratné a nemusí být tělesně fašistické, namísto toho mohou obsahovat formy vyjádření, v nichž je příspěvek každého osobně uspokojující a všeobecně příjemný, ať už je dotyčná osoba elegantní nebo nemotorná, zdatná nebo invalidní. Tělesný fašismus následkem revoluce vymizí. Už nebude posuzovat něčí tělo nebo něčí fyzickou účast. Jednou z priorit společnosti hned po revoluci bude vymyslet umělecké a technologické formy, které by daly kulturní hlas těm, které současná společnost považuje za ošklivé, nemotorné, netalentované, politováníhodné a zbytečné. Budeme se oceňovat podle toho, jak přispíváme jeden ke štěstí druhého, ne podle toho, jak pracujeme.

Z originálu dostupného na http://flag.blackened.net/af/online/futsmall.html přeložil Ondřej Slačálek