Analýza anarchofeministické autorky Carol Ehrlich vyšla na pokračování v časopise Přímá cesta a nyní ji přinášíme v celku - mimo jiné i jako reklamu na tento časopis, který by rozhodně neměl chybět v knihovničce žádného anarchisty a žádné anarchistky (více viz v rubrice recenze).

Jeden z nejpalčivějších problémů představuje pro marxistické feministky vytvoření feministické analýzy v rámci kontextu (marxismus), jenž její konstrukci znesnadňuje. Patriarchát, institucionalizovaná dominance mužů nad ženami, byl pro tradiční marxisty historicky neviditelný. Většinou bývá chápán jako zohyzďující, avšak pouze lokální nádor na kůži kapitalismu, který lze léčit silným lékem státního socialismu.

Nicméně vzrůstající počet marxistických feministek se snaží otevřeně ukázat rozsah a trvalost patriarchátu. Existuje v systémech lovu a sběru, pěstitelství a zemědělství stejně jako v kapitalismu; vyskytuje se v takzvaných egalitářských společnostech i v těch s přísnou stratifikací. V kapitalistických zemích patriarchát existuje jak napříč společenskými třídami, tak v jejich rámci a velmi komplikovaným způsobem spolupůsobí s dalšími formami útlaku založenými na rase, věku a sexuální orientaci. A patriarchát - což je pro všechny marxisty nejvíce znepokojující- přetrvává i v socialistických zemích.

Ačkoli se patriarchát v různých společnostech může široce lišit ve formě a stupni, zdá se, že je přítomen všude. Nemůže být tedy zredukován na něco tak prostého jako instituci soukromého majetku a (vezmeme-li v úvahu jeho trvání v podmínkách státního socialismu) nemůžeme počítat s jeho více či méně automatickým vymizením v komunistické budoucnosti. Feministky/-é, které/-ří studovaly/-i postavení žen v socialistických státech a které/-ří jsou si vědomy/-i skutečných výsledků, jichž bylo dosaženo při získávání ekonomické a sociální rovnosti, si stále kladou stejné otázky, na něž zřejmě neexistují uspokojivé marxistické odpovědi. Například: Proč je v socialistických zemích tak málo žen v rozhodovacích funkcích? Kdo dělá domácí práce? Proč jsou lesbismus a mužská homosexualita potlačovány? Jsou děti v socialistických zemích socializovány podle stereotypů založených na pohlaví? Jsou ženy rovnoměrně zastoupeny ve všech zaměstnáních? Jsou jejich platy rovné platům mužů? Jak je ženám zajištěna svobodná volba v oblasti sexuality a reprodukce? Mají právo vychovávat vlastní děti pokud a tehdy, když chtějí? A nevychovávat je, pokud nechtějí? Mají přístup k bezpečné, účinné antikoncepci? K potratům na požádání? Kdo o těchto záležitostech rozhoduje - žena, anebo převážně mužské vedení, které má málo (pokud vůbec co) do činění se zájmy žen, jichž se rozhodnutí týká? Souhrnně, pokud patriarchát v socialistických zemích nadále existuje, tak proč?

Teoretici/-čky, kteří/-ré se snaží podat marxistické odpovědi na výše zmíněné otázky, stojí před dvěma možnostmi: buď jsou marxistické analýzy „ženské otázky“ chybné, anebo neúplné. Pokud jsou chybné - tedy pokud marxistická teorie obsahuje zásadní chybu, díky níž není schopná vysvětlit patriarchát - pak je potřeba vytvořit teorii novou. Jsou-li všechny marxistické analýzy patriarchátu neúplné, pak je třeba je doplnit tak, aby byly schopny vysvětlit situaci žen. Hartmann a další marxistické feministky se snaží vystavět všezahrnující teorii, která vysvětlí principy, na nichž funguje jak patriarchát, tak kapitalismus, a to cestou rozšíření marxismu, a nikoli jeho odmítnutí.

Hartmann věří, že lze vytvořit jednotu marxismu a feminismu, v níž budou oba rovnocennými partnery, přestože „nedávné pokusy integrovat marxismus a feminismus … zahrnuly feminismus do ‚širšího' boje proti kapitálu“ (Hartmann, s. 2). Hartmann se ptá, proč marxismus trval na své dominanci vůči feminismu v tomto nešťastném svazku? Její odpovědí je, že ačkoli „marxistická analýza nabízí základní vhled do zákonů historického vývoje, především ohledně kapitálu, kategorie marxismu jsou slepé, co se týče pohlaví“ (Hartmann, s. 2). To znamená, že ačkoli chápou kapitalismus, nechápou, že interakce patriarchátu a kapitalismu odlišuje postavení žen od postavení mužů.

Navíc, Hartmannová poukazuje na to, že i ti marxističtí teoretici/-čky, kteří/-ré rozšířili/-y analýzu práce vykonávané ženami (zejména aby se zaměřili na význam domácí práce a reprodukce dělníků pracujících za mzdu), se stále dívali/-y na ženy ve vztahu ke kapitalismu, a nikoli ve vztahu k mužům. Částečně tedy napravili/-y nedostatek pochopení, jež má marxismus vůči ženám, avšak takové analýzy jsou stále příliš úzké. Zcela vynechali prvky patriarchátu: fakt, že ženy jsou utlačovány, protože jsou ženy, a že muži (nejen kapitalisté) mají prospěch z institucionalizované podřízenosti žen.

Souhrnně řečeno, základem kritiky marxismu vyslovené Hartmann je skutečnost, že marxismus se zaměřil pouze na útlak žen kapitálem a zcela přehlédl podřízenost žen mužům. Avšak nenavrhuje nahradit marxismus feministickou analýzou - neboť kritizuje feminismus jako od základu ahistorický a zaměřený na psychologické aspekty situace žen na úkor aspektů materiálních. Namísto toho Hartmann chápe marxismus a feminismus jako dvě neúplné teorie, které musí spolupracovat, aby poskytly definitivní analýzu situace žen v současné kapitalistické společnosti.

Může být „co má být uděláno“ uděláno?

Z mé vlastní perspektivy (jsem anarchistická feministka se silnými kořeny v radikálním feminismu) je pokus Hartmann o znovuustavení svazku marxismu s feminismem na základě rovnosti zaměřen primárně na marxisty/-ky, nikoli feministy/-ky. Zejména je určen marxistkám, které politicky nevycházejí z radikálního feminismu a které dobře porozuměly kooptační povaze „buržoazního“ feminismu. Hartmann se snaží zmírnit tlak ze strany marxistických mužů, kteří v důsledku kombinace slepoty a vlastních zájmů nutí své ženské soudružky k tomu, aby „se vykašlaly na všechny ty hlouposti a staly se ‚opravdovými' revolucionářkami“ (Hartmannová, s. 32); mužů, kteří chtějí, aby ženy zmlkly a přijaly tradiční marxistickou analýzu ženské otázky, jež by ovšem nedokázala vybudovat takový socialismus, jaký by chtěli ženy i muži. Esej Hartmann je tedy určena těm, kteří nechtějí opustit marxismus, nýbrž chtějí najít způsob, jak marxismus aplikovat na obě pohlaví, nikoli pouze na jedno.

Proč tvrdím, že Hartmann nepíše primárně pro radikální feminist/-ky? Metafora sňatku (jež se mi zdála problematická z důvodů, které jsem původně nedokázala pojmenovat) nám poskytne hlavní klíč. Kdybychom měli jednat jako poradci pro politické sňatky, zjistili bychom, že může existovat několik různých druhů sňatku marxismu s feminismem. Nejčastější je zřejmě podoba, kdy se feministka jednoho rána probouzí a zjišťuje, že je údajně vdaná, ačkoli si ani nepamatuje, že by byla přítomna nějakému svatebnímu obřadu. (Samozřejmě že má podezření, že se žádná svatba neodehrála; alespoň žádná, s níž by ona souhlasila). V jiné verzi je sňatek plně odsouhlasen oběma partnery; avšak jak marxismus, tak feminismus do něj vstupují s tak odlišnými očekáváními a politickými předpoklady, že brzy zjistí, že jsou naprosto a nezrušitelně nekompatibilní. Manželský poradce by téměř jistě v obou těchto případech došel k závěru, že toto manželství nelze zachránit a navrhl by rychlý výlet k rozvodovému soudu (zakončený, doufejme, přátelskou dohodou, takže spolu obě strany budou ochotny nadále komunikovat).

Toto jsou dvě verze, které nejpravděpodobněji uslyšíte od radikálních feministek; ale existují ještě nejméně dvě další. V třetím případě si marxismus ani neuvědomuje existenci závažného problému - tedy nevidí žádný důvod, proč vůbec vyhledat služby manželského poradce. Vskutku si marxismus myslí, že feminismus by měl být šťastný, že je vdán za tak silného partnera, který se tak stará o jeho dobro.

Čtvrtý model vytvořila sama Hartmann. Předpokládá, že se svatba odehrála, že byla dobrovolně odsouhlasena oběma partnery, že se objevily vážné problémy, ale jejich původ spočívá v tom, že marxismus ignoruje vlastní dominanci nad feminismem. (Neuvažuje o tom, že feminismus tuto dominanci dovoluje). Tedy dá-li se marxismus přesvědčit, že egalitářský svazek je v jeho vlastním zájmu, lze manželství zachránit. A mělo by být zachráněno: potřebují totiž jeden druhého. Romantická láska? To je příliš složitá otázka - a navíc každý ví, že souhra a sdílení zájmů je mnohem důležitějším základem šťastného manželství.

Jestliže jsou předpoklady Hartmann správné, pak lze vystavět marxistickou feministickou teorii a praxi, která nepřistupuje k patriarchátu jako k problému menší důležitosti než kapitalismus a která jej dokáže vysvětlit ve všech jeho projevech. Já sama se nedomnívám, že toto je možné, a to z důvodů, jež zkoumám ve zbytku této eseje.

Anarchismus a feminismus

Souhlasím s Hartmann, že feministická analýza sama o sobě nemůže adekvátně vysvětlit systematickou podřízenost žen. Protože nejsme jednoduše jenom ženy: každá žena přísluší zároveň k určité třídě, rase, národnosti, věku a sexuální orientaci. Kombinace těchto faktorů vytváří zvláštní soubor charakteristik, jež z velké míry určují životní okolnosti ženy v čase, místě a kultuře, v níž žije. Samozřejmě tedy ačkoli jsou ženské životy v některých klíčových oblastech odlišné od mužských, jsou zároveň v jiných klíčových oblastech odlišné mezi sebou navzájem.

Jestliže sám feminismus není schopen adekvátně vysvětlit tyto složitosti a marxismus není schopen adekvátně vysvětlit patriarchát, existuje nějaká revoluční perspektiva, která to dokáže? Myslím, že ano - je to ta, kterou Hartmann nezmiňuje: anarchistický feminismus.

Anarchistický feminismus spojil sociální anarchismus (tzn. socialistický spíše než individuální anarchismus) a radikální feminismus způsobem, který je oba rozšířil a prohloubil. To je možné, neboť radikální feminismus a sociální anarchismus jsou slučitelné - v